18. 1. 2021

Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.

 

 

 

 

18. 12. 2020

Moc mi to má psí hlavička nebere.

 

  Moje panička říká, že zase procházíme kritickým obdobím. Já tedy nevím, co tím myslí, ale je pravda, že mě zase hlídá jako oko v hlavě. Vlastně jako vždycky, když mám velikou chuť hodně si hrát s pejsky. Nejvíc miluju Sorbona, ale panička mi ho pořád rozmlouvá a povídá mi: „Žolinko, tohle není tvůj typ. Já sice chápu, že se ti líbí urostlí chlapíci, ale tenhle fakt není pro tebe. Vždyť je to takové menší tele.“

Panička mě vodí na vodítku a prý mě pro jistotu vůbec nepouští, protože říká, že jsem rozháraná a neposlušná.

Taky říká, že  v tomhle období se chovám jako  coura a ne slušně vychovaná psí slečna. Tak nevím.

A taky chce, abych se jenom kamarádila s Lerouškem, který je gay a vždycky říká:

„Vidíš Žolinko, s Lerouškem jsi v bezpečí. Kdyby ses kamarádila s tím velikým čoklem, mohla bys přijít k ouhoně. A ty přece víš, že nejsi mateřský typ. Přece nestojíš o zlobivý haranty, kteří by tě jenom mořili, kousali a musela bys je krmit. Ty přece ráda chrníš, a kdybys měla štěňátka, vůbec bys nemohla odpočívat, víš?“

Moc tomu sice nerozumím, ale vím, že paničku musím poslouchat. Jenomže když láska je láska. Tak jsem teď nějak nešťastná. Leroušek se se mnou kamarádit nechce, chtěl by se taky kamarádit se Sorbonem, ale  Sorbon, jak říká moje panička, je správný heterák a tak Lerouška úplně ignoruje.  Maximálně mu dovolí, aby ho podběhl a dává při tom pozor, aby ho nezašlápl. Asi to proberu s kocourem Číčou, to je chytrý kocour a možná mi třeba poradí. 

Někdy se mi sice směje a mňauká na mě“ „Dyš ty si taková trubka Žolino, do čeho to PánBůh duši dal. Estli  si uženeš ňáký štěněcí potvory, už s tebou nikdá nepromluvim. Měj rozum,  nemůže nás tady bydlet deset. To bych se fakt musel vodsaď vodstěhovat. A sem tu už pevně zakutlošenej, tak to bych jako nerad, tak, že chraň Tě PánBůh přijít domů z voutěžkem.“

Tak to ve svým psím životě vůbec nemám jednoduché, ale naštěstí už vím, že mi tohle všechno neštěstí za čas zase přejde a budu zase veselá a hodná Žolinka.

Panička tomu říká, že se zase vyzdravím z touhy po mateřství.

 




15. 12. 2020

 



Nezkušený rozhodčí na soutěži ve vaření chilli.

Poznámky nezkušeného rozhodčího jménem Frank z východního pobřeží : "Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já se zrovna ptal jednoho z rozhodčích, kde najdu stánek s pivem.
Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal.

Následují opisy bodovacích lístků :

Mikovo příšerná šílená pálivá „ Strašná obluda “.


Sudí 1 : Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
Sudí 2 : Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré.
FRANK : Kurvafix, co je to za svinstvo? Slouplo by to barvu ze silnice! 
                 Plameny uhasilo až druhé pivo. 
                 Doufám, že tohle bylo to nejhorší,
                 co mě mohlo potkat; 
                 tihle Texasani jsou fakt cvoci.

 Arturův „ Plameňák. “


Sudí 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. 
             Slaboučký nahořklý ocásek.
Sudí 2 : Skvělá chuť domácí grilovací omáčky; 
             abych to bral vážně by tam ale muselo
             být daleko více pepře.
FRANK : Chraňte před dětmi! Fakt nevim co bych měl kromě bolesti cejtit. 
               Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, 
               aby radši běželi pro pivo. 
              Když viděli muj ksicht, hned narazili další sud.

