10. 8. 2021

Jak byla Buffet u lidskýho doktora

 

Moje panička onehdy říkala, že budeme muset jít na očkování k paní doktorce.

Už jsem u paní doktorky byla mockrát a vůbec to nemám ráda. Jenomže moje panička když něco řekne, tak to tak musí být. 

Řekla mi: „ Žolinko, musíme tě nechat zase naočkovat, už by nám očkování propadlo, a alespoň někdo z naší rodiny bude řádně naočkovaný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, že teď se o očkování pořád mluví v televizi, v rádiu a vůbec všude. I paničky v naší psí skupině si o tom dost často povídají.  Já kolem nich pořád běhám, tak tedy vyslechnu leccos, všemu sice moc nerozumím, ale nedávno paničky zrovinka zase probíraly to očkování.

I když panička o mě často prohlašuje, že jsem malá trubka, pochopila jsem, že Buffet naočkovaná není a moje panička taky ne. Je to teda divný, protože když nejsou řádně naočkovaný jako já, mohly by dostat vzteklinu. Ale takovéhle věci já neřeším, hlavně, že Buffet nosí piškoty.

Jenomže Buffet byla někde na výletě a uhnala si tam pořádnou rýmu a kašel. Chodila sice s jejím hodným  poslušným, /jak žertovně říká svému pejskovi/ dál na procházky, ale chrchlala a smrkala jako divá a moje panička jí domlouvala, že by si měla zajít k paní doktorce, protože se jí to táhne už dlouho a je slyšet, jak jí to chrastí na průduškách.

Ale Buffet má pořád moc práce, tak na to zrovinka neměla čas, potřebovala se také dát ostříhat, aby byla krásná, až k ní přicestuje její malá vnučka, tak místo na očkování si šla nechat udělat nějaký test, prý pro jistotu, aby neměla tu Korunu, nebo Koronu, nebo co, a vyšlo jí, že je negativní.

Sice nevím, co to všecičko doopravdy znamená, ale důležitý bylo, že vnučka mohla k chrchlajícímu Buffetu opravducky přijet, i když stejně v zápětí hned zase odcestovala, protože její maminka,  dcera Buffetu, měla strach, že by se mohly stejně nakazit něčím jiným, než Korunou,  jelikož prý existují i jiné nakažlivé nemoci.

Buffet chrchlala upřímně dál a dál, a tak se nechala přemluvit, aby navštívila lidskou doktorku, která jí proposlechne a napíše nějaké úderné léky.

Když je jí večer při procházce moje panička zeptala, jestli byla u doktorky, Buffet paničkám vyprávěla svůj podivný zážitek z lidské ordinace.

Moje panička se dílem řehonila, dílem podivovala a pravila, že tento svět se řítí do psí prdele, ale to já si teda vůbec nemyslím, protože tam by se nevešel.

Buffet tedy k paní lidské doktorce opravdu šla a byla příjemně překvapena, jak je čekárna naprosto prázdná. Naplnilo ji radostné poznání, že nebude dlouho čekat a půjde za malý okamžik do ordinace, ale její nadšení brzičko vyhaslo zároveň s pohledem na ceduli na dveřích, kde stálo, že pacienti musí být objednáni předem telefonicky, což Buffet nebyla ani náhodou.

Jelikož je to ale žena činu, a i když chrchlá jako tuberkulozní, myslí jí to přímo ďábelsky, vzala tedy svůj mobilní telefon, vytočila číslo ordinace, v jejíž čekárně se nyní nacházela, a do telefonu pravila:

„Dobrý den, já sedím tady v čekárně a bohužel jsem neměla ani tušení o nově nastaveném statusu telefonického objednání, tak se tedy telefonicky objednávám na teď.“

Bylo to velmi odvážné, ale Buffet už je taková. Dál se prý věci odvíjely velmi rychle a zcela neočekávaně.

Z ordinace vyběhla brunátná sestra, která na Buffet dštila oheň a síru.  „No, takhle to nefunguje drahá paní, musíte být dopředu řádně objednaná, tady se lidé objednávají i 14 dní dopředu.“

Buffet bystře pochopila, že by se taky se svým dost akutním problémem k doktorce nemusela vůbec probojovat a tak v tomto duchu rychle změnila taktiku.

