15. 9. 2020

Moderní pohádka o Sněhurce

 

Za mnohými horami v dálavách, žil ovdovělý král se svou dcerkou Sněhurkou. Dcerka přicházela do puberty a král uznal za vhodné, najít jí novou matku, aby Sněhurku zasvětila do ženských záležitostí. Přivedl tedy na zámek ženu krásnou, ale velmi zlou. Neměla ona ráda Sněhurku, neb tušila, že dívka tato do veliké krásy se rozvine a ona bude zastíněna. Král o jedu v její duši neměl ani potuchy, přesně tak, jak se to mnohým mužům stává a neustále zahrnoval ji drahými dary a na svou dcerku pozapomínal. Byloť to líto Sněhurce, ale jelikož byla dívka skromná a cudná,  otce svého stále milovala a na macechu nezanevřela.

Macecha však jedu plná byla a snášenlivosti ke Sněhurce jí přinášelo pouze její kouzelné zrcadlo, které jí znovu a znovu ubezpečovalo o její kráse. Chodilať macecha denně do tajné komnaty, stoupnout si před kouzelné zrcadlo a tradičně se zeptat: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na Zemi nejkrásnější?“

A v zrcadle se objevil text jako na monitoru počítače. „Už dvacet let tě stále opakuji, že ty královno, přestalas snad vidět na písmena? Ale pokud chceš změnu, brzy se dočkáš.“

Královna pobledla. :Co to má znamenat?“

Zrcadlo na ní vyplivlo text: „Dočkej času jako husa klasu, pro dnešek jsi svou odpověď dostala.“

Nazítří Sněhurka dovršila 18tý rok svého života. Od tatínka krále dostala pár Šmoulů, zakoupených v hypermarketu Albert, macecha však se tvářila, že nikdo žádné narozeniny nemá a upalovala, jako každý den do síně k zrcadlu, aby se opět ubezpečila o své kráse.

Zrcadlo však na ní vybalilo zbusu nový text červeným písmem a mnoha vykřičníky: „Jsi krásná královno, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je mnohem krásnější.“ Poté zrcadlo potemnělo a tím vyjádřilo svou nechuť s ohromenou královnou dál polemizovat. Královna poklesla v kolenou a okamžitě dostala ohromnou migrénu. Uchýlila se do svých komnat, kde mezi potupným zvracením a bodavou bolestí za levým okem snula pomstu.

Rozhodnuta použít všech ženských zbraní a využít svých fyzických předností, pověřila hned druhý den vrchního štolbu tajným příkazem, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil jí tam a její srdce přinesl jako důkaz o splněném úkolu. Štolba, který doslova slintal na přislíbenou odměnu, nelenil a pod průhlednou záminkou zachránit zajíčka ze želez, vylákal ubohou Sněhurku do lesa, kde plánoval uskutečnit ten hrůzný čin. Jelikož měl ale velikou slabost pro něžné pohlaví, zahleděv se na křivky spanilé Sněhurky, zželelo se mu jí díky její kráse, smiloval se a rozhodl se použít osvědčenou taktiku politiků a to slíbit a nesplnit. Odvedl tedy Sněhurku do hlubokého lesa vyňal srdce z tu se povalující mršiny a spolehajíc se na královninu neznalost zvířecí anatomie, jal se předhodit jí tohle srdce jako důkaz Sněhurčiny smrti.

Sněhurka zůstala osamělá. Šla, kam jí nohy vedly, až dorazila ke krásné malé chaloupce. Nesměle zaklepala a vstoupila dovniř. Chaloupka vypadala jako prázdná a všechno v miniprovedení. Sněhurku nejprve napadlo, že je to další dárek jejího královského otce, který k zakoupeným Šmoulům přihodil ještě domeček, ale potom pochopila, že pravda bude asi někde jinde, jelikož dostala od otce  pouze tři kousky a tady bylo přece sedm postýlek. Jelikož jí po dlouhé cestě vyhládlo, navařila kaše a slastně se zavrtala do největší postýlky.

Ani zbla netušila, že se dostala do chaloupky, kde bydlelo sedm trpaslíků, kteří nyní plnili plán těžení diamantů na 120 procent.

Když se trpaslíci po robotě vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Prófova postýlka byla obsazená spanilou dívkou, nad jejíž krásou trpaslíci doslova lapali po dechu. Když se dokázali opět plynule nadechnout, Sněhurka se probudila a hodila na ně tak zářivý úsměv, že se jim všem div nezakamplovala aorta.

