Žlutý medvěd

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.

Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.

---

Když ho poprvé, co by desetiletá holčička viděla, zamilovala se do něj okamžitě. Byl to přítel jejího otce a často k nim za otcem chodil řešit pracovní záležitosti. Vždycky jí přinesl něco dobrého na zub a vyprávěl jí legrační pohádky. Byl pro ni ten nejkrásnější z nejkrásnějších.

Stále jakoby rozevlátý, sršící chronicky dobrou náladou, věčně dobře naložený.

Náramně se těšila na každou jeho návštěvu. Někdy přišel za otcem sám a někdy se svou ženou. Nesmírně jí ho záviděla a potají snila, že ji jednou opustí a vezme si za ženu jí. Každý večer před spaním si vybavovala jeho usměvavou tvář lemovanou černými, lehce vlnícími se vlasy a utápěla se v jeho hlubokých modrých očích. Když jí bylo 12 let, přinesl jí k narozeninám velikého žlutého medvěda. Měla obrovskou radost a mědvěda tajně pojmenovala po něm Miky. Nebylo noci, aby s Mikym neusínala, držíc ho kolem medvědího krku a sladce se neusmívala ze spaní.

A potom přišel smutek. Miky k nim přestal chodit. Bála se otce zeptat se na něj, aby neprozradila své hluboké city, ale náhoda jí dopřála vysvětlení. Slyšela rodiče, jak si o něm povídají a pochopila, že emigroval a nikdy už se domů nevrátí.

Tajně proplakala mnoho nocí a o to víc se upínala ke žlutému medvědovi od Něj. Přešlo mnoho let. Z dívenky se stala dospělá žena, v srdci stále milující stín Mikyho, kterého podvědomě hledala v každém muži, který se kolem ní objevil. Vdala se a založila rodinu.

Rodinné starosti a povinnosti jí nechávaly pozvolna zapomenout na dávnou dětskou lásku, kterou si občas připomněla pohledem na žlutého medvěda, trůnícího v dětském pokoji. Její rodiče se radovali z jejích dvou holčiček, svých vnuček, manžel jí miloval, jen si nedokázal vysvětlit její náklonnost k tomu žlutému medvědovi. Nemohl zapomenout, jak zpočátku jejich manželství přišel nenadále domů a našel ji v slzách, kterak objímala tu plyšovou hračku a něco jí šeptala do medvědího plyšového ucha. Uplynulo mnoho let. Její dcerky pomalu dospívaly a značně omšelý medvěd seděl stále na svém místě.

"Ty máš pořád toho medvěda? Je to ten od Mikyho?" zeptal se jednou otec, když přišel na návštěvu.

"Jo, mám, holky ho nestačily zničit," zatajila hned fakt, že holky si s ním ani moc nesměly hrát. Nevadilo jim to tak moc, protože měly spoustu jiných plyšáků a tak si medvěda záhy přestaly všímat.

"Miky se vrátil, je zpátky."

Zatajil se jí dech, ale nedala najevo překvapení.

"Ano? Jak se má?"

"Zatím jsem s ním nemluvil osobně, jenom mi kontaktoval přes telefon, ale přijde s jeho manželkou k nám. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne. I po tolika letech pocítila osten žárlivosti na jeho ženu.

Tolik by ho chtěla vidět, kolik je to vlastně let, co odešel? Přibližně 25. Čtvrt století. Třetinu lidského života. Přemýšlela, jak by to udělala, aby ho mohla vidět. Otec jí však nenadále nabídl řešení.

"Máma by chtěla, jestli bys jí na tu sobotu neupatlala ten tvůj výborný koláč. Přijel bych si pro něj."

"Tovíš, že upeču."

Koláč se jí opravdu povedl, ale teď ještě musela vymyslet důvod, aby otec pro něj nejezdil, ale ona ho mohla přinést sama k nim. Zvedla telefon a namluvila otci, že bohužel musí ještě něco neodkladně zařídit, koláč přiveze osobně ještě před tím, než Miky s manželkou přijde, a v kolik že to vlastně má přijít?

"Jsme domluvení kolem třetí odpoledne," přihrál toužebně očekávanou informaci otec.

Teď ještě zařídit, abych se s koláčem zpozdila a je to.

V ½ čtvrté rozechvěle stála před dveřmi bytu jejich rodičů a zvonila.

"Promiň nestačila jsem to," omlouvala se ve dveřích.