„ Sestřičko, já mám dva dny starý negativní PCR test a ten kašel, co mě teď trápí, opravdu není Koronavirus, nemusíte se bát, že se nakazíte.“

Sestra však nedbala a pravila, že tady v čekárně nemůže zůstat, že se tedy poradí s paní doktorkou, jestli jí vyšetří, nebo se bude muset předem stejně objednat.

Buffet si v duchu položila logickou otázku, jak to asi dělají lidé, kteří třeba mají vysokou teplotu, nebo průjem,  když objednací doba je tak dlouhá a cynicky jí napadlo, že to je takzvaná doba selektovací, kdy  buď nemoc přežiješ a nebo ne, ale hned si tyto zhoubné a zneklidňující myšlenky zakázala.

Na to sestra vynesla z čekárny židli s tím, že Buffet vypakovala na chodbu, aby tedy počkala na chodbě a zmizela do opět prázdné čekárny.

Na to moje panička zařvala už docela nahlas. „já ti to nevěřím, tohle přece není možný, to sis vymyslela, přiznej se.“

Buffet se dušovala, že ne, na to moje panička pravila: „No jo, to je fakt tak stupidní, že to ani nejde vymyslet, tohle se musí fakt zažít.“

„ A co bylo dál?“  lezly paničkám oči z důlků a lapaje každé slovo, dál naléhaly na Buffet, aby pokračovala.

„No,“ pravila Buffet, „tak jsem tam seděla na chodbě, na té přinesené židli a kolem mě chodily malé dětičky do dětské ordinace k dětské paní doktorce a pro sebe jsem si přemýšlela, jestli jsou také objednané a nebo tyhle móresy jsou jen u doktorů pro dospělé. Potom se ale stal zázrak. Sestra na mě volala, že mohu jít dál.  Dostala jsem se k doktorce. Dál se vše se odehrávalo celkem potichu, ono v těch respirátorech není moc rozumět a tak vlastně ani nevím, co mi je. Sestra mi nabrala krev, doktorka  proposlechla  a řekla, výsledky budou zítra a že potom pošle e-recept mailem. To je vše.“

Paničky byly naprosto konsternovány. „No to snad ani není možné, kdyby to nebyla tvoje čerstvá zkušenost, tak tomu bychom nevěřily.“

Moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat  a Buffet se zhrozila, že kdyby se to v tý ordinaci domákly, tak že už by tam zřejmě doživotně nesměla přijít. Ani kdyby se objednala měsíc dopředu.

Na to moje panička udělala v naší skupině malý průzkum dotazem na ostatní paničky, zda-li u jejich obvodních doktorů panují také tato originální pravidla a naštěstí se jí dostalo ujištění, že ne. Tím se trošku uklidnila, jelikož ona momentálně ani neví, kdo a kde je teď její obvodní doktor, jelikož ten původní odešel do penze.

Potom udělala závěr tématu tím, že vznesla myšlenku, že jestli to takhle fungovalo v té době, kdy byla korona na vzestupu, že se ani nediví, že pomřelo tolik lidí.

Všechno jsem to slyšela a když moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat, tak jsem to práskla, protože paničku mám ráda a moc se jí snažím poslouchat, aby ze měla radost, když mi jinak říká, že jsem její malá trubka, co se moc bojí bouřky.

 

Tento příběh je založen na pravdě a hlavní aktérka si přeje být v anonymitě, tudíž jsem příběhu dala jiný rámec.



6. 4. 2021

Co kde, kdy, proč a jak.

 


Zasejc mě parádně dožrala, potvora a sakra ne sama. A tentokrát si na to přibrala mýho Kluka a  eště jinýho, nechutnýho čokla, než je naše  čoklice Žolina. Co já, kocour Číča musím v týhle familii vydržet, to už se ani vypovědět nedá.


Jak se v týhle familii všechno furt mění, je pro kocoura mýho kalibru nepochopitelný. Už vůbec nevim, co jako můžu vod každýho tady čekat. Voni teda mají ffšichní vobrovský stěstí, že já sem kocour trpělivej a hnedle se svatozáří, ale vonehdá mě vopravdu  zasejc dostali do kolen.

Muj Kluk, co mě kdysi sebral a zasadil do týhle familie, šel bydlet někam ouplně jinam.


