Vona mi často říká, že sem malej mizera,vyčůranej hajzlík, mňoukálista,milášek a nebo tygr domácí.
Někdá sem z ní už tak zpitomělej, že ani nevim, kdo že to vlastně sem. Ne, že by mi to zas až tak huntovalo mou kočičí pohodu, ale poslouchejte furt ňáký kecy.
Jenomže vonehdá, vonehdá to úplně přehnala. To, dyž sem jí rozdrásal další polštář a tentokrát tak bravurně, že peří lítalo na všechny osvětový strany. Byl to fofr, ani sám nevim, jak se tak rychle schumelilo. Vona přilítla jako fúrie a hned na mě začala ječet.
"Číčo ty jsi takovej zatracenej všivák, to snad ani není možný, co ty dokážeš. Jednou mi z tebe klepne."
A to se mě teda dost dotknulo. Ne to, že by jí snad ze mě mohlo vopravducky klepnout, ale ten "všivák" mě teda hodně urazil. Co si to vůbec dovoluje, potvora.
Hezky zhluboka sem se nadejchnul, abych na ní vyřval, co si vo ní myslim já, kocour Číča.
"Co to meleš za kraviny, jakej všivák? Já sem kocour čistotnej, už ti ani nečurám do křesílka a ty mi řekneš, že sem všivák. Já mam kožíšek čistej a úpravnej, nemam blechy ani červy a už vůbec ne vši. Tak co furt hulákáš? Si proti mně zaujatá a nespravedlivá a naddržuješ psí hopsandě. Na mě se vykvajzneš, ale s čoklicí furt někde trajdáš. A dyž sem přijuchá Mrňavice, to se můžeš úplně přetrhnout. A vůbec já tě nemam rád a nebudu s tebou mluvit."
A vopravducky sem se urazil. Vodkráčel sem hrdě středem a čekal sem, že za mnou zase přileze, jako vobyčejně a nebo mi aspoň zavolá na bonbónky, ale vona se asi taky naštvala. Je faktótum, že si teda pouklízela, páč peří je peří, ale dyž musí uklízet chlupy, co lítaj z čokla, což je podobný jako uklízet peří, tak u toho tak nezuří.
To teda bylo něco novýho. Eště nikdá se na mě tak dlouho nezlobila. Co dyž mi nedá ani večeři? A že toho vona by byla určitě schopná. Vona čte všelijaký ty stóry, co píšou zhrzený tvorové a co dyž ty načtený moudra začne trénovat zrovinka na mě a mý večeři? Bylo to vážný, vopravducky sem měl nahnáno. To se muselo semlít zrovinka ten den, co její dvounožec nebyl doma, aby mi zachránil vod potupný smrti hladem. A eště navíc sem veděl, že vona pro mě má připravený syrový masíko na večer. Tak sem si holt řeknul: "Číčo, nejni čas na hrdinství, budeš se muset pochlapit a ňák jí vokouzlit, aby sis moc nezadal, ale aby vona zasejc roztála."
No, bylo to těžký, až ukrutný. Šel sem teda za ní a co nejspořádaněji sem si cnostně sednul, abych na ní viděl. Koukal sem na ní, jak sem uměl nejlípějc a dyž sem si myslel, že už jí mam na lopatkách, tak na mě uštěkla: "Neciv na mě tak Číčo."
Co já musim vydržet. Já, téměř světec a takovýdle hrubý zacházení. Enomže hlad je hlad a večer se blížil. Estli jí nevochočim do tý doby, než pude s čoklem na večerní venčení, jistojistě zvostanu bez večeře.
Mňouknul sem tak nesměle a žalostně, jak jen to umim nejlíp nafilmovat a koukal sem, estli zabere. Vona je ale někdá jako parez, nehnula ani brvou. Tak to je vopravducky zlý. Tak sem se jí začal motat pod nohy, jako že se chci přišmajchlovat. Kočibože, ty to vidíš, co jeden musí podstoupit kvůlivá mrzký flákotě. Chvilku eště dělala napučenou, ale potom to nevydržela a podrbala mě za ušičkama. To mam rád a tak mi ani nedalo moc práce, abych blahem zamhouřil voči. A bylo to. Jasná výhra.
"Ty jsi takový zlobivý kocourek, co Číčo? Jestli ještě jednou rozdrásáš nějaký polštář, tak ti doopravdy uštípám drápy."
Zase už jela ve svejch poučovacích kecech, vypnul sem teda poslech, eště sem se nechal chvilku muckat, ale co je moc, je moc. Dyž sem natuty poznal, že večeře je jistá, a že vona už dokonale vychladnula, hned jak se to šiklo, sem se po anglicku vytratil, aby si moc nezvykala na to, že sem ňákej votrok na mazlení. Musel sem si přece v klidu dáchnout před večeří, no ne?
