Cesta mé paměti v nekonečnu

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.

Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...

Já miluju 21.století

Nechci psát negativní článek, jelikož jsem si koupila nové kalhoty, které mě nikde neškrtí a ještě krásné punčocháče, páč jedu v sobotu do Národního divadla. V tomto rozpoložení tedy nebudu vypovídat o problémech 21.století, jelikož každé století má svoje problémy, jako je má většina jednotlivců a je úplně jedno, ze kterého století který jednotlivec je. Jsem smířlivě naladěná a proto budu psát o radostech 21.století, tak jak je přineslo mě.

Velkou radost mě a věřím, že nejen mě, toto století přineslo s rozvojem techniky. V praxi u nás to znamená, že například na prosté zapnutí televize potřebuju3 ovladače. Tedy alespoň u nás v rodině. Není to krása? Ovladač na video, který funguje jako zesilovač, jelikož nemáme společnou anténu ani satelit, set top box má taky svůj a no a nakonec televizní ovladač. Byla jsem moc ráda, že jsem všechny tři komponenty dokázala propojit tak, že výsledek mého několikahodinového snažení byl příjem digitálního vysílání v televizi zkombinovaný s přehráváním videokazet, aniž bych se během kompletační doby na spojovacích šňůrách neuškrtila. Pamatuji si velice dobře na pocit vítězství, který jsem díky technice 21.století zažívala. A také si pamatuji velice dobře, jak tento pocit pozvolna vyprchával, když z tvrdě vydobytého digitálního příjmu na mě z obrazovky promlouvalo stále více a více reklam.O pocitu sucha a bezpečí v mých dnech, o nestárnoucí a nevadnoucí pleti pomocí zázraků kosmetického průmyslu, o lécích, bez kterých se prostě neobejdu a spoustě jiných moderních výdobytků těchto časů. Pokrok techniky vyřadil z mého života užívání videa na nahrávání, jelikož analogové video se příliž nesnoubí a digitálním příjmem Já ale dokážu bez ledasčeho žít a tak jsem došla k přesvědčení, že pro mě není rentabilní za 20 minut filmu sledovat 10 minut nalejvárny, co všechno potřebuju a musím si podmínečně pořídit.

Televizi jsem jednou pro vždy zavrhla s tím, ať se s ovladači a reklamami trápí náš taťka. Dlužno podotknout, že, sice nevím jak, ale dokázal je zredukovat na dva. Já jsem přesedlala na počítač a internet. Chytré rozhodnutí, mnohokrát jsem si blahopřála, jelikož poskytovatel našeho připojení umožňuje svým zákazníkům dívat se přes síť na televizní programy. Tady už se ty reklamy daly vydržet, protože na PC se dají v čase reklam dělat i jiné činnosti. Co se ale nedalo vydržet bylo, když před rozuzlením děje v napínavém filmu spadl net a já věděla čočku, jak to dopadlo. Můj soukromý pokrok šel ještě dál. Naučila jsem si tedy filmy stahovat. Geniální. Stáhnu, podívám bez reklam, vymažu. Jenomže všude se najdou nějaké blechy, že ano, a mě najednou nestačila paměť. Tedy ne moje paměť, s tou už jsem dávno na štíru, ale PC paměť.

Co se dalo dělat, 21.století to vyžaduje, chtělo to nový počítač. Nový počítač chce nový operační systém, nový operační systém chce nové programy. Já jsem chtěla nové kalhoty a nové punčocháče. Chápu…všechno chce své…Pokrok prostě nelze zastavit.

Vzpomínky, jak k potkanům jsme přišli

Vždycky jsem se snažila své dva synky vychovávat k lásce k přírodě a ke zvířatům. Tento aspekt mojí výchovy byl velice snadný, protože mí synové mají lásku ke zvířatům ve své genetické výbavě. Potud tedy moje výchova byla bezchybná.

V tomto duchu jsem dost dobře nemohla odmítnout mladšího synka, když se jednou večer ke mě přiloudal s informací: "Mami, já jsem venku našel bílého potkana." Prozřetelně jsem se podívala na jeho obě ruce, byly prázdné. Naivně jsem se uklidnila, že potkan s námi není v naší domácnosti a opáčila jsem: "No a komu jsi ho dal?"

Synek se začal ošívat a to bylo zlé znamení. Po mnoha peripetiích a oklikách z něj vylezlo, že ho nedal nikomu a po delší přednášce, že by venku brzy zašel, mu z rukávu vylezl bílý potkan s červenýma očima. Myslela jsem, že padnu do mdlob.
Nemohla jsem ho ale s potkanem vyhodit, vždyť lásku ke zvířatům cítí prakticky částí i díky mě. A tak jsme si tu bílou potvoru nechali. Děti ho dali do akvária a ironií osudu bylo, že onen potkan naprosto uchvátil mého staršího syna, který ho takříkajíc adoptoval. Potkan byl samice a dostal jméno Mišule. Starší syn se opravdu staral, nějak instinktivně pochopil, že by u nás neprobíhal stejný scénář jako vždycky, to znamená, já pořídím zvíře, ty se o něj starej matko.

