Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.

 

 

 

 

Dialog.

„Má drahá a jediná, tolik tě miluji.“

„ Já tě také velmi miluji, má jediná vzácná přítelkyně.“

„Ach, má životní  lásko, bojím se o naše štěstí.“

„Ano, drahá, též se bojím, že tě nadobro ztratím.“

Nejtemnější noc ze všech nocí

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí.

Novodobý Metrix...

Zase ta stejná noční můra. Hrůzný sen, znovu a znovu se opakující.

Prudce vstala na posteli, zborcená potem, její mozek byl blokován, jak přetížená kalkulačka.

"Co to je? Co to jenom je? Je to realita, sen, nebo novodobý Metrix? Nestačím vůbec své myšlenky zpracovávat. Proletí rychlostí světla a zmizí do tmy."

---

Chvíli zírala do pološera a snažila se pomalým dýcháním usměrnit divoký tlukot svého srdce.

"Přece se nic neděje a přes to…. klid, uklidni se… to je jen tvoje fantazie….ale co když je všechno jinak, než to vypadá? Co když je všechno jenom jako? Hra, projekce, PŘEDSTAVA… co když je celý svět jenom mojí představou? Co když to, co kolem sebe vidím a co žiju, je založeno na něčem jiném, než v co věříme? Co když jsme něco úplně jiného, než si myslíme, že jsme? A co když všechno, co mám kolem sebe, je založeno jen a jen v mojí mysli? Existuje to vůbec? Bylo by to možné? Bylo by to vůbec možné? Iluzorní svět? Má rodina, mí přátelé a vůbec vše, co mám ráda…..co když je to jen a jen iluze a já jsem jen něčí projekce? Vymyslel by lidský mozek něco takového? Ale byl by to opravdu lidský mozek? Co když je to nějaká paměťová karta, založená do našich mozků… Moment, je nás víc, nebo snad všichni.. nebo jenom já? Možná, že existuji jen já a vše, co prožívám, je uměle založená představa do mého "těla", "mozku", nebo vlastně kam? Co když jsem jen jakýsi pokus někoho, nebo něčeho, ale koho? Co když vše, co žiju, je jenom jako, co když já nejsem vlastně vůbec já?"

"Ale kdo, nebo co by to všechno kolem mě vymyslelo a řídilo? Moje prožitky, moje vzpomínky, moje bolesti i radosti, vše, co vlastně žiji? A žiji vůbec? Nejsem jen jakýmsi pokusem, kterému je implantováno jakési vědomí? Je to možné?"

Naštěstí se jí podařilo opět tyto myšlenky od sebe odehnat a vrátit se do "normálního" života.

Ve světle denních paprsků se jí vše zdálo krásné a v pořádku. Sama sebe si nyní představovala, jak se ptá svého dospělého syna, jestli je opravdu skutečný a nebo jenom projekce. Musela se duchu smát. Dovedla si dobře představit, jak se na ní podívá zvlášť pobaveným pohledem a řekne jí: "Už to nehul matko, máš halušky."

Stejně ale ví, že ten šílený sen se bude znovu a znovu opakovat. Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak vůbec k takovým bludům dojde její mysl. Ovšem vždycky marně.

Až jednou, když si opět užasle pročítala politické aktuální dění, najednou jí svitlo. Konečně snad pochopila, kde se berou ty její fantasmagorické sny.

"Mohou za to veřejná média, zabývající se politikou. Denně vědomě i podprahově přijímáme zkreslené informace, překroucené pravdy, polopravdy a lži. Udělat si správný náhled na věc, je čím dál těžší. Čemu věřit a čemu ne? Všechno je jenom jako. Všechno je jenom velká HRA. Hra, kdo z koho a hra, kdo jak vyšplhá výš přes čí záda, kdo a jak bodne nůž do zad toho druhého, v zájmu svého prospěchu. Na nikom a na ničem jiném nezáleží. Všechny způsoby jsou vítány, i ty nejšpinavější. Ano, to je přesně ono. To je dnešní svět. Učí nás, že černé je vlastně bílé. A my to přijímáme, ztotožňujeme se s tím. Není Metrix, není žádná projekce, je to něco jiného, velmi účelového a velmi hmatatelného. Jsou to peníze, které přinášejí moc. Moc a peníze, to jsou vládci našeho světa. Našeho opravdového světa…"

Život ve tmě

Den je tak krátký a je málo světla. Mám dojem, že jsem pořád jenom ve tmě. Nekonečné, všeobjímající tmě. Ti, co za mnou chodí, mi říkají, abych si rozsvítil lampičku. Jenomže já nevím, že nějakou lampičku mám. Moje paměť nefunguje. Všechny myšlenky se z ní kvapem vytrácejí a nahrazuje je strach. Tma je nemilosrdná a nechá mě volat na matku, aniž by mi kdokoliv odpověděl.

Někdy si uvědomím, že moje matka je mrtvá, ale moje podvědomí se tomuto faktu brání. Přesvědčí mě, že matka spí v patře nade mnou.

Moje sestra, která ke mně chodí, mi tvrdí, že nad námi žádné patro už není, jenom půda. Nerozumím tomu. Vždyť jsem tam maminku přece viděl. Mnohokrát.

Sestra se mi vždycky ptá, jestli jsem s ní mluvil. Nepamatuji si to. Vlastně ani nevím, jestli to opravdu byla matka.

Často se sestry ptám, zda-li mě vezme domů.

Ona mi tvrdí, že doma jsem. Že ležím ve své polohovací posteli, ve svém bytě. Nerozumím tomu. Moc toho kolem sebe nepoznávám. Je to zvláštní. Den uteče tak rychle, protože se mi při světle dobře spí. A potom přijdou ty nekonečně dlouhé noci, plné nepřátelské tmy.

"Proč si nerozsvítíš, máš tady přivázanou i baterku?" často se mi ptá má sestra. Je to ale opravdu moje sestra? Není to matka? Vše se mi plete. Myslím si, že jsem v práci a čekám na vystřídání. Ptám se sestry: "Kdy on už přijde?"

"Kdo?"

"No ten, co tu bydlí se mnou."

"Ty tu bydlíš přece sám, jsi doma."

"A co mu tedy mám říct, až zase přijde?"

"Za tebou přeci chodí chlapec z pečovatelské služby. Ráno přijde, umyje ti, udělá ti snídani a postará se o tebe." Potom přijde zdravotní služba a dá ti léky. Pak přijde paní, co ti přiveze oběd. No a odpoledne přijdu já, nebo tvoje přítelkyně. Přece je to tak každý den. Ty si to nepamatuješ?"

"Pamatuju, ale vezmeš mě domů?

"Ty jsi přece doma. Kam bys chtěl vzít?"

"Aha, tak jo."

A potom zase přijde noc. Někdy se mi podaří tu tmu zaspat. Ale když se probudím, nevím vůbec, kde jsem. Tak volám na matku, ale nikdo se neozývá. Někdy v noci ke mně přijde má sestra. Nebo se mi ozve z vedlejšího pokoje. Ale někdy se neozve nikdo. Proč jenom musí být pořád taková tma. Nevím ani kolik je hodin, ani jaký je den. Pořád se na to ptám každého, kdo za mnou přijde. Na zdi sice mám veliké hodiny, ale už jim nerozumím.

Mnohdy chodím po městě jako dřív, chodím nakupovat, chodím do koupelny, vyčistit si zuby.

Moje sestra mi ale říká, že na nohy už jsem se nepostavil skoro 10 měsíců. Nerozumím tomu. Zeptám se jí, jestli už půjdeme a ona mi odpoví:

"Kam bys chtěl jít?"

"Já nevím, asi domů."

"Tak jo, tak vstávej a půjdeme. Sundám ti ohrádku z postele a jdeme."

Jenomže mě to nejde. Bez pomoci si ani nesednu. Nějak už nedokážu ovládat svoje tělo. Přestalo mi poslouchat.

Když si tohle na chvíli uvědomím, řeknu, že nikam nechci jít. Že se mi tady líbí a že jsem tu rád. A taky to tak v ten okamžik cítím.

Sestra na mě nenaléhá, jen mi dá zase ohrádku u postele nahoru, abych nespadl na zem.

Nedokážu si už ani pustit televizi. Vlastně mě ta televize ani nebaví. Když ji někdo zapne, stejně se nekoukám.

Sestra říká, že se utápím ve svých podivných myšlenkách, že bych měl na posteli trošku cvičit, zkusit si číst, nebo něco psát. Ale mě se nechce. Nebaví mě to. Mnoha věcem už nerozumím.

Život se prostě nějak změnil. Ale to, co nemohu žít ve skutečnosti, prožívám ve snech. Někdy ta tma není až tak nepřátelská.

Tato povídka je inspirována skutečností.

Poslední den

Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:

"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"

---

Vší silou na tváři vykouzlila klidný úsměv, nechtíc dítě děsit a nekazit mu tu poslední chvíli klidu, odpověděla: "Tak tam Josefínka nedávej, on je určitě raději vedle tebe, víš drahoušku? Tam uvnitř by se mohl bát toto uzavřeného prostoru."

Už musím, musím. Věděla, že ona a její dcera jsou určeny pro něj. Proto ještě nyní mohly užívat relativního klidu. Ale také věděla, že možná dnes a nebo zítra přijdou a odvlečou je. Od popravy jejího manžela věděla, že brzy přijde konec. Že byla ona a její dcerka prozatím ušetřena, vděčily obě svým krásným plavým vlasům a andělským tvářím.

Zamyšleně míchala nápoj, do kterého rozpustila silné léky na spaní. Znovu si v hlavě srovnávala svůj plán. Doufala, že Bůh jí odpustí, že zhřešila právě v pátém přikázání. Ale ať tak, a nebo tak, jiné cesty, jak ochránit svou malou krásnou dcerku od toho, co by jí čekalo, kdyby žila dál, neviděla.