 

 

Zatím zlá macecha splácela štolbovi v naturáliích za jeho službu, což se nemohlo nepodepsat na její vizáži. Plna strachu se šla ujistit k zrcadlu, že i přes vzniknuvší překážky je nejkrásnější na celém širém světě. Zrcadlo však bylo krutě nemilosrdné. Na svou lesklou plochu vyprsklo opět červená písmena: „Dnes jsi jenom obyčejně krásná, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je ze všech nejkrásnější na celém širém světě.“

Královna se zapotácela a v tu chvíli byla přesvědčená, že to s ní musí seknout. Vzmužila se ale a rozhodla se jednat sama. Štolbovi to ještě spočítá, ale jedno po druhém.

Zapikolovala se do své kouzlící komnaty a vyčarovala smrtící jablko, navenek nádherně zbarvené, zevnitř prudce jedovaté.  Potom bylo nutno zjistit, kde Sněhurku hledat. Královna si ovšem věděla rady. Uvařila nápoj pravdy a jako že jde ještě splácet svůj dluh vůči štolbovi, omámila ho oním nápojem. Štolba odpovídal na královniny otázky jako největší šplhoun v první třídě a navíc na sebe pověděl i mnoho pikantností.

 

 Zatím Sněhurka hospodařila v chaloupce a protože byla šikovná dívka, rozdělila funkce i mezi trpaslíky. Trpaslíci pomalu začali reptat, že dřou v dolech a místo, aby si po náročné práci rozložili noviny a dali pivečko, museli zastat jim svěřené funkce. Nejvíc brblal Prófa, jelikož musel okopávat květák.

A tak se stalo, že krásná Sněhurka začala jít trpaslíkům na nervy. Její zaříkávadlo „Bez práce nejsou koláče“, se trpaslíkům brzy začalo zajídat. I když dělali přesčasy a plnili těžební plán na 135%. Sněhurka je nenechávala odpočinout to těžké práci, ale neúprosně trvala na dodržování ji pevně vytyčených domácích pracích.

Trpaslíci již sepsali chartu a připravovali převrat. Situace se však náhle vyřešila sama, inu tak, jak se to někdy v životě přinatrefí.

Zlá královna na sebe vzala podobu dobrosrdečné stařenky a vypravila se do míst, kde žila Sněhurka.

Nedalo moc práce jí přesvědčit, aby si od ní vzala otrávené jablko a tak se stalo, že když se vrátili trpaslíci ze skal, našli Sněhurku mrtvou.

Symbolicky uronili pár slz uložili Sněhurku pietně do skleněné rakve.

Shodou okolností jel na ohnivém tátošovi urozený princ, který se do dívky, která vypadala jako spící, bezhlavě zamiloval. Puzen mocnou touhou krásku alespoň políbit, seskočil z oře, aby nadzvedl skleněné víko. Snad osudem se mu podvrkla noha a on celou silou dopadl na rakev se Sněhurkou, která byla setrvačností vymrštěna z vypolstrovaného lože na tvrdou zem. Následkem tohoto rychlého dění Sněhurce vypadlo sousto otráveného jablka z plic a ožila. To bylo radosti, kterou snad kalil jen rychle otékající podvrtnutý kotník prince –záchranáře. Princ však nedbal na svou bolest, naložil oživlou Sněhurku na svého koně a odvezl ji do svého království, kde z ní udělal svou zákonitou manželku.

Zlá macecha při další komunikaci se zrcadlem dostala infarkt myokardu a zazvonil zvonec a pohádky byl konec..

22. 4. 2016

Dost bylo snů aneb všechno jinak

Dlouhý, Široký a Velkohubý.
Král Lakota se chystal na zasloužilý odpočinek v rámci 2 pilíře českého důchodového systému. Starosti mu však dělal jeho jediný potomek, nezdárný syn Pošuk, Lakota si nedovedl představit vládu prince Pošuka, po svém odchodu do domova důchodců. Mělť zcela jasnou představu o tom, jak Pošuk rozfofruje nastřádaný královský poklad při karbanu, chlastu a s lehkými ženštinami. Jedinou naději spatřil v tom, že se Pošuk ožení a nějakou chytrou ženskou, která ho srovná do latě.