V té době začal už sem tam vydělávat na brigádách nějaké ty peníze, koupil tedy Mišuli obrovskou klec,
za 1 000Kč a jal se jí zařizovat. Zařídit takovou klec není žádná jednoduchá věc, alespoň mě se to tak jevilo, podle toho, že jsem doma zakopávala o samé trubice, roury a žebříčky. A taky to bylo velice časově náročné, neboť než syn stačil Mišuli vytvořit nový domov, ona v tom starém s láskou povila 7 dalších potkáňat. Ano, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Stěhování tedy momentálně nebylo možné, dle direktivy staršího syna jsme museli počkat, až vyvede svoje děti. Já tedy doufala, že je nevyvede, doufala jsem v to, že někdy se stane, že matka své prvorozené zabije a sežere, ale naše Mišule byla vzorná matka. Spolu s osudem se postarala o to, aby všechna její dítka dospěla u nás. Jakmile potkánci trochu vyrostli, usneslo se, že je nabídneme do dobrých rukou. Syn mezi svými kamarádkami objevil jednu zvlášť fundovanou odbornici, která rozpoznala, že naše rodina vlastní 5 chlapečků a 2 holčičky. V tomto poměru pohlaví jsme dali nabídku na internet. Zájem byl, potkani byli opravdu hezcí, bílí s černou malbou na hřbetě a s černýma očima. No co to ale bylo platné, když ona pohlavní poradkyně potkany diagnostikovala úplně obráceně.

Bylo to 5 holek a 2 kluci. A tak nám řízením osudu zbyli všichni.
Koupila se tedy další klec za 1 000Kč a po zralé úvaze děti přišly na to, že by bylo dobré dát dvě na sebe, aby tam těm potvorám mohly zbudovat parádní prolejzačky. Po další zralé úvaze děti bystře přišly na to, že se musí koupit další klec za 1 000 Kč, jelikož se musí rozdělit samci od samic. Dál už to šlo splavně. Odstřihnout dno od jedné, přidělat jí na druhou. Marně mladší odnož radila té starší: "Uřízni to pilkou vole!" Ne to by nebylo správné a tak se koupily pákové kleště za 1000Kč

Vybavení různými hamaky, tunýlky a kolotočem troufnu si typnout vyšlo na nějaké 4 000Kč.
A vrcholem bylo zakoupení skartovačky za další 1 000Kč, protože potkánci potřebovali natrhaný papír. To že se pro ně skartoval můj bílý křídový papír jsem už ani nekomentovala. Moje ironické poznámky jako: "Za to, co jsi nacpal do těch potkanů, už bys měl auto, a nebo kupuj jim raději zrní, než textilní hamaky za 350Kč", zůstávaly nevyslyšeny.

Vím, čím jsou rodiče povinováni dětem a tak jsem si na ty mrchy zvykla. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Musím říct, že jsou to silně sociální zvířata a lidé by se od nich mohli lecčemus přiučit. Tak jsme žili pospolitě lidi a potkani, až do té doby, než začali děti naší Mišule umírat. Jelikož Mišule se zřejmě dopustila incestu a proto se asi ocitla bezprizorní na mrazu, u všech jejích potomků se vyskytly nádory a boule. Ona zasloužilá matka je přežila všechny ještě o dobrý rok. Ač byla z našich domácích zvířat nejmenší, dokázala si zjednat respekt.
Bál se jí pes i morče. V závěru svého plodného života se jí podařilo přehlodat jakousi šňůru, vyhodit pojistky v celém bytě a navzdory tomu všemu, přežít.

Nevím, jestli to bylo vlivem elektrického proudu, ale je fakt, že poslední půlrok svého života měla jakousi nadýchanou srst. Když umírala, brečela jsem. Vnesla nám do života chaos, který trval po celý její život a změnil životy i nás všech.

Příběh

Nenáviděl všechno a všechny. A nejvíc sám sebe. Za to, že příroda k němu byla velice skoupá. A neobdařila ho alespoň průměrností. Nedopřála mu vysoký vzrůst, takový, jaký záviděl svým vrstevníkům, jeho stále dětský hlas nezhrubl ani v pubertě. Byl z toho tak nešťastný a dlouhodobě nešťastní lidé se stávají často zlými. Jeho opravdu hezké oči nesly stále odraz jeho vnitřní zloby a tak ztrácely svůj přirozený lest, který přebíjel odstín nenávisti. Kamarádi s ním pohrdali, jelikož z něj cítili zoufalou touhu zalíbit se jim. Slušnější spolužáci se mu vyhýbali a ti druzí ho jen zneužívali a využívali.