To bych teda eště jako přežil, že jo, pač mam Jí a Vona se zasejc vo mě stará, to jo. Enomže von Kluk nezmizel ouplně na furt, jak by se dalo předpokládat, ale von k nám vobčas chodí, ale vůbec ne za mnou. No chápete to? Eště bych teda skousnul, dyby chodil za mnou a dicinky mi přines ňákou tu ňaminku, ale von sem příde  bez ňaminky a eště má sebou cizího zrzavýho čokla. To bych se vopravdicky pomátnul. Dyž sem z tím zrzavým blbečkem přišel poprvý, myslel sem, že padnu do kočičích mdlob. Muj Kluk mě vyměnil za ňákýho zrzavýho kreténa. A eště si jako myslel, že se s nim budu kamarádit. Já, teda, navzdory tomu, že sem takřka světec, sem si řeknul, že tady končí všechna legrace světa a potupně sem zaleznul do svý nejjistější skovávačky, kerou mam. Dyž sem se probral z týdle velkolepý zrady, přeci jenom sem zvědavej,   tak sem se vosmělil a pomaloučku potichoučku sem to všechno šel vočíhnout. Zrzoun je úplně blbej a hlavně je to uštěkanej kretén. Já nemam rád kravál, co dělá někdo jinej, než já, páč i psí vtírka Žolina muší bejt doma zticha, ale dyž k nám vtrhnul tenhle uštěkanej trouba, všechny dobrý tradice týhle familie vzaly za svý.

Dyž mě Zrzoun zblejsknul, začal eště víc štěkat a hned se ke mně hnal. Nebudu teda řikat, že sem se nebál, ale zasejc nejsem žádnej podeseroutka, abych to na sobě dal znát a tak sem se parádně nahrbil, celej sem se naježil a syčel sem jako vo život.

A moje Vona mi povídá: „Číčulko, to je Montíček, víš? Toho se nemusíš bát, on ti nic neudělá. Je to hodný pejsek, akorát je to takový  hlučnější, víš?“

Málem mi kleplo. Sem teda neveděl, kdo mi momentálně hnul pajšlem víc teda, estli Vona a nebo zrzavej kretén.

Sem si ale řeknul, že je sprdnu jednim vrzem a začal sem syčet, prskat a vrčet jako vopravdická kočkošelma.

Jenomže Kluk asi taky za tu dobu, co sem ho neviděl,  utrpěl ňákou újmu na psychickym zdraví a byl rozhodnutej, že se jako musim s tim jeho novym blbečkem kamarádit a tak mě potupně sebral se země a strčil mě pod nos tomu nechutnýmu čoklovi.

Moc sem se s nima nepáral. Teda ani s jednim. Čoklovi sem jí napálil drápem rovnou do čenichu, Kluka sem poškrabal, vytrh se mu a zmizel sem rychlostí blesku. Vona na mě medově volala:

„Ale Číčulko, neboj se, Montík je hodnej, přece se nebudeš bát.“ 

„No, tebe je taky dost,“ zavrčel sem na ní a dál se s ní nebavil.

Malou útěchou v mým kočičím srdci bylo to, že ani Žolina z tohohle zrzavýho stvoření nebyla zrovinka dvakrát nadšená, ale Žolina je psí sralbotka a tak se toho divokýho zrzavýho potrhla spíš bála eště víc než já.

Bylo to, jako dyž nám do kvartýru přilít uragán.

Sem si teda v tý mý skovávačce řikal, estli toho psího magora tady kluk zapomene, jako

kdysi Její kamarádka tady zapomněla psí vtírku,co nám potom zbyla, tak že se vostěhuju okamžitě sousedum, kde mají akorát malýho králíčka, kerýho bych snadno srovnal do latě.

Enomže situace se vyvinula ouplně jináč. Vona se voblíkla, vzala čoklici Žolinu a s Klukem a  Zrzavcem vypadli někam do světa, kam já nesmim. Byl sem teda faktys rád a doufal sem, že sem Zrzoun už nepáchne.

Enomže kocour míní a Kočibůh mění.

Ale vo tom zasejc až někdá příště..