A tak vydal královské rozhodnutí.
"Drahý synu," promluvil státník k potomkovi.
"Jsem již znaven a pod tíhou svých let jsem nucen předat kralování do tvých rukou. Rád bych ale ještě před svým odchodem viděl tvou vyvolenou a tak se vyprav do světa a najdi si nevěstu.
Abych ti to ulehčil, jdi do věže, kde v obrazárně visí 12 portrétů nejurozenějších a nejkrásnějších princezen. Vyber si jednu a ucházej se o její ruku."
Princ Pošuk nelenil ani minutu, vzal od otce podávaný klíč a upaloval do obrazárny.
Tam, na zdi viselo mnoho obrazů s krásnými princeznami a Pošuk chodil od jedné ke druhé, nemoha si vybrat. Černovlasou, nebo blondýnu, modré oči nebo zelené, rusé vlasy, zlaté vlasy.. Oči mu přecházely, byl už hledle rozhodnutý pro Zlatovlásku, když tu si všiml, že až na konci řady visí ještě jeden obraz, který je zakrytý . Strhl plátno a oněměl úžasem. Z obrazu na něj hleděla dívka tak půvabná, že Pošukovi se rozklepala kolena. Hned věděl, že chce tuhle a žádnou jinou.

Oznámiv své rozhodnutí otci, král se zachmuřil: "Proč jsou s tebou můj milý synu vždycky jenom problémy. Nebylo tam dost krásných jiných panen? Musel sis vybrat zrovna tuhle? Tahle princezna Krasomila je v moci zlého černokněžníka a abys jí mohl pojmout za ženu, musel bys jí nejprve osvobodit. Což si myslím, že vzhledem k tvé povaze bude dost velký problém."
"Ale otče, vybavíš-li mě patřičným obnosem, najmu brigádníky a oni princeznu pro mě osvobodí. Přece všechno se dá koupit, nemyslíš?"
Na to král s truchlivým výrazem otevřel pokladnici a znalý pravidel korupce, vybavil Pošuka více než slušným obnosem.

Princ sedl na koně a jel. Cestou ho předběhl podivný vysoký chlapík s dlouhým krokem. Princ na něj zavolal:
"Nechtěl bys ke mně do služby? Jedu osvobozovat princeznu a dobře platím, co umíš? Mohl bys mi být třeba nápomocný. A jak ti říkají?"
"Já se jmenuji Dlouhý, umím se natahovat až do takové výšky, že jeden můj krok je jedna míle. Moje služby jsou ale drahé, myslíš, že by sis mě mohl dovolit?"
"Můj otec je král a na tuhle výpravu mi dal zlata a drahého kamení dost," odvětil kralevic.
Dál tedy putovali ve dvou, když tu spatřili tlouštíka s obrovským břichem, kterak zrovna dopíjí jezero. "Tos všechnu vodu z jezera spolykal? Jak se jmenuješ násosko?" ptal se Pošuk.

"Já jsem Široký, vidím, že tě provází můj kamarád Dlouhý."
"Vezmi ho pane do služby, mohl by se nám hodit," přimlouval se za tlouštíka Dlouhý.
"Zadarmo ani kuře nehrabe, peníze máš?" zjišťoval Široký.
"Mám, půjdeš se mnou osvobozovat princeznu? Platím slušně."
A tak dál pokračovali ve třech. Po nějaké době potkali dalšího podivného chlapíka se zavázanou pusou.
"To je náš kamarád Velkohubý, vezmi ho pane také do služby, určitě se ti bude hodit," pravili unisimo Dlouhý se Širokým.

Pošuk ani nezjišťoval, co Velkohubý dovede, neboť se právě blížili k čarodějovu zámku. Na prahu seděl sám černokněžník a leštil si holínky. Pošuk se zarazil, sebral odvahu, nadechl se a pravil:
"Držíš v zajetí princeznu Krasomilu, kterou jsem přišel vysvobodit. Chci ji pojmout za manželku. Jaké jsou podmínky?"
Po černokněžníkově tváři přeběhl letmý úsměv. "Uhlídáš-li jí po 3 dni, je tvoje." Poté sbalil leštidlo, hadr a zmizel v zámku. V tom okamžiku princ spatřil princeznu. Šourala se pomaloučku k němu a jeho brigádnické skupině a kralevici se zdálo, že na její tváři vidí stín nevole.
"Přišel sem tě vysvobodit princezno Krasomilo, a až se tak stane, pojmu tě za manželku."
Princezna se zakabonila a beze slova vešla do zámku za čarodějem.