Věděla, že pud sebezáchovy je mnohdy tak silný, že by ve finálním okamžiku mohl zhatit její plány a z ní by se stala jen vražedkyně svého dítěte. Musela mít jistou a bezpečnou pojistku, že se to nestane. Nechce a nemůže přijmout hrůznou budoucnost , jak pro sebe, tak pro svého malého andílka. V celém kontinentu už nebylo místo, kam by se dalo utéci, protože všude vládli oni. Nemilosrdní, zabíjející, násilničtí, ti, co popravili jejího muže.

"Pojď se napít miláčku." S nejklidnější m úsměvem, jaký jenom dokázala vytvořit na své krásné tváři, podávala dítěti sklenici s léky. Malá po ní vztáhla ruce a naráz vypila celý obsah. Usmála se na matku: "Děkuji maminko."

Už musí, teď už musí. A musí si pospíšit, vše musí být hotové, než se malá probudí. Pokud dobře uvažovala, dcerka bude spát asi dvě, nejvíc tři hodiny, za tu dobu to musí stačit.

Dcerce se začaly již klížit očka a matka k ní chlácholivě promlouvala: "Pojď zlato, půjdeme si chvíli odpočinout ano? Vidím, že na tebe padá nějaká únava. Dohraješ si s Josefínem, až se prospíš, ano?"

Holčička si vlezla k již ležící matce na postel a sladce se k ní přitulila. Matka na ni hleděla s očima plnýma slz, v nichž se zračila hluboká mateřská láska. "Ach jen Bože, proč?" Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Opatrně se od malé odtáhla a pospíchala do koupelny. Tam měla připravenou gumovou hadičku, rychlostí blesku si zaškrtila levou ruku nad zápěstím a napustila do umyvadla teplou vodu. Jako robot zatápala pod umyvadlem, kde měla uschovanou ostrou žiletku, strčila zaškrcenou ruku do vody a pravou rukou si ostře jedním hlubokým tahem přeřízla tepnu. Řez byl dost hluboký a kdyby neměla ruku zaškrcenou, zřejmě by nestačila svůj plán dotáhnout do konce. To nejhorší má ale za sebou, věděla, že tímto krokem zvítězila nad pudem sebezáchovy. Vlezla si zpátky k dcerce, a rychlým tahem i jí otevřela tepnu na zápěstí. Malá se probudila, zřejmě vzniklou bolestí, ale matka jí konejšila: "To nic miláčku, vletěla sem vosa s štípla tě. Spinkej, jsem u tebe, jsme tu spolu, za chvilku ti to přestane bolet, spinkej zlato."

Dítě pod vlivem prášků a konejšivých matčiných slov znovu usnulo a matka smutně hleděla, jak z něj odchází život. Naposledy svou dcerku s láskou políbila na tvář a sama pozvolna slábnoucí, povolila škrtidlo na své paži. Z hluboké rány se jí začala valit krev. Jednou rukou chytila ručku své dcerky a druhou zatápala na krku, hledajíc svůj přívěsek.

Plastový novověk - závěr

Trpělivě studovala jednu knihu za druhou, dnes již věděla, že jsou to encyklopedie. Dozvídala se, že lidé nejen válčili, ale také mnoho času věnovali různým výzkumům. Některé byly přínosné, ale vždy se našla nějaká společnost lidí, která tyto výzkumy dokázala zneužít proti ostatním lidem ve jménu svého prospěchu.

Dočítala se o biologických, chemických i jaderných zbraních, vyzkoušených na nic netušících tehdejších obyvatelích. Shlédla tisíce obrázků znázorňující nukleární pokusy. Atomové a neutronové bomby jí naháněli tu největší hrůzu. Tyhle objevy byly tak nebezpečné, že mohli zničit celou planetu.

---

Lidé starověku těmhle výzkumům věnovali mnoho času, peněz, energie. Budovali obrovské podzemní laboratoře, neustále vytvářely nové a nové prostory pro kryty, mnohdy až do 20 suterénu… když si Ami prohlížela obrázky podzemních laboratoří, napadla jí děsivá myšlenka. Vždyť ty laboratoře vypadají velmi podobně, jako naše vývojová oddělení plastů, bytové jednotky, spojovací chodby. Šílenost, to je šílenost… Přece nežijeme pod zemí, nebo snad ano?

Jenže ta myšlenka jí nešla z hlavy ani na minutu. Nemohla se jí prostě zbavit. Všechno jakoby jí začalo dávat ucelenější smysl. Války, vraždění, výzkumy, zkáza. Co když se lidstvo tehdejší doby samo zničilo? Co když rozpoutalo celosvětovou válku a použilo zbraně totálního zániku? Bylo by to možné? Co když se zachránili jen ti, kteří byli v podzemních prostorách? Vše, co zůstalo na povrchu bylo zničeno, spáleno, zamořeno radioaktivitou?

Horečně začala prohledávat další a další knihy. Mohlo to tak opravdu být. Ami ze všech možných zdrojů, vypovídajících o tehdejší historii pochopila, že její plastový věk je jiný a jinde. Neodehrává se na povrchu Planety a už si ani nedokázala srovnat v hlavě, co vlastně znamená slovo Planeta. Když se v jejich současnosti mluvilo o Planetě, vždycky si představovala jakýsi prostor, aniž by se zamýšlela nad tím, jak je rozsáhlý. Lidé jejího věku měli pevně dané kořeny v místě, kde se narodili, snažili se svůj svět neustále vylepšovat novými druhy plastických hmot a to jim přišlo samozřejmé asi tak, jako že dýchali.

Neměla už chuť do dalšího hledání. Rozhodla se, že otevře poslední knihu a potom už nebude pátrat. už dobře věděla, proč se tahle hrůzná historie zamlčuje.

Pouze aby dostála svému vnitřnímu slibu rozevřela vazbu někde uprostřed a to co tam uviděla, potvrdilo její šílenou teorii. Fotografie jaderných výbuchů, moře atomových hřibů, spoušť a zkáza.

Nukleární válka. Lidé zničili sami sebe. Přežilo jen pár jedinců, kteří stvořili nový, podzemní plastický svět. Díky zásobám potravin, díky laboratořím a díky svým pozemským znalostem dokázali přežít a časem založit novou generaci, před kterou bedlivě skrývali hrůznou historii starého světa… Toho světa, který možná ještě někde na povrchu planety existuje, ale bez tehdejší krásy, zničený, zubožený, strádající, plný zoufalství a beznaděje. Ami už o tomto světě nechtěla vědět zhola nic.

Konec

Plastový novověk - pokračování 3

Ami věděla o místě, kde se takové svazky vyskytovali. Měla je vlastně vždycky na očích a nikdy se nezamýšlela, na co jsou dobré. Až teď pochopila, že ta podivná skládanka, o kterou se starala jako o pevný jednolitý i když zvrásněný celek, se vlastně sestává z obdélníkových předmětů, které se dají opatrně vyjmout. Vyjmout, vzít do ruky, prohlížet, listovat a poznávat.

Když se snažila vyndat první vazbu, vzrušením ani nedýchala. Nešlo to tak snadno, jak si představovala. Chvílemi si myslela, že se při své úvaze spletla a tyhle vedle sebe naskládané předměty opravdu nejdou vyjmout, tak jak se domnívala po celou dobu, kdy pracovala v muzeu, ale nevzdávala se tak snadno. Pečlivě si prohlížela uložené vzácnosti a po delší době si všimla toho, čeho si nikdy při údržbovém odstrańování prachu nevšimla.

Plastová police, ve které byly artefakty natěsnány, byla sešroubovaná téměř neviditelnou umělou hmotou, které tlačily předměty mezi maticemi velkou silou k sobě, tak, že působily jako pevný celek. Opatrně jednu matici povolila, vazby se lehce uvolnily a ona mohla jednu vyjmout. Do ruky jí brala téměř posvátně, a nedočkavě začala listovat mezi jednotlivými plátky.

Zpočátku nerozuměla celkem ničemu. Všechen volný čas věnovala studiu a hledala vodítka, kterých by se mohla chytit. Čím víc prohlédla vazeb, tím míň chápala. Jasné jí bylo jen to, že jsou psány různými způsoby. Domlouvali se snad lidé starověku více jazyky? Vypadalo to tak. Ami zkoušela rozklíčovávat tajuplné šifry mnoha způsoby, celkem marně, dokud jí nenapadlo vzít na pomoc techniku, kterou měla k dispozici. Jejich informační systém. Jako celkem slušně znalá informačních systémů, vytvořila si sama program pro svůj účel. Dalo jí mnoho práce, vyladit ho ke své spokojenosti, ale zvládla to na výbornou. Program pojmenovala Převodník. Když do něj graficky vložila starobylé symboly, program našel logické souvislosti a dokázal prakticky překládat z jednotlivých jazyků minulosti do jejich jediného současného vyjadřovacího způsobu.

A tak se Ami učila postupně sama číst plynule a začala pomalu, ale jistě poznávat utajovanou historii. Lidé tehdejší doby byli chytří a vynalézaví, talentovaní, žili v krásném prostředí. Nabyté znalosti pracně vyčtené mnohdy doplňovaly barevné obrazy, kterých se Ami nikdy nemohla dosyta nabažit.

Obrazy totiž znázorňovaly věci, které vůbec neznala, odhalovaly lidské úkony tvoření.

Řezbáře, kterak vyřezává koníka pro svého synka z vyrostlého vysokého monumentu, o kterém se dočetla, že je strom a poskytuje materiál, jemuž se říká dřevo a na který Ami tak ráda sahala, neboť jí byla příjemná ona energie, kterou z něho cítila, zahradníka, který se staral o krásné zelené trávníky a zaléval pestré záhony květin, malé děti, jak skotačily v sypké hmotě a stavěly si podivné dětské stavby a mnoho dalších výjevů.

V knihách viděla nádherný svět, pestrý, barevný, přátelský. I když skoro všechny knihy z této police prošla, stále nevěděla ale to nejdůležitější. Proč plastový novověk tak pečlivě střeží minulost? Přece starověk byl jistě lepší, než jejich současný plastový svět… nerozuměla tomu.

