Jak sem stonal.

 

Dyž je kocourovi, jako sem já, kocour Číča, vopravducky hodně blivno, nemůže to tak ňák dát najevo, kort, dyž v jednom kvartýru žije s čoklicí. Protože kocour, jako sem já, dobře veděl, že čoklinda Žolina by mi to dala pěkně sežrat, dyby veděla, jak je mi šoufl.

A tak nezbejvalo nic jinýho, než se skovávat a tajit , že se tak ňák cejtim jako ryba na suchu a moc se před čoklicí Žolinou nenatřásat.

Enomže moje Vona to poznala, že ňák nejsem ve svý kočičí kůži a furt mě pozorovala a spolubydlícím tvrdila, že se mnou je to ňáký divný, že sem ňákej hodně hodnej. Já ale nebyl hodnej, já byl nemocnej.

Bylo mi blivno a musel sem dělat, jako že nic, páč my kocouří to tak máme a nemůžeme světu vokázat svou slabost, páč víme, že svět by nás dočista rozcupoval.

Vona teda kolem mě porád podezívavě kroužila, pořád mě špiclovala, i dyž její kluk jí řikal, že mi nic neni. No a potom mi dočista přestalo šmakovat a vona byla celá ustarostlivělá, že ani nepiju a začala jančit.

Strčila mě do ňáký plastový krabice a vodvezla mě pojízdnou almarií do ňákýho šílenýho domu, kde sem eště nikdá nebyl, mezi samý čokly, co na mě do tý mý krabice zvědavě čučeli.

Bál sem se teda, to musim přiznat, todle bych vod ní faktys nečekal, veděla dobře, že mi je blbě a eště mě snad předhodila cizím čoklům.

Tak sem mňoukal, faktys sem se bál, ale vona mě naštěstí žádnejm čoklům nenechala, ale vzala mě do jiný komnaty, kde byla ňáká ženská, kerá si mě začala prohlížet, jako dyby v životě neviděla kocoura. Votevírala mi hubu, čučela mi do uší a vůbec byla teda hodně drzá. Nakonec mi vyholila tlapu a píchla mě do nohy a moje Vona jí při tom eště pomáhala. Mordovaly mě tam vobě a asi chtěly abych vykrvácel, páč ta šílená ženská mi pouštěla žilou a mou krev si střádala do ňáký flaštičky, nebo co. Dyž konečně měla už dost, tak mi laskavě pustila mou nohu a řekla: „Můžete si ho dát do přepravky.“

Co to jako mělo znamenat, nevim, ale Vona mě čapla, strčila zpátky do krabice, ale jak sem se mrsknul, ta krabice se pohnula a shodila na zem tu baňku s tou mou ukradenou krví.

V tu ránu byla krev všade a Vona úpěla a myslim, že by asi i začala bulit, dyby se nestyděla.

„Teda paní doktorko,  já bych se po…“

Tak vona ta šílená ženská je kočkodochtorka, došlo mi i přes tu ztrátu mý krve.

„Byla to moje chyba, měla jsem si tu krev dát jinam. To nevadí, nabereme znovu z druhé packy.“

Moje Vona se kácela a já teda taky, ale i ta kočkodochtorka byla lehounce znervoznělá. Vobě totiž byly ve voparu mejch poletujících  chlupů z tý vyholený nohy, kerý se tam rozvířily.

Druhou nohu sem jim dal už dobrovolně, bylo mi tak hodně šoufl, že sem asi chtěl už dočista humřít. Tentokrát byla kočkodochtorka šikovnější, nelítaly ani chlupy a krev jí natekla do flaštičky docela splavně.

Potom mi Vona vynesla zasejc mezi ty čokly, a mě už bylo fffšecičko úplně fuk, ať mě třeba sežerou.

Vona řikala, že musíme počkat na výsledky a potom pudeme domů.

Tak sme teda čekali až kočidochtorka řekne co mi teda vlastně je.

No,  dyž teda vylezla z ordinace, důležitě koukala do ňákýho papíru a pravila, že mam špatnej kratinurnin nebo co a pravila, že teda moje Vona bude muset nastudovat ledvinovou dietu a že mi eště dá pro jistotu ňáký antibokum, nebo co, píchla mě do  boku a jelo se domů.

Prej dyž mě to do pondělka nepřejde, že zas máme přijít.

Moje Vona byla vyděšená a doma začala študýrovat ty krevní výsledky a přišla na to, že kočkodochtorka ze mě udělala čokla. Mojí kočičí krev vyhodnotila jako psí a kočky mají jiný referenční hodnoty než psi, pravila mi Vona.

Našla si ty správný kočičí hodnoty v referenčních tabulkách a zjistila, že mam, jak Vona pravila, kreatinin naprosto v pořádku a teda že žádná ledvinová dieta nebude.

Enomže to sme byli tam, kde před tim, páč mě bylo furt blbě, nežral sem, ani nepil a Vona byla ouplně vyděšená, asi měla strach, že jí humřu.

Snažila se mi podstrojovat, abych aspoň něco zblafnul, dokonce mi koupila i lososa, ale já nemoh jíst, vopravdu ne. Na tom nemístně vydělávala čoklice Žolina, kerá všechny kuřecí masíčka, hovězí vývary, a další lahůdky, co mi  Vona nanakupovávala, mohla sblajznout.

Tak sme za dva dni vyjeli do světa znova. Zas mě narvala do přepravky, potom do vrčavý almary, už sem ani neprotestoval a tentokrát mě vodvezla kočkodochtorovi.

Kočkodochtor mě taky votevřel hubu, ale pravil, že sem celej dehydrovanej nebo dehydrátovanej,

a že prej mi dá kapačku. Přitáhnul ňákej stojan, pod kůži mi vrazil jehlu a pustil  mi tam ňákou vodu nebo co, že prej se s tim hezky propláchnu. Ani sem nedutal, enom sem čekal, až to skončí. Vona s tim kočkodochtorem celou dobu švitořila, potvora jedna a nechala mě mučit.

Dyž to skončilo, tak sem dostal další antibiotikum, nebo co a jeli sme domů. Musim teda ale spravedlivě řeknout, že se mi po tý vodě pod kožich trošku ulevilo. Vona z toho byla nadšená, tak mě tam tahala každej další den znova a znova.

Proplachovali mě vopravdu důkladně. Vona si to pochvalovala, že sem jako vypranej v Perwolu, a mě bylo pořád líp a líp. Už jsem měl zas chuť k jídlu a radostně jsem hamal všechno masíčko, kerý mě podstrojovala, dyž se snažila abych něco zblajznul. Dostal sem celkem 5 píchanců a 4 proplachovací kúry.

Pan kočkodochtor mě prostě tim jeho zalejváním dočista vykulíroval a už sem zase ve formě.

Vona je z toho celá ráda a vypadá to, že si udrží ten zvyk mi pěkně podstrojovat v papáníčku.

Dává mi teď víc masíčka a vaří mi i masový vývary a to já rád. Přestala mi nutit ty blemcavý kapsičky,

kupuje mi totiž kočičí paštičky. Holt někdá je to špatný i pro něco dobrý. Mňauk.

 

 

 

Co kde, kdy, proč a jak.

 

Zasejc mě parádně dožrala, potvora a sakra ne sama. A tentokrát si na to přibrala mýho Kluka a  eště jinýho, nechutnýho čokla, než je naše  čoklice Žolina. Co já, kocour Číča musím v týhle familii vydržet, to už se ani vypovědět nedá.

Jak se v týhle familii všechno furt mění, je pro kocoura mýho kalibru nepochopitelný. Už vůbec nevim, co jako můžu vod každýho tady čekat. Voni teda mají ffšichní vobrovský stěstí, že já sem kocour trpělivej a hnedle se svatozáří, ale vonehdá mě vopravdu  zasejc dostali do kolen.

Muj Kluk, co mě kdysi sebral a zasadil do týhle familie, šel bydlet někam ouplně jinam.

To bych teda eště jako přežil, že jo, pač mam Jí a Vona se zasejc vo mě stará, to jo. Enomže von Kluk nezmizel ouplně na furt, jak by se dalo předpokládat, ale von k nám vobčas chodí, ale vůbec ne za mnou. No chápete to? Eště bych teda skousnul, dyby chodil za mnou a dicinky mi přines ňákou tu ňaminku, ale von sem příde  bez ňaminky a eště má sebou cizího zrzavýho čokla. To bych se vopravdicky pomátnul. Dyž sem z tím zrzavým blbečkem přišel poprvý, myslel sem, že padnu do kočičích mdlob. Muj Kluk mě vyměnil za ňákýho zrzavýho kreténa. A eště si jako myslel, že se s nim budu kamarádit. Já, teda, navzdory tomu, že sem takřka světec, sem si řeknul, že tady končí všechna legrace světa a potupně sem zaleznul do svý nejjistější skovávačky, kerou mam. Dyž sem se probral z týdle velkolepý zrady, přeci jenom sem zvědavej,   tak sem se vosmělil a pomaloučku potichoučku sem to všechno šel vočíhnout. Zrzoun je úplně blbej a hlavně je to uštěkanej kretén. Já nemam rád kravál, co dělá někdo jinej, než já, páč i psí vtírka Žolina muší bejt doma zticha, ale dyž k nám vtrhnul tenhle uštěkanej trouba, všechny dobrý tradice týhle familie vzaly za svý.