28. 2. 2021

Jak to tak chodí

 Drahá Manželko:


Píšu Ti tento dopis, abych Ti řekl, že Tě navždy opouštím. Byl jsem Ti dobrým mužem po sedm let a nic z toho nemám. Poslední dva týdny byly peklo.
Tvůj šéf mi volal a říkal, že jsi dala ten den výpověď a to byla ta poslední kapka.
Minulý týden, přišla jsi domů a ani sis nevšimla, že mám nový sestřih, že jsem uvařil Tvé oblíbené jídlo a dokonce ani toho, že jsem si oblékl nové, hedvábné trenýrky.
Ty jsi to snědla během dvou minut a odešla jsi rovnou spát po shlédnutí všech seriálů.
Neříkáš mi nikdy, že mě miluješ; nechceš sex ani nic, co nás spojuje jako manžela a manželku.
Buď mě podvádíš nebo mě už nemiluješ; ať je to jakkoliv opouštím Tě.
Tvůj Ex-Manžel

P. S. Nepokoušej se mě najít. Tvoje SESTRA a já se spolu stěhujeme pryč do Západní Virginie!

Měj skvělý život!


Drahý Ex-Manželi -

Nic nemohlo můj den zlepšit než Tvůj dopis. Je pravda, že Ty a já jsme manžely už sedm let,
ačkoliv "dobrý muž" je přirovnání hodně vzdálené tomu, čím jsi mi skutečně byl.
Sleduji tolik mé seriály proto, že přehluší Tvé neustálé fňukání a chamtivost. Bohužel to nefunguje.
Já si VŠIMLA Tvého nového sestřihu minulý týden, ale první věc, která mě napadla, bylo: "Vypadáš jako holka!"
Protože mě moje matka vychovala tak, abych neříkala raději nic, pokud nemůžu říct nic
hezkého, nekomentovala jsem to. A když jsi mi uvařil moje oblíbené jídlo, musel sis mě splést
s MOU SESTROU, protože jsem přestala jíst vepřové před sedmi lety.
K těm hedvábným trenýrkám: otočila jsem se od Tebe, protože na nich byla stále cedulka s cenou $49.99, a já se modlila, aby to byla jen náhoda, že si ode mě moje sestra právě půjčila padesát dolarů toho dne ráno.
Přesto, přese všechno, jsem Tě stále milovala a cítila jsem, že tak můžeme i nadále fungovat.
Když jsem tedy v loterii vyhrála deset milionů dolarů, dala jsem v práci výpověď a koupila nám
dvě letenky na Jamajku. Ale když jsem přišla domů, byl jsi pryč. Všechno se stalo z určitého
důvodu, myslím.
Doufám, že budeš mít naplňující život, jaký sis vždy přál. Můj právník řekl, že Tebou napsaný dopis zajistí, že ode mě nedostaneš ani vindru. Tak se měj.

Vlastní rukou, Tvá Ex-Manželka, Čertovsky Bohatá a Svobodná!

P. S. Nevím, jestli jsem Ti vůbec někdy řekla že moje sestra Carla se narodila jako Carl.

Doufám, že to není problém.



Přišlo mi poštou, tak proč se nepodělit...

16. 2. 2021

Schovej si....

 

Schovej si pejsku svou pacičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že  ještě víc mě budeš mít rád.

 

Schovej si kočičko pečlivě kožíšek svůj,

a v krabičce zavřená moc se neraduj,

a na tu krabičku barevnou cedulku dám,

že jenom já a já jsem tvůj pán.

 

 

Schovej si  oslíku svou nožičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že pro mě rád budeš pracovat.

 

Schovej si koníčku kopýtko své,

ať vejdeš se do krabičky připravené,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že i ty budeš pro mě rád pracovat.

 

Schovej si kravičko oháňku svou,

i pro tebe mám krabičku připravenou,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že ještě víc ráda pro mě budeš pracovat.

 

 

Však  nikdy nesmí se stát,

že obsah krabiček mohl by se pomíchat.

 Vše by pak ztratilo povinný  řád

A MY prasátka, měli bychom hlad.

 

Inspirováno Jevgenijem Zamjatinem a George Orwellem.

 

 

 

18. 1. 2021

Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.

 

 

 

 

18. 12. 2020

Moc mi to má psí hlavička nebere.