 Fredův „ Požár ve stáji “.


Sudí 1 : Perfektní požárnické chilli!
             Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
Sudí 2 : Chilli bez fazolí, mírná, příjemná příchuť mořské soli, 
            virtuózní práce s pepřem.
FRANK : Volejte protichemickou jednotku,
                 někdo tu vyklopil cisternu jadernýho odpadu !!!
                 Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou.
                 Všichni už znají postup: 
                 pivo mi podávají řetězem abych neuhořel.  
                 Barmanka mě praštila do zad abych se neudusil; 
                páteř mám teď před sebou na stole.
                Ze všeho toho piva už jsem taky pěkně na sračky.

Bubbova „ Černá magie“.


Sudí 1 : Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. 
              Fakt slabota.
Sudí 2 : Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít 
             jako omáčk  k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.


FRANK
: Cítil jsem že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť; 
                 je možné aby chuťové pohárky na jazyku úplně odumřely? 
                 Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem
                 tupláků; tahle 150ti kilová machna začíná vypadat docela žhavě, 
                skoro jako ten  toxickej odpad co tu musim žrát. 
                Že by chilli bylo afrodiziakum?

 Lindin „Odstraňovač rtěnky a rtů “.


Sudí 1 : Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, 
              bleskový nástup. Velice působivé.
Sudí 2 : Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si 
             trochu více rajčat.  Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě leje, a nemůžu zaostřit oči. 
             Uprdnul jsem si a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. 
            Soutěžící se urazila, když jsem utrousil že mi
            ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození mozku. 
           Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva 
           z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. 
            A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, 
           abych přestal křičet . . . Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

 Veřina „Velmi Vegetariánská Variace“.


Sudí 1 : Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. 
              Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
Sudí 2 : Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku. 
            Špička.
FRANK : Moje střeva jsou v jednom ohni. 
                Když jsem si uprdnul, posral jsem se a mám strach,
                že se to prožere židlí a já padnu na znak. 
                Nikdo už za mnou nepostává, kromě Sally.
                Musí bejt ještě větší magor než sem si myslel. 
                Necejtim držku a prdel si budu  muset rok utírat sněhem.

 Susanina „ Strašlivá Šílenost “.


Sudí 1 : Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
Sudí 2: M-hm, chutná to jako by tam kuchařka 
            tu pixlu pepře zvrhla až na poslední chvíli.
            Musím vyjádřit své obavy o Franka; 
           vypadá jako by nebyl zcela ve své kůži
            a neustále sprostě kleje.
FRANK : Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necejtil. 
             Na jedno voko nevidim,slyšim jenom příšerně hlasitej hukot. 
             Celý břicho sem si upatlal, dyž sem se lžící
             místo do pusy trefil do voka. 
            Kalhoty mam plný sraček žhavejch jako láva. 
            Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co sem chcípnul. 
            Přestávam dejchat; strašně to pálí.
           Stejně všechen kyslík shoří než mi dojde do plic. 
            Když se budu potřebovat  nadechnout, 
            budu vzduch nasávat tou dírou.
            kterou se mi žaludek proleptal ven.

 Chili číslo 8 :


Sudí 1
: To nejlepší na konec - perfektní kombinace chilli, 
            bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, 
           přesto příjemně prokrví.
Sudí 2 : Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. 
           Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, 
           když Frank omdlel a při pádu ze židle na sebe celý hrnec
          strhnul. Nevím jestli to přežije, chudáček . . . 
          Čím je to na tom severovýchodě krmí?
          Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?





Tohle jsem kdysi dostala mailem a přišlo mi to moc vtipné.
 FRANKA mi bylo upřímně líto. No dnes by se mu to nestalo...

11. 11. 2020

Jak vysvětlit nevěru..

