15. 9. 2020

Moderní pohádka o Sněhurce

 

Za mnohými horami v dálavách, žil ovdovělý král se svou dcerkou Sněhurkou. Dcerka přicházela do puberty a král uznal za vhodné, najít jí novou matku, aby Sněhurku zasvětila do ženských záležitostí. Přivedl tedy na zámek ženu krásnou, ale velmi zlou. Neměla ona ráda Sněhurku, neb tušila, že dívka tato do veliké krásy se rozvine a ona bude zastíněna. Král o jedu v její duši neměl ani potuchy, přesně tak, jak se to mnohým mužům stává a neustále zahrnoval ji drahými dary a na svou dcerku pozapomínal. Byloť to líto Sněhurce, ale jelikož byla dívka skromná a cudná,  otce svého stále milovala a na macechu nezanevřela.

Macecha však jedu plná byla a snášenlivosti ke Sněhurce jí přinášelo pouze její kouzelné zrcadlo, které jí znovu a znovu ubezpečovalo o její kráse. Chodilať macecha denně do tajné komnaty, stoupnout si před kouzelné zrcadlo a tradičně se zeptat: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na Zemi nejkrásnější?“

A v zrcadle se objevil text jako na monitoru počítače. „Už dvacet let tě stále opakuji, že ty královno, přestalas snad vidět na písmena? Ale pokud chceš změnu, brzy se dočkáš.“

Královna pobledla. :Co to má znamenat?“

Zrcadlo na ní vyplivlo text: „Dočkej času jako husa klasu, pro dnešek jsi svou odpověď dostala.“

Nazítří Sněhurka dovršila 18tý rok svého života. Od tatínka krále dostala pár Šmoulů, zakoupených v hypermarketu Albert, macecha však se tvářila, že nikdo žádné narozeniny nemá a upalovala, jako každý den do síně k zrcadlu, aby se opět ubezpečila o své kráse.

Zrcadlo však na ní vybalilo zbusu nový text červeným písmem a mnoha vykřičníky: „Jsi krásná královno, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je mnohem krásnější.“ Poté zrcadlo potemnělo a tím vyjádřilo svou nechuť s ohromenou královnou dál polemizovat. Královna poklesla v kolenou a okamžitě dostala ohromnou migrénu. Uchýlila se do svých komnat, kde mezi potupným zvracením a bodavou bolestí za levým okem snula pomstu.

Rozhodnuta použít všech ženských zbraní a využít svých fyzických předností, pověřila hned druhý den vrchního štolbu tajným příkazem, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil jí tam a její srdce přinesl jako důkaz o splněném úkolu. Štolba, který doslova slintal na přislíbenou odměnu, nelenil a pod průhlednou záminkou zachránit zajíčka ze želez, vylákal ubohou Sněhurku do lesa, kde plánoval uskutečnit ten hrůzný čin. Jelikož měl ale velikou slabost pro něžné pohlaví, zahleděv se na křivky spanilé Sněhurky, zželelo se mu jí díky její kráse, smiloval se a rozhodl se použít osvědčenou taktiku politiků a to slíbit a nesplnit. Odvedl tedy Sněhurku do hlubokého lesa vyňal srdce z tu se povalující mršiny a spolehajíc se na královninu neznalost zvířecí anatomie, jal se předhodit jí tohle srdce jako důkaz Sněhurčiny smrti.

Sněhurka zůstala osamělá. Šla, kam jí nohy vedly, až dorazila ke krásné malé chaloupce. Nesměle zaklepala a vstoupila dovniř. Chaloupka vypadala jako prázdná a všechno v miniprovedení. Sněhurku nejprve napadlo, že je to další dárek jejího královského otce, který k zakoupeným Šmoulům přihodil ještě domeček, ale potom pochopila, že pravda bude asi někde jinde, jelikož dostala od otce  pouze tři kousky a tady bylo přece sedm postýlek. Jelikož jí po dlouhé cestě vyhládlo, navařila kaše a slastně se zavrtala do největší postýlky.

Ani zbla netušila, že se dostala do chaloupky, kde bydlelo sedm trpaslíků, kteří nyní plnili plán těžení diamantů na 120 procent.

Když se trpaslíci po robotě vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Prófova postýlka byla obsazená spanilou dívkou, nad jejíž krásou trpaslíci doslova lapali po dechu. Když se dokázali opět plynule nadechnout, Sněhurka se probudila a hodila na ně tak zářivý úsměv, že se jim všem div nezakamplovala aorta.