 

  Moje panička říká, že zase procházíme kritickým obdobím. Já tedy nevím, co tím myslí, ale je pravda, že mě zase hlídá jako oko v hlavě. Vlastně jako vždycky, když mám velikou chuť hodně si hrát s pejsky. Nejvíc miluju Sorbona, ale panička mi ho pořád rozmlouvá a povídá mi: „Žolinko, tohle není tvůj typ. Já sice chápu, že se ti líbí urostlí chlapíci, ale tenhle fakt není pro tebe. Vždyť je to takové menší tele.“

Panička mě vodí na vodítku a prý mě pro jistotu vůbec nepouští, protože říká, že jsem rozháraná a neposlušná.

Taky říká, že  v tomhle období se chovám jako  coura a ne slušně vychovaná psí slečna. Tak nevím.

A taky chce, abych se jenom kamarádila s Lerouškem, který je gay a vždycky říká:

„Vidíš Žolinko, s Lerouškem jsi v bezpečí. Kdyby ses kamarádila s tím velikým čoklem, mohla bys přijít k ouhoně. A ty přece víš, že nejsi mateřský typ. Přece nestojíš o zlobivý haranty, kteří by tě jenom mořili, kousali a musela bys je krmit. Ty přece ráda chrníš, a kdybys měla štěňátka, vůbec bys nemohla odpočívat, víš?“

Moc tomu sice nerozumím, ale vím, že paničku musím poslouchat. Jenomže když láska je láska. Tak jsem teď nějak nešťastná. Leroušek se se mnou kamarádit nechce, chtěl by se taky kamarádit se Sorbonem, ale  Sorbon, jak říká moje panička, je správný heterák a tak Lerouška úplně ignoruje.  Maximálně mu dovolí, aby ho podběhl a dává při tom pozor, aby ho nezašlápl. Asi to proberu s kocourem Číčou, to je chytrý kocour a možná mi třeba poradí. 

Někdy se mi sice směje a mňauká na mě“ „Dyš ty si taková trubka Žolino, do čeho to PánBůh duši dal. Estli  si uženeš ňáký štěněcí potvory, už s tebou nikdá nepromluvim. Měj rozum,  nemůže nás tady bydlet deset. To bych se fakt musel vodsaď vodstěhovat. A sem tu už pevně zakutlošenej, tak to bych jako nerad, tak, že chraň Tě PánBůh přijít domů z voutěžkem.“

Tak to ve svým psím životě vůbec nemám jednoduché, ale naštěstí už vím, že mi tohle všechno neštěstí za čas zase přejde a budu zase veselá a hodná Žolinka.

Panička tomu říká, že se zase vyzdravím z touhy po mateřství.

 




15. 12. 2020

 



Nezkušený rozhodčí na soutěži ve vaření chilli.

Poznámky nezkušeného rozhodčího jménem Frank z východního pobřeží : "Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já se zrovna ptal jednoho z rozhodčích, kde najdu stánek s pivem.
Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal.

Následují opisy bodovacích lístků :

Mikovo příšerná šílená pálivá „ Strašná obluda “.


Sudí 1 : Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
Sudí 2 : Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré.
FRANK : Kurvafix, co je to za svinstvo? Slouplo by to barvu ze silnice! 
                 Plameny uhasilo až druhé pivo. 
                 Doufám, že tohle bylo to nejhorší,
                 co mě mohlo potkat; 
                 tihle Texasani jsou fakt cvoci.

 Arturův „ Plameňák. “


Sudí 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. 
             Slaboučký nahořklý ocásek.
Sudí 2 : Skvělá chuť domácí grilovací omáčky; 
             abych to bral vážně by tam ale muselo
             být daleko více pepře.
FRANK : Chraňte před dětmi! Fakt nevim co bych měl kromě bolesti cejtit. 
               Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, 
               aby radši běželi pro pivo. 
              Když viděli muj ksicht, hned narazili další sud.

 Fredův „ Požár ve stáji “.


Sudí 1 : Perfektní požárnické chilli!
             Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
Sudí 2 : Chilli bez fazolí, mírná, příjemná příchuť mořské soli, 
            virtuózní práce s pepřem.
FRANK : Volejte protichemickou jednotku,
                 někdo tu vyklopil cisternu jadernýho odpadu !!!
                 Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou.
                 Všichni už znají postup: 
                 pivo mi podávají řetězem abych neuhořel.  
                 Barmanka mě praštila do zad abych se neudusil; 
                páteř mám teď před sebou na stole.
                Ze všeho toho piva už jsem taky pěkně na sračky.