Dyž mě Zrzoun zblejsknul, začal eště víc štěkat a hned se ke mně hnal. Nebudu teda řikat, že sem se nebál, ale zasejc nejsem žádnej podeseroutka, abych to na sobě dal znát a tak sem se parádně nahrbil, celej sem se naježil a syčel sem jako vo život.

A moje Vona mi povídá: „Číčulko, to je Montíček, víš? Toho se nemusíš bát, on ti nic neudělá. Je to hodný pejsek, akorát je to takový  hlučnější, víš?“

Málem mi kleplo. Sem teda neveděl, kdo mi momentálně hnul pajšlem víc teda, estli Vona a nebo zrzavej kretén.

Sem si ale řeknul, že je sprdnu jednim vrzem a začal sem syčet, prskat a vrčet jako vopravdická kočkošelma.

Jenomže Kluk asi taky za tu dobu, co sem ho neviděl,  utrpěl ňákou újmu na psychickym zdraví a byl rozhodnutej, že se jako musim s tim jeho novym blbečkem kamarádit a tak mě potupně sebral se země a strčil mě pod nos tomu nechutnýmu čoklovi.

Moc sem se s nima nepáral. Teda ani s jednim. Čoklovi sem jí napálil drápem rovnou do čenichu, Kluka sem poškrabal, vytrh se mu a zmizel sem rychlostí blesku. Vona na mě medově volala:

„Ale Číčulko, neboj se, Montík je hodnej, přece se nebudeš bát.“ 

„No, tebe je taky dost,“ zavrčel sem na ní a dál se s ní nebavil.

Malou útěchou v mým kočičím srdci bylo to, že ani Žolina z tohohle zrzavýho stvoření nebyla zrovinka dvakrát nadšená, ale Žolina je psí sralbotka a tak se toho divokýho zrzavýho potrhla spíš bála eště víc než já.

Bylo to, jako dyž nám do kvartýru přilít uragán.

Sem si teda v tý mý skovávačce řikal, estli toho psího magora tady kluk zapomene, jako

kdysi Její kamarádka tady zapomněla psí vtírku,co nám potom zbyla, tak že se vostěhuju okamžitě sousedum, kde mají akorát malýho králíčka, kerýho bych snadno srovnal do latě.

Enomže situace se vyvinula ouplně jináč. Vona se voblíkla, vzala čoklici Žolinu a s Klukem a  Zrzavcem vypadli někam do světa, kam já nesmim. Byl sem teda faktys rád a doufal sem, že sem Zrzoun už nepáchne.

Enomže kocour míní a Kočibůh mění.

Ale vo tom zasejc až někdá příště..

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.

Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.

Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.

Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.

Moje prej černá duše.

Já sem teda kocour mourovatej, vyvedenej v extravagantní eleganci šedivočerný pruh.

Teda navrch, aby bylo jasno.

Vona ale tvrdívá, že sem vobyčejnej směsnej kocour, což mi teda trošku zavání tim,

jako by snad chtěla naznačit, že nemam zrovinka noblesní a urozenej původ,

ale ať si mele co chce, že jo. Já vim svý.

A taky mi na moje gusto moc často zdůrazňuje, že mam černou kocouří duši.

No, ale zasejc lepčí, než dybych jí měl třeba zelenou, po bych se asi docela poblil.

Černá barva je elegantní, ale vo tom vona nemá ani tucha.

Hejbni sebou, než bude na vomluvy dočista pozdě.

Vona je prostě nepoučitelná a já kocour Číča to furt musim snášet.
Zasejc na mě ječela, potvora jedna. Dybych v týdle vypráskaný familii
nebyl už tak mocně zadrápnutej, snad bych faktycky přemejšlel vo tom,
že se vodstěhuju sousedom.

její starší kluk.

Ňák ouplně náhodou přišel na to, že pod voknem je mokrej koberec.

A hned za Ní, aby jí žaloval, že sem se tam zasejc pochcal.

Hloupost, štěstí a psí chlupy.

Vonehdá měla Vona ke mně zasejc hodně zdlouhavej projev.

Bylo to ňák v tý době, co se mi nepodařilo správně přistát na vopěrce jejího, teda vlastně mýho křesílka, bohužoužel zrovinka v tý době, kdy vona na něm byla zasalašená a mě tak ňák sklouzla packa a svym pečlivě pěstovanym drápem sem jí hnedlinko porozpárnul stehno. Vona teda dobře ví, že já nerad, že jo, nejsem přece žádnej sadistickej kocour, ale přes to sem si musel vyslechnout její votravnej a dlouhej monolog.

"Tedy Číčo, nedávno jsem někde četla, jaký je rozdíl mezi bohatými a šťastnými lidmi a já ti to povím, i když to ještě trošku poupravím.

Tak poslouchej dobře Číčo. Bohatí lidé mají na oblečení značkové výšivky a šťastní lidé mají na oblečení psí a nebo kočičí chlupy, no a nebo obojí. A taky někdy rozervanou kůži od kočičích drápů."

---

Sem tedy mňouknul, že ten dovětek si mohla vopravdu vodpustit, páč musí ouplně dobře vedět, že sem to schválně neudělal, ale vo těch chlupech, to je faktys zajímavá myšlénka. To by teda znamenalo, že Vona musí bejt vrcholně šťastná, páč Vona nemá chlupy jenom na voblečení, ale tady v tý familii je mají všichní všade. Prostě jako ukázka z hodně šťastnýho domova. Vona někdy dost zoufá, že máme zvířecí chlupy i v polívce, ale to dělá určitě enom tak na voko, páč já i čoklice jí svejma chlupama zajišťujeme přímo kila štěstí.

Sice tomu moc nerozumim, proč by jeden měl bejt šťastnej z toho, že má na voblečení psí a nebo kočičí chlupy, ale asi to bude kvůlivá tomu, že lidi by chtěli taky takový prima huňatý kožíšky jak máme my zvířátka, ale mají prdlajs a tak si aspoň lepí ty naše, co z nás vypelichají. A vona asi nemá těch vypelichanejch chlupů dost, páč má eště čtyry plyšový medvědy, který sou taky chlupatý.

Čoklice Žolina má dokonce dvoubarevný chlupy, aby byly pěkně vidět na každým voblečení, určitě si je nechala tak schválně narůst, páč je velká podlejzačka a asi chce, aby ty její chlupy vynikly jak na světlým, tak i tmavým voblečení.

Vona teda čoklice se nám dokázala za tu dobu, co se k nám nakvartýrovala docela slušně přechlupit. Z černýho mrňavýho štěněte se stala skorem blonďatou psicí, ale hloupatá je furt stejně. Škoda, že Vona při tom svým velkým monologu ke mně, nedefinovala, jak je to vlastně s hloupatejma lidmama. Estli taky hloupatý lidi mají na voblečení psí chlupy a nebo ty značky.

No, nakonec mě je to dočista fuk, ať si tam mají co chtějí, že jo, ale já sem docela pochopil, že Vona musí bejt ráda, že nás má, ať chce a nebo nechce, páč zvířecí chlupy na vohozech jsou prostě záruka lidskýho štěstí.

Jooo, tak křidla mít

Dyž mě vobčas popadne kočičí běhací amok, Vona na mě hnedka hejká, abych nelítal jako magor.

Copa ale mam snad křidla? S tou její myslivnou je to čim dál víc horší a horší.
Jo, dybych měl křidla, to by eště čubrněla, jak bych si zalítal. Enomže nemam, no. Mam enom štyry rychlý nohy a jak říká vona, děsně elánu.

"Kdyby se ti přimontovala na čenich žárovka, tak se snad i rozsvítí, díky tý energii, co máš v v sobě Číčo," pravila vonehdá, dyž sem zase prováděl svuj hopsací maraton po postelích a křeslech.

Sice jako nevim, co tim myslela, páč nevim, co je to energerie, nebo jak se to menuje, ale dyby mi chtěla na čumák něco přimontovat, tak to mam pocit, že bych ulítnul i bez křidel. To jako teda zase ne.

Vona je vůbec ňáká divná. Vonehdá se mi povedlo protáhnout se na chodbu, dyž se vracely s Čoklicí kdoví vodkad. Vona na mě zařvala: "Číčo domů!"

Ale já se na ní vyprdnul a pomaloučku sem se šoural někam na ty schody, co vedou tam nahoru a vona představte si to, vona prostě zavřela dvéře zevnitř a nechala mě na tý chodbě vosamocenýho a vopuštěnýho. Potvora. Nevim, estli mě špiclovala nějakym kukátkem, ale já sem byl v tý chvíli ňákej bezradnej a tak sem se vrátil k našim dveřim, abych se faktys neztratil.

Chvilku sem se vopravducky bál, ale potom se dveře votevřely, teda Vona je votevřela a laskavě mě pustila domů.

Asi na mě byla eště našňupnutá vod posledně, jak sem jí zdrhnul.

Já sem ani nechtěl zdrhnout, to mi fakt můžete věřit, já byl akorát hodně zvědavej, kam se s tou Čoklicí vlastně chodí potulovat třeba i na dvě hodiny. No a tak, dyž zasejc jednou pozdě přišly domů a já čekal na večeři, tak sem se rozhod, že se teda podívam, kde se to vlastně spolu binkají. Protáhnul sem se mezi dveřma a vzal se to hopem nahoru po schodech. Vona na mě volala, ale já metelil a nic nedbal. Čim víc se mi snažila chytit, tim sem byl rychlejší. Těch schodů je tam vopravducky hodně moc a já běžel, nebo spíš bez křídel letěl faktys svižně. Funěla za mnou parádně, to musim uznat.