Až do doby, než přešla k další plastové polici. Tuhle polici nemohla zdolat tak snadno. Že je plná knih, to už věděla jistě, ale knihy byly tak namačkané a velmi dobře zajištěné, že nemohla dlouho najít způsob, jak je osvobodit se zajetí a uvolnit. Když konečně zdolala i tuhle opravdu velkou překážku, nedočkavě vytáhla první knihu, na kterou padl její pohled. Nedočkavě jí otevřela a vykřikla hrůzou… Zírala na obrázky hromady mrtvých těl, naházených přes sebe, na hromady brýlí, bot, vlasů.. nemohla uvěřit vlastním očím. Kniha jí vypadla z ruky. Zůstala dlouho nehybná a vyhodnocovala myšlenky. To nemůže být pravda, takový krásný svět a takové hrůzy. Ne, to bude jen něco, čemu nerozumím. Takto si dodávajíc odvahu, vztáhla ruku po další knize.Znovu viděla hrůzné obrazy lidí, jak jeden druhého zabíjeli, viděla mrtvé, ležící v tratolištích krve bez končetin, bez hlav, viděla samé násilí a smrt. Tak tohle byl člověk starověku? Nechtělo se jí už pátrat dál. Rozhlížela se plaše kolem sebe a v duchu si slibovala, že už nebude pátrat. Tyhle hrůzy z knih bude v sobě už mít ale nadosmrti, když nepochopí důvod, proč to tak bylo. Sebrala všechnu odvahu a rozhodla se, že i tuhle polici. svazek po svazku prohlédne, i když věděla, jaké jí to bude stát psychické vypětí.

Pozvolna se jí historie odkrývala tím nejhroznějším způsobem. Z knih se dozvídala o hrůzách, co lidstvo provázelo snad od jeho počátku, o nesmyslných krvavých válkách, o výzkumech, přinášející jen a jen větší zkázu a pochopila, že za těmihle všemi hrůzami se skrývá touha po moci a jakýchsi penězích. Pochopila, že peníze vládly tomuto ztracenému světu. Poznala, že pro peníze /což jak vyrozuměla, byly jakési potištěné papíry/ se lidé dopouštěli těch nejodpornějších zločinů. V jejich novém plastovém věku po tak nebylo. Jejich svět byl studený, šedý, ale bezpečný. Lidí nebylo tolik, co kdysi a jejich způsob života byl klidný, vyrovnaný a celkem spokojený.

Měla pocit, že kdyby si měla vybrat, zda-li by chtěla žít ve starém barevném starověku a nebo zůstat v plastovém novověku, volila by novověk. Její novověk.

Stále však byla zvědavá na to, jak je možné, že se všechno světové dění změnilo jako proutkem mávnutí v celkem krátkém časovém horizontu. Zvědavost jí pudila k tomu, aby ještě snažila odkrýt tento poslední dílek historie starého světa.

Pokračování příště...

Plastový novověk - pokračování 2

Hledala cesty k minulosti. Bloumala po muzeu, jako osoba s prověrkou "přísně tajné", mohla prakticky do všech částí 14.tého suterénu. Muzeum bylo plochou opravdu rozlehlé a Ami nechtěla zbytečně vzbuzovat podezření, že se pohybuje jinde, než na jejím specializovaném pracovišti.

Často ve své jednotce přemýšlela o starém světě, o lidech v něm a o jimi vyráběných předmětech, které jí naprosto fascinovaly. Hledala nějakou logickou cestu, jak se dostat k informacím z minulosti. Nepochybovala, že v muzeu takové informace jsou, jen nevěděla, kde a jak je hledat.

---

Až po čase dostala spásný nápad. Jako člověk plastového novověku si byla vědoma, že současné světové dění je zaznamenáváno na speciální nanomédia. Nikdy sama sobě nepoložila otázku, proč ale až od roku 2080. Taková prostá otázka ji vlastně nikdy nenapadla. Byla přesvědčená, že kdyby nepracovala v muzeu, nenapadla by jí do konce života. Vše bylo celosvětově dáno. Jeden způsob dorozumívání všech lidí na celé planetě, neustálý vývoj v oblasti plastů byl jedinou prioritou. O tom, co se dělo před tímto rokem, nikde nebyla ani zmínka. Položila si logickou otázku, jak asi lidé starověku zaznamenávali světové dění. Jakým způsobem asi zaznamenávali svou historii a zda-li v případě, kdy by se jí opravdu podařilo najít nějakou výpověď o běhu světa před její dobou, zda-li by vůbec dokázala rozumět výpovědi minulosti.

Pečlivě si prohlížela jednotlivé exponáty z minulé doby a vnímala jejich energii. Obzvlášť ráda se dotýkala podivných tvarů z neznámého,tvrdého materiálu, jejichž tvar připomínal něco roztomilého. Jen nechápala, na co tyhle podivné předměty mohly sloužit. V jejím světě nic takového nebylo. V jedné sekci objevila imitaci miničlověka, částečně vyrobeného už také z plastu, i když plastu hodně a hodně jednoduchého až primitivního. Miničlověk byla pravděpodobně malá ženička, která však měla na sobě zvláštní ošacení opět z neznámého materiálu, že kterého jakoby vycházela příjemná lidská energie. Na co byly určené tyto předměty vůbec netušila, ale o to intenzivněji hledala stín minulosti. Když už pomalu ztrácela naději, že snad poodhrne roušku tajemné minulosti, našla malý obdélníkový předmět, který jí nešťastně vypadl z ruky a při dopadu na plastovou podlahu se sám otevřel. Když se vzpamatovala z překvapení, zvedla onen předmět a pomalu ho donesla na plastový chladný stůl. Opatrně si ho začala prohlížet a s údivem zjišťovala, že je složen z jednotlivých plátků čehosi tenoučkého, ochráněn pevnou vazbou, zřejmě proti poškození a jistě věděla jen to, že se nejedná o žádný druh jí známého materiálu. Prohlížela symboly nanesené na tenkých šustivých plátcích neznámou technologií a nebyla z toho vůbec moudrá. Znakům nerozuměla, přesto však dál listovala v jednotlivých tenkých listech, když našla kresbu, která znázorňovala jakési malé stvoření starého světa, zřejmě dítě, kterak si hrálo právě s imitací miničkovíčka.

Hračky, to jsou hračky, pochopila význam jí dosud neznámých předmětů, které coby památku minulosti milovala, ač dosud nevěděla, k čemu byli lidstvu dobré. Zároveň si uvědomila, že to, co drží v ruce, je jakési poselství starého světa, jakási studna informací o tom, jaké to bylo před rokem 2080. Dál listovala a našla další kresby, ze kterých mohla leccos odvodit. Děti, držící na provázku jakési létající zvířata, která se jí zdáli napohled z podobného materiálu jako plátky se symboly a kresbami. Co ji ovšem nejvíc udivilo, bylo to, co viděla znázorněné kolem. Zelenou plochu jí neznámého původu, prorostlou krásnými dekoracemi takových barev, které nikdy neviděla, ty samé dekorace, co byly ukryty v nízkém zeleném koberci se tyčili v trochu jiném provedení jako veliké monumenty jeden vedle druhého a vytvářeli nepřeberné množství vysoké krásy. A nad tím vším nádherná, blankytná modř…Tak tohle byl svět minulosti. Proč se o něm ale nikdy nemluví? Proč se tají světová minulost? Přece musela být krásná. Prostředí, barvy, materiály, vše bylo úplně jiné, než znala ze současnosti. Zachované zůstaly jen některé praktické a využitelně tvary, ale předměty, dávající radost, hru v jejich současném plastovém světě se nevyráběly. Když si dítě moderního věku chtělo hrát, hrálo si s plastovými pomůckami, které rozvíjelo jeho myšlení tím směrem, který profiloval jeho budoucí povolání, týkající se plastů.

Proč to tak je? Musím dál hledat, teď už vím alespoň co. Svazky ve vazbách s podivnými symboly. To je přesně to, kde se můžu dozvědět víc.

Pokračování příště...

Plastový novověk

Když se Ami vrátila do své bytové jednotky, unaveně dosedla do plastového křesla. Její pohled bloudil po místnosti a zastavoval se na jednotlivostech. Plastový konferenční stolek, nejmodernějšího designu, dokonale imitující bydlení začátku 21. století, vyváženě formovaná plastová křesla, též inspirovaná minulostí a vlastně vše, čeho se její pohled dotkl, bylo z různých druhů plastů, které 22.století dokázalo vyvinout.

---

Vždy jí to přišlo naprosto samozřejmé a dokonalé, ale od té doby, co začala pracovat v historickém muzeu, začala věci vidět poněkud jinak. Pracovala v utajené zóně zakázané historie, to znamenalo, že byla vázána slibem mlčenlivosti. Pokud někdo chtěl pracovat v této části muzea, musel projít bezpečnostními prověrkami a nekompromisně dodržovat pravidla standardu "přísně tajné".

Když Ami byla poprvé seznámena s exponáty, které měla ošetřovat a udržovat, byla velmi překvapená. Udiveně hleděla na předměty denní potřeby i bytové vybavení, o kterém sice věděla, na co slouží, ale zcela jí fascinovaly materiály, ze kterých byly tyto věci vyrobeny. Opatrně se dotýkala exponátů a jakoby pod rukama cítila jejich energii. Některé věci byly chladivé, jiné vyzařovaly teplo, z některých šla síla.. Nikdy nic takového neviděla, ba ani tyto materiály neuměla pojmenovat, neboť vůbec netušila, jak mohly vzniknout. Plastický svět, ve kterém žila, nikdy nic takového nenabízel. Vše, co lidé 22,století potřebovali k životu, bylo z různých druhů plastů. Technologie vývoje plastů byla celosvětovou prioritou. Plasty vypadaly přesně jako exponáty v muzeu, ale na dotek byly neosobní a mrtvé.