 Přišlo mi poštou...


Manželka se vrací domu z velkého nákupu a je šokována, když

 najde manžela v posteli s cizí mladou slečnou. Praští taškami

 a žene se ke dveřím, když ji konečně manžel doběhne a říká, že jí

 všechno vysvětlí. Zastaví se tedy a dá mu šanci.

 On povídá : „ Drahá, bylo to takhle… Jel jsem domů a tohle

 stvoření stálo na dálnici a vypadalo děsně zuboženě, tak jsem

 zastavil. Zjistil jsem, že ji vyhodil z auta její partner a byla úplně

 bez prostředků a vyhladovělá. Tak jsem ji zavezl domů a dal jí to

 vepřové, cos včera nedojedla, k večeři. Měla prošlapané boty,

 tak jsem jí dal nějaké sportovní, které už nenosíš, protože

 nejsou v módě. No, a protože byla venku zima, dal jsem jí ten

 svetr, cos dostala loni k narozeninám a nenosíš ho, protože ti

 prý nesluší.  Pak jsem jí dal jedny tvoje tepláky, do kterých už se

 nevejdeš. No, a když už odcházela, tak se mě ještě zeptala :

 

„ Je tady ještě něco, co vaše žena už nepoužívá ? “

 

No, a bylo .....“

15. 9. 2020

Moderní pohádka o Sněhurce

 

Za mnohými horami v dálavách, žil ovdovělý král se svou dcerkou Sněhurkou. Dcerka přicházela do puberty a král uznal za vhodné, najít jí novou matku, aby Sněhurku zasvětila do ženských záležitostí. Přivedl tedy na zámek ženu krásnou, ale velmi zlou. Neměla ona ráda Sněhurku, neb tušila, že dívka tato do veliké krásy se rozvine a ona bude zastíněna. Král o jedu v její duši neměl ani potuchy, přesně tak, jak se to mnohým mužům stává a neustále zahrnoval ji drahými dary a na svou dcerku pozapomínal. Byloť to líto Sněhurce, ale jelikož byla dívka skromná a cudná,  otce svého stále milovala a na macechu nezanevřela.

Macecha však jedu plná byla a snášenlivosti ke Sněhurce jí přinášelo pouze její kouzelné zrcadlo, které jí znovu a znovu ubezpečovalo o její kráse. Chodilať macecha denně do tajné komnaty, stoupnout si před kouzelné zrcadlo a tradičně se zeptat: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na Zemi nejkrásnější?“

A v zrcadle se objevil text jako na monitoru počítače. „Už dvacet let tě stále opakuji, že ty královno, přestalas snad vidět na písmena? Ale pokud chceš změnu, brzy se dočkáš.“

Královna pobledla. :Co to má znamenat?“

Zrcadlo na ní vyplivlo text: „Dočkej času jako husa klasu, pro dnešek jsi svou odpověď dostala.“

Nazítří Sněhurka dovršila 18tý rok svého života. Od tatínka krále dostala pár Šmoulů, zakoupených v hypermarketu Albert, macecha však se tvářila, že nikdo žádné narozeniny nemá a upalovala, jako každý den do síně k zrcadlu, aby se opět ubezpečila o své kráse.

Zrcadlo však na ní vybalilo zbusu nový text červeným písmem a mnoha vykřičníky: „Jsi krásná královno, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je mnohem krásnější.“ Poté zrcadlo potemnělo a tím vyjádřilo svou nechuť s ohromenou královnou dál polemizovat. Královna poklesla v kolenou a okamžitě dostala ohromnou migrénu. Uchýlila se do svých komnat, kde mezi potupným zvracením a bodavou bolestí za levým okem snula pomstu.