Enomže potom schody došly. A byl sem v koutě. Tak sem kolem ní profrčel zpátky a zase sem se hnal dolů. A Vona zase na mnou. Nadávala mi do mizerů a hajzlíků, ale já sem nedbal a letěl sem se dolů přímo střemhlav. Jenomže dole taky nebylo kam vyběhnout. Tak mě tam lapla a vodtáhla mě domů.

Stejně tomu nerozumim, kam teda vona s tou Čoklicí vlastně chodí. Sem si pořád myslel, že se chodí procházet po těch schodech, ale to asi ne, páč se mnou se proběhla jednou dolů a jednou nahorů a byla ufuněná až hanba. A dyž přijde s čoklem, tak vůbec nefuní. Tak nevim. Jistý ale je, že se mnou po těch schodech už běhat nechce. Sem na ní asi moc rychlej. No to dá rozum do čepice, dyž mam tu energerii, jak Vona říká.

Enomže výslednicí tohohle všeho je, že dyž vyběhnu na chodbu, vona mi tam prostě nechá a zavře dveře. Asi přišla na to, že bez ní mi to běhání vůbec nebaví. A mě vlastně taky ne. Tak že teda nikam neběžim, ale čekam, až mě zasejc pustí domů. Sice to asi je ústupek z mý strany, ale zase musim vzít v potaz, že Vona je moje živitelka a na schodech k hamání nic nenajdu.

A vůbec, doma je doma, tam se dá taky vobstojně běhat a vůbec nepochybuju vo tom, že zase vyšpekuluju něco, aby se jí podlomily kolena a hezky si zafuněla, i navzdory tomu, žádný křidla nemam.

Zpátky ni krok

"Nejni cesty zpět", todle rčení už kdysi přede mnou, kocourem Ćíčou, kdosi mňouknul.

Sice nevim tak úplně přesně, kdo že byl tak chytrej a udělal stejnou životní zkušenost jako já, ale musim s nim souhlasit v každým vohledu, páč todle je pravda pravdoucí a ať sblajznu svoje fousky, estli to tak nejni.

Páč sem kocour uznalej, nebudu si nárokovat patent na tendlencten výrok, enom vám ho potvrdim křivdama prožitejma za tu dobu, co sem žil bez kontaktu se světem.

U nás v rodině se toho vopravdu hodně změnilo. Kluk, co mě přines a zasadil do týhle vypráskaný famiile, někam zdrhnul a vopustil mě, tak že mi zbyla jenom Vona /živitelka/, čoklice a Mrňavice, co už nejni tak mrňavá jako dřívějc.

Na tudlenctu sestavu sem si musel horko těžko zvyknout, ale páč sem kocour smělej a vodvážnej, ňák sem to dal. Na co sem si ale nezvyknul je podraz, kerej udělal muj kluk, co teda už nejni muj. Představte si, že von k nám začal chodit s ňákou dvounožkou, co má fujtajblovýho, nechutnýho, zrzavýho čokla. Čoklici Žolině se ten psí zrzavec líbí, to se ale fakt nedá říct vo mě.

Dyž se tu naposledy vochomejtal, byl sem už tak rozzuřenej, co že sem leze, že sem si naplánoval útok, ve kterym sem počítal s momentem překvapení, že zrzounovi ukážu, zač je toho loket, aby pochopil, že tady bydlim já a von se tu nemá co ležérně procházet a fffšecko si vočuchávat .

Aby se zasejs nemyslelo, že sem kocour zákeřnej, dal sem fffšem na vědomost, že se mi ten zrzavej čokl nelíbí a dokonce mi napadlo, estli voni ho tu nechtějí taky zapomenout, jako tady Vona s její kamarádkou kdysi zapomněly Čoklici. Pří týdle myšlence sem se vopravducky vorosil a řeknul si: " Todle Číčo už nesmíš dopustit, jeden čokl stačí až až..!"

Začal sem teda vrčet, jak sem nejvíc uměl a musim uznat, že fffšichni čučeli, jak umim bejt strašlivej.

Vona povídala: "Teda Číčo, to jsem vůbec netušila, jak umíš vrčet, dyť ty vydáváš zvuk jak nějaká velká puma."

Sem si tak pomyslel: "Dybys enom veděla, co ty ffčecko eště nevíš, jakej já dovedu bejt statečnej, to budeš čubrňet, co ti eště předvedu."

Zrzavej čokl si z toho mýho vrčení ale ponaučení nevzal a chtěl mě tím jeho frňákem očuchávat a lustrovat. Tak to teda ne, vocaď až pocaď. Vytáhnul sem drápy a dal sem mu ťafku přímo do toho čmuchajícího čenichu. Ta teda sedla.

Čokl zavyl bolestí a muj /teda už né muj/ kluk mě bafnul a zavřel mi vedle do pokoje, páč se asi ffšichní báli, že bych jim toho nechutnýho čokla dočista voddělal.

Nevim, estli by se mi povedlo ho dočista zlikvidovat, ale jistý bylo, že si ho zase vodtáhli, dyž vodcházeli.

Offšem já sem zaujmul postoj nedůvěřivýho kocoura, páč tohlencto, to byla zrada nejzrádnější. Vod Ní, že se chtěla s tim zrzavcem muchlit a dybych nezakročil, kdo ví, estli by si ho nechtěla taky nechat.

V každym vohledu, ať to bylo jak chce, sem tomu svou vodvahou zabránil, ale zvostala mi v duši pochybnost a potvrdila se mi jistota, že Vona je fakt všeho schopná.

Tak sem vymyslel pojistku. Nápad mi přišel až z kočičího nebe od Kočiboha, páč i von musel uznat, že křivdy byly vohromný a tak mi našeptal radu, jak si pojistit, aby k nám už nikdy žádnej cizí pes nelez.

"Ty už si kocourku Číčo dávno zapomněl, jak si kocouři v přírodě označují svá teritoria, aby jim do nich nikdo cizí nevstupoval? Označ si také své teritorium, pěkně si to tam provoň, jak nejlépe budeš umět a uvidíš." Ano, takovouhle radu mě poslal Kočibůh, když jeho srdce ustrnulo z mého zoufalství.

Tak jsem důkladně, předůkladně označkoval celou předsíň. Ona ta to k její smůle nepřišla hned, nýbrž až po čase, kdy se můj odér rozprostřel pěkně po celé předsíni. Že byla na nervy jako už dlouho ne, je docela nabíledni, chodila a čuchala, vodkaď se to tak pěkně line. Musim se pochválit, vodved sem faktys kvalitní práci. Epicentrum mýho počinu neměla šanci najít, vůně se spravedlivě rozvíjela v celé předsíni.

Docela poťouchle sem jí pozoroval, jak leze po čtyřech a čuchá do všech koutů, jak skučí, že už toho má plný nos, že to cítí všude, že se z toho asi docela pomine.

Drbala to všim možnym, co jenom dokázala vymyslet, voctem, sodou, kyselinou vinnou, citronem, ale bylo jí to prdlajs platný, páč kvalitní značka je prostě kvalitní značka.

Nakonec v posledním gruntovním záchvatu koberec vyrvala a vyhodila na balkon.

Teď teda máme předsíň bez tébichu, ale taky bez mýho skvostnýho parfůmu, což mě trošínku vadilo a tak jsem si dal repeté s tím, že jsem se jí vyčůral na pantofle.

Todle ale vona zaregistrovala bohužoužel moc brzo a byla na kolaps. Vzala ty počuraný pantofle, strčila mi je před čumák a děsně mě vynadala. Potom je hodila k tomu tepichu a vůbec se mnou nemluvila.

Tak nevim, už to asi nebudu dělat, páč copa dyby mi taky někam utekla, jako muj kluk a chodila ke mně enom na návštěvu. To bych fakt nechtěl. A to nechci ani domyslet, dyby přišla s ňákým jinym čoklem, než se Žolinou.

Tak už sem zase hodnej kocour, páč vim, že nic se nemá přehánět.

Kdo je rovnej a kdo rovnější

Vona teda hodně často řiká, že kdo nežil nikdá s kocourem, je to jako dyby nikdy nežil.

Já nevim ale přesně, jak to vůbec myslí, páč že by byla tak chytrá, že by tudle velkou pravdu vopravducky pochopila, tomu ňák nemůžu věřit. Spíš to bude zase ňákej její ironickej kec, jako vobvykle.

Třeba by todle rčení mohla směle inplantovat na jejího, jak vona s oblibou říká "hodného hošíka",kerej mi tedla do týhle vypráskaný famílie přived a zasadil, ale to vona zasejc ne.

Věc se má takhlenct. Její hošík má bolavý zádíčka a asi ho bolely tak, že ze zoufalství rozsekal postel. Dyby tak pěkně cvičil a byl pohyblivej jako já, zádíčka by ho určitě nebolely, enomže to von ne, vona furt nadává, že si po sobě neuklidí ani ťuk../to by mi teda vopravducky zajímalo, jak se uklízí ťuk a taky někdá říká prd.. tomu už vůbec nerozumim../a že dyby se furt neválel u PC a taky někdá třebas umyl nádobí a nebo tak něco, že by to mohlo bejt přínosný pro ty jeho bolavý záda.