Zlehka přejela dlaní po historickém kousku tmavé komody, opatrně pootevřela jednu zásuvku a v ruce vnímala jakousi sílu, vycházející z onoho materiálu. Polekaně ucukla rukou. Měla pocit, že se dotkla něčeho živého, něčeho opravdového. Ten pocit byl tak intenzivní, že když odeznělo leknutí, začala se opatrně dotýkat dalších exponátů. Křeslo, potažené jakousi vrstvou, kterou také neuměla identifikovat, bylo díky ní příjemně hladké a měkoučké. Měla chuť si do něj okamžitě sednout a prožít pocity v něm sedícího člověka 21,století. Takové počínání bylo ale přísně zakázáno. Jen uvědomění si, že v celém objektu muzea je rozsáhlý kamerový systém, jí v poslední chvíli zarazilo.

Jenže Ami od té doby ztratila svůj vnitřní klid. Jak asi žili lidé v minulosti, do které teď díky své práci mohla nahlédnout? Co je to za různorodé materiály, ze kterých vyráběli všechny ty předměty denní potřeby? Ami netušila, jen věděla, že plasty to nejsou.

Jaký byl asi svět před tím? Kde lidé minulosti získaly technologie na výrobu něčeho takového? Jak se dozvědět víc?

Často proto sedávala ve své bytové jednotce v platickém křesle a přemýšlela. Kde a jak se dostat k nějakým informacím? Přes celkem vyspělý informační systém se o historii nikde nedozvěděla. Nikdy jí ani nenapadlo po ní nějak pátrat, protože pravidla plastového světa byla pevně nastavena. A potom jí napadlo to pravé. Historii musí hledat v historickém muzeu. Když člověk moderního světa uchovává, byť tajně zbytky starého světa, je velice pravděpodobné, že by se mohly najít i nějaké exponáty, ze kterých by se mohla leccos dozvědět.

Pokračování příště...

Šílený mozek

Lidský mozek, ta veliká nerozluštitelná záhada mě fascinovala od let, co jsem rozumem chápal, že všechny veliké a převratné myšlenky vznikají v mozku. Studoval jsem s pílí velmi zaníceného studenta a snažil jsem se své poznatky využívat při svým pokusech. Mým cílem bylo extrahovat mozek ve speciálním fyziologickém roztoku ho udržet aktivní a pomocí speciálních senzorů z něj snímat myšlenky. Zpočátku jsem neměl dost biologického materiálu, ale později, když jsem se stal zaměstnancem patologie, jsem mohl neomezeně experimentovat. Uznával jsem, že můj mozek podle mé teorie musí být svým způsobem šílený, ale na druhou stranu jsem si byl vědom, že jen šílené mozky vyprodujují šílené věci, které mohou být převratné a měnit budoucnost..

---

První, co jsem musel zvládnout, bylo ošetřit mozky již zemřelých a vyselektovat ty, které byly schopny ještě nějaký čas v mém roztoku vytvářet myšlenky. Většinou tyhle pokusy vycházely nazmar, jelikož mozky omezených lidí měly myšlenky pouze na peníze, na modu a podobné pomíjivé záležitosti, ale pár mozků které se mi povedlo získat, byla přímo trefa do černého. Zajímavé bylo jejich myšlenky získat, a takzvaně je zkřížit mezi sebou. Když jsem vyselektoval emoční myšlenky, a odebral jiný mozkový balast, zůstávaly takzvané tvůrčí myšlenky, které jsem vložil do mnou vyrobeného speciálního přístroje, zapojil slučovač , který vyselektované myšlenky různě kombinoval a vyhodnocoval výsledky. Některé takzvaně zkřížené myšlenky nebyly vhodné k mé potřebě, jiné mi dávaly nápady na nové a nové scénáře všeho druhu. Mohl jsem být úspěšný spisovatel, nadaný hudebník, ale já nejvíce toužil být geniální vědec. Vytvářet cosi nového, nepoznaného, originálního.Naučil jsem se mozky stimulovat alkoholem. V přiměřených dávkách ze sebe vydávaly to, co v nich opravdu bylo. Holé myšlenky, nezatěžkané stigmatem společnosti,ale jen to, co bylo jejich pravou podstatou. Tyto myšlenky byly pro mě nejhodnotnější. Nejde popsat pocit vědce, který dokázal takzvaně vypěstovat hybridní myšlenky. Šílenost? Možná. Každý je svým způsobem šílený, jen způsoby se různí. Na někom šílenství není poznat a někdo je skrze své šílenství zavřený v kleci v pavilonu pro šílené. Já jsem ale někdo, kdo chce v životě dokázat, co všechno je možné. Chci a dokáži, jak je všechno směšné a pomíjivé. V prach si a v prach se obrátíš.. říká klasik a já dodávám, ještě ale před tím, já budu znát tvé myšlenky a pokud se mi budou hodit, využiji je pro sebe. Tobě už nejsou k ničemu a já je vzkřísím a pokud se mi budou líbit, uvedu je do mého šíleného plánu a. Já jsem totiž šílenec, ale jen šílenci jsou geniální…

Za vším ale musí být smrt. Až potom si mohu vzít myšlenky. A využít je, sloučit je, vygenerovat je v to, co mě se zdá nejlepší. Jsem šílený a nebo geniální? Někdy mezi těmito pojmy je rovnítko. Ano, jsem geniální šílenec. Lidé myslí každý po své linii. Každý žije jiný příběh, originální, pravdivý. A já z těchto myšlenek vypěstuji hybridy, které budou znamenat dokonalý převrat v jakémkoliv odvětví. Spustím myšlenkovou revoluci, nastartuji jiný způsob myšlení, změním svět. Jen potřebuji více mozků, více myšlenek, více kombinací. Já sám jsem jenom průměrný vědec, který vždy využíval potenciálu druhých. Ale i nápad sloučit všechny ty myšlenky, zamotat je a vyselektovat jiné kombinace, může mít svou platformu.

Některé myšlenky, zvláště ty, které jsou ovlivněny Alzeimerovým syndromem bývají už částečně sloučeny podle jakéhosi vzorce života, kde se mísí minulost s přítomností a sny .

Myšlenky týraného člověka je zajímavé zkřížit s myšlenkami vraha své vlastní matky. Je to šílené? Možná ano. Ale v myšlenkách je obrovský potenciál, který já dovedu využít. Dobře zkřížené myšlenky jsou mnohdy velmi překvapující. Obdivuji, jak každý mozek pracuje jinak. Snažil jsem se pochopit, proč mozky pracují tak odlišně, na rozdíl například od srdce, nebo ledvin, a podobně. Proč zrovna mozek je svým způsobem vyjímečný. Ale zjistil jsem, že i myšlenky mají svou hranici. Jsou věci, za který se lidský mozek nikdy nedostane, nemůže, ať se lidé snaží, jak se dá, nemůžou nikdy překročit svůj stín. To jen já, šílenec, který provádí šílené pokusy, dostane se za hranici fantazie, i když to nebude z jeho chorého mozku.

Píšu ti psaní, lásko moje

Můj nejmilovanější!

Píšu ti lásko má skvělá a jediná.

Vrať se ke své kočičce. Nemůžu bez tebe žít. Slibuji, že už ti nikdy nebudu nic vyčítat. Uznávám, že jsem svoje chování k tobě leckdy nezvládla. Třeba s tvým chrápáním. Neměla jsem ti nutit na záda ten neforemný zavařovací hrnec připásaný k tvému tělu popruhy, abys nemohl ležet na zádech a tudíž nechrápal. Myslím, že malý baťoh s petlahvemi plnými písku, by bývaly udělaly stejnou službu a pro tvá drobná záda by se hodily víc. Když se vrátíš, vybereme nějaké petky spolu a pro písek bychom si mohli zajet k moři, co říkáš?

A nebo jak jsem ti po večeři, kterou si ukuchtil, nutila ještě vařit a pít bylinkové thé, místo piva, na které si měl takovou obrovskou chuť. Byla to ode mě rovněž hloupost. Dnes bych to udělala jinak, dovolila bych ti koupit si pivo s lahvích z umělé hmoty, které bychom potom chytře využili proti tvému nočnímu zlozvyku. Vidíš? Naučila jsem se myslet ekonomicky. Vždycky jsi mi vyčítal, no vyčítal, to jsem přehnala, to by sis nedovolil, ale vždycky jsi mě decentně upozorňoval na to, že špatně hospodařím. Tedy řekls to jen jednou a vícekrát sis už netroufl, protože jsem opět udělala chybu, za kterou se ti chci omluvit, lásko moje nejdražší, a to, že jsem ti za tvůj protest tenkrát zavřela do komory na den a noc. Dnes vím, jak jsem byla nespravedlivá a zlá, hloupá a naivní, protože za ty hodiny strádání bez jídla a pití tvoje tělo změnilo váhu ze 45ti kilogramů na 42. Tehdy jsem to považovala za adekvátní trest, ale dnes vím, že to zase byl můj hloupý omyl.

Už jenom tím, že moje prostorově výrazná postava mohla tvou křehkou schránku celkem snadno zalehnout a zcela zadusit. Snad proto jsi se mnou odmítal společné lože a jal se spát raději v komoře na zemi, ale slibuji, že se budu snažit všechno napravit a dovolím ti nakupovat vše, na co budeš mít chuť . Miluji tě nejdražší můj a chřadnu bez tebe. Dokonce už jsem se žalem zhubla o jeden kilogram. Trápím se výčitkami tak, že místo patnácti knedlíků jich sním jen jedenáct. A jídlo mi nechutná tolik, jako kdys vařil ty, má lásko.

A taky bych ti dovolila koupit nový vysavač. Víš přece, jak luxování nenávidím a ty luxuješ rád. Vybral by sis peníze, co máš od matky, a směl bys koupit nový vysavač. No není to krásný nápad? Když si mě tak nenadále a rychle opustil, začala jsem zpytovat svědomí a pochopila jsem, že jsem se mnohokrát mýlila. Dnes bych dělala všechno jinak. Vždycky bych se zeptala na tvůj názor, sice bych to stejně všechno udělala po svém, ale ty bys měl pocit, že rozhodujeme oba. Tohle není z mé hlavy, to jsem vyčetla v jakési psychologické příručce. Myslím, že si ještě nějakou příručku o manželství přečtu. Chci být pro tebe zbrusu nová a tolerantní partnerka. Jen se mi vrať a všechno bude jinak. Slibuji.

