16. 8. 2020

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.








Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.
Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.
Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.

26. 7. 2020

Dialog.



„Má drahá a jediná, tolik tě miluji.“
„ Já tě také velmi miluji, má jediná vzácná přítelkyně.“


„Ach, má životní  lásko, bojím se o naše štěstí.“
„Ano, drahá, též se bojím, že tě nadobro ztratím.“

17. 7. 2020

Radostí osvěžená...

Radostí osvěžená jsem v okamžiku, kdy se mi konečně podařilo přihlásit se do administrativy svého blogu.
Na druhou stranu zase ale bohužel už pravděpodobně naposledy. Událivší věci dávají na vědomost, že zde, na naší milované doméně se bude zhasínat. Ne na moment, jak už v historii bylo, ale napořád.
Myslím, že ode mě by bylo moc pěkné poděkovat všem mým věrným i nevěrným čtenářům za přízeň a krásné komenty,
kocourovi Číčovi za jeho vylomeniny, psici Žolině za její vyprávění a ve skrytu své poněkud truchlící dušičce trpící smrtí blogu doufat, že s mými milými, věrnými i ostatními blogery se zase někde sejdeme.
Číča je opět nadupán stěžovat si na mě ve světě, Žolina má co vyprávět a já, pokud mě moje zvířectvo pustí také trošku ke slovu, se budu snažit také něco sesmolit.

14. 5. 2020

Unikni přede mnou, dokud máš čas...

Nasliň si prsty a začni do mě vnikat,
že musíš jemně, to nemusím ti říkat,
pomalu a s citem nikam nespěchej,
ani se nepohnu a vychutnám si děj.

30. 4. 2020

P bez hranic


PRÁSK!
Příroda poslala populaci pořádný políček: Pandemii!
Prťavá praštěná potvůrka poletuje prostředím, plíživě plošně postupuje po povrchu planety…
Pichlavá potvora pekelně prudí populaci, proniká přes pusu, pak průduškami, plícemi… přeskakuje přes pána, paní, politika, pekaře, popeláře.

4. 4. 2020

Moje prej černá duše.


Já sem teda kocour mourovatej, vyvedenej v extravagantní eleganci šedivočerný pruh.
Teda navrch, aby bylo jasno.
Vona ale tvrdívá, že sem vobyčejnej směsnej kocour, což mi teda trošku zavání tim,
jako by snad chtěla naznačit, že nemam zrovinka noblesní a urozenej původ,
ale ať si mele co chce, že jo. Já vim svý.
A taky mi na moje gusto moc často zdůrazňuje, že mam černou kocouří duši.
No, ale zasejc lepčí, než dybych jí měl třeba zelenou, po bych se asi docela poblil.
Černá barva je elegantní, ale vo tom vona nemá ani tucha.

29. 3. 2020

Když je všude zavřeno

On:
Mařeno,
taky mají zavřeno.

Ona:
To je jak zlý znamení,
celej svět je zavřený.

On:
Ještě vydrž Máňo,
snad ti bude přáno,
úspěchu docílit.


Ona:
Už svý nohy křížem mám,
už to dál opravdu nedám.

On:
Stud svůj v dáli vyšli,
na svůj měchýř mysli,
Je to špatný znamení,
když záchody jsou zavřený.

Budeš muset Máňo moje
kaťata si popustit
a za popelnicí vstoje,
moč z měchýře upustit.

27. 2. 2020

Koronavir_desatero

Pospíchám hned do krámu,
pro tři kila salámu,
deset kilo špekáčků,
všechno jde hned na dračku..

Hnedka musím do obchodu,
kupovat balenou vodu,
desatero vod,
to mi přijde vhod.

Hurá letím nakupovat,
do regálů nakukovat,
desatero olejů,
radostí se zasměju,
ještě deset pytlů mouky,
jen aby neměla brouky.

Taky rýži musím koupit,
hlavně hodně, neprohloupit,
desatero balení,
virus nám dal znamení.

