26. 3. 2024

Pro každý den jiné přísloví aneb z mého života

 Když mám dojem, že jsem v háji

a černota mou duši krájí,

přečtu si hned přísloví

co mě v duchu osloví

NIKDY NENÍ TAK ŠPATNĚ ABY NEMOHLO BÝT JEŠTĚ HŮŘ.


Sic útěcha toť velmi slabá

stres však ze mě zvolna padá,

tak si přečtu přísloví, 

co mě rychle osloví

ŽÁDNÁ KAŠE SE NEJÍ TAK HORKÁ, JAK SE UVAŘÍ.

.


Tak si v duchu povídám,

že se vlastně dobře mám,

že snad nijak nestrádám.

Opět přečtu přísloví,

co kriticky mě osloví

NEŔÍKEJ HOP, DOKUD NEPŘESKOČÍŠ.


A tak si žiju jak jen umím,

spoustě věcí nerozumím,

v knihách hledám přísloví

co mi mnoho napoví.




30. 1. 2023

Básnický epos "Ohlédnutí za rokem Pavouka". Věnováno Tlusťjochovi.


Když někdo ve snu osm nohou vidí,

k arachnofobii má opravdu jen malý krok,

pavouk však se za nožky štíhlé své nic nestydí,

čím více nohou, tím přeci vyšší a delší skok.


Chceš-li si na pavouka hráti a začít sítě snovati,

věř, že nejednu domovnici tako činnost nebezpečně rozkatí.

A domovnice dráždit je nebezpečná věc,

i samotný pavouk domovnici se vyhne přec.


Pokud chceš sám na domovnici pavučinu snovati,

může se stát, že domovnice ti klackem namlátí.

Nostalgii snadno ze snování svého podlehneš,

až na namlácený zadek si týden nesedneš.


Když budeš ve snu pavučinky babího léta trhati,

ztracený kocour se k tobě zpátky navrátí,

však plný zloby za utrpěná příkoří,

ti ostré drápy do těla zprudka zaboří.


Vidíš-li ve snu bradavku snovací,

voják se k tobě zpátky navrací.

Rozhněvaný jsi z pohledu jak se k tobě žene,

pěkně ti našňupnul, a neříkej že ne...


Když budeš skákavku, jak pilně skáče, pozorovati,

štěstí ti přinese a z bytu vypudíš mravence ven,

pavoučí skákavku nauč se obratem uctívati,

přec díky ní splnil se tvůj životní sen.

Není nic snadného zbavit se mravenců

a jejich následných pálivých kousanců.


Pokud ve snu vzácného punčoškáře hladiti budeš,

nenadále do velké společnosti přizván půjdeš, 

však proto fusekle své si pečlivě uzalátej,

s jehlou a nití opravdu neotálej,

a děkuj punčoškáři, že uchránil tě ostudy,

jo pavouci tak někdy píšou i osudy.


Pokoutníka pavouka nechtěj pokoušeti,

to se opravdu mnohdy nevyplácí,

posměchu je potom často nutno zakoušeti,

když ti rafne do prstu,  

důstojnost se velmi snadno po kousnutí ztrácí.


Když ve snu se snovačkou na parketu tančíš,  

opilý vítězstvím z šermířského duelu, jsi přece hrdina,

bláznivě tedy s černou vdovou divoce v kole jančíš, 

aniž bys tušil, že tvá je to poslední hodina.


Lovčíka vodního pozorovati se nevyplácí,

neb řezník tvůj k tobě potom důvěru ztrácí.

Pokud však masožravec nejsi,

lovčíka s chutí pozoruj ať jsi, kde jsi.


S vodouchem také není lehké pořízení, 

pokud na něj rád a často do vody civíš,

něco v tvém organismu nutně se změní,

žízeň stálostí ukrutná bude tvého hrdla dění.


Když ale s pavoukem kruháčem ve snu pobíháš, 

pavouk ten laskavý před lichvářem tě varuje, 

teď víš, že si už velký velký pozor na něj dáš,

že jen ten lichvář s tvými penízky čaruje.



Ovšem když ve snu s pavoukem třesavkou křepčíš,

uvěříš jistotně že vlastně nespíš,

rozcuchané vlasy padají ti do tváře, 

nutno je navštívit místního vlásenkáře.


Díky Tlusťjochovi za křížovkové inspirace 

a omluva zatím ještě nevyluštěným neopěvovaným pavoukům.






15. 10. 2022

Jak sem stonal.

 


Dyž je kocourovi, jako sem já, kocour Číča, vopravducky hodně blivno, nemůže to tak ňák dát najevo, kort, dyž v jednom kvartýru žije s čoklicí. Protože kocour, jako sem já, dobře veděl, že čoklinda Žolina by mi to dala pěkně sežrat, dyby veděla, jak je mi šoufl.

A tak nezbejvalo nic jinýho, než se skovávat a tajit , že se tak ňák cejtim jako ryba na suchu a moc se před čoklicí Žolinou nenatřásat.

