Jak byla Buffet u lidskýho doktora

 

Moje panička onehdy říkala, že budeme muset jít na očkování k paní doktorce.

Už jsem u paní doktorky byla mockrát a vůbec to nemám ráda. Jenomže moje panička když něco řekne, tak to tak musí být. 

Řekla mi: „ Žolinko, musíme tě nechat zase naočkovat, už by nám očkování propadlo, a alespoň někdo z naší rodiny bude řádně naočkovaný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, že teď se o očkování pořád mluví v televizi, v rádiu a vůbec všude. I paničky v naší psí skupině si o tom dost často povídají.  Já kolem nich pořád běhám, tak tedy vyslechnu leccos, všemu sice moc nerozumím, ale nedávno paničky zrovinka zase probíraly to očkování.

I když panička o mě často prohlašuje, že jsem malá trubka, pochopila jsem, že Buffet naočkovaná není a moje panička taky ne. Je to teda divný, protože když nejsou řádně naočkovaný jako já, mohly by dostat vzteklinu. Ale takovéhle věci já neřeším, hlavně, že Buffet nosí piškoty.

Jenomže Buffet byla někde na výletě a uhnala si tam pořádnou rýmu a kašel. Chodila sice s jejím hodným  poslušným, /jak žertovně říká svému pejskovi/ dál na procházky, ale chrchlala a smrkala jako divá a moje panička jí domlouvala, že by si měla zajít k paní doktorce, protože se jí to táhne už dlouho a je slyšet, jak jí to chrastí na průduškách.

Ale Buffet má pořád moc práce, tak na to zrovinka neměla čas, potřebovala se také dát ostříhat, aby byla krásná, až k ní přicestuje její malá vnučka, tak místo na očkování si šla nechat udělat nějaký test, prý pro jistotu, aby neměla tu Korunu, nebo Koronu, nebo co, a vyšlo jí, že je negativní.

Sice nevím, co to všecičko doopravdy znamená, ale důležitý bylo, že vnučka mohla k chrchlajícímu Buffetu opravducky přijet, i když stejně v zápětí hned zase odcestovala, protože její maminka,  dcera Buffetu, měla strach, že by se mohly stejně nakazit něčím jiným, než Korunou,  jelikož prý existují i jiné nakažlivé nemoci.

Buffet chrchlala upřímně dál a dál, a tak se nechala přemluvit, aby navštívila lidskou doktorku, která jí proposlechne a napíše nějaké úderné léky.

Když je jí večer při procházce moje panička zeptala, jestli byla u doktorky, Buffet paničkám vyprávěla svůj podivný zážitek z lidské ordinace.

Moje panička se dílem řehonila, dílem podivovala a pravila, že tento svět se řítí do psí prdele, ale to já si teda vůbec nemyslím, protože tam by se nevešel.

Buffet tedy k paní lidské doktorce opravdu šla a byla příjemně překvapena, jak je čekárna naprosto prázdná. Naplnilo ji radostné poznání, že nebude dlouho čekat a půjde za malý okamžik do ordinace, ale její nadšení brzičko vyhaslo zároveň s pohledem na ceduli na dveřích, kde stálo, že pacienti musí být objednáni předem telefonicky, což Buffet nebyla ani náhodou.

Jelikož je to ale žena činu, a i když chrchlá jako tuberkulozní, myslí jí to přímo ďábelsky, vzala tedy svůj mobilní telefon, vytočila číslo ordinace, v jejíž čekárně se nyní nacházela, a do telefonu pravila:

„Dobrý den, já sedím tady v čekárně a bohužel jsem neměla ani tušení o nově nastaveném statusu telefonického objednání, tak se tedy telefonicky objednávám na teď.“

Bylo to velmi odvážné, ale Buffet už je taková. Dál se prý věci odvíjely velmi rychle a zcela neočekávaně.

Z ordinace vyběhla brunátná sestra, která na Buffet dštila oheň a síru.  „No, takhle to nefunguje drahá paní, musíte být dopředu řádně objednaná, tady se lidé objednávají i 14 dní dopředu.“

Buffet bystře pochopila, že by se taky se svým dost akutním problémem k doktorce nemusela vůbec probojovat a tak v tomto duchu rychle změnila taktiku.

„ Sestřičko, já mám dva dny starý negativní PCR test a ten kašel, co mě teď trápí, opravdu není Koronavirus, nemusíte se bát, že se nakazíte.“

Sestra však nedbala a pravila, že tady v čekárně nemůže zůstat, že se tedy poradí s paní doktorkou, jestli jí vyšetří, nebo se bude muset předem stejně objednat.

