Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.
Sice bych je chtěl mít fšecky pod pantoflem a bejt tady šéf, ale někdá ta touha po moci a vládnutí prostě ňák neklapne. Tady v týdle rodině, chce bejt šéf každej a tak si vobčas mazaně řeknu: "Moudřejší ustoupí…"
To potom v zájmu mýho kočičího psychickýho zdraví si pomyslim, že mi sou všechny tři /myslim teda Jí, Mrňavici a psí vtírku/ dočista ukradený, stejně jako jejímu klukovi, ke kerýmu si vlezu do pokoje s tim vědomim, že sice budu v bezpečí, ale hladovej. No jo, no, to holt už vobnáší pohnutej kocouří život, že jo.
Enomže bejt hladovej a eště hrozně zvědavej, to dá jednomu pěkně zabrat a tak vobčas vylezu ze svýho bezpečí, podívat se, co voni tam vlastně vyváděj. A někdá vidim vopravdu neuvěřitelný věci.
Vona nakrájí na kolečka banán a cpe ho po kouskách Mrňavici. Psí vtírka kroutí vocasem, motá se kolem Mrňavky a chce taky žrát ten banán. To bych teda nevěřil, dybych to na vlastní kocouří voči neviděl. Tak, že jedno kolečko strčí Mrňavce, druhý čoklovi. Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Ten čokl by snad žral fšecko, co vona dává tý malý dvounožce. A to zdaleka nejni konec.
Mrňavice čoklovi vaří polívku. Věřili byste tomu? Já to viděl. Fšecky granule, co tam má čokl v misce, přendá pěkně po jedný do misky s vodou, co tam máme na pití, potom to jako povaří na tom jejim plastovym sporáku a porád to míchá a brebtá u toho:
"Zolinko, važim ti polífku."
A čokl se může zjevit. Dyž to jako dovaří, veme takovou malou naběračku a dává to její kuchařský dílo čoklovi k hubě.
"Papej Zolinko, polífku."
A ten přitroublej čokl to vopravducky z tý naběračky vychlemtá. To bych teda nevěřil. Musim ale zcela vobjektivně připodotknout, že i vona na to civěla jako tydýt. Už jenom z toho principu, že čokl je mlsnej až hanba a hned tak něco nežere. Ale jak je v tom zainteresovaná Mrňavice, zřejmě se vtírce vypne nějakej třídící mechanizmus na žrádlo a sežrala by všechno, co dostane Mrňavka.
Je teda faktótum, že po tomdletom vařicím vobřadu vona musí Mrňavku z gruntu převlíknout, protože velkou část tý psí polívky má Mrňavka rozkecanou na voblečení. Ale vona ani nenadává, veme suchý svršky a Mrňavku zase hodí do gala.
Večír se culím pod fousky, dyž psice bere Mrňavce její plyšový hračky. To je potom správná rotyka. Nejlepšejší je to, dyž se chystaj do pelechu. Mrňavka si přinese svou "koču" , dá si jí na polštář a než se vyčurá do ampru, psí vtírka jí popadne a vodnese si jí do vedlejší místnosti, aby jí správně vožižlala.
No jo, i ten čokl někdá touží bejt šéfem aspoň jednoho malýho ukradenýho plyšáka…
Vobě potom koču jako dvě trubky hledají, až jí napadne, že jim jí zdulila Žolina. Tak vona letí vedle, vyrve kočku Žolině z huby a podá jí řvoucí Mrňavici. Koča je celá voslintaná, ale Mrňavka zkontroluje, estli má vobě voči a je spokojená. Dyž konečně Mrňavka usne, dycinky doufam, že bych teťkanct moh dostat ňákou tu večeři. Enomže vona taky chrápe jako zabitá a tak mě nezbejvá, než si jít chroustnout těch pitomejch granulí, co tak nemam rád.
Bejt mocnej s hladovym břichem moc nejde. A tak teda sezobam ňákou tu granuli a těšim se, že až Mrňavka vodcestuje, potom tu zasejc budu šéf…