"Ale to nevadí, nic se neděje, pojď se podívat, koho to tu máme," zahlaholil otec.

Vešla zvědavě do prostorného obývacího pokoje a její z dětství přetrvávající obraz byl rázem vymazán. Měla pocit, že kdyby Mikyho někde nyní potkala, nepoznala by ho. V křesle seděl někdo jí neznámý. Marně hledala černé vlnité vlasy na vrásčité tváři. Viděla jenom zbytky šedin a viděla stáří. Snad jenom oči jí vzdáleně připomínaly Mikyho, ale i ty vybledly a pozbyly lesku a za silnými brýlemi vypadaly větší.

Její Miky, její milovaný Miky je stařec. Jak mohla jenom zapomenout na čas. Jak si mohla neuvědomovat, že jak stárne její otec, tak stárne i Miky. Dětský přetrvávající sen se rázem rozplynul. Prohodila pár slušných frází a s úlevou se rozloučila. Domů odcházela s přesvědčením, že se rázem zbaví i toho žlutého prolhaného medvěda, který na rozdíl od Mikyho, nestárnul.

Něco je jinak..pokračování

pokračování Něco je jinak

2.část

Petra nevycházela s překvapení, co se se to s Vikim stalo. Jeho reakce byly velice často prapodivné, čím dál tím víc v ní sílil pocit, že se chová, jako by spadl právě z Měsíce. Měla ho ale ráda a jeho chování jí nijak neohrožovalo a tak se s tím pozvolna vyrovnala. Vysvětlovala si všechno jeho podivínství jakousi ztrátou paměti, která se snoubí s jeho divokými fantazmagoriemi. Mnohdy naprosto nechápala, o čem mluví. Platební karty, čipy, DVDčka, Cdčka, Pcčka a všechna možná jiná ..čka neznala a děsilo jí to.. A někdy zase zažívala zcela opačné pocity, když pozorovala Vikiho, jak s údivem zírá na jejich televizi, rádio, a šeptá si pro sebe: "To snad není možný, co to je za krámy?" Důležité ale pro ni bylo, že když mu řekla, že nerozumí tomu, na co se ptá, už se nikdy na to samé nezeptal. Časem se ale i tyto věci srovnali a Petra s radostí zaznamenala, že její muž se stává klidnějším a vyrovnanějším člověkem a přisuzovala to tomu, že se mu vrací paměť a pomatené myšlenky se zvolna vytrácejí.

Viki skrýval své skutečné pocity zcela mistrně a zvolna se vyrovnával se současnou realitou. Nedokázal si sice vysvětlit, který z jeho životů byla pravda a který byl lež, nicméně byl natolik realistický, že teď je tady a jak to tak vypadá, už se nic nezmění. Čas ubíhal, Viki se musel přizpůsobit té době a naučit se žít podle té doby. Chodil do chudých samoobsluh, na prvomájové průvody, na spartakiády, chodil i na schůze a na svůj předchozí život, nebo jenom sen, ani sám už nevěděl, přestával myslet. Přišly děti a potom i vnoučata a on jim rád vyprávěl fantastické pohádky o kulatých placičkách, kde byly uloženy informace, které se daly přehrávat v kouzelné skřínce podobné televizi, o malých krabičkách, do kterých se mluví a ony odpovídají, hrají a ukazují obrázky a promítají filmy, o obchodech, kde se tyto kouzelné věci prodávají, ale místo penězi se platí podivnými kartičkami a o jiných obchodech, kde bylo spousta neznámého ovoce, zeleniny, všeho roztodivného jídla a květin a povídal jim o zemích s mořem a jinými krásami a děti naslouchaly a naslouchaly.

Život ubíhal a jak oba stárnuli, Petra byla velmi často šokována rychle se vyvíjející technikou a v hloubi duše prožívala děsy, jelikož si velice přesně uvědomovala, že podle ní tehdejší fantazmagorie jejího muže, se nyní realizují naprosto přesně, bez jakékoliv odchylky. Snažila se najít vysvětlení a chlácholila sama sebe, že její muž je prostě technicky nadaný a má velikou představivost.

O těžce nabytou rovnováhu ji připravily její vlastní děti, téměř na sklonku jejího života, v jeden krásný podvečer, kdy všichni seděli v rodičovském luxusním bytě v luxusním oblečení u krbu a povídali si. Byla ten večer tak šťastná, protože viděla, že je šťastný i její Viki, který si právě pořídil nejnovější model BMW, byť již v seniorském věku, ale splnil si po náročné moderní rekonstrukci jejich bytu další svůj životní sen. Vnitřně tušila, že nyní je konečně obklopen tím, po čem jeho srdce celý život toužilo.