Enomže moje Vona to poznala, že ňák nejsem ve svý kočičí kůži a furt mě pozorovala a spolubydlícím tvrdila, že se mnou je to ňáký divný, že sem ňákej hodně hodnej. Já ale nebyl hodnej, já byl nemocnej.

Bylo mi blivno a musel sem dělat, jako že nic, páč my kocouří to tak máme a nemůžeme světu vokázat svou slabost, páč víme, že svět by nás dočista rozcupoval.

Vona teda kolem mě porád podezívavě kroužila, pořád mě špiclovala, i dyž její kluk jí řikal, že mi nic neni. No a potom mi dočista přestalo šmakovat a vona byla celá ustarostlivělá, že ani nepiju a začala jančit.

Strčila mě do ňáký plastový krabice a vodvezla mě pojízdnou almarií do ňákýho šílenýho domu, kde sem eště nikdá nebyl, mezi samý čokly, co na mě do tý mý krabice zvědavě čučeli.

Bál sem se teda, to musim přiznat, todle bych vod ní faktys nečekal, veděla dobře, že mi je blbě a eště mě snad předhodila cizím čoklům.

Tak sem mňoukal, faktys sem se bál, ale vona mě naštěstí žádnejm čoklům nenechala, ale vzala mě do jiný komnaty, kde byla ňáká ženská, kerá si mě začala prohlížet, jako dyby v životě neviděla kocoura. Votevírala mi hubu, čučela mi do uší a vůbec byla teda hodně drzá. Nakonec mi vyholila tlapu a píchla mě do nohy a moje Vona jí při tom eště pomáhala. Mordovaly mě tam vobě a asi chtěly abych vykrvácel, páč ta šílená ženská mi pouštěla žilou a mou krev si střádala do ňáký flaštičky, nebo co. Dyž konečně měla už dost, tak mi laskavě pustila mou nohu a řekla: „Můžete si ho dát do přepravky.“

Co to jako mělo znamenat, nevim, ale Vona mě čapla, strčila zpátky do krabice, ale jak sem se mrsknul, ta krabice se pohnula a shodila na zem tu baňku s tou mou ukradenou krví.

V tu ránu byla krev všade a Vona úpěla a myslim, že by asi i začala bulit, dyby se nestyděla.

„Teda paní doktorko,  já bych se po…“

Tak vona ta šílená ženská je kočkodochtorka, došlo mi i přes tu ztrátu mý krve.

„Byla to moje chyba, měla jsem si tu krev dát jinam. To nevadí, nabereme znovu z druhé packy.“

Moje Vona se kácela a já teda taky, ale i ta kočkodochtorka byla lehounce znervoznělá. Vobě totiž byly ve voparu mejch poletujících  chlupů z tý vyholený nohy, kerý se tam rozvířily.

Druhou nohu sem jim dal už dobrovolně, bylo mi tak hodně šoufl, že sem asi chtěl už dočista humřít. Tentokrát byla kočkodochtorka šikovnější, nelítaly ani chlupy a krev jí natekla do flaštičky docela splavně.

Potom mi Vona vynesla zasejc mezi ty čokly, a mě už bylo fffšecičko úplně fuk, ať mě třeba sežerou.

Vona řikala, že musíme počkat na výsledky a potom pudeme domů.

Tak sme teda čekali až kočidochtorka řekne co mi teda vlastně je.

No,  dyž teda vylezla z ordinace, důležitě koukala do ňákýho papíru a pravila, že mam špatnej kratinurnin nebo co a pravila, že teda moje Vona bude muset nastudovat ledvinovou dietu a že mi eště dá pro jistotu ňáký antibokum, nebo co, píchla mě do  boku a jelo se domů.

Prej dyž mě to do pondělka nepřejde, že zas máme přijít.

Moje Vona byla vyděšená a doma začala študýrovat ty krevní výsledky a přišla na to, že kočkodochtorka ze mě udělala čokla. Mojí kočičí krev vyhodnotila jako psí a kočky mají jiný referenční hodnoty než psi, pravila mi Vona.

Našla si ty správný kočičí hodnoty v referenčních tabulkách a zjistila, že mam, jak Vona pravila, kreatinin naprosto v pořádku a teda že žádná ledvinová dieta nebude.

Enomže to sme byli tam, kde před tim, páč mě bylo furt blbě, nežral sem, ani nepil a Vona byla ouplně vyděšená, asi měla strach, že jí humřu.

Snažila se mi podstrojovat, abych aspoň něco zblafnul, dokonce mi koupila i lososa, ale já nemoh jíst, vopravdu ne. Na tom nemístně vydělávala čoklice Žolina, kerá všechny kuřecí masíčka, hovězí vývary, a další lahůdky, co mi  Vona nanakupovávala, mohla sblajznout.