Bubbova „ Černá magie“.


Sudí 1 : Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. 
              Fakt slabota.
Sudí 2 : Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít 
             jako omáčk  k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.


FRANK
: Cítil jsem že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť; 
                 je možné aby chuťové pohárky na jazyku úplně odumřely? 
                 Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem
                 tupláků; tahle 150ti kilová machna začíná vypadat docela žhavě, 
                skoro jako ten  toxickej odpad co tu musim žrát. 
                Že by chilli bylo afrodiziakum?

 Lindin „Odstraňovač rtěnky a rtů “.


Sudí 1 : Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, 
              bleskový nástup. Velice působivé.
Sudí 2 : Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si 
             trochu více rajčat.  Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě leje, a nemůžu zaostřit oči. 
             Uprdnul jsem si a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. 
            Soutěžící se urazila, když jsem utrousil že mi
            ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození mozku. 
           Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva 
           z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. 
            A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, 
           abych přestal křičet . . . Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

 Veřina „Velmi Vegetariánská Variace“.


Sudí 1 : Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. 
              Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
Sudí 2 : Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku. 
            Špička.
FRANK : Moje střeva jsou v jednom ohni. 
                Když jsem si uprdnul, posral jsem se a mám strach,
                že se to prožere židlí a já padnu na znak. 
                Nikdo už za mnou nepostává, kromě Sally.
                Musí bejt ještě větší magor než sem si myslel. 
                Necejtim držku a prdel si budu  muset rok utírat sněhem.

 Susanina „ Strašlivá Šílenost “.


Sudí 1 : Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
Sudí 2: M-hm, chutná to jako by tam kuchařka 
            tu pixlu pepře zvrhla až na poslední chvíli.
            Musím vyjádřit své obavy o Franka; 
           vypadá jako by nebyl zcela ve své kůži
            a neustále sprostě kleje.
FRANK : Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necejtil. 
             Na jedno voko nevidim,slyšim jenom příšerně hlasitej hukot. 
             Celý břicho sem si upatlal, dyž sem se lžící
             místo do pusy trefil do voka. 
            Kalhoty mam plný sraček žhavejch jako láva. 
            Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co sem chcípnul. 
            Přestávam dejchat; strašně to pálí.
           Stejně všechen kyslík shoří než mi dojde do plic. 
            Když se budu potřebovat  nadechnout, 
            budu vzduch nasávat tou dírou.
            kterou se mi žaludek proleptal ven.

 Chili číslo 8 :


Sudí 1
: To nejlepší na konec - perfektní kombinace chilli, 
            bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, 
           přesto příjemně prokrví.
Sudí 2 : Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. 
           Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, 
           když Frank omdlel a při pádu ze židle na sebe celý hrnec
          strhnul. Nevím jestli to přežije, chudáček . . . 
          Čím je to na tom severovýchodě krmí?
          Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?





Tohle jsem kdysi dostala mailem a přišlo mi to moc vtipné.
 FRANKA mi bylo upřímně líto. No dnes by se mu to nestalo...

11. 11. 2020

Jak vysvětlit nevěru..

 Přišlo mi poštou...


Manželka se vrací domu z velkého nákupu a je šokována, když

 najde manžela v posteli s cizí mladou slečnou. Praští taškami

 a žene se ke dveřím, když ji konečně manžel doběhne a říká, že jí

 všechno vysvětlí. Zastaví se tedy a dá mu šanci.

 On povídá : „ Drahá, bylo to takhle… Jel jsem domů a tohle

 stvoření stálo na dálnici a vypadalo děsně zuboženě, tak jsem

 zastavil. Zjistil jsem, že ji vyhodil z auta její partner a byla úplně

 bez prostředků a vyhladovělá. Tak jsem ji zavezl domů a dal jí to

 vepřové, cos včera nedojedla, k večeři. Měla prošlapané boty,

 tak jsem jí dal nějaké sportovní, které už nenosíš, protože

 nejsou v módě. No, a protože byla venku zima, dal jsem jí ten

 svetr, cos dostala loni k narozeninám a nenosíš ho, protože ti

 prý nesluší.  Pak jsem jí dal jedny tvoje tepláky, do kterých už se

 nevejdeš. No, a když už odcházela, tak se mě ještě zeptala :