Jejich dospělý syn děkoval otci za pomoc při instalaci jakéhosi hardwaru do počítače a ptal se: "Řekni táto, jak jsi ty věděl, co bude?

Viki se podivil: "Jak to myslíš, že jsem věděl, co bude? Jak tě taková hloupost napadla? Člověk přece nemůže vidět budoucnost." Snažil se neprozradit se poněkud třesoucím hlasem a zachovat klid. Velice cítil, že se dostává pro něj na horkou půdu.

"Jako malému klukovi jsi mi o tomhle všem", mávl kolem sebe rukou, "mnohokrát vyprávěl. Jaks věděl, že budou existovat osobní počítače a nahrávací rekordéry a mobilní telefony a všechna ta technika, které rozumíš daleko lépe než já?

Viki ale už našel svou ztracenou rovnováhu. Konečně se částečně ocitl v kdysi ztracené realitě. Byť na sklonku svého života, ale věděl, že by už nechtěl měnit. Ta doba, ve které dozrál, mu dala jiné hodnoty. Děti, vnuky a uvědomění si, jak má zcela odlišný vztah ke všem těm moderním věcem než kdysi v jeho horečném snu a nebo minulé skutečnosti. O tom ale už nechtěl přemýšlet. Věděl, že všechno, co má kolem sebe zdaleka již nepřijímá jako samozřejmost, ale naopak si toho všeho nesmírně váží.

Plně se už našel a s úsměvem lišáka odpověděl:

"Víš ty co, zvědavoune? Je to jednoduché, stačí, aby člověk měl své sny a snažil se je nějakým způsobem, aniž by ubližoval svému okolí, realizovat.

Něco je jinak...

1.část

Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.

Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.

"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.

"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"

---

Tak on je doma? Podivné. Ta tíha, se kterou byl přikrytý, přece nebyla jeho. On se s oblibou přikrýval lehounkou protialergickou přikrývkou, kdežto tahle vatovaná hrůza na jeho kůži vyvolávala nepříjemné svědění. Močový měchýř se silně hlásil ke svému, a tak mu nezbylo nic jiného, než se snažit vylézt z postele a dojít na záchod. Sotva se mu podařilo dostat jednu nohu z postele na zem, znova ho přepadl silně nutkavý pocit, že něco je jinak.

Došlo mu, že pod bosou nohou cítí tvrdý a ostrý povrch. Byl zvyklý na krásnou kožešinovou předložku s dlouhým vlasem, kam se mu noha bořila jako do peří. Sakra, co je zase tohle?

"Kam si dala mýho berana?" zařval vzteky.

"Co, jakýho berana? Už se prosimtě prober, spals pomalu dva dni, hejbni sebou, potřebuju pomoct s nákupem." Zaregistroval nervozitu v jejím tónu.

"Klídek zlato, vezmu auto a nakoupíme všechno jedním vrzem".

"Co to meleš Viky? Jaký auto? Kde bysme vzali auto? Nech si ty forky jo? Já mám dneska ještě hodně práce a potřebuju pomoct dotáhnout nákup ze samošky."

Tak moment, tady něco ale hodně nehraje, děsil se Viky. Šokován tím co slyšel, se konečně probral tak, aby se kolem sebe mohl pozorně rozhlédnout a hlavně vnímat to, co vidí. Došel mu dech. Vnucoval se mu pocit, že se musel zbláznit… ale ne už mu to došlo,.. tohle bude nějaký pitomý vtip jeho vykutálenejch kámošů. No jo, jsou to borcí, tentokrát ho fakt dostali.

Vstal z postele a doufal, že z okna uvidí obraz, který mu potvrdí, že není ve svém bytě, ale že ty hajzlové spolu s jeho ženou si z něj udělali bohovskou prdel. Jenomže pohled z jeho okna na osamělou a jemu důvěrně známou ulici ho ubezpečil, že je opravdu doma. Rozklepal se a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Včera něco přehnal, ještě je mimo realitu, tohle je jenom nějaký sen, něco, co musí přejít.