Tak sme za dva dni vyjeli do světa znova. Zas mě narvala do přepravky, potom do vrčavý almary, už sem ani neprotestoval a tentokrát mě vodvezla kočkodochtorovi.

Kočkodochtor mě taky votevřel hubu, ale pravil, že sem celej dehydrovanej nebo dehydrátovanej,

a že prej mi dá kapačku. Přitáhnul ňákej stojan, pod kůži mi vrazil jehlu a pustil  mi tam ňákou vodu nebo co, že prej se s tim hezky propláchnu. Ani sem nedutal, enom sem čekal, až to skončí. Vona s tim kočkodochtorem celou dobu švitořila, potvora jedna a nechala mě mučit.

Dyž to skončilo, tak sem dostal další antibiotikum, nebo co a jeli sme domů. Musim teda ale spravedlivě řeknout, že se mi po tý vodě pod kožich trošku ulevilo. Vona z toho byla nadšená, tak mě tam tahala každej další den znova a znova.

Proplachovali mě vopravdu důkladně. Vona si to pochvalovala, že sem jako vypranej v Perwolu, a mě bylo pořád líp a líp. Už jsem měl zas chuť k jídlu a radostně jsem hamal všechno masíčko, kerý mě podstrojovala, dyž se snažila abych něco zblajznul. Dostal sem celkem 5 píchanců a 4 proplachovací kúry.

Pan kočkodochtor mě prostě tim jeho zalejváním dočista vykulíroval a už sem zase ve formě.

Vona je z toho celá ráda a vypadá to, že si udrží ten zvyk mi pěkně podstrojovat v papáníčku.

Dává mi teď víc masíčka a vaří mi i masový vývary a to já rád. Přestala mi nutit ty blemcavý kapsičky,

kupuje mi totiž kočičí paštičky. Holt někdá je to špatný i pro něco dobrý. Mňauk.

 

 

 


29. 10. 2021

Velkoopěvující óda na brambory aneb Tlusťjochovi pixličky k roku brambory.

 

Brambora, ta dokonalá plodina,

však živa z ní je mnohá rodina,

brambora, ta pochutina skvostná,

i  pro téma křížovek toť kostra nosná.

 

Nevídáno neslýcháno,

není zase tolik známo,

že když ertelpe ve snu se kopají,

osudy snících zvolna se spřádají.

 

Mandelinku radno  je hubiti  pilně,

Amerikánce však pohněváš neomylně…

 

Hltáš-li však  bramboračku,

a nehledíš-li na nějakou kačku,

bezdomovce potěšíš,

ulehčíš mu jeho kříž,

tím že porci horké ňamky,

podstrčíš mu na talíř.

 

Pokud namastíš škubánky řádně,

zatočíš s burziánem pádně.

 

Když erteple ve snu klíčiti vidíš,

nemůžeš za to, že trošku se stydíš,

neb tajemství domovnice jsi odhalil bezděky,

však uchováš ho na věky…

 

Na duchu s bramborou omládnout můžeš,

když budeš z ní  radostně dělati  líh,

jen si s tím pálením nepřivoď úžeh,

pal radši v období, kdy bude sníh.

 

Ovšem brambory na loupačku připravovat,

 je jako o posměch si prudce koledovat..

A bramborové knedlíky  pouze v teple vařiti,

v zimě je možnost z této činnosti revma chytiti.

 

Když ale dobré bramborové placky uvaříš,

a hltavě je poté rychle sníš,

šanci máš velikou, že vlka si snadno ochočíš.

 

 Tak že erteple pilně vykopávej

a  posla dobrých zpráv trpělivě očekávej.

 

Všechna tajemství mi ještě nejsou známá,

některá křížovka je dosud čistá jako panna.


Díky ti Tlusťjochu za posílání,

vyluštit všechny je mé velké přání.

 


Věnováno Tlusťjochovi a jeho nevyčerpatelným nápadům.


10. 8. 2021

Jak byla Buffet u lidskýho doktora

 

Moje panička onehdy říkala, že budeme muset jít na očkování k paní doktorce.

Už jsem u paní doktorky byla mockrát a vůbec to nemám ráda. Jenomže moje panička když něco řekne, tak to tak musí být. 

Řekla mi: „ Žolinko, musíme tě nechat zase naočkovat, už by nám očkování propadlo, a alespoň někdo z naší rodiny bude řádně naočkovaný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, že teď se o očkování pořád mluví v televizi, v rádiu a vůbec všude. I paničky v naší psí skupině si o tom dost často povídají.  Já kolem nich pořád běhám, tak tedy vyslechnu leccos, všemu sice moc nerozumím, ale nedávno paničky zrovinka zase probíraly to očkování.

I když panička o mě často prohlašuje, že jsem malá trubka, pochopila jsem, že Buffet naočkovaná není a moje panička taky ne. Je to teda divný, protože když nejsou řádně naočkovaný jako já, mohly by dostat vzteklinu. Ale takovéhle věci já neřeším, hlavně, že Buffet nosí piškoty.