Čekám na tebe s nehynoucí láskou.

PS. Ta dovolená by byla skvělá, nemyslíš? Mohl bys jí zařídit a zaplatit? S plnou penzí? Přece se potřebuješ trošku spravit. A já tě za odměnu nebudu přivazovat ke stolu.

Miluji tě a vrať se ke mě. Bez tebe a tvých peněz umírám.

Tvá milující kočička

Zkáza přetechnizovaného světa

Když se v roce 2150 potýkalo lidstvo planety Tenox s nemocí rychlého stárnutí, hrozilo veškeré populaci prakticky vyhynutí. Noví lidé se sice rodili, ale jakýmsi neznámým vlivem většinou velmi rychle zestárnuli, aniž by se stačili reprodukovat. Klónování, jediný dovolený a možný způsob množení, byl prakticky vyloučen, jelikož nakažené buňky neměly potřebnou kvalitu, v důsledku zrychleného stárnutí byla vyloučena jakákoliv reprodukce.

---

Tohle zkázonosné dění bylo pravděpodobně zapříčiněno vesmírnou katastrofou, která se udála roku 2070, kdy Tenox byla odchýlena od své osy obrovským sopečným výbuchem, který otřásl celou planetou. Následky byly katastrofální, ale ti, co přežili, začala sužovat nová pohroma, nemoc předčasného stárnutí. Vědci se domnívali, že odklonem jejich planety do jiného rotačního úhlu se jaksi změnil i čas, tuto jejich teorii ale popíralo mnoho skupin lidí, žijících na okrajích této novodobé sterilní společnosti. Lidé, kteří žili společností zakázaným způsobem, úzce spjati s přírodou a neuznávající nastavené zákony vytvořené mocnými této společnosti, rodili zdravé děti a žili své dlouhé životy, zcela nedotknuti novodobou metlou lidstva.

Mocní nemocného světa propadali zoufalství, jelikož si velmi bolestivě uvědomovali, že stárnou 10x rychleji než vyděděnci okrajových skupin, pochopili, že moc, bohatství a všechny požitky, které pro ně byly prioritní, by rázem vyměnili za normální lidský život. Zoufale hleděli do zrcadel a s hrůzou nacházeli den co den další hrůzné projevy rychlého stárnutí. Nezbývalo, než navázat kontakt s dávno zavrženými společenstvími přírodních lidí.

Bylo ale těžké tyto lidi najít a ještě těžší bylo získat jejich důvěru. Vyslanci, kteří byli určeni najít a zjistit jejich tajemství přirozeného života a normálního stárnutí, se v přírodě neuměli pohybovat a často vlivem své nemoci zemřeli, než kohokoliv z přírodňáků vůbec objevili. Situace se jevila pro většinu lidstva přímo smrtonosná.

Více a více byly na cestu hledání posílány zbývající děti, které ve svém podivně měřeném věku byly schopné hrůznou situaci pochopit a tak jim byl dán relativně delší čas na hledání s předpokladem, že přírodní lidi najdou dříve, než stačí všichni vyhynout.

Robert, chlapec, který se narodil před nedávnem a již po velmi krátké době měl vzevření 25tiletého jinocha, byl vybrán na sólovou hledací expedici. Byl vysazen v divočině jako mnoho ostatních, z nichž se jich většina již nevrátila a nebo se vrátili jako neúspěšní starci.

S duší nedospělého hocha byl zcela ochromen strachem. Neznal, jak žít a pohybovat se v divočině, neznal nástrahy a divou zvěř, byl příliž nezkušený. Měl však něco, co převážná většina lidí v umělém světě ztratila. Měl instinkt divokého zvířete.

Sám nevěděl, proč najednou našlapuje velice opatrně, proč se začal chovat jinak, než v umělých městech a v celém novodobém světě. Bezpečně cítil že je sledován. Nevěděl kým, ale vnitřně měl jistotu, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Netušil, že se v něm naplno probudily doposud utajené instinkty jedinečného stopaře, jeho dávného praprapředka.

Koutkem oka zaregistroval nepatrný pohyb nedaleko něj. V duchu odhadl vzdálenost a vyrazil rychlostí vystřeleného šípu tímto směrem. Netrvalo dlouho a v ruce pevně držel hrst dívčích vlasů, které patřily lapené dívce. Dívka sebou házela ze strany na stranu, ale Robert držel svou kořist pevně. S údivem si jí prohlížel. Byla tak jiná, než byl zvyklý vídávat v civilizované společnosti. Celá zářila jakousi vnitřní čistotou, její pleť byla tak jiná, mnohem krásnější a zdravější, než znal z minulosti. A šaty, ve kterých byla oblečená, byly na hony vzdáleny módě, kterou uctívaly lidé jeho světa jako pevný status.

"Pusť mě," zaprosila dívka. "Nikam neuteču. Co tu vlastně pohledáváš? Ty sem nepatříš. Jsi odsouzen k zániku, jako všichni z moderních měst. Sama matka Příroda vás zavrhla."

Robert nechápal: "Matka Příroda? Kdo to je? Neznám žádnou matku Přírodu."

"Ty nevíš?" pravila ta podivná dívka.

"Lidé jako ty, ti, co bydlí v umělých přetechnizovaných domech, se zcela odtrhli od Přírody. Nesmyslně rabují přírodní bohatství, kácejí zbytečně lesy, znečišťují vodní toky, zamořují krajiny. Ve své honbě za ziskem neberou ohledy na zvěř, rostliny, stromy, nechápou, že stejně jako tohle všechno jsou i oni součástí živého celku, který svou chamtivou povahou boří a ničí. Svým povýšenectvím a svými pokusy berou přírodě její řád. Svou arogancí a nepokorou nevědomky ničí sami sebe. Jsou natolik hloupí, že tímto jednáním ubližují i sami sobě, aniž by to vůbec tušili. A tak se Příroda sama rozhodla, zachránit se. Vyříznout ze sebe tu zkaženou část a tím se vyléčit. Vy všichni, kteří jste zajatci techniky, musíte zemřít. Jen ten, kdo se spjat s přírodou, přežije. Opovrhovali jste námi a teď jste před vyhynutím. Nemoc rychlého stárnutí nemůžete zastavit. Během krátkého času zemřou poslední žijící lidé a příroda bude dlouho regenerovat. Musí to tak být, není jiné cesty. Ale potom bude jiný svět, zdravý krásný a čistý. Vše bude žít v dokonalé harmonii, bez mocenských zájmů. Bez válek a nemocí. Vše bude konečně jedním, tak jak to mělo být hned na počátku věků."

Robert byl příliž krátce na světě, než aby mohl rozumět tomu všemu, co slyšel.

Jasné mu bylo jenom jedno, pro něho už není cesta zpátky. Nebude se vracet zemřít tam, kde řádí nenasytná civilizace, když jsou i jiné možnosti, o kterých nikdy neměl ani tušení.

"Chtěl bych jít s tebou, do tvého světa, tam.. tam už se nechci vrátit. I kdybych přinesl svému světu tvoje poselství, neuvěřili by mu."

"Můžeš jít se mnou, pokud opravdu chceš a jsi rozhodnut vzdát se svého dosavadního života."

"A co moje nemoc? Nemohu vás nakazit?"

"Myslím, že nemůžeš, naopak máš obrovskou naději, že sám se u nás uzdravíš. Tak, pojď, technický člověče, buď vítán v našem přírodním světě."

Projít časem

Stála proti němu, vyrovnaná a klidná, smířená s osudem. Věděla, že umírá a že nic na světě to nedokáže změnit. Na její nemoc nebylo léku.

Dívala se na něj a usmívala se. Byla tak silná. Čím víc se blížila ke své smrti, tím byla klidnější a vyrovnanější.

Jeho srdce bijící jen pro ni, bylo zlomené. Ztěží zadržoval slzy, řinoucí se mu samovolně z očí. Proč jenom to tak musí být, přece musí existovat lék...Lékaři ale nedávají žádnou naději.

Zažili spolu tolik nádherných věcí. Byli dokonale šťastný pár ..... a teď, teď se blíží konec. Konec všeho toho nádherného, co bylo dřív. Vždy měl dojem, že spolu budou napořád, vždyť jsou nádherně mladí a spoustu skvělých zážitků mají jistě před sebou. Existenci smrti si nikdy nepřipouštěl, dokonale se naučil vytlačovat ji ze svého vědomí. Vzpomínky mu letěly pod víčky očí, opuchlých pláčem, jako barevný film.

Přímo viděl obrazy, jak ona s rozpuštěnými dlouhými havraními vlasy, skotačila, plná radosti a házela po něm po hrstech sníh.Utíkal před ní a když zakopl a upadl, skočila na něj,

aby mu strčila sníh až za krk.

V duchu se začal usmívat, díky této vzpomínce na okamžik zapomněl na trýznivou budoucnost.

Přistihl se, že přímo nasává její poklid a vyrovnanost.

Zdála se mu tak krásná a měl pocit, že se ztrácí a rozplývá do světla.

Světlo bylo tak intenzivní, že ho naprosto oslepilo. Jeho intenzita klesala jen velmi pomalu,

ale když pohasla tak, že byl zase schopný vnímat očima, byl kdesi jinde a byl někým jiným.

Viděl se kdesi v minulosti, nedokázal definovat čas, jen cítil, že je to on. On, ze své podstaty,

která má s vnějším vzhledem pramálo společného. Teď intenzívně prožíval svoje konání na malém políčku, kde se lopotil bez jakékoliv mechanizace. Když narovnal ohnutá záda spatřil ženu, která mu nesla oběd. Věděl, že je to jeho manželka. Byla to žena, kterou miloval a která se starala o něj a jejich pět dětí. Byla unavená a i přes to mu přišla pomoci na pole. A on byl najednou zasažen tím poznáním, že je to ona, jeho jediná láska..