Vždycky, když pochopil zradu svého okolí, zatrpkl ještě více. Život, který vedl ho unavoval a obtěžoval stále víc. Snil o velké lásce, ale ani ta nepřicházela. Nebyl pro dívky přitažlivý a těch málo, ke kterým se směl přiblížit, ho jenom využilo a opustilo. Zoufalství z neutěšené reality se pro něj stávalo bezbřehé. Začal hledat úniky. Nejprve jen sem tam, kombinoval léky s alkoholem. Zpočátku to zabíralo spolehlivě. Na několik hodin se dostával do jiného světa, ale návraty zpět do plného vědomí byly bolestivé. Začal si sám ubližovat aby přehlušil duševní bolest bolestí fyzickou. Řezal se žiletkou kde se dalo. Nechtěl umřít, jenom se chtěl trestat. Za to, že není jako ostatní, za to, že ho nikdo nemá rád.

Na ty, co ho ale opravdu měli rádi, na ty pozapomínal. Jeho matka věděla, že se trápí, ale nemohla mu pomoci, protože on se jí nikdy nesvěřil. Ani své babičce ne, a při tom oběma těmto ženám na něm moc záleželo.

Když se probral z bílé mlhy, nad svým obličejem rozpoznal uslzenou tvář své matky. Nechápal kde je a proč. Nevěděl, co se stalo, nepamatoval si z posledních dnů ani zbla. Nevadilo mu to, podivně mu v tomto pro něj neznámém prostředí bylo dobře. A snad poprvé cítil lásku, kterou pro něho jeho po celý jeho dosavadní život matka měla.

Postupem času, který trávil v psychiatrické léčebně se dozvěděl, že naposledy to s léky a alkoholem přehnal a jeho zářez žiletkou přes zápěstí byl hlubší než obvykle.Prý ho našli polomrtvého v kaluži krve. Nepamatoval si vůbec na nic.

Jeho ošetřující lékařka byla příjemná a empatická. Často si spolu povídali a on k ní získával stále větší a větší důvěru. Všechno, co měl bolavého ve své pokroucené duši, díky ní lezlo na povrch a on znovu prožíval křivdy svého života, jenže tentokrát jinak, jelikož je zároveň dokázal odhodit a už se k nim nikdy nechtěl vracet.

Blížil se čas jeho propuštění z kliniky. V ten čas bohužel přišla další rána. Ta, která ho pomalu ale jistě připravovala na návrat do reality, zemřela. Tragická autonehoda ukončila její život téměř ve vteřině. Naděje v lepší zítřky se rozplynula jako mýdlová bublina. Bylo přece dohodnuto, že i po propuštění bude za ní docházet na terapie. Ale jak, když už není….Měl na paměti stále její slova, kdy mu vysvětlovala, že psaní je velmi dobrá terapie. "Když budeš nešťastný a zoufalý, vezmi papír a tužku a všechno ze sebe vypiš, piš a to ti pomůže, věř mi.

Věřil jí. Věřil jí tak moc, že začal opravdu psát.

Ne ale na papír, ale na sklo přes internet díky různým redakčním systémům. Měl blogy takřka všude. Psal povídky, kde mnohokrát čerpal ze svých zkušeností. Psal hezky a poutavě, nicméně i v tomto blogovacím prostředí se bojuje o místo na slunci. Jeho psaní mu nepřineslo slávu jako některým jiným blogerům. Přes to, že se tak moc snažil, nedostal se nikdy na výsluní. Jeho duše se opět pozvolna plnila zlobou. Stará, stále hnisající rána se opět otevřela. A nebylo nikoho, kdo by jí uměl definitivně vyléčit. Virtuální svět mu nepřinesl to, v co doufal. Začal používat při psaní sprostá slova. Nadávat na všechno a na všechny. To, co si měl psát na papír, bolesti svojí duše, psal na sklo. Tetelil se radostí, když mu někdo dal za pravdu. Když mu někdo odporoval, zahrnul ho nadávkami. Odcházel z různých blokovacích systémů za urážek svého okolí, aby se za čas zase vrátil. Virtuální život, který vedl, dostal pevné depresivní obrysy, které si naprosto nezadaly s jeho reálným životem. Dvě strany téže mince. Duše a tělo… realita a virtualita.Vybíjel si své zoufalství kritikou ostatních. Vzbuzoval lítost i opovržení.

Snad má naději, že realita, kterou žije, se někdy změní. Možná k tomu stačí jedna maličkost, mít rád sám sebe…kdoví.