10. 8. 2021

Jak byla Buffet u lidskýho doktora

 

Moje panička onehdy říkala, že budeme muset jít na očkování k paní doktorce.

Už jsem u paní doktorky byla mockrát a vůbec to nemám ráda. Jenomže moje panička když něco řekne, tak to tak musí být. 

Řekla mi: „ Žolinko, musíme tě nechat zase naočkovat, už by nám očkování propadlo, a alespoň někdo z naší rodiny bude řádně naočkovaný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, že teď se o očkování pořád mluví v televizi, v rádiu a vůbec všude. I paničky v naší psí skupině si o tom dost často povídají.  Já kolem nich pořád běhám, tak tedy vyslechnu leccos, všemu sice moc nerozumím, ale nedávno paničky zrovinka zase probíraly to očkování.

I když panička o mě často prohlašuje, že jsem malá trubka, pochopila jsem, že Buffet naočkovaná není a moje panička taky ne. Je to teda divný, protože když nejsou řádně naočkovaný jako já, mohly by dostat vzteklinu. Ale takovéhle věci já neřeším, hlavně, že Buffet nosí piškoty.

Jenomže Buffet byla někde na výletě a uhnala si tam pořádnou rýmu a kašel. Chodila sice s jejím hodným  poslušným, /jak žertovně říká svému pejskovi/ dál na procházky, ale chrchlala a smrkala jako divá a moje panička jí domlouvala, že by si měla zajít k paní doktorce, protože se jí to táhne už dlouho a je slyšet, jak jí to chrastí na průduškách.

Ale Buffet má pořád moc práce, tak na to zrovinka neměla čas, potřebovala se také dát ostříhat, aby byla krásná, až k ní přicestuje její malá vnučka, tak místo na očkování si šla nechat udělat nějaký test, prý pro jistotu, aby neměla tu Korunu, nebo Koronu, nebo co, a vyšlo jí, že je negativní.

Sice nevím, co to všecičko doopravdy znamená, ale důležitý bylo, že vnučka mohla k chrchlajícímu Buffetu opravducky přijet, i když stejně v zápětí hned zase odcestovala, protože její maminka,  dcera Buffetu, měla strach, že by se mohly stejně nakazit něčím jiným, než Korunou,  jelikož prý existují i jiné nakažlivé nemoci.

Buffet chrchlala upřímně dál a dál, a tak se nechala přemluvit, aby navštívila lidskou doktorku, která jí proposlechne a napíše nějaké úderné léky.

Když je jí večer při procházce moje panička zeptala, jestli byla u doktorky, Buffet paničkám vyprávěla svůj podivný zážitek z lidské ordinace.

Moje panička se dílem řehonila, dílem podivovala a pravila, že tento svět se řítí do psí prdele, ale to já si teda vůbec nemyslím, protože tam by se nevešel.

Buffet tedy k paní lidské doktorce opravdu šla a byla příjemně překvapena, jak je čekárna naprosto prázdná. Naplnilo ji radostné poznání, že nebude dlouho čekat a půjde za malý okamžik do ordinace, ale její nadšení brzičko vyhaslo zároveň s pohledem na ceduli na dveřích, kde stálo, že pacienti musí být objednáni předem telefonicky, což Buffet nebyla ani náhodou.

Jelikož je to ale žena činu, a i když chrchlá jako tuberkulozní, myslí jí to přímo ďábelsky, vzala tedy svůj mobilní telefon, vytočila číslo ordinace, v jejíž čekárně se nyní nacházela, a do telefonu pravila:

„Dobrý den, já sedím tady v čekárně a bohužel jsem neměla ani tušení o nově nastaveném statusu telefonického objednání, tak se tedy telefonicky objednávám na teď.“

Bylo to velmi odvážné, ale Buffet už je taková. Dál se prý věci odvíjely velmi rychle a zcela neočekávaně.

Z ordinace vyběhla brunátná sestra, která na Buffet dštila oheň a síru.  „No, takhle to nefunguje drahá paní, musíte být dopředu řádně objednaná, tady se lidé objednávají i 14 dní dopředu.“

Buffet bystře pochopila, že by se taky se svým dost akutním problémem k doktorce nemusela vůbec probojovat a tak v tomto duchu rychle změnila taktiku.

„ Sestřičko, já mám dva dny starý negativní PCR test a ten kašel, co mě teď trápí, opravdu není Koronavirus, nemusíte se bát, že se nakazíte.“

Sestra však nedbala a pravila, že tady v čekárně nemůže zůstat, že se tedy poradí s paní doktorkou, jestli jí vyšetří, nebo se bude muset předem stejně objednat.

Buffet si v duchu položila logickou otázku, jak to asi dělají lidé, kteří třeba mají vysokou teplotu, nebo průjem,  když objednací doba je tak dlouhá a cynicky jí napadlo, že to je takzvaná doba selektovací, kdy  buď nemoc přežiješ a nebo ne, ale hned si tyto zhoubné a zneklidňující myšlenky zakázala.

Na to sestra vynesla z čekárny židli s tím, že Buffet vypakovala na chodbu, aby tedy počkala na chodbě a zmizela do opět prázdné čekárny.