Buffet si v duchu položila logickou otázku, jak to asi dělají lidé, kteří třeba mají vysokou teplotu, nebo průjem,  když objednací doba je tak dlouhá a cynicky jí napadlo, že to je takzvaná doba selektovací, kdy  buď nemoc přežiješ a nebo ne, ale hned si tyto zhoubné a zneklidňující myšlenky zakázala.

Na to sestra vynesla z čekárny židli s tím, že Buffet vypakovala na chodbu, aby tedy počkala na chodbě a zmizela do opět prázdné čekárny.

Na to moje panička zařvala už docela nahlas. „já ti to nevěřím, tohle přece není možný, to sis vymyslela, přiznej se.“

Buffet se dušovala, že ne, na to moje panička pravila: „No jo, to je fakt tak stupidní, že to ani nejde vymyslet, tohle se musí fakt zažít.“

„ A co bylo dál?“  lezly paničkám oči z důlků a lapaje každé slovo, dál naléhaly na Buffet, aby pokračovala.

„No,“ pravila Buffet, „tak jsem tam seděla na chodbě, na té přinesené židli a kolem mě chodily malé dětičky do dětské ordinace k dětské paní doktorce a pro sebe jsem si přemýšlela, jestli jsou také objednané a nebo tyhle móresy jsou jen u doktorů pro dospělé. Potom se ale stal zázrak. Sestra na mě volala, že mohu jít dál.  Dostala jsem se k doktorce. Dál se vše se odehrávalo celkem potichu, ono v těch respirátorech není moc rozumět a tak vlastně ani nevím, co mi je. Sestra mi nabrala krev, doktorka  proposlechla  a řekla, výsledky budou zítra a že potom pošle e-recept mailem. To je vše.“

Paničky byly naprosto konsternovány. „No to snad ani není možné, kdyby to nebyla tvoje čerstvá zkušenost, tak tomu bychom nevěřily.“

Moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat  a Buffet se zhrozila, že kdyby se to v tý ordinaci domákly, tak že už by tam zřejmě doživotně nesměla přijít. Ani kdyby se objednala měsíc dopředu.

Na to moje panička udělala v naší skupině malý průzkum dotazem na ostatní paničky, zda-li u jejich obvodních doktorů panují také tato originální pravidla a naštěstí se jí dostalo ujištění, že ne. Tím se trošku uklidnila, jelikož ona momentálně ani neví, kdo a kde je teď její obvodní doktor, jelikož ten původní odešel do penze.

Potom udělala závěr tématu tím, že vznesla myšlenku, že jestli to takhle fungovalo v té době, kdy byla korona na vzestupu, že se ani nediví, že pomřelo tolik lidí.

Všechno jsem to slyšela a když moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat, tak jsem to práskla, protože paničku mám ráda a moc se jí snažím poslouchat, aby ze měla radost, když mi jinak říká, že jsem její malá trubka, co se moc bojí bouřky.

 

Tento příběh je založen na pravdě a hlavní aktérka si přeje být v anonymitě, tudíž jsem příběhu dala jiný rámec.

Moc mi to má psí hlavička nebere.

 

  Moje panička říká, že zase procházíme kritickým obdobím. Já tedy nevím, co tím myslí, ale je pravda, že mě zase hlídá jako oko v hlavě. Vlastně jako vždycky, když mám velikou chuť hodně si hrát s pejsky. Nejvíc miluju Sorbona, ale panička mi ho pořád rozmlouvá a povídá mi: „Žolinko, tohle není tvůj typ. Já sice chápu, že se ti líbí urostlí chlapíci, ale tenhle fakt není pro tebe. Vždyť je to takové menší tele.“

Panička mě vodí na vodítku a prý mě pro jistotu vůbec nepouští, protože říká, že jsem rozháraná a neposlušná.

Taky říká, že  v tomhle období se chovám jako  coura a ne slušně vychovaná psí slečna. Tak nevím.