Tehdy, na poli, nyní a snad i v budoucnu. Nevěděl, co se s ním děje, minulost mu splývala s přítomností, byl ztracen v čase. Cítil však, že s touto ženou je spojen navěky..

Jen velmi pozvolna se vracel do reality, zmatený se teď zahleděl na svou manželku, na lesk jejích dlouhých rozpuštěných vlasů..

Je to možné? Ta žena z pole byla přece ona. I když místo černých rozpuštěných vlasů měla prošedivělý drdol. Ale barva jejích očí a lesk v nich, když se na něj dívala v minulosti a i nyní, jí prozradil. Vždy se na něj dívala s láskou a úctou.

A její současné oči ho zavedly do minulosti. Slzy mu stékaly po strhané tváři. Našel ji znovu a znovu ztrácí. Může doufat, že se ještě někdy setkají?

To je vražda... napsala

To ticho je přímo vražedné. Co teď budu dělat? Jak s tím mám žít? Jak jsem vůbec mohl.. Nejsem schopen si uspořádat myšlenky. Já jí zabil. Opravdu, je mrtvá. Už nikdy ze sebe nevydá ani hlásku. Se smutkem se dívám na její něžnou hlavičku, zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Má stržený vaz. Chudinka. Začínám mít výčitky. Přece mě zase takové peklo ze řivota nedělala. Ach můj Bože, co jsem to udělal. To ticho, to ticho.. Už nikdy nebude nic jako dřív. Jak se s tím jenom vyrovnám.

Dcera, až se to dozví, zcela jistě mě zatratí. Bude mě nenávidět... Proč jsem se jenom neovládl, proč jsem byl takový surovec. Až teď mi naplno dochází, co jsem vlastně udělal. V jejích očích budu vrah.... zabil jsem ….

Ne ne, takto to nesmí dopadnout. Musím to tělo skrýt. Tak, aby ho nikdo nikdy nenašel. Horečně přemýšlím, co s ním. Vzpomínám, co jsem kdy viděl v jaké detektivce a hledám v duchu návod, jak to tělo zprovodit ze světa. Rozemlít ve strojku na maso a spláchnout do záchodu? Na to nemám žaludek. Rozleptat kyselinou? Na to nemám kyselinu. Někde zahrabat? To by šlo, ale je veliké riziko, že nějaký všetečný psí Alík tělo vyčenichá. To bych nechtěl.

Ať je to jak chce, chci zachovat nějakou pietu. Dcera jí přece zbožňovala a já nakonec zpočátku taky, jenomže potom mi začala lézt na nervy. Byla tak upištěná a všude šmejdila. Rozčilovalo mě to. Jenomže to co udělala dnes.. zase mám před očima rudo..ne nesmím na to myslet...a tak jsem začal přemýšlet, jak se jí zbavit.. Jakou past nastražit, abych jí konečně zabil, aby už nikdy nemohla...

Snažím se srovnat si myšlenky a racionálně myslet. Nikdo se nesmí dozvědět, co jsem provedl. Hlavně ne dcera. Nikdy by mi to neopustila. Mám málo času a jsem ve stresu. Musím jednat rychle. Vzít tělo a skrýt. Spálit? Ideální řešení. Bohužel nemám kotel.

Jsem trpělivý člověk a leccos jsem dovedl přehlédnout a pochopit.

Najednou jsem si uvědomil, že bych ji rád slyšel alespoň pípnout. To ohlušující ticho mě deprimovalo. Ne, takové myšlenky si zakazuji. Prostě je mrtvá. Budu mít od ní již nadobro pokoj.

Proč jenom se ta mrcha musela chovat tak bezohledně, že ve mně vyvolala vražedné sklony? Že mě přinutila zabít ji? Nemohla být spokojená s tím, co měla? Jenomže ona chtěla pořád víc a víc.

Poslední kapkou bylo, když mi vlezla do skříně a zničila, co se dalo.

Ano, vytvořila zlomyslně díry ve všem mém oblečení, všechny dokumenty mých ještě nepatentovaných zlepšovacích návrhů zničila.

Tak jsem šel do železářství a koupil na ní past. Past na myši. Nalíčil jsem jí a ona se chytila. Past sklapla a ona tu teď leží v pastičce už docela tuhá. Je to ta samá myš, kterou jsem koupil dceři k jejím narozeninám. Příště jí raději koupím kanárka.

Neuskutečněné fantazie

Přes tvář se mu rozlíval samolibý úsměv. Zvítězil. Dokázal to. Jeho objev přetvoří celou společnost. Pro něj. Se zavřenýma očima vdechoval vůni koňaku z veliké baňaté sklenice a snil.

V duchu viděl film. Jeho film o budoucí realitě. Sice to nebude hned, bude muset být trpělivý, ale nyní už má výsledky a jistotu. Změní celý svět.

---

Nejvíce práce mu dalo vymyslet, jak eliminovat účinky svého vynálezu sám na sobě. Nemohl přece dopustit, aby jeho vlastní produkt na něj působil tak, jak bude působit na všechny ostatní. To by potom nebylo k ničemu. Stal by se jenom jedním ze všech obyčejných a nemohl by vychutnávat svoje sladké vítězství, svou moc a radovat se z majetku druhých.

Když vyřešil i tento poslední aspekt svého zkázonosného programu ustalovačem genů, byl připraven. Zbývalo doladit poslední detaily. Jak co nejefektivněji a nejrychleji rozšířit virus mezi lidmi. Virus, který dokázal přepsat DNA, nositelku genetické informace.

Celý svůj život zasvětil vědě. Jeho fantastické pokusy se úzce profilovaly do pokusů s geny. Speciální nanotechnologií dokázal dvojšroubovici DNA přesně rozstříhat a geny poskládat tak, jak sám chtěl. Šílený génius nebo geniální šílenec? Časem začal lidské geny kombinovat se zvířecími. Lidskozvířecí genová mozaika. Výsledky byly oslnivé. Jeho způsob léčby pacientů, kteří se byli ochotni podvolit jeho neobvyklé praxi, přibývalo. Celosvětový věhlas si získal tím, že využil části genů jiných tvorů, jimž jejichž genová výbava dovolovala dorůstání různých částí těla a tak dokázal u mnohých lidí dorůstání končetin, o které nešťastně přišli a nebo se bez nich narodili.

To byl ale jenom začátek. On chtěl víc. On se chtěl cítit, jako stvořitel, chtěl být stvořitel a snil o tom, jak mu všichni podléhají a vzdávají hold.

Teď nastala ta správná chvíle. Má DNA dokonalého tvora, který bude uctívat a poslouchat jenom jeho. A on bude Bůh, stvořitel, stvoří nový druh, starý nedokonalý nechá postupně přetvořit pomocí onoho viru, který je nutno implantovat každému lidskému jedinci. Zbývalo vyřešit poslední problém. Rychlá distribuce. Do vody nebo do vzduchu?

Vdechnutí virusu bude údernější. Ti, kteří se nakazí jako první, budou geometrickou řadou přenášet vir na svoje okolí dechem i dotykem. Nebude úniku, nakonec všichni podlehnou. Jen on zůstane nepoznamenán a nepoškozen. Bude vládce všeho a všech.

Samým vzrušením demonstroval svou budoucí sílu tím, že napnul celé své tělo, chtíc prudce své ruce zvednout vzhůru. V tento dramatický okamžik však zapomněl, co drží v ruce. Sklenice tlakem prstů praskla a jeden z ostrých podlouhlých střepů mu při pohybu ruky vzhůru přeťal tepnu na krku.

Stáří budoucnosti

Pětašedesátiletý učitel Harmáček se upřímně těšil na penzi. Pomyšlení,, že do vytouženého odchodu na zasloužený odpočinek ho ještě dělí doba pěti let, bylať pro něj noční můra. Velice nerad se před žactvem zjevoval v pomočené nohavici a nezbývalo mu tudíž řešit problém jaksi po svém. Jeho zbytnělá prostata si žila vlastní močopudný a nemočopudný život a když se jí zachtělo, nestačil se ubohý učitel doploužit na záchodky a mnohdy si potupně cvrnkl do kalhot. Vymysliv tedy řešení, vzal si do třídy bažanta, ukryl ho ve skříni a poté, podle potřeby do ní "často chodíval pro různé učební pomůcky."

---

Jeho sedmašesesátiletý kolega Vzpurný, maje ten samý problém vyřešil ho daleko elegantněji.. Jelikož měl přítele urologa, nechal si jím zabudovat do močového ústrojí hadičku, jednou stranou zavedenou do močového měchýře a druhou stranou končící s plastovém pytlíku. Tudíž mohl požívat jakési vítězství nad prostatou, neb stačilo pytlík, zavěšený u pasu, vypustit a poté pečlivě zazátkovat. Učitel Harmáček často přemýšlel o tom, zda-li by i on sám si nemohl dopřát takového bezstarostného luxusu, nicméně zpátky ho držel fakt, že jeho osmdesátiletý lékař urolog, ke kterému spádově patřil, by mu při této akci zavádění cévky spíše vypíchl oko. A tak se držel svého osvědčeně skrytého bažanta ve skříni a potajmu záviděl devětašedesátileté kolegyni Votočkové její vitalitu a zdraví. Votočková nekulhala, netrpěla inkontinencí a její brýle, mající skla síly dna popelníku, se Hamáčkovi zdály jako únosná daň pokročilému věku.

O to větší však bylo překvapení, když nedávno vešel bez zaklepání do jejího kabinetu a spatřil jí s vyhrnutou sukní, kterak si upravovala plenkové kalhotky Pampers. Blekotaje omluvu, vycouval ze dveří, pronásledován pouze jedinou myšlenkou…Votočková nosí pleny… To by bylo řešení vhodné i pro něj. Hned na druhý den se vypravil ke svému dvaaosmdesátiletému obvodnímu lékaři Bloudkovi, prose ho, zda-li by mu nemohl doporučit a vystavit poukaz na nějaké vhodné plenkové kalhoty pro něj.

"Tak pleny bys chtěl hochu?" povídá lékař.