Von teda má ale evidentně větčinou jinej názor a tak na ní tak outrpně hledí, dyž se ztrapňuje těma jejíma kecama a civí přesně jako já, dyž mi vyčítá, že sem se zase netrefil do záchodku, což znamená, že jí má dočista na háku. Stejně jako já, že jo. Ale stalo se, že jí asi chtěl udělat radost svým pohybem a tak rozmontoval svou postel a součástky z ní hezky vopřel vo všechny almary, co jich máme v bytě.

Že vona prskala žluč, je nabíledni. Povídala mu:

"Víš co, ty vezmi stovky hřebíky a zatluč rovnou všechny dveře vod všech almar, protože se nikam nemůžu pro nic dostat. Kvůli tomu si nemusel bořit svou postel, když si chtěl, aby bylo všechno nedobytné a nemusel by ses tak namáhat, efekt by byl stejný a bez výraznější ztráty energie."

Von teda kluk po tom jejim proslovu na ní hleděl dost útrpně, ale to bylo asi tak všechno, páč součástky /rozuměj prkna, desky, pružiny/ porád máme rozkramařený po celým kvartýru. Mě to teda zasejc až tak moc nevadí, ale vona je z toho dost nervní a je na kluka už dost našňupnutá.

Já si tu užívam pěkný schovávačky a vůbec mě dost baví mezi tim všim prolejzat, ale vona pro to nemá žádný pochopení a furt na kluka huláká, aby to už zlikvidoval.

Tak nevim, ňák těm lidem moc nerozumim. Co voni všecko potřebujou k tomu životu, to je nad kocouří chápání. Jeden si koupí postel, potom jí rozmlátí a nakonec stejně spí na matraci na zemi jako já.

Bych to teda shrnul, nakonec sme vobá skončili na podlaze.

Tadle rodina je fakt hodně demokratická, kocouří a hošící jsou si rovný na zemi na matraci a čoklové a paničky sou si zase rovný na kanapíčku.

Ale kdo je si rovnější víc, to vopravducky nevim, kluk to asi nebude, dyž ho bolí záda, páč je má křivý…

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.

Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.

Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.

Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.

Mrňavka k nám přijuchala s bolavym vokem a vona jí do něj musela pravidelně kapat ňákou kapalinu nebo co. Fšecko sem to šmíroval pěkně skovanej v bezpečí, páč nikdá nevim, co se jí urodí v mozkovně a mohlo by jí napadnout, že by mohla kápnout i mě. Vona je totiž všeho schopná. Ale asi se toho samýho vobávala i čoklice a tak se rozhodla todlecto nebezpečenství do nuly eliminovat. Tady bych vyzvednul čoklovo nespornou vodvahu, páč čin to byl hrdinskej a i nebezpečnej.

Čoklice taky bedlivě sledovala todlencto kapání a konečně jednou něco vymyslela kupodivu sama a hlavou. Číhala a pozorovala a dyž vona zavelela:

"Budeme kapat do očíčka, podej mi kapičky" ..tak rozjela akci.

"Mrňavice zakňourala, že neceeeeeeee a kapky velkym fofrem hodila pod válendu.

Vona medově povídá:

"No Aďulko, tos neudělala moc dobře. Do očíčka kápnout musíme, to přece víš. Chceš, aby se ti očíčko zahojilo ne? Tak, teď pěkně pro ně vlez a hezky mi je podej."

Mrňavka jí celkem poslouchá, na rozdíl teda vode mě, a tak se poslušně jala kapky hledat.

" Jsou tam?"

"Aňo," Mrňavka na to.

Za chvíli se z pod válendy vozvalo: "Nejsou."

"Jak to že nejsou? Podívej se pořádně."

Mrňavka zalezla hloubjejc pod válendu a křičela: "Mam, mam".

Dyž se ale zpod válendy vyplížila, podávala jí propisku.

To už sem na ní zasejc pozoroval znaky blížícího se infarktu. Nezbylo jí nic jinýho, než zalehnout a snažit se nacpat za Mrňavkou. Asi jí ale došlo, že vobě se tam nevejdou, tak se zasejc musela zvednout a počkat, až se Mrňavka vysouká ven. Tý se to ale asi líbilo a tak tam vobě lezly jako berušky, hledaly a čmuchaly, ale kapky nenašly. Vona teda už pracovala nekompromisně k infarktu, dyž jí konečně došlo, že je celkem divný, že týdle plazicí hry se nezúčastňuje čoklinda.

A páč nás už zná celkem jako svý boty, šla rovnou po čuchu. Čoklice ve vedlejší místnosti měla flaštičku s kapkama v hubě a už jí zpracovávala po svým. Vona jí flaštičku z huby vyrvala rychlostí blesku a začala hořekovat:

"Žolino, proč jsi jenom taková trubka, podívej se, jak si tu flaštičku docela i prokousla. Ještě, že se dnes kape naposled."

Potom udělala důkladnou prohlídku tý vožužlaný plastový trosky a konstatovala, že je prokousnutá naštěstí někde nahoře a že dyž bude rovně stát, že nepoteče a že tam eště nějaký ty kapky zvostaly.

Nakapala Mrňavici do voka a flaštičku pro jistotu před náma skovala s poznámkou, že nám fakt nejni co věřit.

Já teda nechápu, jakym právem vona porád proti nám uplatňuje kolektivní vinu, ale nakonec ať si brebtá co chce, hlavně že aspoň vyvalí večeři, byť do kouta.

Žolina ale v mejch kočičích vočích vo stupínek povyrostla, páč tohle byl přímo její vodvážnej majstrštik, páč tady vedle slušnýho nářezu riskovala i vlastní život, přece neveděla, co v tý flaštičce je vlastně za tekutinu. Co dyby tam byl ňákej jed, že jo? Já řikám porád, že jí nejni co věřit.

Boj vo moc vůbec nejni jednoduchej...

Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.

---

Sice bych je chtěl mít fšecky pod pantoflem a bejt tady šéf, ale někdá ta touha po moci a vládnutí prostě ňák neklapne. Tady v týdle rodině, chce bejt šéf každej a tak si vobčas mazaně řeknu: "Moudřejší ustoupí…"

To potom v zájmu mýho kočičího psychickýho zdraví si pomyslim, že mi sou všechny tři /myslim teda Jí, Mrňavici a psí vtírku/ dočista ukradený, stejně jako jejímu klukovi, ke kerýmu si vlezu do pokoje s tim vědomim, že sice budu v bezpečí, ale hladovej. No jo, no, to holt už vobnáší pohnutej kocouří život, že jo.

Enomže bejt hladovej a eště hrozně zvědavej, to dá jednomu pěkně zabrat a tak vobčas vylezu ze svýho bezpečí, podívat se, co voni tam vlastně vyváděj. A někdá vidim vopravdu neuvěřitelný věci.

Vona nakrájí na kolečka banán a cpe ho po kouskách Mrňavici. Psí vtírka kroutí vocasem, motá se kolem Mrňavky a chce taky žrát ten banán. To bych teda nevěřil, dybych to na vlastní kocouří voči neviděl. Tak, že jedno kolečko strčí Mrňavce, druhý čoklovi. Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Ten čokl by snad žral fšecko, co vona dává tý malý dvounožce. A to zdaleka nejni konec.

Mrňavice čoklovi vaří polívku. Věřili byste tomu? Já to viděl. Fšecky granule, co tam má čokl v misce, přendá pěkně po jedný do misky s vodou, co tam máme na pití, potom to jako povaří na tom jejim plastovym sporáku a porád to míchá a brebtá u toho:

"Zolinko, važim ti polífku."

A čokl se může zjevit. Dyž to jako dovaří, veme takovou malou naběračku a dává to její kuchařský dílo čoklovi k hubě.

"Papej Zolinko, polífku."

A ten přitroublej čokl to vopravducky z tý naběračky vychlemtá. To bych teda nevěřil. Musim ale zcela vobjektivně připodotknout, že i vona na to civěla jako tydýt. Už jenom z toho principu, že čokl je mlsnej až hanba a hned tak něco nežere. Ale jak je v tom zainteresovaná Mrňavice, zřejmě se vtírce vypne nějakej třídící mechanizmus na žrádlo a sežrala by všechno, co dostane Mrňavka.

Je teda faktótum, že po tomdletom vařicím vobřadu vona musí Mrňavku z gruntu převlíknout, protože velkou část tý psí polívky má Mrňavka rozkecanou na voblečení. Ale vona ani nenadává, veme suchý svršky a Mrňavku zase hodí do gala.

Večír se culím pod fousky, dyž psice bere Mrňavce její plyšový hračky. To je potom správná rotyka. Nejlepšejší je to, dyž se chystaj do pelechu. Mrňavka si přinese svou "koču" , dá si jí na polštář a než se vyčurá do ampru, psí vtírka jí popadne a vodnese si jí do vedlejší místnosti, aby jí správně vožižlala.

No jo, i ten čokl někdá touží bejt šéfem aspoň jednoho malýho ukradenýho plyšáka…

Vobě potom koču jako dvě trubky hledají, až jí napadne, že jim jí zdulila Žolina. Tak vona letí vedle, vyrve kočku Žolině z huby a podá jí řvoucí Mrňavici. Koča je celá voslintaná, ale Mrňavka zkontroluje, estli má vobě voči a je spokojená. Dyž konečně Mrňavka usne, dycinky doufam, že bych teťkanct moh dostat ňákou tu večeři. Enomže vona taky chrápe jako zabitá a tak mě nezbejvá, než si jít chroustnout těch pitomejch granulí, co tak nemam rád.