Nevěřícně se znovu rozhlížel po bytě, nepoznával nic. Byl zvyklý na samé luxusní věci a to co viděl kolem sebe, bylo od luxusu na hony vzdálené. Ostrý a nepříjemně tvrdý koberec,

dřevěné loupající se rámy oken, nechutné záclony oštípané dveře. Pomalu se potácel známým a při tom neznámým prostředím do koupelny. Nevěřil vlastním očím. Oprýskaná smaltovaná vana, smaltované umyvadlo, kohoutky na vodu… Kde je jeho rohová luxusní vana s vířivkou? Bodová světla a koupelnový nábytek s vbudovaným umyvadlem? Páková baterie…Zešílel snad?

"Viky hejbni sebou, říkala jsem ti, že pospíchám, musíme na ten nákup."

Z nových vjemů, které nebyl schopný zpracovat, se zapotácel v koupelně tak nešťastně, že strhl poličku se zdi a veškerý její obsah se tak s obrovským hřmotem přesunul do vany, kde se jeho skleněná část přeměnila na hromádky střepů propatlaných různými krémy.

Petra vlítla do koupelny a když viděla tu spoušť, rozplakala se.

Víš, jak jsem dlouho sháněla tenhle parfém? A tenhle krém? Kdyby mi je Jarča nesehnala od tý svý známý, nikdy bych je neměla, a tys mi je teď oba rozbil.

"Co blbneš, Peťko? Prostě koupíme jiný, ne? Nemusíš kvůli tomu tak vyvádět.."

"Jak jiný, kde asi jiný, co to s tebou je, jsi nějakej divnej, mluvíš úplně z cesty.

"Jo, tak já mluvím z cesty, jo? Přece si měla spoustu krémů a nikdy ti na nich nějak extra nezáleželo.

Nemohl si nevšimnout, jak na něj vyjeveně zírá. Něco tady bylo jinak a on tomu nerozuměl.

Jeho mozek pracoval jako přetížená kalkulačka. Musí tomu přijít na kloub.

Byl si jist, že musí zaujmout jakousi strategii. Tak, aby ona nepoznala, co právě prožívá.

Bude se tedy chovat tak, že tohle všechno, co se kolem něj děje, bude brát jako normální

a když bude bezradný, bude mlžit. Ona nesmí vědět, co se s ním děje.

Byl odhodlán nedat najevo pocity, které ho nyní ovládaly a kterých byl plný.

V duchu tohoto rozhodnutí byl odhodlaný jít do.. jak to říkala, do samošky.

Šel do výklenku chodby, pořád ještě doufajíc, že alespoň tam najde vestavěnou stříň se zrcadly, plnou svým luxusním oblečením, ale našel tam skříň úplně obyčejnou, polepenou tapetou imitující dřevo. Nedal najevo další ohromení a zalovil v obsahu podivné almary.

Vytáhl jakési tesilové kalhoty a dederonovou košili. S obrovským sebezapřením si tyhle hadérky na sebe oblékl a zavolal na Petru:

"Můžeme zlato už jít, já jsem připravenej."

Všechno pro něj bylo tak nové. Bylo nesnadné dělat, že to nevidí poprvé v životě.

Samoška ho přímo vyděsila. Ubohý krámek, kde nebyl valný výběr, jenomže jeho žena na to měla evidentně jiný názor. Měla oči rozzářené a právě mu říkala: "Hele, oni mají šťávu a toaletní papír, asi dostali právě zboží, to máme docela štígro, co? Podívám se ještě, jestli nemají vložky. Nechápal naprosto nic. Před zavřenýma očima mu jako halucinace vyvstávaly obrovské obchody na mnoha metrech čtverečních prodejní plochy, naplněné regály, spoustu všemožného ovoce i zeleniny.

Bylo to pro něj těžké, zoufalé a nekonečné. Napadlo ho, zda by bylo lepší dát najevo svou šílenost. Útěšlivý nemocniční pokoj, injekce na uklidnění a spánek.. to byla jeho sladká vidina. Ale ne..tohle by si nezasloužila…

Svou ženu měl rád, ale měl by jí zřejmě raději, jak si myslel, v jeho světě, který se mu vzdaloval den za dnem mílovými kroky úměrně tomu, jak si zvykal a poznával současnou, prožívanou realitu.