Solit je však taky třeba,
až si budu péci chleba,
desatero balení,
není žádné mámení.

Na mléko bych zapomněla,
jak bych blbá péci chtěla,
když bych mlíčko neměla,
o hladu bych trpěla.


Tak hned do košíku přidám
desatero balení,
hned potom se rychle vydám,
k špagetovému vábení.


Naberu si těstoviny
desatero makarónů,
už se mi sbíhají sliny,
teď už klidně můžu domů.

18. 2. 2020

Hejbni sebou, než bude na vomluvy dočista pozdě.

Vona je prostě nepoučitelná a já kocour Číča to furt musim snášet.
Zasejc na mě ječela, potvora jedna. Dybych v týdle vypráskaný familii
nebyl už tak mocně zadrápnutej, snad bych faktycky přemejšlel vo tom,
že se vodstěhuju sousedom.

její starší kluk.
Ňák ouplně náhodou přišel na to, že pod voknem je mokrej koberec.
A hned za Ní, aby jí žaloval, že sem se tam zasejc pochcal.

13. 2. 2020

Krutý boj

Bojovat s přírodou se zdálo marné, stejně jako bojovat s blogem.

Vítr, co se přehnal, udělal spoustu škod, s tím se moc bojovat nedá.
Já, v celkem domácím bezvětří, jsem zoufale bojovala s myšlenkou to tady zabalit a přestěhovat se.
V tomto duchu jsem začala zkoumat Blogspot.
Měla jsem tam sice blog vytvořený, ale spíš jen se zvědavosti, jak to tam funguje.

Nyní jsem se do toho zakousla s vervou sobě vlastní, hnána myšlenkou, že to tady už taky zabalím a nyní jsem naprosto rozpolcena.
Po třech dnech úporného bádání a zkoušení pokus omyl na blogeru jsem došla k jakémusi, pro mě uspokojivému výsledku, že mám páru o tom co tam a jak. Mám tam připravenou půdu na stěhování.

Jsem fakt překvapená, jaké to je příjemné prostředí, když člověk aspoň rámcově pochopí, o co tam vlastně jde.

Tak teď mám fakt problém. Zůstat, či nezůstat?

Tady mě drží nostalgie, prima komunita a psaní na Téma týdne, kdy se člověk alespoň na chvilku dostane na titulku.
Ruční stěhování všech článků na blogspot by byla hotová kruťárna a hlavně by mi tam chyběly všechny ty milé komenty od mých milých virtuálních přátel

Tomu se říká blogerská depka.. ach jo.

12. 2. 2020

Ženy, co by nezměnily ani minutu ze svého života

Co říkají přistižené ženy in flagranti...

Angličanka:
Jamesi, kdybys mě byl včas informoval o tom, kdy přijdeš domů, mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci.

Němka:
Hans, dnes jsi přisel z práce o 4 minuty a 45 sekund dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit.

Francouzka:
Jean, dobře, že jdeš, tohle hovado už nemůže.

Švédka:
To jsi ty, Olafe? Já už jsem sice hotová, ale Sven se ješťe chce bavit, přidej se k nám.

Ruska:
Ivane, konečne pořadný chlap! Tenhle mi před tím ani po hubě nedal.

Židovka:
Izáku, to jsi ty ? A kdo to potom, proboha, leží na mně?

Rumunka:
Dumitru, o nic se nestarej, zaplatil dopředu.

Maďarka (vyskočí z postele):
Ištváne, věřiš víc mně nebo svým očím?

Češka:
Pepo, můžeš bejt klidnej. Právě jsem se dozvěděla, že tohle je tvůj příští šéf.

Slovenka:
Jano, čo iného som mu mala ponuknúť, keď si vyslopal všetku borovičku ?

Rómka:
Dežo, držím ho tu už dvě hodiny, abys mu ukradl peněženku !