Rozhodnuta použít všech ženských zbraní a využít svých fyzických předností, pověřila hned druhý den vrchního štolbu tajným příkazem, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil jí tam a její srdce přinesl jako důkaz o splněném úkolu. Štolba, který doslova slintal na přislíbenou odměnu, nelenil a pod průhlednou záminkou zachránit zajíčka ze želez, vylákal ubohou Sněhurku do lesa, kde plánoval uskutečnit ten hrůzný čin. Jelikož měl ale velikou slabost pro něžné pohlaví, zahleděv se na křivky spanilé Sněhurky, zželelo se mu jí díky její kráse, smiloval se a rozhodl se použít osvědčenou taktiku politiků a to slíbit a nesplnit. Odvedl tedy Sněhurku do hlubokého lesa vyňal srdce z tu se povalující mršiny a spolehajíc se na královninu neznalost zvířecí anatomie, jal se předhodit jí tohle srdce jako důkaz Sněhurčiny smrti.

Sněhurka zůstala osamělá. Šla, kam jí nohy vedly, až dorazila ke krásné malé chaloupce. Nesměle zaklepala a vstoupila dovniř. Chaloupka vypadala jako prázdná a všechno v miniprovedení. Sněhurku nejprve napadlo, že je to další dárek jejího královského otce, který k zakoupeným Šmoulům přihodil ještě domeček, ale potom pochopila, že pravda bude asi někde jinde, jelikož dostala od otce  pouze tři kousky a tady bylo přece sedm postýlek. Jelikož jí po dlouhé cestě vyhládlo, navařila kaše a slastně se zavrtala do největší postýlky.

Ani zbla netušila, že se dostala do chaloupky, kde bydlelo sedm trpaslíků, kteří nyní plnili plán těžení diamantů na 120 procent.

Když se trpaslíci po robotě vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Prófova postýlka byla obsazená spanilou dívkou, nad jejíž krásou trpaslíci doslova lapali po dechu. Když se dokázali opět plynule nadechnout, Sněhurka se probudila a hodila na ně tak zářivý úsměv, že se jim všem div nezakamplovala aorta.

 

 

Zatím zlá macecha splácela štolbovi v naturáliích za jeho službu, což se nemohlo nepodepsat na její vizáži. Plna strachu se šla ujistit k zrcadlu, že i přes vzniknuvší překážky je nejkrásnější na celém širém světě. Zrcadlo však bylo krutě nemilosrdné. Na svou lesklou plochu vyprsklo opět červená písmena: „Dnes jsi jenom obyčejně krásná, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je ze všech nejkrásnější na celém širém světě.“

Královna se zapotácela a v tu chvíli byla přesvědčená, že to s ní musí seknout. Vzmužila se ale a rozhodla se jednat sama. Štolbovi to ještě spočítá, ale jedno po druhém.

Zapikolovala se do své kouzlící komnaty a vyčarovala smrtící jablko, navenek nádherně zbarvené, zevnitř prudce jedovaté.  Potom bylo nutno zjistit, kde Sněhurku hledat. Královna si ovšem věděla rady. Uvařila nápoj pravdy a jako že jde ještě splácet svůj dluh vůči štolbovi, omámila ho oním nápojem. Štolba odpovídal na královniny otázky jako největší šplhoun v první třídě a navíc na sebe pověděl i mnoho pikantností.

 

 Zatím Sněhurka hospodařila v chaloupce a protože byla šikovná dívka, rozdělila funkce i mezi trpaslíky. Trpaslíci pomalu začali reptat, že dřou v dolech a místo, aby si po náročné práci rozložili noviny a dali pivečko, museli zastat jim svěřené funkce. Nejvíc brblal Prófa, jelikož musel okopávat květák.

A tak se stalo, že krásná Sněhurka začala jít trpaslíkům na nervy. Její zaříkávadlo „Bez práce nejsou koláče“, se trpaslíkům brzy začalo zajídat. I když dělali přesčasy a plnili těžební plán na 135%. Sněhurka je nenechávala odpočinout to těžké práci, ale neúprosně trvala na dodržování ji pevně vytyčených domácích pracích.