Jenomže Buffet byla někde na výletě a uhnala si tam pořádnou rýmu a kašel. Chodila sice s jejím hodným  poslušným, /jak žertovně říká svému pejskovi/ dál na procházky, ale chrchlala a smrkala jako divá a moje panička jí domlouvala, že by si měla zajít k paní doktorce, protože se jí to táhne už dlouho a je slyšet, jak jí to chrastí na průduškách.

Ale Buffet má pořád moc práce, tak na to zrovinka neměla čas, potřebovala se také dát ostříhat, aby byla krásná, až k ní přicestuje její malá vnučka, tak místo na očkování si šla nechat udělat nějaký test, prý pro jistotu, aby neměla tu Korunu, nebo Koronu, nebo co, a vyšlo jí, že je negativní.

Sice nevím, co to všecičko doopravdy znamená, ale důležitý bylo, že vnučka mohla k chrchlajícímu Buffetu opravducky přijet, i když stejně v zápětí hned zase odcestovala, protože její maminka,  dcera Buffetu, měla strach, že by se mohly stejně nakazit něčím jiným, než Korunou,  jelikož prý existují i jiné nakažlivé nemoci.

Buffet chrchlala upřímně dál a dál, a tak se nechala přemluvit, aby navštívila lidskou doktorku, která jí proposlechne a napíše nějaké úderné léky.

Když je jí večer při procházce moje panička zeptala, jestli byla u doktorky, Buffet paničkám vyprávěla svůj podivný zážitek z lidské ordinace.

Moje panička se dílem řehonila, dílem podivovala a pravila, že tento svět se řítí do psí prdele, ale to já si teda vůbec nemyslím, protože tam by se nevešel.

Buffet tedy k paní lidské doktorce opravdu šla a byla příjemně překvapena, jak je čekárna naprosto prázdná. Naplnilo ji radostné poznání, že nebude dlouho čekat a půjde za malý okamžik do ordinace, ale její nadšení brzičko vyhaslo zároveň s pohledem na ceduli na dveřích, kde stálo, že pacienti musí být objednáni předem telefonicky, což Buffet nebyla ani náhodou.

Jelikož je to ale žena činu, a i když chrchlá jako tuberkulozní, myslí jí to přímo ďábelsky, vzala tedy svůj mobilní telefon, vytočila číslo ordinace, v jejíž čekárně se nyní nacházela, a do telefonu pravila:

„Dobrý den, já sedím tady v čekárně a bohužel jsem neměla ani tušení o nově nastaveném statusu telefonického objednání, tak se tedy telefonicky objednávám na teď.“

Bylo to velmi odvážné, ale Buffet už je taková. Dál se prý věci odvíjely velmi rychle a zcela neočekávaně.

Z ordinace vyběhla brunátná sestra, která na Buffet dštila oheň a síru.  „No, takhle to nefunguje drahá paní, musíte být dopředu řádně objednaná, tady se lidé objednávají i 14 dní dopředu.“

Buffet bystře pochopila, že by se taky se svým dost akutním problémem k doktorce nemusela vůbec probojovat a tak v tomto duchu rychle změnila taktiku.

„ Sestřičko, já mám dva dny starý negativní PCR test a ten kašel, co mě teď trápí, opravdu není Koronavirus, nemusíte se bát, že se nakazíte.“

Sestra však nedbala a pravila, že tady v čekárně nemůže zůstat, že se tedy poradí s paní doktorkou, jestli jí vyšetří, nebo se bude muset předem stejně objednat.

Buffet si v duchu položila logickou otázku, jak to asi dělají lidé, kteří třeba mají vysokou teplotu, nebo průjem,  když objednací doba je tak dlouhá a cynicky jí napadlo, že to je takzvaná doba selektovací, kdy  buď nemoc přežiješ a nebo ne, ale hned si tyto zhoubné a zneklidňující myšlenky zakázala.

Na to sestra vynesla z čekárny židli s tím, že Buffet vypakovala na chodbu, aby tedy počkala na chodbě a zmizela do opět prázdné čekárny.

Na to moje panička zařvala už docela nahlas. „já ti to nevěřím, tohle přece není možný, to sis vymyslela, přiznej se.“

Buffet se dušovala, že ne, na to moje panička pravila: „No jo, to je fakt tak stupidní, že to ani nejde vymyslet, tohle se musí fakt zažít.“

„ A co bylo dál?“  lezly paničkám oči z důlků a lapaje každé slovo, dál naléhaly na Buffet, aby pokračovala.