 

 

Zatím zlá macecha splácela štolbovi v naturáliích za jeho službu, což se nemohlo nepodepsat na její vizáži. Plna strachu se šla ujistit k zrcadlu, že i přes vzniknuvší překážky je nejkrásnější na celém širém světě. Zrcadlo však bylo krutě nemilosrdné. Na svou lesklou plochu vyprsklo opět červená písmena: „Dnes jsi jenom obyčejně krásná, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je ze všech nejkrásnější na celém širém světě.“

Královna se zapotácela a v tu chvíli byla přesvědčená, že to s ní musí seknout. Vzmužila se ale a rozhodla se jednat sama. Štolbovi to ještě spočítá, ale jedno po druhém.

Zapikolovala se do své kouzlící komnaty a vyčarovala smrtící jablko, navenek nádherně zbarvené, zevnitř prudce jedovaté.  Potom bylo nutno zjistit, kde Sněhurku hledat. Královna si ovšem věděla rady. Uvařila nápoj pravdy a jako že jde ještě splácet svůj dluh vůči štolbovi, omámila ho oním nápojem. Štolba odpovídal na královniny otázky jako největší šplhoun v první třídě a navíc na sebe pověděl i mnoho pikantností.

 

 Zatím Sněhurka hospodařila v chaloupce a protože byla šikovná dívka, rozdělila funkce i mezi trpaslíky. Trpaslíci pomalu začali reptat, že dřou v dolech a místo, aby si po náročné práci rozložili noviny a dali pivečko, museli zastat jim svěřené funkce. Nejvíc brblal Prófa, jelikož musel okopávat květák.

A tak se stalo, že krásná Sněhurka začala jít trpaslíkům na nervy. Její zaříkávadlo „Bez práce nejsou koláče“, se trpaslíkům brzy začalo zajídat. I když dělali přesčasy a plnili těžební plán na 135%. Sněhurka je nenechávala odpočinout to těžké práci, ale neúprosně trvala na dodržování ji pevně vytyčených domácích pracích.

Trpaslíci již sepsali chartu a připravovali převrat. Situace se však náhle vyřešila sama, inu tak, jak se to někdy v životě přinatrefí.

Zlá královna na sebe vzala podobu dobrosrdečné stařenky a vypravila se do míst, kde žila Sněhurka.

Nedalo moc práce jí přesvědčit, aby si od ní vzala otrávené jablko a tak se stalo, že když se vrátili trpaslíci ze skal, našli Sněhurku mrtvou.

Symbolicky uronili pár slz uložili Sněhurku pietně do skleněné rakve.

Shodou okolností jel na ohnivém tátošovi urozený princ, který se do dívky, která vypadala jako spící, bezhlavě zamiloval. Puzen mocnou touhou krásku alespoň políbit, seskočil z oře, aby nadzvedl skleněné víko. Snad osudem se mu podvrkla noha a on celou silou dopadl na rakev se Sněhurkou, která byla setrvačností vymrštěna z vypolstrovaného lože na tvrdou zem. Následkem tohoto rychlého dění Sněhurce vypadlo sousto otráveného jablka z plic a ožila. To bylo radosti, kterou snad kalil jen rychle otékající podvrtnutý kotník prince –záchranáře. Princ však nedbal na svou bolest, naložil oživlou Sněhurku na svého koně a odvezl ji do svého království, kde z ní udělal svou zákonitou manželku.

Zlá macecha při další komunikaci se zrcadlem dostala infarkt myokardu a zazvonil zvonec a pohádky byl konec..

8. 9. 2020

Ferdova pomsta.

Poštípal mě mravenec,

na zadku mám pupenec.

Nejdřív jenom jeden byl, 

Ferda se však  rozzlobil,

že na světlo se nedostal,

a tak štípat nepřestal.

25. 8. 2020

Není všechno zlato, co se třpytí...

 


Byla jednou jedna žena,

co byla velmi rozezlena,

když nebyla spokojena

se svou oblou figurou.

16. 8. 2020

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.







Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.
Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.
Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.

26. 7. 2020

Dialog.



„Má drahá a jediná, tolik tě miluji.“
„ Já tě také velmi miluji, má jediná vzácná přítelkyně.“


„Ach, má životní  lásko, bojím se o naše štěstí.“
„Ano, drahá, též se bojím, že tě nadobro ztratím.“

17. 7. 2020

Radostí osvěžená...