Trpaslíci již sepsali chartu a připravovali převrat. Situace se však náhle vyřešila sama, inu tak, jak se to někdy v životě přinatrefí.

Zlá královna na sebe vzala podobu dobrosrdečné stařenky a vypravila se do míst, kde žila Sněhurka.

Nedalo moc práce jí přesvědčit, aby si od ní vzala otrávené jablko a tak se stalo, že když se vrátili trpaslíci ze skal, našli Sněhurku mrtvou.

Symbolicky uronili pár slz uložili Sněhurku pietně do skleněné rakve.

Shodou okolností jel na ohnivém tátošovi urozený princ, který se do dívky, která vypadala jako spící, bezhlavě zamiloval. Puzen mocnou touhou krásku alespoň políbit, seskočil z oře, aby nadzvedl skleněné víko. Snad osudem se mu podvrkla noha a on celou silou dopadl na rakev se Sněhurkou, která byla setrvačností vymrštěna z vypolstrovaného lože na tvrdou zem. Následkem tohoto rychlého dění Sněhurce vypadlo sousto otráveného jablka z plic a ožila. To bylo radosti, kterou snad kalil jen rychle otékající podvrtnutý kotník prince –záchranáře. Princ však nedbal na svou bolest, naložil oživlou Sněhurku na svého koně a odvezl ji do svého království, kde z ní udělal svou zákonitou manželku.

Zlá macecha při další komunikaci se zrcadlem dostala infarkt myokardu a zazvonil zvonec a pohádky byl konec..

8. 9. 2020

Ferdova pomsta.

Poštípal mě mravenec,

na zadku mám pupenec.

Nejdřív jenom jeden byl, 

Ferda se však  rozzlobil,

že na světlo se nedostal,

a tak štípat nepřestal.

16. 8. 2020

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.








Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.
Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.
Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.

26. 7. 2020

Dialog.



„Má drahá a jediná, tolik tě miluji.“
„ Já tě také velmi miluji, má jediná vzácná přítelkyně.“


„Ach, má životní  lásko, bojím se o naše štěstí.“
„Ano, drahá, též se bojím, že tě nadobro ztratím.“

17. 7. 2020

Radostí osvěžená...

Radostí osvěžená jsem v okamžiku, kdy se mi konečně podařilo přihlásit se do administrativy svého blogu.
Na druhou stranu zase ale bohužel už pravděpodobně naposledy. Událivší věci dávají na vědomost, že zde, na naší milované doméně se bude zhasínat. Ne na moment, jak už v historii bylo, ale napořád.
Myslím, že ode mě by bylo moc pěkné poděkovat všem mým věrným i nevěrným čtenářům za přízeň a krásné komenty,
kocourovi Číčovi za jeho vylomeniny, psici Žolině za její vyprávění a ve skrytu své poněkud truchlící dušičce trpící smrtí blogu doufat, že s mými milými, věrnými i ostatními blogery se zase někde sejdeme.
Číča je opět nadupán stěžovat si na mě ve světě, Žolina má co vyprávět a já, pokud mě moje zvířectvo pustí také trošku ke slovu, se budu snažit také něco sesmolit.

14. 5. 2020

Unikni přede mnou, dokud máš čas...

Nasliň si prsty a začni do mě vnikat,
že musíš jemně, to nemusím ti říkat,
pomalu a s citem nikam nespěchej,
ani se nepohnu a vychutnám si děj.

30. 4. 2020

P bez hranic


PRÁSK!
Příroda poslala populaci pořádný políček: Pandemii!
Prťavá praštěná potvůrka poletuje prostředím, plíživě plošně postupuje po povrchu planety…
Pichlavá potvora pekelně prudí populaci, proniká přes pusu, pak průduškami, plícemi… přeskakuje přes pána, paní, politika, pekaře, popeláře.