„No,“ pravila Buffet, „tak jsem tam seděla na chodbě, na té přinesené židli a kolem mě chodily malé dětičky do dětské ordinace k dětské paní doktorce a pro sebe jsem si přemýšlela, jestli jsou také objednané a nebo tyhle móresy jsou jen u doktorů pro dospělé. Potom se ale stal zázrak. Sestra na mě volala, že mohu jít dál.  Dostala jsem se k doktorce. Dál se vše se odehrávalo celkem potichu, ono v těch respirátorech není moc rozumět a tak vlastně ani nevím, co mi je. Sestra mi nabrala krev, doktorka  proposlechla  a řekla, výsledky budou zítra a že potom pošle e-recept mailem. To je vše.“

Paničky byly naprosto konsternovány. „No to snad ani není možné, kdyby to nebyla tvoje čerstvá zkušenost, tak tomu bychom nevěřily.“

Moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat  a Buffet se zhrozila, že kdyby se to v tý ordinaci domákly, tak že už by tam zřejmě doživotně nesměla přijít. Ani kdyby se objednala měsíc dopředu.

Na to moje panička udělala v naší skupině malý průzkum dotazem na ostatní paničky, zda-li u jejich obvodních doktorů panují také tato originální pravidla a naštěstí se jí dostalo ujištění, že ne. Tím se trošku uklidnila, jelikož ona momentálně ani neví, kdo a kde je teď její obvodní doktor, jelikož ten původní odešel do penze.

Potom udělala závěr tématu tím, že vznesla myšlenku, že jestli to takhle fungovalo v té době, kdy byla korona na vzestupu, že se ani nediví, že pomřelo tolik lidí.

Všechno jsem to slyšela a když moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat, tak jsem to práskla, protože paničku mám ráda a moc se jí snažím poslouchat, aby ze měla radost, když mi jinak říká, že jsem její malá trubka, co se moc bojí bouřky.

 

Tento příběh je založen na pravdě a hlavní aktérka si přeje být v anonymitě, tudíž jsem příběhu dala jiný rámec.



6. 4. 2021

Co kde, kdy, proč a jak.

 


Zasejc mě parádně dožrala, potvora a sakra ne sama. A tentokrát si na to přibrala mýho Kluka a  eště jinýho, nechutnýho čokla, než je naše  čoklice Žolina. Co já, kocour Číča musím v týhle familii vydržet, to už se ani vypovědět nedá.


Jak se v týhle familii všechno furt mění, je pro kocoura mýho kalibru nepochopitelný. Už vůbec nevim, co jako můžu vod každýho tady čekat. Voni teda mají ffšichní vobrovský stěstí, že já sem kocour trpělivej a hnedle se svatozáří, ale vonehdá mě vopravdu  zasejc dostali do kolen.

Muj Kluk, co mě kdysi sebral a zasadil do týhle familie, šel bydlet někam ouplně jinam.


To bych teda eště jako přežil, že jo, pač mam Jí a Vona se zasejc vo mě stará, to jo. Enomže von Kluk nezmizel ouplně na furt, jak by se dalo předpokládat, ale von k nám vobčas chodí, ale vůbec ne za mnou. No chápete to? Eště bych teda skousnul, dyby chodil za mnou a dicinky mi přines ňákou tu ňaminku, ale von sem příde  bez ňaminky a eště má sebou cizího zrzavýho čokla. To bych se vopravdicky pomátnul. Dyž sem z tím zrzavým blbečkem přišel poprvý, myslel sem, že padnu do kočičích mdlob. Muj Kluk mě vyměnil za ňákýho zrzavýho kreténa. A eště si jako myslel, že se s nim budu kamarádit. Já, teda, navzdory tomu, že sem takřka světec, sem si řeknul, že tady končí všechna legrace světa a potupně sem zaleznul do svý nejjistější skovávačky, kerou mam. Dyž sem se probral z týdle velkolepý zrady, přeci jenom sem zvědavej,   tak sem se vosmělil a pomaloučku potichoučku sem to všechno šel vočíhnout. Zrzoun je úplně blbej a hlavně je to uštěkanej kretén. Já nemam rád kravál, co dělá někdo jinej, než já, páč i psí vtírka Žolina muší bejt doma zticha, ale dyž k nám vtrhnul tenhle uštěkanej trouba, všechny dobrý tradice týhle familie vzaly za svý.

Dyž mě Zrzoun zblejsknul, začal eště víc štěkat a hned se ke mně hnal. Nebudu teda řikat, že sem se nebál, ale zasejc nejsem žádnej podeseroutka, abych to na sobě dal znát a tak sem se parádně nahrbil, celej sem se naježil a syčel sem jako vo život.

A moje Vona mi povídá: „Číčulko, to je Montíček, víš? Toho se nemusíš bát, on ti nic neudělá. Je to hodný pejsek, akorát je to takový  hlučnější, víš?“

Málem mi kleplo. Sem teda neveděl, kdo mi momentálně hnul pajšlem víc teda, estli Vona a nebo zrzavej kretén.

Sem si ale řeknul, že je sprdnu jednim vrzem a začal sem syčet, prskat a vrčet jako vopravdická kočkošelma.

Jenomže Kluk asi taky za tu dobu, co sem ho neviděl,  utrpěl ňákou újmu na psychickym zdraví a byl rozhodnutej, že se jako musim s tim jeho novym blbečkem kamarádit a tak mě potupně sebral se země a strčil mě pod nos tomu nechutnýmu čoklovi.