Pozvolna si přivykal jinému způsobu života a snažil se vyrovnat s tím, že to tak bude pořád. Na jeho bohémský minulý život se už snažil nemyslet, nebylo to však nijak jednoduché.. Chyběl mu počítač, internet, kvalitní alkohol, kokain a spoustu dalších věcí, které, jak tušil, jeho manželka vůbec neznala. On sám, o nich raději nezačínal žádnou komunikaci, nechtěl vyvolat v Petře doměnku, že mu opravdu přeskočilo. Sám se cítil jako pomatenec a to úplně stačilo. Jak šel ale čas i on se naučil radovat se z toho, co mu ještě před nějakou dobou přišlo naprosto samozřejmé a normální.

Pokračování příště

Podivné růže

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a

babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství

se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni

starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se

nábytek ze dřeva nevyskytoval,

vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani

vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

---

Snažila si vybavit si vzpomínky na ni, i na matku, ale nešlo to. Možná proto, že

jí chyběla vůně růží. Teď, když zemřela její matka, vracela se do rodného

domu.. Slzy jí stékaly na arch papíru, který jí dával pokyny k vyřízení

pozůstalosti. Nemohla pochopit, proč se její matka dobrovolně rozhodla

odejít z tohoto světa. Byla přece zdravá, v plné síle a nebyla nijak stará..

Byla to jasná sebevražda, pro ni ale naprosto nepochopitelná. Doufala,

že když se podívá po domě, možná najde vysvětlení. Její kroky, aniž by o tom

přemýšlela, vedly na půdu. Zhluboka se nadechla a vychutnávala tak dlouho

zapomenutou vůni. Na trámu se stále sušily růže, jakoby nechtěly uznat

pomíjivost všeho živého.

Pomalu se rozhlížela kolem sebe, a její zrak padl na jakousi starobylou truhlici.

Z dětství si jí nepamatovala. Otevřela jí a s překvapením našla babiččin deník.

Podle nádherných desek , na kterých byla ručně vymalovaná růže, jej okamžitě

poznala. Jako film se jí vracely vzpomínky a v duchu viděla babičku do něj psát.

Znovu pocítila ten zapomenutý pocit podivného strachu, který zažívala, když

si jako malá nedokázala vysvětlit, proč babičce po její náhle zbledlé tváři tečou

slzy a třese se. Vzpomněla si i na růži, která bývala při psaní položená na stole

vedle deníku. Se vzrušením ho tedy otevřela a začala číst. Babička si zde

zapisovala spoustu událostí. Nejen osobní tragedie jako byla smrt jejího

manžela ve válce, smrt svého syna, její odchod do jiné země, ale byly tu

i podivné zápisky související jenom spoře s její rodinou..

Vše bylo opatřeno datumy..

26.dubna 1986 Černobylská tragedie

16.srpna1987 Detroit letecká katastrofa…..

Rychle přejížděla řádky s informacemi o větších či menších neštěstích a

nechápala,jak se o některých mohla babička dozvědět. Těkavě se

znovu rozhlížela po půdě a její oči se zarazily na kytici usušených růží.

Bylo to zvláštní, květy byly suché a při tom si zachovali barvu i tvar.

Opět se jí vybavila vzpomínka na růži na babiččině stole. V duchu jí

viděla úplně přesně. Po uschnutí by vypadala naprosto stejně,

jako všechny ostatní v kytici. Dál překotně listovala deníkem,

přejížděla očima řádky. To přece není možné.

23,2,2020 Livie umírá.

Krve by se v ní nedořezal. Livie je přece ona a teď je rok 2013.

Co to má znamenat? Vracela stránky zpět a s údivem četla

záznamy tragedií z budoucích let, které se nestaly.

Zatím? Nebo nikdy? Nevěděla, co si má myslet. Napadalo jí, že

babička se zřejmě ve stáří pomátla , ale potom si s hrůzou uvědomila,

že ona přece zemřela v roce 1999. Jak tedy mohla pořizovat zápisy po

své smrti? A nebo je pořizovala za svého života?

Horečně hledala v deníku datum smrti své matky., která zemřela

nedávno.

Nalistovala rok 2013

Zírala na zápis psaný babiččiným nezaměnitelným rukopisem

3,1,2013 sebevražda mojí milované dcery Kristy., která nedokázala

unést dar růží Podlomila se jí kolena. Krista přece byla její matka.

Chtěla vrátit podivný deník do truhly, když si všimla, že na dně je

ještě cosi. Shýbla se a ze dna vyndala podivný, papírový sáček,

plný zkrabacených semen.

Bezmyšlenkovitě je vložila do kabelky, vrátila deník do truhly a odešla.