Bejt mocnej s hladovym břichem moc nejde. A tak teda sezobam ňákou tu granuli a těšim se, že až Mrňavka vodcestuje, potom tu zasejc budu šéf…

Chybička se vloudí i ve směru kroků

Zasejc už tady byla Mrňavice. Teda to vám řeknu, že jako já kocour Číča mám z toho dočista kočičí kopřivku. Vovšem na druhou stranu… vono to má taky něco do sebe. Malá Mrňavice se začíná jevit jako muj externí spolupracovník v huntování psychiky naší živitelky. Vopravducky ale jenom jako externista a eště hodně vzdálenej. Dyž ke mně přilítne, už se nedekuju do závětří, ale hrdinně na ní zasyčim. Ani sem netušil, že v tom mym syčení je taková síla. Mrňavice zůstane úplně perplex a už ke mně neleze. Zato vona dyž mě viděla a slyšela naživo syčet, koukala jako vyvoraná myš.

"Tak takhle umíš syčet ty syčáku?"

Vona se diví jako divizna, že kocouří někdá syčejí. Já, páč sem kocour společenskej a dobrý vychování je moje druhá přirozenost, sem na ní nikdá nesyčel. Nakonec je to moje živitelka, že jo, ale na Mrňavku teda syčet budu, páč to zabírá parádně. Vona teda naštěstí uznala, že je to mý právo a Mrňavici řeknula:

"Nech kocoura na pokoji, on se tě bojí, jdi si hrát se Žolinkou."

Enomže Mrňavice si nešla hrát se Žolinkou, ale vkročila do koupelny a šla si hrát se zubní pastou. Pěkně jí votevřela a celou vymačkala do vany a než se vona vzpamatovala, měla vanu celou vopatlanou nejen vod pasty, ale eště i vod sprchovýho mejdla. Jo, já prostě v Mrňavce vobjevil velikej talent na věci, na kerý já ani psí vtírka, nestačíme. A Mrňavice se vopravdu upřímně snažila.

Než vona v kuchyni uvařila ňákej blemt, Mrňavka zalezla u kluka pod stůl a vytahala všechny kolíčky ze switche a asi jí došlo, že to nemá dělat, tak je tam zasejc nacpala zpátky, enomže ňák přesně netrefila správnej kolík do správný dírky a výsledkem bylo, že klukovi ani jí nešel celý dva dni internet ani na wi-fi, ani po kabelu. Dyž na to ten její kluk za pěkně dlouhou přišel, konstatoval, že Mrňavka je ale hodně šikovná.

A to asi jo, páč jí eště stačila ztratit spony na ubrus, rozbít jí ňákej památeční keramickej zvonec a málem si schodila na kebuli palmu i s květníkem. Já naprosto pro ní neviditelnej, sem s vobdivem pozoroval její velký nadání. A to je prosim pěkně eště malá, co vona potom dokáže za velký věci, až bude velká.. toho bych se fakt chtěl dožít…

Ale abych vám dovyprávěl to chybný vkročení Mrňavky k tomu excesu se zubní pastou….

Kluk se chtěl vykoupat a tak mu nezbylo nic jinýho, než tu zasviněnou vanu umejt. Tak to vzal enom sprchou, enomže tim se mu docela ucpala výpusť. A von se s ničim zasejc tak moc nepárá, vodmontoval teda hlavici sprchy a tlakem jenom z tý pozůstalý hadice nahnal tu nešťastnou kosmetickou směs pryč z vany, a po tomdle sladkým vítězství člověka nad hmotou bohužoužel hlavici sprchy zamontoval zpátky do hadice bez těsnění, kerý taky dokázal překvapivě ztratit. No, nakonec dyk je s Mrňavicí příbuznej, že jo…

A správný tóčo nastalo, dyž se velkej dvounožec potom chtěl vosprchovat. Voda mu ze sprchy hrčela všade, kde ale teda zrovinka nechtěl. Hned začal vyšetřovat, kdo, kde, proč a jak, rotyka kolem toho byla veliká….Tak, že musim zkonstatovat, že krok Mrňavice v koupelnu měl dalekosáhlý a hlučný následky, kerý sem já kocour Číča bedlivě sledoval a taky následně zdokumentoval, páč tak ňák po kocouřim tušim, že budou další a další kroky, cílený na to, aby si vona a její dvounožec uvědomili, že majetek nejni všecko a že teda já, psí vtírka a i malá Mrňavice budeme dělat všecko, na co nám naše síly budou stačit, abychom jim vod něj co nejzdárnějc vodpomáhali.

Jak se jí možná změnil život

Já už bych se na to vopravducky vyprdnul, velebnosti.

Mrňavice je u nás na muj kocouří vkus teda hodně často, furt za mnou leze, šišlá na mě "košiško posééém" a já před ní musim bejt porád někde zaleznutej. Mam toho už akorát tak dost. Eště že vona mi aspoň dá večeři někam, kam se ta malá divoká dvounožka nedostane. Je to hotovej škandál. Vona je tady i v noci a chrní s ní v jejim pelechu. Tedy v mym pelechu, chci napsat, páč Mrňavice se nakýbluje k ní a já musim spát vodstrčenej a samotnej. I psí vtírka se k nim vetře. Já bych chtěl bejt taky u ní, ale dyž je tam Mrňavka, ani tam radči nepáchnu.

Jenomže vonehdá teda Mrňavice něco provedla. To si vopravducky nechejte vyprávět. Zašišlala na ní: "Čůůlat."

A vona se mohla přerazit. Povídá jí. "Budeš čůrat do záchodu a nebo do nočníčku?"

"Do záchodu," Mrňavice na to.

Tak vona šla a dala jí na normální záchodový prkýnko eště takový zmenčovací, aby nám Mrňavice nespadla do záchoda. Mě by to teda bylo fuk, že jo, páč porád by bylo lepčější, dyby do toho záchoda žbluňkla, než to, co se stalo potom.

"Už sem vyčulaná babi."

Vona k ní hned letěla, sundala jí z toho hajzlíku a že jí jako natáhne bombarďáky. Enomže, co se nestalo. Než jí ty bombky natáhla, Mrňavice rychlostí blesku vzala to dětský zmenšovací prkýnko a posadila si ho na hlavu a v mžiku si ho narvala na krk. A bylo vykydáno. Prkýnko nešlo zpátky přetáhnout a tak to vypadalo, že ho tam bude mít už napořád. Sám bych teda byl zvědavej, jak s nim třeba bude chrápat, nebo jak se s nim voblíkne do bundy a podobný intelektuální votazníky se mi honily hlavou, ale vona dočista šílela. Snažila se Mrňavici něco dělat s ušima, ňák jí je porád mačkala k hlavě a mordovala se s tim prkýnkem, co vůbec nešlo sundat. Najednou ta hlava byla asi ňáká větčí, nebo co. Teda je faktótum, že Mrňavice si to prkýnko nasadila snadno, páč po tý hladký straně jí po kebuli snadno sklouzlo, ale vobráceně to už nazpátek nešlo.

Vona měla ve vočích votazníky celýho světa. Její myšlenky, co jí hulily hlavou, se daly číst z vočí jako v nejlepčejšim kočičim žurnále.

"No to je teda pěkné, já snad budu muset někam jet se řvoucí holkou na pohotovost, aby nám sundali z krku záchodové prkénko.. a jak s ní můžu ject, když pro ni nemám autosedačku… proboha co já jenom budu dělat, jestli jí to přes tu hlavu nějak nepřervu.. to snad budu muset jet tramvají, vždyť to má kolem krku jako kobyla chomout, čím to jenom přepiluji, jestli se mi nepovede to sundat………

A Mrňavice začala řvát na plný kolo. Už jí asi taky došlo, že to ňák nejde sundat, možná, že už jí bolely ty uši, co tam tak překážely a dostala strach, aby jí ty uši vona ňák neutrhla, dyž tam tak překážejí.

A potom, potom vona na Mrňavici docela zařvala, jako řve na mě a na psí vtírku Žolinu, dyž něco vyvedeme.

"Neřvi a stůj, nebo to nikdy nesundáme."

Teda Mrňavice není vůbec zvyklá, že by na ní vona řvala, páč vona řve akorát na nás, na ubohý zvířata, a tak se leknula, že dočista zkameněla a s rukama připaženýma stála jako socha v pozoru a ani nedutala. Vona tam teda eště něco prováděla s těma jejíma ušima a potom se jí konečně podařilo to prkýnko sundat. Ani jí ty uši nemusela utrhnout.

Mrňavice hned běžela za mnou, páč mě zblejskla, a já než sem se před ní ztratil ve fusekloidní zásuvce, viděl sem, jak vona mele z posledního. Ouplně se klepala. Tak sem na ní v rychlosti mňouknul: "To máš z tý tvý demogracie, dybys jí posadila na ampr, tak si měla po starostech, ale ty se jí holt musíš demokraticky zeptat, kde že to vlastně chce čůrat. Ach, jo, je to nespravedlivý, páč mě si se nikdá nezeptala, kde chci mít muj záchodek. A protestoval sem já někdá? No řekni sama. Chodim pěkně a spořádaně tam, jak si to diktátorsky nařídila a zavonačila. Trochu spravedlnosti bych prosil laskavě."

Teda nevim, estli vona vůbec je schopná pochopit moje komplikovaný myšlénky, kórt, dyž byla ve stavu pernamentního třasu, ale zase si řikam, že jí to třeba změní život a začne bejt na Mrňavici taky diktátorská.

Její a moje představy vo dokonalým světě...