Moc sem se s nima nepáral. Teda ani s jednim. Čoklovi sem jí napálil drápem rovnou do čenichu, Kluka sem poškrabal, vytrh se mu a zmizel sem rychlostí blesku. Vona na mě medově volala:

„Ale Číčulko, neboj se, Montík je hodnej, přece se nebudeš bát.“ 

„No, tebe je taky dost,“ zavrčel sem na ní a dál se s ní nebavil.

Malou útěchou v mým kočičím srdci bylo to, že ani Žolina z tohohle zrzavýho stvoření nebyla zrovinka dvakrát nadšená, ale Žolina je psí sralbotka a tak se toho divokýho zrzavýho potrhla spíš bála eště víc než já.

Bylo to, jako dyž nám do kvartýru přilít uragán.

Sem si teda v tý mý skovávačce řikal, estli toho psího magora tady kluk zapomene, jako

kdysi Její kamarádka tady zapomněla psí vtírku,co nám potom zbyla, tak že se vostěhuju okamžitě sousedum, kde mají akorát malýho králíčka, kerýho bych snadno srovnal do latě.

Enomže situace se vyvinula ouplně jináč. Vona se voblíkla, vzala čoklici Žolinu a s Klukem a  Zrzavcem vypadli někam do světa, kam já nesmim. Byl sem teda faktys rád a doufal sem, že sem Zrzoun už nepáchne.

Enomže kocour míní a Kočibůh mění.

Ale vo tom zasejc až někdá příště..


28. 2. 2021

Jak to tak chodí

 Drahá Manželko:


Píšu Ti tento dopis, abych Ti řekl, že Tě navždy opouštím. Byl jsem Ti dobrým mužem po sedm let a nic z toho nemám. Poslední dva týdny byly peklo.
Tvůj šéf mi volal a říkal, že jsi dala ten den výpověď a to byla ta poslední kapka.
Minulý týden, přišla jsi domů a ani sis nevšimla, že mám nový sestřih, že jsem uvařil Tvé oblíbené jídlo a dokonce ani toho, že jsem si oblékl nové, hedvábné trenýrky.
Ty jsi to snědla během dvou minut a odešla jsi rovnou spát po shlédnutí všech seriálů.
Neříkáš mi nikdy, že mě miluješ; nechceš sex ani nic, co nás spojuje jako manžela a manželku.
Buď mě podvádíš nebo mě už nemiluješ; ať je to jakkoliv opouštím Tě.
Tvůj Ex-Manžel

P. S. Nepokoušej se mě najít. Tvoje SESTRA a já se spolu stěhujeme pryč do Západní Virginie!

Měj skvělý život!


Drahý Ex-Manželi -

Nic nemohlo můj den zlepšit než Tvůj dopis. Je pravda, že Ty a já jsme manžely už sedm let,
ačkoliv "dobrý muž" je přirovnání hodně vzdálené tomu, čím jsi mi skutečně byl.
Sleduji tolik mé seriály proto, že přehluší Tvé neustálé fňukání a chamtivost. Bohužel to nefunguje.
Já si VŠIMLA Tvého nového sestřihu minulý týden, ale první věc, která mě napadla, bylo: "Vypadáš jako holka!"
Protože mě moje matka vychovala tak, abych neříkala raději nic, pokud nemůžu říct nic
hezkého, nekomentovala jsem to. A když jsi mi uvařil moje oblíbené jídlo, musel sis mě splést
s MOU SESTROU, protože jsem přestala jíst vepřové před sedmi lety.
K těm hedvábným trenýrkám: otočila jsem se od Tebe, protože na nich byla stále cedulka s cenou $49.99, a já se modlila, aby to byla jen náhoda, že si ode mě moje sestra právě půjčila padesát dolarů toho dne ráno.
Přesto, přese všechno, jsem Tě stále milovala a cítila jsem, že tak můžeme i nadále fungovat.
Když jsem tedy v loterii vyhrála deset milionů dolarů, dala jsem v práci výpověď a koupila nám
dvě letenky na Jamajku. Ale když jsem přišla domů, byl jsi pryč. Všechno se stalo z určitého
důvodu, myslím.
Doufám, že budeš mít naplňující život, jaký sis vždy přál. Můj právník řekl, že Tebou napsaný dopis zajistí, že ode mě nedostaneš ani vindru. Tak se měj.

Vlastní rukou, Tvá Ex-Manželka, Čertovsky Bohatá a Svobodná!

P. S. Nevím, jestli jsem Ti vůbec někdy řekla že moje sestra Carla se narodila jako Carl.

Doufám, že to není problém.



Přišlo mi poštou, tak proč se nepodělit...

16. 2. 2021

Schovej si....

 

Schovej si pejsku svou pacičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že  ještě víc mě budeš mít rád.