Na to moje panička zařvala už docela nahlas. „já ti to nevěřím, tohle přece není možný, to sis vymyslela, přiznej se.“

Buffet se dušovala, že ne, na to moje panička pravila: „No jo, to je fakt tak stupidní, že to ani nejde vymyslet, tohle se musí fakt zažít.“

„ A co bylo dál?“  lezly paničkám oči z důlků a lapaje každé slovo, dál naléhaly na Buffet, aby pokračovala.

„No,“ pravila Buffet, „tak jsem tam seděla na chodbě, na té přinesené židli a kolem mě chodily malé dětičky do dětské ordinace k dětské paní doktorce a pro sebe jsem si přemýšlela, jestli jsou také objednané a nebo tyhle móresy jsou jen u doktorů pro dospělé. Potom se ale stal zázrak. Sestra na mě volala, že mohu jít dál.  Dostala jsem se k doktorce. Dál se vše se odehrávalo celkem potichu, ono v těch respirátorech není moc rozumět a tak vlastně ani nevím, co mi je. Sestra mi nabrala krev, doktorka  proposlechla  a řekla, výsledky budou zítra a že potom pošle e-recept mailem. To je vše.“

Paničky byly naprosto konsternovány. „No to snad ani není možné, kdyby to nebyla tvoje čerstvá zkušenost, tak tomu bychom nevěřily.“

Moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat  a Buffet se zhrozila, že kdyby se to v tý ordinaci domákly, tak že už by tam zřejmě doživotně nesměla přijít. Ani kdyby se objednala měsíc dopředu.

Na to moje panička udělala v naší skupině malý průzkum dotazem na ostatní paničky, zda-li u jejich obvodních doktorů panují také tato originální pravidla a naštěstí se jí dostalo ujištění, že ne. Tím se trošku uklidnila, jelikož ona momentálně ani neví, kdo a kde je teď její obvodní doktor, jelikož ten původní odešel do penze.

Potom udělala závěr tématu tím, že vznesla myšlenku, že jestli to takhle fungovalo v té době, kdy byla korona na vzestupu, že se ani nediví, že pomřelo tolik lidí.

Všechno jsem to slyšela a když moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat, tak jsem to práskla, protože paničku mám ráda a moc se jí snažím poslouchat, aby ze měla radost, když mi jinak říká, že jsem její malá trubka, co se moc bojí bouřky.

 

Tento příběh je založen na pravdě a hlavní aktérka si přeje být v anonymitě, tudíž jsem příběhu dala jiný rámec.



18. 12. 2020

Moc mi to má psí hlavička nebere.

 

  Moje panička říká, že zase procházíme kritickým obdobím. Já tedy nevím, co tím myslí, ale je pravda, že mě zase hlídá jako oko v hlavě. Vlastně jako vždycky, když mám velikou chuť hodně si hrát s pejsky. Nejvíc miluju Sorbona, ale panička mi ho pořád rozmlouvá a povídá mi: „Žolinko, tohle není tvůj typ. Já sice chápu, že se ti líbí urostlí chlapíci, ale tenhle fakt není pro tebe. Vždyť je to takové menší tele.“

Panička mě vodí na vodítku a prý mě pro jistotu vůbec nepouští, protože říká, že jsem rozháraná a neposlušná.

Taky říká, že  v tomhle období se chovám jako  coura a ne slušně vychovaná psí slečna. Tak nevím.

A taky chce, abych se jenom kamarádila s Lerouškem, který je gay a vždycky říká:

„Vidíš Žolinko, s Lerouškem jsi v bezpečí. Kdyby ses kamarádila s tím velikým čoklem, mohla bys přijít k ouhoně. A ty přece víš, že nejsi mateřský typ. Přece nestojíš o zlobivý haranty, kteří by tě jenom mořili, kousali a musela bys je krmit. Ty přece ráda chrníš, a kdybys měla štěňátka, vůbec bys nemohla odpočívat, víš?“

Moc tomu sice nerozumím, ale vím, že paničku musím poslouchat. Jenomže když láska je láska. Tak jsem teď nějak nešťastná. Leroušek se se mnou kamarádit nechce, chtěl by se taky kamarádit se Sorbonem, ale  Sorbon, jak říká moje panička, je správný heterák a tak Lerouška úplně ignoruje.  Maximálně mu dovolí, aby ho podběhl a dává při tom pozor, aby ho nezašlápl. Asi to proberu s kocourem Číčou, to je chytrý kocour a možná mi třeba poradí. 

Někdy se mi sice směje a mňauká na mě“ „Dyš ty si taková trubka Žolino, do čeho to PánBůh duši dal. Estli  si uženeš ňáký štěněcí potvory, už s tebou nikdá nepromluvim. Měj rozum,  nemůže nás tady bydlet deset. To bych se fakt musel vodsaď vodstěhovat. A sem tu už pevně zakutlošenej, tak to bych jako nerad, tak, že chraň Tě PánBůh přijít domů z voutěžkem.“

Tak to ve svým psím životě vůbec nemám jednoduché, ale naštěstí už vím, že mi tohle všechno neštěstí za čas zase přejde a budu zase veselá a hodná Žolinka.

Panička tomu říká, že se zase vyzdravím z touhy po mateřství.