Když nastal večer, sešli se všichni v hodovní síni nad velikým hodokvasem. Dlouhý, Široký a Velkohubý se ládovali jak mohli, jen princ nemohl polknout ani sousto. Neustále musel hleděl na Krasomilu, která se nyní zářivě usmívala a štěbetala: "Pánové, pánové, jaké jsou novinky na politické scéně? Jsem tu v zajetí a chybí mi čerstvé zprávy."
"Ztichni trdlo," okřikl ji černokněžník, "pánové jsou z monarchie a ne z republiky."
Princ byl tímto hrubým chováním pobouřen, ale nezbylo mu nic jiného, než tuhle neomalenost přehlédnout. Smysly všech osvoboditelů se pozvolna otupovaly nezměrným pitím, až usnuli, jako když je do vody hodí. Ráno, když se probudili, princezna byla fuč. Princ vytáhl z baťohu odbornou publikaci "Jak osvobozovat princezny" a nalistoval patřičnou stránku, kde se dočetl toto: černokněžníci první noc proměňují princezny v růži, která leží na nejvyšší hoře v okruhu 10ti mil.
Poručil tedy Dlouhému, aby se porozhlédl v tomto okruhu po nejvyšší hoře, našel růži a přinesl mu jí. Poté si šel luštit křížovku.

Dlouhý se natáhl do výšky, co krok, to míle a po pár krocích našel na nejvyšší hoře rudou růži. Přinesl ji tedy kralevici, ten upustil růži na zem a ta se hned proměnila v princeznu Krasomilu.
V tom okamžiku se rozlétly dveře a černokněžník vešel do místnosti.
"Vidím, žes první úkol splnil, výborně," divoce se zachechtal a zmizel.
"Ještě dvě noci a budeš moje nevěsta," pravil Pošuk princezně.
Ta se ale jenom ušklíbla a bez jediného slova odešla.
Druhou noc se vše opakovalo. Stoly prohnuté pod jídlem a pitím, Pošukovi se ale zdálo, že černokněžník je jakýsi veselejší a princezna zakaboněnější. Opět všichni usnuli a ráno, když se probudili, princezna byla pryč.

Princ nalistoval příslušnou stránku v knize o osvobozování princezen a povídá Širokému. "Zde se píše, že podruhé černokněžník začaruje princeznu v prsten, který uschová v jezeře v okruhu 10ti mil. Dlouhý tě vezme na záda, ty vypiješ všechna jezera v tomto okruhu a prsten mi přineseš. Ne abys ho spolknul," vydal direktivy Pošuk.
Když dorazili Dlouhý se Širokým zpátky, princ si od nich vzal prsten a hodil jej na zem. Prsten se proměnil v princeznu zrovna v ten okamžik, kdy se mezi dveřmi objevil čaroděj.
"Výborně, splnils i druhý úkol, ještě jeden a je tvoje," zase se tak podivně zachechtal a zmizel.
"Krasomilo, pozítří už budeš volná a může být svatba," vrkal Pošuk. Ale princezna se na něj ani nepodívala a pospíchala pryč.
Kralevic začal být lehce nesvůj, nevypadá to, že by se princezna těšila na svatbu. Rozhodl se, že ji vyhledá a promluví s ní. Vyšel tedy ze zámku a co neviděl. Krasomila stála s Velkohubým za keřem a vyptávala se ho: "Ty dokážeš opravdu každému namluvit kde co?"
"Je to moje práce," pravil Velkohubý.
"A mohl bys namluvit Pošukovi, že vlastně o mě nestojí? Že se se mnou vůbec nechce oženit? Dobře bych ti zaplatila."