"Vždyť je ti teprve pětašedesát, víš, že nárok od pojišťovny na bezplatné hrazení plen je až od sedmdesáti let? Mohu ti poradit, jdi a kup si je ve zdravotnických potřebách, ale upozorňuji tě, že cena je dosti vysoká a vzhledem ke tvému učitelskému platu bych ti doporučoval, zůstaň u bažanta hochu."

Učitel Harmáček poděkoval a vypotácel se z ordinace. "Kde na to teda bere ta koketa Votočková?" neustále se mu vnucovala otázka. Rozhodl se jí zeptat. Dlouho přemýšlel nad formulací své otázky, neb správně tušil, že tento dialog nebude asi z nejpříjemnějších, ale představa být zabalen v bezpečné a neprotékající pleně mu dávala odvahu zapříst choulostivý dialog.

Vyčkav okamžiku, kdy spolu byli sami ve sborovně, nesměle se optal: "Paní kolegyně, nechci být indiskrétní, ale onehdy jsem omylem jaksi vstoupil do vašeho kabinetu a nemohl jsem si prostě nevšimnout, že jaksi… že máte na sobě místo spodních kalhotek plenu. Máme zřejmě stejné inkontinentní potíže a jelikož znám výše učitelských platů a poměřím-li cenu plen a náš věk, mohla byste mi prozradit, jak hospodaříte, že si je můžete dovolit koupit?"

Votočková se na něj přísně zadívala přes skla, která připomínala dvě lupy, zahleděla se na jeho poněkud čerstvě pomočené nohavice a její pohled se rázem z přísného změnil v chápající a v tomto duchu odpověděla: "Doufám pane kolego, že jste taktní člověk a předpokládám, že tento rozhovor zůstane pouze mezi námi."

"To je přece samozřejmé, paní kolegyně, můžete se plně spolehnout."

"Víte pane kolego, já mám pětadevadesátiletého otce o kterého se starám a on se se mnou o své pleny dělí, je vám přece jasné, že z učitelského platu bych si je nemohla pořídit, že? Tak a teď to víte, spoléhám na vaši mlčenlivost."

Učitel Harmáček propadl beznaději. Jaký on byl hlupec, když své pětadevadesitileté matce obstaral bydlení v domově důchodců.

Naplněná láska

Oliver miloval. Ač si byl dobře vědom toho, že jeho vroucí láska nemůže mít nikdy odezvu, miloval oddaně a věrně. Sám si uvědomoval marnost svých citů, které nikdy nemohly být opětovány. S tímto faktem ale byl naprosto smířen.. Ta, kterou uctíval jako bohyni, měla srdce z kamene. Její ledový chlad však nemohl nikdy uhasit žár jeho vroucího srdce.

Oliver i přes to, byl velmi šťastný. Stačilo mu, když směl obdivovat její dokonalost. Byla opravdu mistrovsky vyvedená. Obdivuhodná klenba jejího čela ho nikdy nepřestávala fascinovat. Hluboce posazené a stále jakoby zasněné oči, často vídával ve svých snech. Nádherné ruce s dlouhými prsty, na které ve snění navlékal prsten. A rty…prostě nádherné.

---

To vše umocňovalo jeho vášeň pro ni. Aby u ní mohl být co nejvíc a být s ní sám, změnil naprosto běh svého života. V noci, kdy jiní lidé spí, on byl u ní a mohl se na ni dívat, obdivovat její ztichlou nádheru a když by chtěl, mohl by se jí i dotknout. Nedotýkal se jí ale příliš často, spíš velmi výjimečně, uvědomoval si, že jeho dotyk nikdy nebude opětován. Mramorový chlad její nádherné ruky mu rozpouštěl všechny jeho sny, sněné přes den při denním světle, jelikož jí patřily všechny jeho noci, které dobrovolně trávil v její společnosti.

Ráno ji velmi nerad opouštěl, ale zároveň doufal, že přes den, až ulehne po probdělé noci strávené s ní, denní světlo mu přinese pod zavřená víčka sen. Nádherný sen o ní. Uvidí její hluboké oči, uslyší její bijící srdce a ucítí její dokonalé tělo ve svém náručí. Jeho ruce budou hladit její hebkou, bezchybnou pokožku a její ústa mu budou medovým hlasem šeptat: "Miluji tě."

Dnes měl obzvlášť živý sen. V ruce svíral prsten , který mu podala jeho matka krátce před svou smrtí, se slovy:
"Až potkáš tu pravou ženu, tu, která tě bude milovat jako svůj život, daruj jí tenhle prsten. Není to obyčejný prsten, dědí se v našem rodě po staletí. Ta, které ho věnuješ, bude tě milovat do konce svého života. Prsten je opředen magickou mocí, přináší poznání a lásku. Jediná podmínka je, že musíš zajistit, aby prsten nikdy nebyl pohřben, proto, aby jeho kouzelnou moc mohli využívat další generace Já jsem ho kdysi dostala od tvého otce a přece víš, jaký jsme spolu prožili nádherný a šťastný život.."

Pomalu nastával večer a Oliver se probouzel ze svého prazvláštního snu. Byl zklamaný, že se mu nezdálo o ní, ale zároveň byl potěšen, že směl opět spatřit svou již zesnulou matku. Co mu to ale vyprávěla o jakémsi prstenu? Vždyť ona opravdu měla prsten, vzpomíná si teď naprosto jasně. Sen mu vnukl nápad, který jej samotného překvapil.

V okamžitém popudu vyskočil z lůžka a bosý rychle běžel do matčiny šperkovnice, stojící na toaletním stolku v jejím pokoji, který zůstával stále tak, jak matka odešla…

Oliver přiskočil ke šperkovnici a opatrně začal přebírat matčiny šperky. Od její smrti uběhlo už mnoho času, ale Oli záměrně nechával pokoj v původním stavu. Nyní, teď tedy poprvé, zde něco hledal. Jeho matka mnoho šperků neměla a tak snadno našel na dně krabičky prsten, který nosila většinu života a odložila ho až po smrti jeho otce. Právě sem, do šperkovnice, odkud ho Oli nyní po letech vyndal na světlo. Prohlížel si ho, jako by ho nyní viděl poprvé. Sice ho vídával na matčině ruce, ta byla ale vrásčitá a nedokonalá proti ruce jeho nádherné lásky. Až ho navlékne na její dokonalou ruku na jeden její štíhlý prst, přece udělá jen to, o čem se mu často zdá. Splní si sen a promění jej ve skutečnost. Co se ale potom stane? Co bude dál?

Večer pospíchal za svou láskou.

"Všechno v pořádku?" ptal se svého kolegy, který se po jeho příchodu připravoval jít domů.

"Jo Oli, všechno v pořádku, přeju ti klidnou službu a ráno ahoj.."

Oliver se rozloučil se svým pracovním kolegou a sotva za ním uzamkl dveře, šel se podívat na svou lásku.

Stála uprostřed galerie, jako největší klenot muzea.

"Tak sem zase u tebe, má nejkrásnější, budu tě celou noc hlídat, jako oko v hlavě, má milovaná. Jsi tak nádherná. Příroda by se od tebe mohla učit dokonalosti."

Socha však zůstávala k jeho vroucím vyznáním chladná, stejně jako mramorový katafalk, na kterém stála.

Dnes se Oli rozhodl dotknout se jí. Pohladil její dokonale vysochanou paži a nijak ho nebude neodrazovat její chlad.

"Máš krásné ruce, nikdy se toho pohledu nenabažím, má lásko. Dnes ale pro tebe něco mám, dnes navléknu na tvůj nádherný prst prsten

Oliver vzal sochu něžně za zápěstí a oparně jí na prsteníček levé ruky navlékl prsten od matky. Velmi se soustředil na to, aby vzácný exponát nepoškodil. Sotva prsten navlékl, zatočila se s Oliverem podlaha a vše kolem něj začalo divoce rotovat. V šíleném kvapíku letmo viděl kolem všechny exponáty a vitriny muzea, ve kterém pracoval jako noční hlídač, jak se pohybují v kruzích kolem obvodu galerie. Oliverův zrak však vnímal něco jiného. Nevěřícně hleděl na sochu, kterak sestupuje ze svého podstavce a jde k němu. Oživlá a přesně tak krásná, jak jí často vídával ve svých snech. Točící maratón pozvolna ustával, všechno podivné dění se uklidňovalo, až na ní, na sochu, která už v nastalém klidu šla k Olimu.

"Sním a nebo bdím?" Oli sám nevěděl…

"Teď budeš moci být každou noc, když budeš chtít, se mnou. Vím dávno, že mě miluješ a spolu se budeme vracet do té doby, kdy jsem byla živá a byla podle mě vysochána tato socha. Kouzlo tvého prstenu nám to umožní."

Oliver přestal přemýšlet, jestli je to opravdu skutečnost a nebo se dočista zbláznil. Jeho touha však mohla být naplněna až po okraj a on neváhal ani minutu. Uchopil oživlou sochu do náruče a cítil, jak jí bije srdce. Noc byla nádherná a plná vášně.

Když začalo svítat, řekla mu: "A teď se půjdu postavit na svůj podstavec a ty mi sundáš prsten, můj milý."

"A co dál? Co bude zítra v noci?"

"Přece máš prsten lásko moje, stačí navléci mi ho."

Když přišel ranní hlídač na svou směnu, Oliverovi dalo mnoho práce neprozradit své rozpoložení. Raději ani s kolegou nezaváděl žádnou řeč kromě pozdravu a pospíchal z muzea jako v mrákotách, aby se dosyta vyspal a mohl se těšit na další noc. Sám si nebyl jistý, jestli to všechno byl sen a nebo skutečnost. To ale pozná na příští službě.

Další noc se vše opakovalo. Oli uvěřil svému štěstí. Nevadilo mu, že jeho veškerý život se vtěsnal do galerie muzea. Každou noc, pokud mu stačily síly, oživoval sochu a miloval se s ní. Ona mu vyprávěla o životě, který žila před mnoha a mnoha lety a on poslouchal jako malé dítě poslouchá pohádku.