28. 1. 2020

Jednou se osvobodíš


Mé vnitřní dítě chtělo by si s medvídky hrát,
já sama však musím se s životem prát,
neb život jde dopředu jen a nemyslí na návrat.


Mé vnitřní dítě by chtělo barvičkami malovat,
já sama však se už neumím z barviček radovat,
neb v životě se musí často i tvrdě bojovat.


Mé vnitřní dítě hluboce ve mně spoutané,
jak ráda bych zbavila tě rezavých obručí,
jak osvobodit tě, snad mě život zase naučí,
vždyť ty jsi část toho, co dobrého ve mně je schované.

23. 1. 2020

Nabídněte


Kdo mi prodá soukromí,
co obstarat si neumím,
kdo nabídku udělá,
na štěstí mi zadělá.


Platím v eurech, markách či dolarech,
nabídněte a stanovte si cenu,
kdo nemá co nabídnout má tedy pech,
já totiž uznávám jen tvrdou měnu.

Neváhejte, nabízejte, dokud mám čím platit,
po soukromí, klidu a tichu zcela jistě toužím,
pospíchejte, nabízejte, nemáte co ztratit,
než se v tomto hlučném světě dočista usoužím.

18. 1. 2020

Hloupost, štěstí a psí chlupy.



Vonehdá měla Vona ke mně zasejc hodně zdlouhavej projev.
Bylo to ňák v tý době, co se mi nepodařilo správně přistát na vopěrce jejího, teda vlastně mýho křesílka, bohužoužel zrovinka v tý době, kdy vona na něm byla zasalašená a mě tak ňák sklouzla packa a svym pečlivě pěstovanym drápem sem jí hnedlinko porozpárnul stehno. Vona teda dobře ví, že já nerad, že jo, nejsem přece žádnej sadistickej kocour, ale přes to sem si musel vyslechnout její votravnej a dlouhej monolog.

"Tedy Číčo, nedávno jsem někde četla, jaký je rozdíl mezi bohatými a šťastnými lidmi a já ti to povím, i když to ještě trošku poupravím.
Tak poslouchej dobře Číčo. Bohatí lidé mají na oblečení značkové výšivky a šťastní lidé mají na oblečení psí a nebo kočičí chlupy, no a nebo obojí. A taky někdy rozervanou kůži od kočičích drápů."


Sem tedy mňouknul, že ten dovětek si mohla vopravdu vodpustit, páč musí ouplně dobře vedět, že sem to schválně neudělal, ale vo těch chlupech, to je faktys zajímavá myšlénka. To by teda znamenalo, že Vona musí bejt vrcholně šťastná, páč Vona nemá chlupy jenom na voblečení, ale tady v tý familii je mají všichní všade. Prostě jako ukázka z hodně šťastnýho domova. Vona někdy dost zoufá, že máme zvířecí chlupy i v polívce, ale to dělá určitě enom tak na voko, páč já i čoklice jí svejma chlupama zajišťujeme přímo kila štěstí.


Sice tomu moc nerozumim, proč by jeden měl bejt šťastnej z toho, že má na voblečení psí a nebo kočičí chlupy, ale asi to bude kvůlivá tomu, že lidi by chtěli taky takový prima huňatý kožíšky jak máme my zvířátka, ale mají prdlajs a tak si aspoň lepí ty naše, co z nás vypelichají. A vona asi nemá těch vypelichanejch chlupů dost, páč má eště čtyry plyšový medvědy, který sou taky chlupatý.


Čoklice Žolina má dokonce dvoubarevný chlupy, aby byly pěkně vidět na každým voblečení, určitě si je nechala tak schválně narůst, páč je velká podlejzačka a asi chce, aby ty její chlupy vynikly jak na světlým, tak i tmavým voblečení.

Vona teda čoklice se nám dokázala za tu dobu, co se k nám nakvartýrovala docela slušně přechlupit. Z černýho mrňavýho štěněte se stala skorem blonďatou psicí, ale hloupatá je furt stejně. Škoda, že Vona při tom svým velkým monologu ke mně, nedefinovala, jak je to vlastně s hloupatejma lidmama. Estli taky hloupatý lidi mají na voblečení psí chlupy a nebo ty značky.