"Ale proč princezno, proč nechceš být osvobozena?" nerozuměl Velkohubý.
"Miluju černokněžníka, utekla jsem s ním zcela dobrovolně, nebyla jsem unesena a nejsem zde vězněna, to jen můj otec nechal rozhlásit, aby neměl v království ostudu, že jsem pokleslá. Jenomže on, čaroděj mě má už plné zuby, už mě nechce, nabažil se mě," popotáhla princezna Krasomila.
"Tak to je věru zlé,nešťastná láska, to já znám. Kdysi jsem jednu miloval, ale jí vadilo, že jsem pořád žvanil a žvanil a tak mě opustila. Abys věděla, že mám porozumění, nebudu chtít žádné velké jmění, bude mi stačit 1000 zlaťáků. Ať třeba utrpím doživotní ostudu."
Princ nevěřil svým uším.
Při další večeři, kdy se stoly opět prohýbaly pod jídlem a pitím, sledoval nedůvěřivým zrakem zakaboněnou princeznu a poslouchal Velkohubého, kterak mu šeptá do ucha: "Podívej se na ní princi, vždyť ona zase není až tak veliká krasavice, tohle by sis chtěl přivázat na krk, ty, který máš na daleko lepší a krásnější? Vždyť bys byl všem pro smích. A kdoví, jestli čaroděj by se nemstil, když bys mu jí vyrval z pařátů. Přece si nechceš zadělat na žaludeční vředy pernamentním stresem. Být tebou, ještě bych to uvážil, budeš mít dost starostí s panováním a ještě abys hlídal nonstop princeznu, já bych z toho měl strach.. infarkt, mrtvice.. a kdoví, co ještě by tě mohlo z toho postihnout. Ty potřebuješ na kralování absolutní klid a s touhle bys byl jenom samá komplikace, věř zkušenému."
Princ znejistěl, ano to všechno tak může být. Vždyť ten Velkohubý má vlastně pravdu. Tahle pochybná ženština, co se na něj ani jednou neusmála, není pro něj naprosto vhodná. A proto, když ráno opět dle tradice zmizela, nelistoval v odborné publikaci, ale otevřel si pivo a čekal na černokněžníka. Ten se objevil záhy s nadějným výrazem ve tváři, avšak, když spatřil komnatu bez princezny, pobledl. "Tys jí nenašel?" téměř zasípal.
"Dnes jsi jí černokněžníku ukryl tak důkladně, že ani já, ani mý brigádníci nemají sebemenší potuchu o tom, kde by mohla být."
"To je podvod veliký jako tunel," byl bez sebe černokněžník. Dnes už se opravdu nedá věřit nikomu a ničemu," zařval a práskl za sebou dveřmi.
Princ vyplatil své zaměstnance a vrátil se do rodného království, kde se oženil se Zlatovláskou, jejíž krásné vlasy mu zaručovaly klidné soužití.
Princezna Krasomila dál visela na ubohém čaroději, který pomalu ztrácel naději, že se jí někdy zbaví.

18. 9. 2012

o víle Marjánce

Většina dětí na světě ví, že každý druh kytičky má svou vílu.
Taková květinová víla je duší květin a její život je spjat
s každou jednotlivou kytičkou.
Máku vévodí víla Maková panenka, pampelišce princezna Pampeliška
a víla Marjánka byla dušička kytičky marihuany.
Marjánka přes to, že pečovala o květinky, které dokázaly
vyrůst do obrovských rozměrů, byla smutná víla.

Nemohla se radovat ze sluníčka, neviděla jeho východ ani západ,
neviděla noční oblohu plnou hvězdiček ani mráčky prohánějící se po modré obloze.
Zatímco její kolegyně v červené sukýnce Maková panenka
hopsala radostně po makových polích, koketovala s motýlem Emanuelem,
Marjánka byla stále sama. Její kytičky byly neustále někde zavřené a zamčené,
pod nějakým umělým sluncem, které bylo studené a namodralé
a když vyrostly, přišli nějací lidé se šikmýma očima a všechny kytičky uřezali.

Někdy se ale stávalo, že přišli jiní lidé ve stejnokrojích,
kteří její milé kytičky nenechali ani dorůst, ale vytrhali je celkem ještě maličké.
Marjánka často plakala, protože přece věděla, že její kytičky
jsou stejně důležité jako třeba kytičky Makové panenky, ba možná ještě důležitější
a naprosto nechápala, proč nesmí užívat svobody, nechápala, proč musí být neustále pod zámkem.

Vždyt její kytičky by pomáhaly mnoha lidem, věděla Marjánka.
Její kytičky mají totiž kouzelnou léčivou moc. Zastavují lidské nemoci,
pomáhají nemocné lidské kůži a lidé jsou díky nim nějak veselejší.
Marjánka tolik toužila po svobodě pro své kytičky, záviděla Makové panence
a vzpomínala na princeznu Pampelišku, která měla také velice pohnutý a smutný osud.

Možná ale, že se jí blýská na lepší časy, možná že se bude stěhovat někam daleko
do jiné země, kde bude moci volně dýchat.
Vítr se k ní totiž jednou protáhl klíčovou dírkou
a přinesl jí zprávu, že přibližně do dvou let jí bude dovoleno,
aby mohla svými hojivými lístky, ba i květy legálně léčit nemocné lidi
a přinese velký zisk nějakým hodným společnostem,
které jejím kytičkám propůjčí místo na slunci a to ne ledajaké,
ale krásně vybrané a přichystané tak, aby se jejím kytičkám co nejvíce dařilo.