Radostí osvěžená jsem v okamžiku, kdy se mi konečně podařilo přihlásit se do administrativy svého blogu.
Na druhou stranu zase ale bohužel už pravděpodobně naposledy. Událivší věci dávají na vědomost, že zde, na naší milované doméně se bude zhasínat. Ne na moment, jak už v historii bylo, ale napořád.
Myslím, že ode mě by bylo moc pěkné poděkovat všem mým věrným i nevěrným čtenářům za přízeň a krásné komenty,
kocourovi Číčovi za jeho vylomeniny, psici Žolině za její vyprávění a ve skrytu své poněkud truchlící dušičce trpící smrtí blogu doufat, že s mými milými, věrnými i ostatními blogery se zase někde sejdeme.
Číča je opět nadupán stěžovat si na mě ve světě, Žolina má co vyprávět a já, pokud mě moje zvířectvo pustí také trošku ke slovu, se budu snažit také něco sesmolit.

14. 5. 2020

Unikni přede mnou, dokud máš čas...

Nasliň si prsty a začni do mě vnikat,
že musíš jemně, to nemusím ti říkat,
pomalu a s citem nikam nespěchej,
ani se nepohnu a vychutnám si děj.

30. 4. 2020

P bez hranic


PRÁSK!
Příroda poslala populaci pořádný políček: Pandemii!
Prťavá praštěná potvůrka poletuje prostředím, plíživě plošně postupuje po povrchu planety…
Pichlavá potvora pekelně prudí populaci, proniká přes pusu, pak průduškami, plícemi… přeskakuje přes pána, paní, politika, pekaře, popeláře.

4. 4. 2020

Moje prej černá duše.


Já sem teda kocour mourovatej, vyvedenej v extravagantní eleganci šedivočerný pruh.
Teda navrch, aby bylo jasno.
Vona ale tvrdívá, že sem vobyčejnej směsnej kocour, což mi teda trošku zavání tim,
jako by snad chtěla naznačit, že nemam zrovinka noblesní a urozenej původ,
ale ať si mele co chce, že jo. Já vim svý.
A taky mi na moje gusto moc často zdůrazňuje, že mam černou kocouří duši.
No, ale zasejc lepčí, než dybych jí měl třeba zelenou, po bych se asi docela poblil.
Černá barva je elegantní, ale vo tom vona nemá ani tucha.

29. 3. 2020

Když je všude zavřeno

On:
Mařeno,
taky mají zavřeno.

Ona:
To je jak zlý znamení,
celej svět je zavřený.

On:
Ještě vydrž Máňo,
snad ti bude přáno,
úspěchu docílit.


Ona:
Už svý nohy křížem mám,
už to dál opravdu nedám.

On:
Stud svůj v dáli vyšli,
na svůj měchýř mysli,
Je to špatný znamení,
když záchody jsou zavřený.

Budeš muset Máňo moje
kaťata si popustit
a za popelnicí vstoje,
moč z měchýře upustit.

27. 2. 2020

Koronavir_desatero

Pospíchám hned do krámu,
pro tři kila salámu,
deset kilo špekáčků,
všechno jde hned na dračku..

Hnedka musím do obchodu,
kupovat balenou vodu,
desatero vod,
to mi přijde vhod.

Hurá letím nakupovat,
do regálů nakukovat,
desatero olejů,
radostí se zasměju,
ještě deset pytlů mouky,
jen aby neměla brouky.

Taky rýži musím koupit,
hlavně hodně, neprohloupit,
desatero balení,
virus nám dal znamení.

Solit je však taky třeba,
až si budu péci chleba,
desatero balení,
není žádné mámení.

Na mléko bych zapomněla,
jak bych blbá péci chtěla,
když bych mlíčko neměla,
o hladu bych trpěla.


Tak hned do košíku přidám
desatero balení,
hned potom se rychle vydám,
k špagetovému vábení.


Naberu si těstoviny
desatero makarónů,
už se mi sbíhají sliny,
teď už klidně můžu domů.

18. 2. 2020

Hejbni sebou, než bude na vomluvy dočista pozdě.

Vona je prostě nepoučitelná a já kocour Číča to furt musim snášet.
Zasejc na mě ječela, potvora jedna. Dybych v týdle vypráskaný familii
nebyl už tak mocně zadrápnutej, snad bych faktycky přemejšlel vo tom,
že se vodstěhuju sousedom.

její starší kluk.
Ňák ouplně náhodou přišel na to, že pod voknem je mokrej koberec.
A hned za Ní, aby jí žaloval, že sem se tam zasejc pochcal.