No, nakonec mě je to dočista fuk, ať si tam mají co chtějí, že jo, ale já sem docela pochopil, že Vona musí bejt ráda, že nás má, ať chce a nebo nechce, páč zvířecí chlupy na vohozech jsou prostě záruka lidskýho štěstí.

16. 1. 2020

Jsem chytrá a nebo houpá?



Když mám málo chytrosti
tak jsem hloupá docela,
mám prý více radosti,
tak chytrá bych být nechtěla.


Když mám hodně chytrosti
tak prý nejsem vůbec hloupá,
nemám však žádné radosti,
a deprese má vzhůru stoupá.

Proč bych já nemohla být chytrá a šťastná v jeden ráz?
Přece by potom všechno šlo naráz snáz.
Být hloupá a nešťastná se snad vylučuje?
Být chytrá a šťastná se nedoporučuje?

Každý je takový, jaký je,
Kdo je však chytrý, vždycky vyhraje.

7. 1. 2020

Stále jen hledám


Proč já pořád jenom hledám,
že si pokoj taky nedám,
hledám všude, vezmu brýle,
za chvíli musím být u cíle.


I s brýlemi nenacházím,
zoufalstvím už zřejmě scházím,
hledám všude, vezmu lupu,
vidím však jen prachu kupu.


Proč mi nikdo nepomůže,
jeden sám to těžko zmůže,
hledám vkleče, hledám vleže,
nevypadám nijak svěže.


Ale já už přece vím,
jak si snadno poradím,
podám si já INZERÁT,
vždyť o tom už dávno sním.


Hledám lepší zítřek zoufale,
neb se mi beze stopy ztratil,
věřím však stále velmi troufale,
že najde se ten, kdo by mi ho vrátil.

3. 1. 2020

Co to máme pod stromečkem?

Co se pod tím stromkem točí,
jako by to mělo oči,
co tím stromkem jenom třese,
jak když vítr fouká v lese.

Co se jenom na strom škrábe,
šramotí a vzhůru drápe,
stromem celým otřásá,
padá mnohá příkrasa.

Dokonce tam něco vrčí,
škrábe, kouše, temně chrčí,
kdopak tam jen kůru drásá,
marná byla stromku krása.

Teď jsou vidět čtyři nohy,
čert to není, chybí rohy,
vždyť je to náš dárek statný,
náš kocourek Číča zdatný.





Všem mým věrným i náhodným čtenářům přeji šťastný nový rok 2020, ať se vše daří, jak si jen přejeme, ať zdraví slouží a štěstí o nás také zabrnká a také nějaký ten úspěch se může hodit. Číslovka 2020 mi přijde vizuálně krásná a tak trošku
i magická, určitě to bude krásný rok, dle Tlusťjocha rok laButě.
Valin a její zvířena Žolinka a Číča.
Ahoj Haf Mňauk

11. 12. 2019

Co s nenávistí?


"Nejhlouběj, chudý, nejhlouběj vidím nenávist."
Poslední verš z méně známé Wolkerovy básně U rentgenu, který vypovídá, že Wolker, ač tak mladý, o nenávisti také věděl své.


Nenávist je a vždy bude, co bude člověk člověkem.
Přichází k nám z mnoha důvodů, které přináší život jako takový. Jen na každém jedinci záleží, jak dalece se jí nechá opanovat.

V každé době, v každém místě na Zemi vládne.
Nenáviděný kontra nenávidějící.
Věčný vzorec, se kterým se můžeme, pokud máme oči otevřené, setkat na každém kroku.
Drobné, pomíjející nenávisti, až nenávist za hrob.
Ukázkový příklad vidíme v naší, jak říkají rádoby odborníci v naší rozdělené společnosti.