 

Schovej si kočičko pečlivě kožíšek svůj,

a v krabičce zavřená moc se neraduj,

a na tu krabičku barevnou cedulku dám,

že jenom já a já jsem tvůj pán.

 

 

Schovej si  oslíku svou nožičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že pro mě rád budeš pracovat.

 

Schovej si koníčku kopýtko své,

ať vejdeš se do krabičky připravené,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že i ty budeš pro mě rád pracovat.

 

Schovej si kravičko oháňku svou,

i pro tebe mám krabičku připravenou,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že ještě víc ráda pro mě budeš pracovat.

 

 

Však  nikdy nesmí se stát,

že obsah krabiček mohl by se pomíchat.

 Vše by pak ztratilo povinný  řád

A MY prasátka, měli bychom hlad.

 

Inspirováno Jevgenijem Zamjatinem a George Orwellem.

 

 

 

18. 1. 2021

Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.

 

 

 

 

18. 12. 2020

Moc mi to má psí hlavička nebere.

 

  Moje panička říká, že zase procházíme kritickým obdobím. Já tedy nevím, co tím myslí, ale je pravda, že mě zase hlídá jako oko v hlavě. Vlastně jako vždycky, když mám velikou chuť hodně si hrát s pejsky. Nejvíc miluju Sorbona, ale panička mi ho pořád rozmlouvá a povídá mi: „Žolinko, tohle není tvůj typ. Já sice chápu, že se ti líbí urostlí chlapíci, ale tenhle fakt není pro tebe. Vždyť je to takové menší tele.“

Panička mě vodí na vodítku a prý mě pro jistotu vůbec nepouští, protože říká, že jsem rozháraná a neposlušná.

Taky říká, že  v tomhle období se chovám jako  coura a ne slušně vychovaná psí slečna. Tak nevím.

A taky chce, abych se jenom kamarádila s Lerouškem, který je gay a vždycky říká:

„Vidíš Žolinko, s Lerouškem jsi v bezpečí. Kdyby ses kamarádila s tím velikým čoklem, mohla bys přijít k ouhoně. A ty přece víš, že nejsi mateřský typ. Přece nestojíš o zlobivý haranty, kteří by tě jenom mořili, kousali a musela bys je krmit. Ty přece ráda chrníš, a kdybys měla štěňátka, vůbec bys nemohla odpočívat, víš?“

Moc tomu sice nerozumím, ale vím, že paničku musím poslouchat. Jenomže když láska je láska. Tak jsem teď nějak nešťastná. Leroušek se se mnou kamarádit nechce, chtěl by se taky kamarádit se Sorbonem, ale  Sorbon, jak říká moje panička, je správný heterák a tak Lerouška úplně ignoruje.  Maximálně mu dovolí, aby ho podběhl a dává při tom pozor, aby ho nezašlápl. Asi to proberu s kocourem Číčou, to je chytrý kocour a možná mi třeba poradí. 

Někdy se mi sice směje a mňauká na mě“ „Dyš ty si taková trubka Žolino, do čeho to PánBůh duši dal. Estli  si uženeš ňáký štěněcí potvory, už s tebou nikdá nepromluvim. Měj rozum,  nemůže nás tady bydlet deset. To bych se fakt musel vodsaď vodstěhovat. A sem tu už pevně zakutlošenej, tak to bych jako nerad, tak, že chraň Tě PánBůh přijít domů z voutěžkem.“

Tak to ve svým psím životě vůbec nemám jednoduché, ale naštěstí už vím, že mi tohle všechno neštěstí za čas zase přejde a budu zase veselá a hodná Žolinka.

Panička tomu říká, že se zase vyzdravím z touhy po mateřství.

 




15. 12. 2020

 



Nezkušený rozhodčí na soutěži ve vaření chilli.

Poznámky nezkušeného rozhodčího jménem Frank z východního pobřeží : "Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já se zrovna ptal jednoho z rozhodčích, kde najdu stánek s pivem.
Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal.

Následují opisy bodovacích lístků :

Mikovo příšerná šílená pálivá „ Strašná obluda “.


Sudí 1 : Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
Sudí 2 : Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré.
FRANK : Kurvafix, co je to za svinstvo? Slouplo by to barvu ze silnice! 
                 Plameny uhasilo až druhé pivo. 
                 Doufám, že tohle bylo to nejhorší,
                 co mě mohlo potkat; 
                 tihle Texasani jsou fakt cvoci.

 Arturův „ Plameňák. “


Sudí 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. 
             Slaboučký nahořklý ocásek.
Sudí 2 : Skvělá chuť domácí grilovací omáčky; 
             abych to bral vážně by tam ale muselo
             být daleko více pepře.
FRANK : Chraňte před dětmi! Fakt nevim co bych měl kromě bolesti cejtit. 
               Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, 
               aby radši běželi pro pivo. 
              Když viděli muj ksicht, hned narazili další sud.

 Fredův „ Požár ve stáji “.