Vono to s ní už vopravducky nejni k vydržení. Mam pocit, že už to zavání psychickym tejránim. Je to potvora fšech potvor. Vona mi ráno do misky k snídani vyklopí tu nechutnou blemtavou kočičí kapsičku a dyž jako zamňoukám, že jí na tendle blivajz zvysoka kašlu, docela se na mě utrhne:

"Copak Číčulko, nechutná ti? Můžeš si zobnout ještě granulky, máš je přeci vedle v mističce."

To už je i na mě, kocoura Číču, zvocelenýho jejim skandálnim chovánim ke mně, silnej kalibr. Granulky, vona je snad dočista dementní. Granulky až si žere sama, já chci masooooooooo.

Taky sem jí to ale hnedka eště za tepla pěkně po kočičim naservíroval:

"Tydle kecy vo granulkách si dej klidně zhudebnit a potom mi je můžeš třeba předzpívávat. Bude ti to ale stejně prdlajs platný i dyby si s nima vyhrála Zlatýho slavíka. Granulky nežeru. Chci masíko, slyšíš?"

Jako vobyčejně, slyšela, ale nedbala.

"Číčulko, kapsičky jsou přece dobré, jestli ty nejsi trošinku mlsounek. No jak myslíš, ale masíčko bude až večer."

To je neslýchaný, co vona si dovoluje.

Ale na mě si vopravducky nepřinde. Já sem kocour fikanej a už mam docela vyčíhnutý, že pro mě má v bílý almárii připravený naporcovaný masíko, a že si ho dá dycinky ráno do dřezu rozmrznout, a potom mi ho dá laskavě k večeři. Todle ňák nesabotuju, ani nekritizuju, páč srdíčka z kraviček, co tam pro mě má, mam moc a moc rád.

Enomže faktem se, že po tý vopravdu nechutně hladový snídani mam upřimnej hlad a tak se ňák po kocouřim snažim dostat se do toho dřezu dřívějc, než večír.

Vona ta potvora sice to masíko přikrývá, abych se na něj nemohnul dostat, ale někdá zapomene. Jako zrovinka nedávno. Bohužoužel pro ní, než vypadla vydělávat na daně, nepřikryla ani dřez ani maso a tak sem si ho samoobslužně ukradnul. No vlastně neukradnul, že jo, dyk je stejně moje. Enomže vono bylo eště nerozmražený a hodně studený, tak sem si ho pěkně položil na koberec, že počkam až se to maso voteplí a potom si dám do nosu. Dyž masíko pěkně rozmrzlo, hezky sem si ho vodnes jinam, páč pod nim na koberci byl úctyhodně velkej krvavej flek a já rád hamám na čistým, nejsem žádný prase, že jo a tak sem ho povláčel a pojed eště na několika místech, než sem se dosyta nadlábnul.

Že vona, když se přihnala domů šílela, to je slabý slovo. To výrazivo, co použila, by se určitě nedalo publikovat v dětský čítance.

Mě to ale bylo dočista fuk, páč sem měl krásně plný bříško a chtělo se mi spát.

Než sem dočista zatuhnul, eště mi mozkovnou projela myšlenka, že její představa vo světě se diametrálně liší vod mý.

Já si představuju ideální svět pro všechny kocoury a kočky zrovinka tak ňák, jako v týdle chvilce. Vy ne?

Co že to vlastně sem?

Vona mi často říká, že sem malej mizera,vyčůranej hajzlík, mňoukálista,milášek a nebo tygr domácí.

Někdá sem z ní už tak zpitomělej, že ani nevim, kdo že to vlastně sem. Ne, že by mi to zas až tak huntovalo mou kočičí pohodu, ale poslouchejte furt ňáký kecy.

---

Jenomže vonehdá, vonehdá to úplně přehnala. To, dyž sem jí rozdrásal další polštář a tentokrát tak bravurně, že peří lítalo na všechny osvětový strany. Byl to fofr, ani sám nevim, jak se tak rychle schumelilo. Vona přilítla jako fúrie a hned na mě začala ječet.

"Číčo ty jsi takovej zatracenej všivák, to snad ani není možný, co ty dokážeš. Jednou mi z tebe klepne."

A to se mě teda dost dotknulo. Ne to, že by jí snad ze mě mohlo vopravducky klepnout, ale ten "všivák" mě teda hodně urazil. Co si to vůbec dovoluje, potvora.

Hezky zhluboka sem se nadejchnul, abych na ní vyřval, co si vo ní myslim já, kocour Číča.

"Co to meleš za kraviny, jakej všivák? Já sem kocour čistotnej, už ti ani nečurám do křesílka a ty mi řekneš, že sem všivák. Já mam kožíšek čistej a úpravnej, nemam blechy ani červy a už vůbec ne vši. Tak co furt hulákáš? Si proti mně zaujatá a nespravedlivá a naddržuješ psí hopsandě. Na mě se vykvajzneš, ale s čoklicí furt někde trajdáš. A dyž sem přijuchá Mrňavice, to se můžeš úplně přetrhnout. A vůbec já tě nemam rád a nebudu s tebou mluvit."

A vopravducky sem se urazil. Vodkráčel sem hrdě středem a čekal sem, že za mnou zase přileze, jako vobyčejně a nebo mi aspoň zavolá na bonbónky, ale vona se asi taky naštvala. Je faktótum, že si teda pouklízela, páč peří je peří, ale dyž musí uklízet chlupy, co lítaj z čokla, což je podobný jako uklízet peří, tak u toho tak nezuří.

To teda bylo něco novýho. Eště nikdá se na mě tak dlouho nezlobila. Co dyž mi nedá ani večeři? A že toho vona by byla určitě schopná. Vona čte všelijaký ty stóry, co píšou zhrzený tvorové a co dyž ty načtený moudra začne trénovat zrovinka na mě a mý večeři? Bylo to vážný, vopravducky sem měl nahnáno. To se muselo semlít zrovinka ten den, co její dvounožec nebyl doma, aby mi zachránil vod potupný smrti hladem. A eště navíc sem veděl, že vona pro mě má připravený syrový masíko na večer. Tak sem si holt řeknul: "Číčo, nejni čas na hrdinství, budeš se muset pochlapit a ňák jí vokouzlit, aby sis moc nezadal, ale aby vona zasejc roztála."

No, bylo to těžký, až ukrutný. Šel sem teda za ní a co nejspořádaněji sem si cnostně sednul, abych na ní viděl. Koukal sem na ní, jak sem uměl nejlípějc a dyž sem si myslel, že už jí mam na lopatkách, tak na mě uštěkla: "Neciv na mě tak Číčo."

Co já musim vydržet. Já, téměř světec a takovýdle hrubý zacházení. Enomže hlad je hlad a večer se blížil. Estli jí nevochočim do tý doby, než pude s čoklem na večerní venčení, jistojistě zvostanu bez večeře.

Mňouknul sem tak nesměle a žalostně, jak jen to umim nejlíp nafilmovat a koukal sem, estli zabere. Vona je ale někdá jako parez, nehnula ani brvou. Tak to je vopravducky zlý. Tak sem se jí začal motat pod nohy, jako že se chci přišmajchlovat. Kočibože, ty to vidíš, co jeden musí podstoupit kvůlivá mrzký flákotě. Chvilku eště dělala napučenou, ale potom to nevydržela a podrbala mě za ušičkama. To mam rád a tak mi ani nedalo moc práce, abych blahem zamhouřil voči. A bylo to. Jasná výhra.

"Ty jsi takový zlobivý kocourek, co Číčo? Jestli ještě jednou rozdrásáš nějaký polštář, tak ti doopravdy uštípám drápy."

Zase už jela ve svejch poučovacích kecech, vypnul sem teda poslech, eště sem se nechal chvilku muckat, ale co je moc, je moc. Dyž sem natuty poznal, že večeře je jistá, a že vona už dokonale vychladnula, hned jak se to šiklo, sem se po anglicku vytratil, aby si moc nezvykala na to, že sem ňákej votrok na mazlení. Musel sem si přece v klidu dáchnout před večeří, no ne?

Strážce mý doby

Zrovinka nedávno sem se parádně vyvaloval na svý myšózní dece, meditoval a ňák sem bilancoval svuj kočičí život, co žiju u tý potvory. Vono je to hnedlinka už 4 roky, co sem se nakvartýroval do týhle vypráskaný rodiny. Né, že by to bylo zas až tak zlý, páč vim, že co člověka, pardón teda kocoura nezabije, to ho posílí. A řeknu vám, že vedle ní sem posílil vopravdu výrazně. Hlavně teda na váze. Vona mi říká, že ze mě začíná bejt slušnej tlustoprd. To je ale sprostá urážka, to vám teda povim.

---

Zasejc na druhou stranu si to ňák k srdci neberu, páč vim, že její inteligence by se dala vopravdu snadno změřit na doktorskym teploměru a tudíž vona nemůže chápat jemné nuance mezi dokonalou kocouří figurou, ztepilostí a lehkou nadváhou, ale vono se nejedná jenom vo to, že sem vopravducky trošilinku přibral, ale vo to, že vona mi chce prostě řídit život. Se fšim fšady. Vona by asi byla ráda ňákym strážcem mýho kočičího života. To je furt keců, co nesmim a co zasejc musim a to já nemam rád. Vona by mi snad chtěla řídit i kočičí myšlénky, nebo co. Já mam chrabrý srdce demokrata, ať si každej dělá co chce, že jo, ale já teda nejvíc.