Proč to tak je a jak se to vlastně stalo se lidé ani moc nezamýšlí. Nikoho nezajímá, že pomalu, ale jistě se zcela nenápadně přepisuje historie, málokomu dojde, že se po nás chce, abychom místo černé viděli bílou.
Mnohdy je mi z toho smutno, ale tohle všechno dění ve mně naštěstí nevyvolává nenávist.

Včera byly dva zajímavé momenty. Střílení v nemocnici a demonstrace Milionu chvilek. Vlastně ten první moment byl spíš šílený, než zajímavý.

Když pominu žal pozůstalých, pro která nejsou slova útěchy, musím se také zamyslet nad osudem člověka, který byl neprávem označen jako podezřelý, že tento hrůzný čin spáchal. Jeho fotka byla zveřejněna, ačkoliv byl nevinný.
Co to pro něj bude mít za následky, nechci ani domyslet.
Nikdo mu už nesmyje stigma vraha, ačkoliv je nevinný.

Je velmi snadné člověka poplivat, pošlapat. To je také produkt nenávisti. Soudíme, ale nevíme.
Přece jen by měla platit jakási presumpce neviny.
Co se týče demonstrace Milion chvilek, bylo to spíš úsměvné.
Zajímalo by mě, zda-li se někdo z těch současných manifestantů zamyslel nad tím, jak se mohlo stát, že doba po revoluci dovolila vygenerovat Andreje Babiše, a co kdo z nich vlastně udělal pro to, aby se to nestalo.

Co všechno k tomu přispělo a proč je výslednice taková, jaká je.
Nechci se zastávat A.B. ,ale kdo si vlastně uvědomí, že on je produkt polistopadové doby. Že mu pomohly nemorálnosti jiných, dostat se tam, kam se dostal.

Každý má svého kostlivce ve skříni. Většího, nebo menšího.
A.B. má pořádného. Nemorálního. Protože využil příležitostí, které mu poskytly vlády před ním.

Zajímalo by mě, kolik dvaceti třiceti letých ví, co se vlastně opravdu stalo v říjnových a listopadových měsících roku 1939.
Zajímalo by mě toho opravdu dost. Vím, že nevím.

Vím ale, že nenávist nic nevyřeší.

8. 12. 2019

Rýmy na básnění

Prolog.....
palice, zdravice, hlavice,jehlice,


Neuvěřitelné, je zmatený blog.cz a nebo já?
Do rozepsaných článků jsem si připravila jakýsi námět pro moje rádobyveršování.
Snad nějaký tiskařský šotek zapřičinil, že se to dostalo předčasně na sklo. Tak tedy musím tohle nějak opravit, abych zachovala status více slov než 4.

Tady jsem též zaplakala,
neb jsem něco pokakala.


O nápravu se tedy pokusím
a báseň tu hned složit musím.


Když pán v hnědé čepici,
nohu mi propích jehlicí,

nemohla jsem mu poslat zdravici,
ale spíš ránu palicí.

Zaplakala jsem velice,
jak Blog ruší tradice,
a vše co se do rozepsaných napíše,
hned na sklo bez uložení jaksi nalíže.

Ach jooooooooooooo!!!

7. 12. 2019

Jako želva pláču


Jako želva přes den brečím,
však si nevím rady s něčím,
při čemž se mi srdce svírá,
je v něm velká, černá díra.

Vlastně je to ke zlosti,
nemám trošku radosti,
inspirace moje celá,
jako kdyby vyhořela.

Marně do papíru čučím,
sama v sobě temně hučím,
co že se mi to zas stalo,
myšlenek mám sakra málo.

Někdo vzal mi myšlenku
a já nyní holenku,
propadla jsem panice,
pláču pro to velice,
podezření silné mám,
že moc a moc zapomínám.

Že jsem vlastně zapomněla,
co, že jsem to včera chtěla,
asi hledat inspiraci,
co mi šlohli Alzhaimerovci.