Sudí 1 : Perfektní požárnické chilli!
             Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
Sudí 2 : Chilli bez fazolí, mírná, příjemná příchuť mořské soli, 
            virtuózní práce s pepřem.
FRANK : Volejte protichemickou jednotku,
                 někdo tu vyklopil cisternu jadernýho odpadu !!!
                 Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou.
                 Všichni už znají postup: 
                 pivo mi podávají řetězem abych neuhořel.  
                 Barmanka mě praštila do zad abych se neudusil; 
                páteř mám teď před sebou na stole.
                Ze všeho toho piva už jsem taky pěkně na sračky.

Bubbova „ Černá magie“.


Sudí 1 : Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. 
              Fakt slabota.
Sudí 2 : Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít 
             jako omáčk  k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.


FRANK
: Cítil jsem že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť; 
                 je možné aby chuťové pohárky na jazyku úplně odumřely? 
                 Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem
                 tupláků; tahle 150ti kilová machna začíná vypadat docela žhavě, 
                skoro jako ten  toxickej odpad co tu musim žrát. 
                Že by chilli bylo afrodiziakum?

 Lindin „Odstraňovač rtěnky a rtů “.


Sudí 1 : Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, 
              bleskový nástup. Velice působivé.
Sudí 2 : Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si 
             trochu více rajčat.  Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě leje, a nemůžu zaostřit oči. 
             Uprdnul jsem si a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. 
            Soutěžící se urazila, když jsem utrousil že mi
            ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození mozku. 
           Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva 
           z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. 
            A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, 
           abych přestal křičet . . . Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

 Veřina „Velmi Vegetariánská Variace“.


Sudí 1 : Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. 
              Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
Sudí 2 : Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku. 
            Špička.
FRANK : Moje střeva jsou v jednom ohni. 
                Když jsem si uprdnul, posral jsem se a mám strach,
                že se to prožere židlí a já padnu na znak. 
                Nikdo už za mnou nepostává, kromě Sally.
                Musí bejt ještě větší magor než sem si myslel. 
                Necejtim držku a prdel si budu  muset rok utírat sněhem.

 Susanina „ Strašlivá Šílenost “.


Sudí 1 : Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
Sudí 2: M-hm, chutná to jako by tam kuchařka 
            tu pixlu pepře zvrhla až na poslední chvíli.
            Musím vyjádřit své obavy o Franka; 
           vypadá jako by nebyl zcela ve své kůži
            a neustále sprostě kleje.
FRANK : Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necejtil. 
             Na jedno voko nevidim,slyšim jenom příšerně hlasitej hukot. 
             Celý břicho sem si upatlal, dyž sem se lžící
             místo do pusy trefil do voka. 
            Kalhoty mam plný sraček žhavejch jako láva. 
            Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co sem chcípnul. 
            Přestávam dejchat; strašně to pálí.
           Stejně všechen kyslík shoří než mi dojde do plic. 
            Když se budu potřebovat  nadechnout, 
            budu vzduch nasávat tou dírou.
            kterou se mi žaludek proleptal ven.

 Chili číslo 8 :


Sudí 1
: To nejlepší na konec - perfektní kombinace chilli, 
            bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, 
           přesto příjemně prokrví.
Sudí 2 : Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. 
           Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, 
           když Frank omdlel a při pádu ze židle na sebe celý hrnec
          strhnul. Nevím jestli to přežije, chudáček . . . 
          Čím je to na tom severovýchodě krmí?
          Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?





Tohle jsem kdysi dostala mailem a přišlo mi to moc vtipné.
 FRANKA mi bylo upřímně líto. No dnes by se mu to nestalo...

11. 11. 2020

Jak vysvětlit nevěru..

 Přišlo mi poštou...


Manželka se vrací domu z velkého nákupu a je šokována, když

 najde manžela v posteli s cizí mladou slečnou. Praští taškami

 a žene se ke dveřím, když ji konečně manžel doběhne a říká, že jí

 všechno vysvětlí. Zastaví se tedy a dá mu šanci.

 On povídá : „ Drahá, bylo to takhle… Jel jsem domů a tohle

 stvoření stálo na dálnici a vypadalo děsně zuboženě, tak jsem

 zastavil. Zjistil jsem, že ji vyhodil z auta její partner a byla úplně

 bez prostředků a vyhladovělá. Tak jsem ji zavezl domů a dal jí to

 vepřové, cos včera nedojedla, k večeři. Měla prošlapané boty,

 tak jsem jí dal nějaké sportovní, které už nenosíš, protože

 nejsou v módě. No, a protože byla venku zima, dal jsem jí ten

 svetr, cos dostala loni k narozeninám a nenosíš ho, protože ti

 prý nesluší.  Pak jsem jí dal jedny tvoje tepláky, do kterých už se

 nevejdeš. No, a když už odcházela, tak se mě ještě zeptala :

 

„ Je tady ještě něco, co vaše žena už nepoužívá ? “

 

No, a bylo .....“