Todle bych teda eště skousnul, ale dyž začne blábolit, co je pro mě dobrý a co zasejc ne, mnohdá mi z ní upřimně brní mozek. Jako dyž mi tudle přinesla vodněkud ňákou trávu, že jo. Ne tu na hulení, aby nevznikla ňáká mejlka, ale vobyčejnou travinu. Já sem to teda vočenichal a prolustroval, ale tudle vodrůdu nemam rád a tak sem na ní prsknul: "Co mi to prosimtě nosíš za zelenej sajrajt? Todle já nemam rád. Já chci trávu kočičí a ne tendlecten blivajz."

Enomže na to vona prostě neslyší. Dyž přinese domů něco zelenýho a poživatelnýho pro kocoura mýho naturelu, strčí to do vázy. No chápete to? A potom mě vokřikuje, dyž si na tom chci upřimně pochutnat.

"Číčo, nech ty kytky, zase je celé okousáš a roztaháš."

Kytky, pchá, vona tomu říká kytky. Mě to ale chutná a tak si počkam, až vypadne vydělávat a potom si pěkně za prvý pošmáknu a za druhý pohraju. Vytahat z vázy a roztahat po kvartýru je opravdu umim kvalitně.

Vim ale, co zase bude za scény, až se vrátí domů. Bude lamentovat, hořekovat a nadávat.

Myslim, že vona bude tak trochu hodně pěkná hysterka.

Dyž se přihasí domů, hnedka se nás vobou /mě i psí vtírky Žoliny / zeptá, jak sme sami doma hospodařili.

Já teda na ní mňouknu, že dyž nás tady nechala samotinký, ať se teda nediví tomu, co zasejc uvidí, ale vona nerozumí a de to všade vobhlídnout. Upřimně řečeno nevim, co jí víc rozzuří, estli mnou roztahaný a vožužlaný trosky těch rádoby kytek a nebo zadrobený postele a koberce vod rohlíků, kerý se podařilo Žolině zase ukradnout.

Je teda fakt, že já zasejc všecky kytky taky nežeru, ale Žolina na rozdíl vode mě, všecky rohlíky žere, teda chtěla by žrát. A dyž se dostane do klukovo pokoje, kerýmu teda vona taky nadává, že je prase jako my, dycinky tam nenajde jenom jeden rohlík, ale aspoň dva nebo tři a potom má velikou starost, do kerý postele je co nejlíp skovat.

Tak, že já bych podle ní nesměl vopravducky nic, nevim, co by po mě chtěla, já sem kocour tvůrčí a nápaditej a nebo nápadnej, nebo jak se to řekne a vona si snad představuje, že budu celej den jenom tak ležet na kanapíčku a eště snad vedle čokla a vobá se ani nehnem.

Ale co, nebudu se rozčilovat, páč to přenecham s radostí jí, vona se rozčiluje ráda a asi jí to baví.

A já, páč mam svý kocouří srdce na pravým místě, se dycinky postaram vo to, abych jí ten její rozčilovací rituál dopřával co nejvíc a plnejma douškama a Žolina upřímně a ryze následuje mýho příkladu.

My jí prostě máme rádi a co bysme pro její blaho neudělali, neee?

Ach, jo, pokrok, nic pro mě...

Vona teda pokroková je, vo tom žádná. To pravim docela fundovaně, já, kocour Číča. Vona teda úplně v rámci pokroku přestala používat nože. Nevim, estli to teda nesouvisí s tim, že jeden se jí zlomil, anebo kvůlivá tomu, že u dalšího nechala rozmočit dřevěný držadlo a už žádnej další nůž nemá. A nebo má, ale ňák si je šetří, nebo co. A zase ten její pokrok vodskáču já.

---

Hodí mi do misky kus flaksy a pěkně si to Číčo rozkousej sám. Copa vo to, zuby já mam k světu, to jako jo, ale dřívějc mi to hezky krájela. Vona teda mě i čoklici bere teďtanct dost u huby. Furt nemá čas a dyž je náhodou doma, tak se tu hodně často vobjeví ňáká malá dvonožka, co mi honí po celým kvartýru a šišlá na mě: "Ci ci, poseeeem…." No to bych se vopravdu dočista voprudil. Dvounožka lítá, až se jí kokrhrely na hlavě natřásaj a furt mě někde hledá. Enomže já sem mazanej, já se dycinky někam skovam a nevylezu, dokud si tu malou divošku zasejc nevodvezou.

Vovšem posledně, dyž se tu znenadání vocitnula, sem nestačil zalíst někam hodně hluboko, a ten zrádnej kluk, co sem si myslel, že je muj kámoš, páč mě do tohohle kvartýru přines a nastěhoval, tak ten mě podle drapnul a držel, aby mě mrňavá dvounožka mohla muchlit. Přemejšlel sem, estli po ní mam seknout a nebo radči ne, voči mi blejskaly do zelena vztekem, ale vona ta malá potvora mi kupodivu ani netahala za vocas, ani mi nedloubala do vočí. Stejně sem se ale tetelil hrůzou, já malý děti vopravdu nemusim. Vona teda /myslim teďkanct velkou dvounožku/ jí porád mlela: "Opatrně hlaď kocourka, podívej se, jak se bojí, že mu budeš ubližovat. Ale ty jsi hodná holčička a víš přece dobře, že zvířátkům se neubližuje, viď?"

Tak sem na ní mňauknul: "No, tobě se to kecá, hlavně že jí umíš poradit, ale abys mě vysvobodila, to tě ani nenapadne, si potvora a já s tebou nebudu mluvit, dyž mě tady necháš takhlenct tejrat.

A vona světe zboř se, vona Mrňavici vodnesla a povídá jí: "Nech už Číču být a půjdeme do lesa na procházku." Mrňavice zašišlala aňo a už se ráčily pakovat ven. To už se jim pod nohama motala psí vtírka, aby jí tu náhodou nezapomněly. Psí vtírka se na Mrňavici přímo lepí, páč vona se porád něčim láduje.

No a to je ta nespravedlnost, Mrňavici vona fšecko nakrájí a naservíruje a mě hodí kus masa do misky a starej se kocoure. Já si teda zase až tak moc nestěžuju, to vopravducky ne, páč vožižlávat a vohryzávat kus flaksy je dočista prima, možná, že je to i tak prima, jako baštit myš.

Enomže, co mi nadnáší je to, že dyž chci mít siestu třeba na vokně a sladce podřimovat, vobjeví se Mrňavice a já musim zalezt do fusekloidní zásuvky a dělat, že sem neviditelnej. A to je teda dost fuška, to vam povim.

Tak jako sám dočista nevim, je to sice k přežití, to zasejc jo, vono totiž může bejt dycinky eště hůř, ale já se ňák těch malejch dvounohejch bojim.

Vona si teda myslí, že ten strach je asi závan mý pohnutý minulosti, dyž mě coby malý kotě vyhodili do širýho světa a dycinky mě lituje a říká mi: "

Ty můj Číčulko, ty budeš určitě mít nějaké špatné zkušenosti s malými dětmi, viď? A ta tvoje zlomená a špatně srostlá kost na noze s tím asi taky bude nějak souviset, viď? Neboj se ale, já ti od Mrňavice nikdy nenechám ubližovat."

Já teda ani nedutam, ale myslim si svý: "Doufam, že nekecáš, vono ti taky není co věřit, dyž mi ani to maso nenakrájíš…

Di a kup si mozek

Že je potvora, to už vim dávno a ňák se nad tim už ani nepozastavuju. Myslel sem si totiž, že mě už nikdá extra překvapit nemůže. Ale jak vona to koulí s tim ubohým hloupatým čoklem, to je namouduši k poblití. Eště, že já sem takovej fištrón, že na mě si nepříde. Abyste tomu rozuměli. Vona kolem sebe prostě asi potřebuje ňákou tu votrockou duši. A tu má teda v tom čoklovi. Čoklice na ní tak voddaně čumí, až se za to psí plemeno dočista stydim. Ale eště horší je to, jak vona využívá naivnosti tý psí vtírky. Ne, že teda já bych to nedělal, že jo, ale já můžu. Vod ní to fakt ale nejni vůbec hezký.

---

Dyž se jí zdá, že už jí vtírka votravuje moc,vrazí jí do huby suchej tvrdej rohlík. A ta hloupatá Žolina,celá šťastná, si ho hrdě vodnese do jiný místnosti a drží ho v tý hubě třeba hodinu. Vona ho čoklice neumí přerafnout vejpůl, a aby ho začala vožužlávat vod kraje, tak to jí nenapadne ani náhodou. Dyž už jí asi bolí panty, tak si na ten rohlík i lehne. A vona toho takhlenct podrazácky využívá, dyž se vtírky chce zbavit a hlavně psychologicky zneužívá, že čokl si ten mizernej rohlík hlídá přede mnou. I dyž docela dobře ví, teda vona, že jo, že já tvrdý suchý rohlíky nepapám ani náhodou.

Jenomže čokl to neví a v tom je právě ta její děsná podlost. Vona mě používá jako zastrašující prostředek proto, aby na ní Žolina přestala somrovat piškoty. Nejlepšejší na tom všem je, dyž psice drží porád ten rohlík a vona s ní chce jít ven. To by trubka Žolina snad šla do světa i s tim rohlíkem v tlamě, dyby jí ho vona zase nesebrala. De jí to ale dost těžko, páč čokl jí ho taky nechce dát. Chvilku se nahánějí po kvartýru, než se jí ho podaří dostat z psích čelistí..