 

„ Je tady ještě něco, co vaše žena už nepoužívá ? “

 

No, a bylo .....“

15. 9. 2020

Moderní pohádka o Sněhurce

 

Za mnohými horami v dálavách, žil ovdovělý král se svou dcerkou Sněhurkou. Dcerka přicházela do puberty a král uznal za vhodné, najít jí novou matku, aby Sněhurku zasvětila do ženských záležitostí. Přivedl tedy na zámek ženu krásnou, ale velmi zlou. Neměla ona ráda Sněhurku, neb tušila, že dívka tato do veliké krásy se rozvine a ona bude zastíněna. Král o jedu v její duši neměl ani potuchy, přesně tak, jak se to mnohým mužům stává a neustále zahrnoval ji drahými dary a na svou dcerku pozapomínal. Byloť to líto Sněhurce, ale jelikož byla dívka skromná a cudná,  otce svého stále milovala a na macechu nezanevřela.

Macecha však jedu plná byla a snášenlivosti ke Sněhurce jí přinášelo pouze její kouzelné zrcadlo, které jí znovu a znovu ubezpečovalo o její kráse. Chodilať macecha denně do tajné komnaty, stoupnout si před kouzelné zrcadlo a tradičně se zeptat: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na Zemi nejkrásnější?“

A v zrcadle se objevil text jako na monitoru počítače. „Už dvacet let tě stále opakuji, že ty královno, přestalas snad vidět na písmena? Ale pokud chceš změnu, brzy se dočkáš.“

Královna pobledla. :Co to má znamenat?“

Zrcadlo na ní vyplivlo text: „Dočkej času jako husa klasu, pro dnešek jsi svou odpověď dostala.“

Nazítří Sněhurka dovršila 18tý rok svého života. Od tatínka krále dostala pár Šmoulů, zakoupených v hypermarketu Albert, macecha však se tvářila, že nikdo žádné narozeniny nemá a upalovala, jako každý den do síně k zrcadlu, aby se opět ubezpečila o své kráse.

Zrcadlo však na ní vybalilo zbusu nový text červeným písmem a mnoha vykřičníky: „Jsi krásná královno, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je mnohem krásnější.“ Poté zrcadlo potemnělo a tím vyjádřilo svou nechuť s ohromenou královnou dál polemizovat. Královna poklesla v kolenou a okamžitě dostala ohromnou migrénu. Uchýlila se do svých komnat, kde mezi potupným zvracením a bodavou bolestí za levým okem snula pomstu.

Rozhodnuta použít všech ženských zbraní a využít svých fyzických předností, pověřila hned druhý den vrchního štolbu tajným příkazem, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil jí tam a její srdce přinesl jako důkaz o splněném úkolu. Štolba, který doslova slintal na přislíbenou odměnu, nelenil a pod průhlednou záminkou zachránit zajíčka ze želez, vylákal ubohou Sněhurku do lesa, kde plánoval uskutečnit ten hrůzný čin. Jelikož měl ale velikou slabost pro něžné pohlaví, zahleděv se na křivky spanilé Sněhurky, zželelo se mu jí díky její kráse, smiloval se a rozhodl se použít osvědčenou taktiku politiků a to slíbit a nesplnit. Odvedl tedy Sněhurku do hlubokého lesa vyňal srdce z tu se povalující mršiny a spolehajíc se na královninu neznalost zvířecí anatomie, jal se předhodit jí tohle srdce jako důkaz Sněhurčiny smrti.

Sněhurka zůstala osamělá. Šla, kam jí nohy vedly, až dorazila ke krásné malé chaloupce. Nesměle zaklepala a vstoupila dovniř. Chaloupka vypadala jako prázdná a všechno v miniprovedení. Sněhurku nejprve napadlo, že je to další dárek jejího královského otce, který k zakoupeným Šmoulům přihodil ještě domeček, ale potom pochopila, že pravda bude asi někde jinde, jelikož dostala od otce  pouze tři kousky a tady bylo přece sedm postýlek. Jelikož jí po dlouhé cestě vyhládlo, navařila kaše a slastně se zavrtala do největší postýlky.