Domů se vrátila plná podivných dojmů a sedaje si do pohodlného křesla,

šátrala v kabelce, hledajíc cigarety. S cigaretami však vyndala i babiččin

sáček s podivnými semeny.

V náhlém impulzu vzala jedno ze semen a zasadila jej do velkého květináče,

ve kterém se pyšnila obrovská palma. Ostatní semena hodila do zásuvky

a brzy na ně zapomněla.

Jaké bylo ale její překvapení, když se jednoho rána probudila a vedle její

tropické palmy spatřila vykvetlou rudou růži. Tak tohle vyrostlo z toho

podivného babiččina semena.. Růže. Nehodí se ale do květináče

s palmou, napadlo ji hned.

Než jí ustřiženou stačila dát do vody, květina začala vydávat tak silnou

a omamnou vůni a na ní začal padat podivný smutek.

Její tvář smrtelně zbledla, její oči se zalily

slzami, rozmazaly obraz současnosti a nastavily obraz budoucnosti.

Stala se svědkem oslav příchodu nového roku 2035. Lidé se radovali

a veselili, ale ona věděla, že ventilací ke všem přichází smrt ve formě

jakéhosi smrtícího plynu. V dalších vteřinách byla svědkem šíleného

scénáře, kdy lidé padali a umírali, aniž by si uvědomili, co se děje.

Byla otřesená a cítila se zoufale. Když se obraz budoucnosti konečně

rozostřil, a její vědomí se vrátilo do současnosti, s údivem viděla,

že sedí u stolu a zapisuje do jakéhosi deníku a vedle na stole leží

rudá růže.

Od tohoto okamžiku žila jako ve snách. Na podivná semena se bála jenom

pomyslet a při tom k nim byla až chorobně přitahována. Je blázen a nebo

není? Ještě jednou to vyzkoušet a uvěřit, že všechno je jen podivná náhoda..

Co když ale ne, co když je to všechno jinak? Znovu vzpomněla na větu o její

matce v deníku Sebrala veškerou svou odvahu a zasadila druhé semeno.

Netrpělivě čekala, až vyroste další rudá růže. Jakmile jí již vzrostlou

a kvetoucí ustříhla, její mysl se díky omamnému růžovému odéru ocitla

v roce 2037 a stala se svědkem hrůzného dění, kdy teroristé otrávili

pitnou vodu a mnoho lidí nic netušíc našlo smrt ve svých luxusních domovech.

Křičela hrůzou, ale nikdo jí neslyšel. Když se obraz bídy a utrpení rozplynul,

opět seděla za stolem a před sebou měla deník. Z rudé, vedle ležící růže

pomalu vyprchávala poslední omamná vůně. Až úplně dovoní, přidá ji k té

první, již se sušící, tak, jak to dělávala její babička..

Ohnění

Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když

sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,

zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře

na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,

které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho

večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků

na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali

až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních

letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,

tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,

aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel

jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.

Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě

části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou

sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,

který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom

okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky

se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel

chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,

čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo

úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil

by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.

Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,

že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.

Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,

nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.

Jak krotil živel

Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,

já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha

okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,

tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý

choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat

a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům

konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla

připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme

v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.

Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,

mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět

zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,

jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...

kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.

Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku

plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.

Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět

sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.

Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo

vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela

utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam

nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,

ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho

náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,

kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,

vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,

ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého

obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení

v kamnech.

Kouzelný ostrov

Kdybych šikovná a vtipná čarodějka byla
velmi pustý ostrov bych hned vykouzlila
a naše drahé politiky bych tam ihned přesadila.

A potom by mě hodně a hodně zajímalo,
jak by to na ostrově dále vypadalo,
zda-li by jeden druhého ožulit a okrást chtěl,
zda-li by se aspoň jeden poctivý nenašel
a nebo že zázrak by se stal a oni pochopili
že naději na přežití mají jen když spolu spojí síly,
krkavost, hamižnost a ega nabubřelá by směle odhodili
a došlo jim, že bez jednoty by šanci na svou spásu zahodili.

Plány budoucího trosečníka, tedy mne

Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem

vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru

nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,

kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými

se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.

Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,

že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ

a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,

aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně

nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě

nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,

která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout

na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně

bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,

protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,

protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,

nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti

poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva

prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,

což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka

zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala

sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,

to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,

mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat

a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé

ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.