Ale co, každýmu co jeho jest a nebo jak kdo zaseje, tak taky sklidí, řikám si já potom moudře a pěkně se culím pod fousky.

Zrovinka nedávno se tu zas rohlíkově honily a vona, když se jí podařilo ten rohlík urvat zpátky, skovala ho pod polštář na sedačce a řekla vtírce: "Podívej Žolinko, sem ho teď schováme a až se vrátíme, zase si ho vezmeš, jo?"

Žolina teda čuměla jako tydýt, možná už jí taky proběhlo mozkovnou, že vona má výrazně snížený IQ, páčnormální dvounožec přece nedává rohlíky pod polštář, ale dyž se vrátily z procházky, nešla si pro něj. Takovej mladej tvor a už je sklerotickej. A toho zase využila vona. Rohlík nenápadně sebrala a vodnesla. Zřejmě ho čoklovi znova naservíruje, až se jí to zase bude hodit.

Někda teda je mi až toho přitroublýho čokliska líto. To potom na čokla mňauknu: "Žolino, si vopravducká psí trubka. Šlohni jí ňáký chechtáky a di si koupit mozek, faktys se ti potom uleví."

Enomže Žolina čumí eště slabomyslnějš, než vona.

A v tomdle já tady živořim.

Samá přetvářka a křivárna. Blil bych velebnosti. Ale zase mi naštěstí nenutí, abych žral tvrdý rohlíky, že jo. To bych se vopravducky musel vystěhovat. A to by se mi už ani trošinku nechtělo. I dyž vona je děsná, asi by mi bez ní bylo někde smutno. Abych to zase s tou chválou ňák nepřepísknul, vono je teda rozhodně příjemný, že mám snídani i večeři. Vo tom žádná. Tak se tak ňák na voko k ní dycinky mam, nejvíc teda, dyž mam hlad. A vod tý doby, co nám začla vařit ty kuřátka a kravičky, nemůžu říct, žese nesnaží. A tak se s ní někdá docela dobrovolně i pomazlim. Takovej já už sem prostě světec. Vobčas jí udělam radost a pěkně jí čumáčkem poňuhňám. A vona mi potom dá bonbonky. No, takovej je prostě koloběh života, to teda nejni z mý hlavy, ale to řeknul nějakej Darwin. Vona to koulí s vtírkou a já to zas koulím s ní. No nejsem já šikovnej kocour?

Další hřebíček do její rakvičky

Po dlouhý době mýho kočičího pauzírování sem zase se sebou vopravducky hodně spokojenej. Zatlouk sem další hřebík do její rakvičky. Sem prostě šikovnej kocour.

Vona má u postele takovej přístroj s barevnýma číslíčkama a na ten v noci vobčas mžourá. Voni teda dyby ty čísla nebyly zářivě vosvícený, viděla by akorát tak prdlajs, ale sou pronikavě červený a vona podle toho, jaký tam sou, buď sebou flákne znova do postele a nebo začne skučet a nadávat a pomalu se z tý postele začne vysoukávat.

---

Já sem tendle přístroj hodně študoval a přišel sem na to, že je na něm moc a moc čudlíků, kerý mi fakt zajímaj. Študuju ho tedy převážně za tmy, aby vo mě neveděla, /páč jinak by mě potvora vyháněla/ a vobjevil sem, že dyž na ten horní čudl našlapnu packou, asi se s těma číslama něco stane. Co přesně teda to nevim, ale jí to dokáže vopravducky hodně vyděsit.

Jako zrovinka nedavno. Vona chrápala jako zabitá, všude tma tmoucí a na mě přišlo hraní. Tak sem se potichu přikradnul k tý čudlíkárně a začal sem si tam hrát na šlapanou. Hra to byla primová, jenomže vona se zrovinka ňák probudila, aby se zase podívala na ty zářivý číslíčka. Potichoučku sem se vytratil, páč dyby mě tam nachytala, zase by na mě začala hulákat, že sem mizera a podobný žvásty a to nemam zapotřebí. Enomže vona tak ňák překvapivě zalapala po dechu, zavyla a vylítla z tý postele rychlostí blesku. Takovej fofr sem eště neviděl. Moc nechybělo a dočista se přerazila.

"Já jsem zaspala, to snad ani není možné, vždyť už je 6 hodin. To se do práce dostanu nejdřív tak ve čtvrt na osm. Ach jo," bědovala a vlítla do koupelny. Potom na sebe začala házet voblečení, mě začala rychle kydat záchodek a tak sem se k ní přišmrdolil a mňaukal sem na ní, co jako blbne, proč eště nechrápe, že slušný lidi v tudle dobu eště všicky spí a kam se to vlastně vypravuje tak v noci.

Jenomže jako vobykle mi nerozuměla a povídá mi: "Co se tu motáš Číčo, já pospíchám do práce, protože jsem zaspala a musím forfovat."

"Do práce? Ty máš změněnou pracovní dobu? To budeš teďkanct furt stávat ve 3 ráno? Doufam, že mi dáš něco k jídlu, ale na snídani je to na mě moc brzo. A vůbec podívej se, kde je na vobloze Měsíc."

Jenomže vona na to vůbec nic a hnala k tý bílý almárii, kde mají lidský jídlo. Tam zůstala ale celá zkoprnělá stát a civěla pro změnu na podobnou číslárnu,jakou má u svýho pelechu, enomže se zelenejma čísílkama.

Trvalo chvíli, než jí to došlo.

"Číčo, ty pacholku, tys mi přeřídil budík a já se tady jako magor vypravuju do práce ve tři hodiny v noci. To snad není možný, s tebou je to fakt na infarkt."

"Tos vystihla přesně," mňouknul sem na ní plnej pochopení. Dělam, co můžu, abys se mnou zažívala jenom samý radosti, takovej už sem já kocour Číča, ale todle už by tě mělo bejt vopravducky jasný, ne?"

A vona se začala řehonit, jako že co by si beze mě počala, kdybych jí vobčas nezvednul mandle.

Potom si zase vlezla zpátky do pelechu, načudlila na budíku jiný čísla a hezky se zavrtala pod deku.

Tak sem se hnedka nakvartýroval k ní a nechal se pěkně drbat na bříšku.

Bych taky chtěl mít spokojenej život

Fšecko, vopravducky fšecko de v týdle domácnosti do háje. To vam teda povim, to je život. Vona ta potvora už mě ani nechce pouštět k početní krabici, abych mohnul do světa hlásat svoje moudra.

Je to nespravedlivý a tak sem vymyslel, že začnu vopravducky škodit týdle domácnosti a hlavně teda jí, aby už jednou pochopila, že sem kočičí misionář a mam prostě silnou potřebu šířit osvětu do světa mezi fšecky kocoury a kočky.

---

Psí vtírka už nic moc nehryže, její zkázonosný žužlání vzalo dočista za svý, ňák jí asi ta dvounohá potvora živitelka zlomila charakter, nebo co, dyž čoklici něco naservíruju z horních sektorů, už se na to ani nepřiletí podívat.. Začíná tu bejt pěkná nuda a to já tak nenecham.

A tak mi začaly svědit drápy. Mám je teď teda pěkný, dlouhý a vostrý. A moc pěkně se zaryly do jejího péřovýho polštářku. To bylo blaho, drásal sem jako zběsilej, povlak sem vzal jednim profikočičím tahem, no Freddy Krugger by mi mohnul závidět. V mžiku z potahu zbyly jenom cáry v úhlednejch pruhách, širokejchch podle mejch drápů. Škoda enom, že sem se neprodrásal až na to peří. To už sem bohužoužel nestačil. Enomže něco drásat se mi líbilo moc a tak sem začal drásat psici Žolinu.

Žolina je psí trubka, co si vode mě nechá líbit úplně fšecko a vobčas se vode mě nechá i ulovit, tak sem si teda řeknul, že si nahradim to ušlý peří čoklíma chlupama. Vyčíhnul sem si teda nic netušící čoklici, hupnul na ní jako lev, dyž loví /viděl sem to v televízi/ a zarval jí drápy do těla. Asi sem to ale krapítek přehnal, nebo co, páč vtírka zavyla bolestí a potom, světe zboř se, potom po mě začala docela chňapat. Chlupy lítaly na všecky strany, ale nebyly to chlupy čoklí, ale představte si, že moje. Vona se ta psí potvora docela bránila, a tak bych řeknul, že sme se tak ňák dočista porvali.

A dvounožka se mi smála, že sem vorvanej, jako bych prošel frontovou linií. Tak sem na ní prsknul, že todle jim teda voboum nedaruju, hezky sem si narovnal vocas a vodkráčel středem, aby mi nevočumovaly, až si budu dávat dohromady pocuchanou fasádu.

Voni si tam ty dvě potvory eště něco špitaly, ale já s nima nebudu vůbec mluvit, a voni zase brzo přilezou.

Sem uraženej zaleznul do fusekloidní zásuvky a voči mi blejskaly zlostí. Co si to voni dvě poslední dobou dovolujou, to teda nejni vůbec možný. Těžkej život, vopravducky těžkej život. Jedna mě nepustí psát do světa svý moudrosti a druhá se brání, dyž jí lovim.

Ale já to teď s nima vemu hodně zkrátka. Sice eště nevim jak,a ale já hlava kocouří votevřená, pan Číča, určitě něco subgeniálního vymyslim. A pomsta bude sladká…