Ani zbla netušila, že se dostala do chaloupky, kde bydlelo sedm trpaslíků, kteří nyní plnili plán těžení diamantů na 120 procent.

Když se trpaslíci po robotě vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Prófova postýlka byla obsazená spanilou dívkou, nad jejíž krásou trpaslíci doslova lapali po dechu. Když se dokázali opět plynule nadechnout, Sněhurka se probudila a hodila na ně tak zářivý úsměv, že se jim všem div nezakamplovala aorta.

 

 

Zatím zlá macecha splácela štolbovi v naturáliích za jeho službu, což se nemohlo nepodepsat na její vizáži. Plna strachu se šla ujistit k zrcadlu, že i přes vzniknuvší překážky je nejkrásnější na celém širém světě. Zrcadlo však bylo krutě nemilosrdné. Na svou lesklou plochu vyprsklo opět červená písmena: „Dnes jsi jenom obyčejně krásná, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je ze všech nejkrásnější na celém širém světě.“

Královna se zapotácela a v tu chvíli byla přesvědčená, že to s ní musí seknout. Vzmužila se ale a rozhodla se jednat sama. Štolbovi to ještě spočítá, ale jedno po druhém.

Zapikolovala se do své kouzlící komnaty a vyčarovala smrtící jablko, navenek nádherně zbarvené, zevnitř prudce jedovaté.  Potom bylo nutno zjistit, kde Sněhurku hledat. Královna si ovšem věděla rady. Uvařila nápoj pravdy a jako že jde ještě splácet svůj dluh vůči štolbovi, omámila ho oním nápojem. Štolba odpovídal na královniny otázky jako největší šplhoun v první třídě a navíc na sebe pověděl i mnoho pikantností.

 

 Zatím Sněhurka hospodařila v chaloupce a protože byla šikovná dívka, rozdělila funkce i mezi trpaslíky. Trpaslíci pomalu začali reptat, že dřou v dolech a místo, aby si po náročné práci rozložili noviny a dali pivečko, museli zastat jim svěřené funkce. Nejvíc brblal Prófa, jelikož musel okopávat květák.

A tak se stalo, že krásná Sněhurka začala jít trpaslíkům na nervy. Její zaříkávadlo „Bez práce nejsou koláče“, se trpaslíkům brzy začalo zajídat. I když dělali přesčasy a plnili těžební plán na 135%. Sněhurka je nenechávala odpočinout to těžké práci, ale neúprosně trvala na dodržování ji pevně vytyčených domácích pracích.

Trpaslíci již sepsali chartu a připravovali převrat. Situace se však náhle vyřešila sama, inu tak, jak se to někdy v životě přinatrefí.

Zlá královna na sebe vzala podobu dobrosrdečné stařenky a vypravila se do míst, kde žila Sněhurka.

Nedalo moc práce jí přesvědčit, aby si od ní vzala otrávené jablko a tak se stalo, že když se vrátili trpaslíci ze skal, našli Sněhurku mrtvou.

Symbolicky uronili pár slz uložili Sněhurku pietně do skleněné rakve.

Shodou okolností jel na ohnivém tátošovi urozený princ, který se do dívky, která vypadala jako spící, bezhlavě zamiloval. Puzen mocnou touhou krásku alespoň políbit, seskočil z oře, aby nadzvedl skleněné víko. Snad osudem se mu podvrkla noha a on celou silou dopadl na rakev se Sněhurkou, která byla setrvačností vymrštěna z vypolstrovaného lože na tvrdou zem. Následkem tohoto rychlého dění Sněhurce vypadlo sousto otráveného jablka z plic a ožila. To bylo radosti, kterou snad kalil jen rychle otékající podvrtnutý kotník prince –záchranáře. Princ však nedbal na svou bolest, naložil oživlou Sněhurku na svého koně a odvezl ji do svého království, kde z ní udělal svou zákonitou manželku.

Zlá macecha při další komunikaci se zrcadlem dostala infarkt myokardu a zazvonil zvonec a pohádky byl konec..

8. 9. 2020

Ferdova pomsta.

Poštípal mě mravenec,

na zadku mám pupenec.

Nejdřív jenom jeden byl, 

Ferda se však  rozzlobil,

že na světlo se nedostal,

a tak štípat nepřestal.

16. 8. 2020

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.








Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.
Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.
Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.