Pro mnohé lidi se stal podivínem, co žije pouze pro muzeum a nemá žádný soukromý život. On však žil. Žil naplno s tou, kterou miloval. Nesejde přece na tom, kde a kdy. Důležité bylo, že on cítil, jak její srdce bije jenom a jenom pro něj.

A tak šel čas. Oli zestárl a cítil, že se blíží čas jeho odchodu. Jeho naplněný život pozvolna končil a dnes, aniž by věděl jak, si byl jistl, že v noci nasadí prsten naposledy. Nemá už sílu ani na milování, ani na poslouchání.

Socha s prstenem na ruce hladila Olivera po šedivých skráních a šeptala mu: "Drahý, dnes zemřeš v mé náruči." Oli neměl strach, jen myslí mu proběhla vzpomínka na matku, kterak mu říkala, že prsten nesmí být pohřben a že on už nemá sílu stáhnout ho soše s prstu.

Smrt si pro něj přišla tiše a bezbolestně. Zemřel v náručí té, kterou miloval celý život.

Když přišel ranní hlídač, našel mrtvého Olivera ležícího na podlaze galerie mezi rozbitými kusy vzácné starobylé sochy spadlé z katafalku.

Pod vitrinou se zablýskl zakutálený prsten.

Nejtemnější noc

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí. Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.

---

Celé tohle panorama mělo jakýsi hororový nádech, ze kterého Anně zlehounka přejížděl mráz po zádech. Marně se rozhlížela kolem sebe, aby mohla sama sebe ujistit, že na tomto místě nezůstala docela sama. Hledala však marně. Nikde, kam až její oko dohlédlo, neviděla živou duši, nezaznamenala ani sebenepatrnější pohyb.

Se stále narůstající vnitřní hrůzou si uvědomovala, že kolem ní neprojelo ani jediné vozidlo a místa, kde jindy byla zaparkována spousta barevných aut, jsou prázdná. Ještě podivnější byl pohled na kostrbaté stíny nesvítících pouličních lamp, které byly vrhány ne jejich zásluhou, ale jen díky zvláštnímu měsíčnímu svitu.

Anna, ačkoliv kráčela městem, které dobře znala, přišla si nyní jako cizinka. Její oči bloudily po stojících domech, které v této ponuré atmosféře vypadaly opuštěně a prázdně. Marně hledala v oknech nějaký záblesk světla, jako důkaz, že domy jsou vůbec obydleny, ale nic takového nenašla. Celé místo bylo jako po vymření a Annu napadla děsivá myšlenka, že zůstala v celém vylidněném městě sama. Zrychlila krok. Snad, až dojde za roh, do jiné ulice, někdo tam bude, musí být, přece nemohla zůstat sama jediná živá bytost v mrtvém městě. Za následující roh odbočila s nadějí, že přece jenom někoho potká. Ale i tam bylo pusto a prázdno. A navíc pojala podezření, že všechny domy jsou si nějak podobné. Všechny působily opuštěně a prázdně. Jejich podivné stíny, které se odráželi na zemi, jakoby nesly znamení smrti. Alespoň se to Anně tak jevilo. Ještě více zrychlila krok. Zbývá projít dvě ulice a bude doma.

Představa, jak se vykoupe, nají a vleze si do postele, jí lehce uklidnila. Ráno se probudí a svět bude zase v pořádku. Ještě dva rohy a je doma. Konečně dospěchala do její ulice. Ne, to není její ulice, touhle ulicí prošla už před chvílí. Musela v té tmě někde špatně odbočit. Obrátila se a vracela se zpět. Ale ať zabočila za jakýkoliv roh, vždy vešla do stejné ulice. Její panika rostla s každou další, ale stejnou ulicí.

"Nikdy nedojdu domů, ztratila jsem se v nějakém podivném bludišti," šeptala si pro sebe nejprve potichu.

"Jak sem se sem dostala, odkud jsem vlastně přišla? Kde jsou všichni? Co mám dělat?" volala už docela nahlas.

Vyčerpaná zoufalstvím a beznadějí se opřela zády o zeď nevlídného studeného domu, pomalu se svezla k zemi a dala se do pláče.

Slzy, řinoucí se z jejích očí, jí stékaly na kabát a vypadaly jako běloskvoucí perly.

"Perly," vzpomněla si Anna, když je viděla, "perly nosí smutek," říkávala její maminka. Chtěla vzít jednu perlu do dlaně, ale jakmile ji uchopila mezi prsty, perla se proměnila v pouhou kapku slané vody.

Anna byla zmatená. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Všechno bylo tak jiné a podivné. Musí se ještě jednou pokusit najít cestu domů. Musí se přece vrátit.. Dobře ví, že matka na ní čeká a určitě o ní má velký strach.

S touhou opustit tohle nevlídné místo se zahleděla s nadějí v zázrak na svítící měsíc, jediný zdroj světla, který tady byl. To světlo jí začalo mocně přitahovat. Chtěla jít za ním, chtěla do něj vstoupit.

"Máma na mě čeká," v mysli jí náhle vytanula silná myšlenka na matku

"Promiň mami, já nemůžu k tobě, zabloudila sem, nedokážu se sama vrátit domů. Nevím, kde jsem a co se stalo, jenom to světlo, to je tak krásné mami, nezlob se, asi půjdu za ním. Škoda, že ho nemůžeš taky vidět. Už to není studený měsíc, je to záře, krásná, teplá záře.

"Aničko, vrať se, Aničko, prosím."

Anna odtrhla zrak od přibližujícího se světla a otočila hlavu po hlase, který na ni volal jménem. Dobře poznala ten hlas, máma ji volá.. Volá ji, musí tu někde být blízko u ní.. V Anně se rázem probudila silná touha vrátit se domů, do bezpečí... Matka jí určitě najde a odvede odsud.. Snažila se co nejsilněji zavolat:

"Tady sem mami, tady," ale z jejích rtů vyšel jen tichounký sten.

"Aničko, Ani, prosím." Na Annin kabát skapávaly další perly.

"Kde se tu berou, odkud jsou?", ptala se Anna sama sebe. "Já přece už nepláču, máma je jistě někde blízko, přijde si pro mě a já se už nebojím. Čí tedy jsou ty slzy?"

Dívala se na ty stříbřité krůpěje, lesknoucí se ve svitu onoho přibližujícího se světla.

"Aničko, holčičko moje, mám tě moc ráda." Anna sebou trhla.

"Nechci perly mami, chci být s tebou."

Perly napadané na kabát se přeměnily v krůpěje stékající vody. Jejich záře zvolna pohasínala díky nyní vzdalujícímu se světlu.

Anna dostala strach, že všechno se nyní ponoří do absolutní tmy. Chtěla už jenom usnout a neprobudit se. Schoulila se na zem do klubíčka. Z kabátu se skoulela poslední perla a cinkla o chodník. Anna vyčerpaně pozorovala, jak se kutálí kamsi do tmy a už nepřemýšlela o ničem. Koutkem oka však zaznamenala jakousi změnu. V domech se objevila rozsvícená okna. Lampy na ulicích se probouzely ze tmy a začaly také svítit. Po chvíli byla celá ulice osvětlená. Přes ulici přeběhla kočka. Jen měsíc na obloze už nebyl vidět. Ulice ožila.

V tom novém světle, vycházejícím z pouličních lamp, viděla po chodníku přicházet svou matku.

"Mami, jsem tak ráda, žes pro mě přišla." S posledních sil se natáhla po matce.

V ten okamžik ve své ruce ucítila teplou ruku své matky a její stisk opětovala svým stiskem.

"Krize je zažehnána, je zpátky, Bude v pořádku."

Anna pozvolna otevírala oči a nad sebou viděla ustaranou tvář své matky. Na nemocniční přikrývku, pod kterou byla Anna ukrytá, z matčiných očí skapávaly slzy, které nyní překrýval šťastný úsměv.

Psychologie prodeje

"Hele Máňo, koukej, je to ve slevě. To si koupíme aspoň 3 ne?"

"Neblázni, co s tim budeme dělat? Vždyť to na nic nepotřebujeme."

"Ale nepovídej, to se vždycky hodí. Jedno si necháme, jedno dáme mladejm a jedno do rezervy. Chleba to nejí, tak co."

"No já nevim Pepo, nejsou to zbytečně vyhozený peníze? A mladý mají úplně jiný vkus, třeba o to nebudou ani stát."

"Ale láry fáry, ještě po tom skočí rádi, vždyť víš, že nesmrdí korunou."

"Radši bych jim ty peníze dala, aby si koupili sami, co chtějí, nemyslíš?"

"Tak to ne Máňo, stejně by je rozfrcali za kraviny."

"No, jak myslíš Pepo, ty tomu rozumíš víc."

"Koukej Pepo, mají to ve slevě, to musíme koupit, aspoň 10 kousků."

"Neblázni Máňo, kdo by to sněd? Takovejch jogurtů. Víš dobře, že já to nejím a ty jich 10 rychle sníst nestačíš, za chvíli prochází záruka, podívej. Posledně jsme to taky nakoupili, a potom se to vyhazovalo."

"Jenomže Pepo, já se podělím s mladejma, polovinu jim dám."

"Prosímtě, vždyť to tam nikdo nejí a krom toho nedávno jsem někde četl, že to není ani zdravý, že ty kultury, co v tom jsou, jsou zvířecí. Psala to nějaká kapacita přes jogurty."

"Ale láry fáry, tomu nevěřím, to by to přece nemohli prodávat, ne?"

"No jak myslíš Máňo, ty tomu rozumíš víc."

"No to snad není možný, mrkni na to, oni mají ve slevě rum. Litr za 170 Kč, vidíš to Pepo?"

"Jo vidim to Máňo, kolik jich vezmeme?"

"Kolik bys tak myslel Pepo? Pět, nebo šest?"

"Hele Máňo, když se nám tak zadařilo, vezmeme jich sedm, ne?"

"Tak jo, osm. Jenom mi prosímtě řekni, co jsme to vlastně původně chtěli nakoupit?"