I Maková panenka jí bude závidět, protože maková pole jsou sice krásná
ale vznikla samovolně a necíleně, kdežto pro ni, pro Marjánku
budou pole zřizována. A to už je něco. a co tam bude motýlů.....






31. 8. 2012

Pohádka o mašince na těžkou dobrou noc

Milé děti,dnes vám budu vyprávět pohádku o jedné kouzelné mašince.
Byla nebyla jedna moc a moc šikovná kouzelná mašinka. Proč byla kouzelná, ptáte se jistě.
Inu proto, že měla pěkně barevné vagonky. Červený a modrý, zelený, oranžový a mnoho jiných,
už ale ne tak pěkně zbarvených. Byl tam dokonce i černý vagonek, ale vůbec nebyl smutný.

Cestovat v takovém vláčku se podařilo málokomu, ale kdo si jednou sehnal cestovní vstupenku,
získal pocit naprostého bezpečí a mohl si užívat komfortního luxusu.
Interiér například červeného vagonu byl vytapetován rozkošnou tapetou s třešničkami,
v modrém vagonu zase na zdi něžně poletovali modří ptáčkové. Většina vagonků byla plně obsazena, ale přece jenom některé vagonky zely prázdnotou. Jako ten zelený.. například.. byl opuštěný a plný pavučin.

Nikdo se v něm už nevezl. Lidé, kteří v tomto zeleném vagonku dříve cestovali, museli vystoupit.
Některým se podařilo přestěhovat se do vagonku jiné barvy, ale to byli ti šťastnější.
Ostatním zbyly jen nostalgické vzpomínky i když ti přičinlivější si dokázali z ukončeného cestování
odnést vzpomínky, ze kterých se dalo pěkně žít i v klidu, bez cestovního ruchu.

Zato v modrém a oranžovém vagonku se žilo čilým společenským životem.
Je sice pravda, že modráci a oranžováci se něměli moc v lásce, ale když bylo třeba semknout se proti vetřelci z jinak barevného vagonu, byli zajedno.
Vláček byl vybaven i přepychovým spacím vozem.
Takzvaný spacák nejvíce využíval jeden starší pán z černého vagonu, který si do spacího vozu chodil moc rád zdřímnout, což při jeho věku je věc zcela pochopitelná. Spací vagonek byl zřejmě opředen zvláštním fluidem, které působilo
na všechny zde přítomné cestující, neboť i jiní cestovatelé si zde užívali poklimbávání.

Když si všichni dosyta odpočinuli, mohli se přemístit do jídelního kupé, jehož kouzlo spočívalo
v nepřekonatelném menu, které bylo prakticky zahrnuto v ceně cestovního lístku. Božská mana byla servírovánana zlatých podnosech a kdo by odolal, že?

Pan vlakvedoucí svůj vláček řídil pevnou rukou, nedbal žádných připomínek, rad ani protestů,
jelikož byl posedlý myšlenkou řídit svůj vlak, dokud bude energie stačit. Nedbal ani na to, že kotelník moc topí a kouř z lokomotivy zamořuje krajinu, nedbal na u kolejiště stojící rozezlené postavičky, které hrozili pěstičkami jedoucímu vláčku. Byl tak oslněn svou mocí, že může řídit tak silný stroj, jako je lokomotiva, že si ani neuvědomoval, jak sám poslouchá přátelská doporučení, kdy má zmáčknout jakou páčku.
Nevěděl ani, že vláček na to, aby mohl jet, potřebuje koleje, potřebuje předem dobře připravenou cestu.
Nevěděl ani, že když vlak rozjede moc a moc rychle, zaviní vykolejení. To všechno nevěděl a nebo snad nechtěl vědět.

Netrápilo ho ani pomyšlení, co by se stalo, kdyby někdo zatáhl za záchranou brzdu. Ale kdo by to dělal a taky proč.
Ten někdo by musel být slepý, aby ho neoslňoval třpyt a lesk zlatých předmětů a musel by být hluchý, aby neslyšel šustění bankovek. Ale takoví lidé v tom honosném vlaku nebývají.
Když snad by se nedopatřením osudu nějaký takový pochybený cestující čistě náhodou vyskytl,
byl by brzy kolektivně vyobcován.

A tak mašina jede dál, cestující si chrochtají - jedeme dál - a ani trochu nejsou znepokojeni tím, že by kdosi zvenčí mohl na koleje navalit obrovský balvan a nebo ještě hůře, koleje vykutat a použít pro vlastní obohacení tím, že by je odprodal do sběrných surovin.