A taky chce, abych se jenom kamarádila s Lerouškem, který je gay a vždycky říká:

„Vidíš Žolinko, s Lerouškem jsi v bezpečí. Kdyby ses kamarádila s tím velikým čoklem, mohla bys přijít k ouhoně. A ty přece víš, že nejsi mateřský typ. Přece nestojíš o zlobivý haranty, kteří by tě jenom mořili, kousali a musela bys je krmit. Ty přece ráda chrníš, a kdybys měla štěňátka, vůbec bys nemohla odpočívat, víš?“

Moc tomu sice nerozumím, ale vím, že paničku musím poslouchat. Jenomže když láska je láska. Tak jsem teď nějak nešťastná. Leroušek se se mnou kamarádit nechce, chtěl by se taky kamarádit se Sorbonem, ale  Sorbon, jak říká moje panička, je správný heterák a tak Lerouška úplně ignoruje.  Maximálně mu dovolí, aby ho podběhl a dává při tom pozor, aby ho nezašlápl. Asi to proberu s kocourem Číčou, to je chytrý kocour a možná mi třeba poradí. 

Někdy se mi sice směje a mňauká na mě“ „Dyš ty si taková trubka Žolino, do čeho to PánBůh duši dal. Estli  si uženeš ňáký štěněcí potvory, už s tebou nikdá nepromluvim. Měj rozum,  nemůže nás tady bydlet deset. To bych se fakt musel vodsaď vodstěhovat. A sem tu už pevně zakutlošenej, tak to bych jako nerad, tak, že chraň Tě PánBůh přijít domů z voutěžkem.“

Tak to ve svým psím životě vůbec nemám jednoduché, ale naštěstí už vím, že mi tohle všechno neštěstí za čas zase přejde a budu zase veselá a hodná Žolinka.

Panička tomu říká, že se zase vyzdravím z touhy po mateřství.

 

Poslední den se sexy obojkem

Tak už jsem zase úplně normální pejsek. Sexy obojek nějak přestal fungovat a panička říká, že to je prostě život. Jednou jsem prý dole a jednou nahoře. Já teda tomu moc nerozumím, mě je dočista jedno, jestli skáču nahoru a nebo dolů, ale pejskové se kolem mě dočista přestali točit.

"Jo Žolinko, přestala jsi být pro všechny krásné i méně krásné psí milovníky atraktivní, víš?"

Ona se teda panička ale trošínku plete. Třeba takový Leroušek, pejsek pochodujícího Bufetu nebo-li Piškotárny si mi nikdy moc nevšímal a nevšímá. Ať mám sex appeal a nebo nemám. Já na něj dorážím a skáču, ale on je nějaký nafrňouskaný nebo co a ani když jsem byla celá úplně nejvíc ze všeho sexy, jsem ho vůbec nezajímala.

---

Moje panička mě tehdy utěšovala, abych si z toho nic nedělala. Povídala mi: "Víš Žolinko, on je Leroušek gay, jeho nezajímají takové hezké holčičky, jako seš ty, tak z toho vůbec nemusíš mít komplex, Leroušek je prostě homosexuál."

Já úplně určitě žádný komplex nemám, protože i kdyby Leroušek byl třeba svatý apoštol, mě je to dočista fuk, protože na jeho záda se moc pěkně přistává a o jeho tělo se celkem hezky a měkce v plném trysku brzdí a taky vůbec nevím, co to homosexuál je. Ale mě to docela nevadí, že to nevím, protože panička říká, že nemusím vědět všechno, ale že je nejdůležitější, že vím, kde máme doma piškoty. Já totiž umím moc hezky koulet očima a loudit. To mi jde hodně dobře. A u té špajzky v kuchyni se naprosto překonávám. Sotva je panička v kuchyni, jsem tam v cuku letu a žadoním a žadoním. Panička se zlobí, že budu tlustá, ale já kroutím ocáskem a očima, jak to jde nejvíc a tak vždycky z ní nějaký ten piškotek vydundám. Ona mi kupuje piškůtky pro pejsky, ale já myslím, že by mi chutnaly i kdyby byly třeba pro žirafy a nebo pro děti. Piškotky jsou totiž hodně velká ňaminka.

Panička když vidí, jak se oblizuju, vždycky mi říká: Žolinko, ty jsi taková mlsná koza, víš to?"

To si myslím, že není možné, když jsem se narodila jako štěně, nemůže ze mě být koza, ale nehádám se, protože moudřejší ustoupí. A že moudrá budu asi já hodně, soudím z toho, že panička se vždycky nahlas ptá, co že jsem to zase v té mé chundelaté hlavičce vymyslela za moudrost.

Co se týče velkých moudrostí, na ty je opravdu šikovný kocour Číča, Číčovi moudrosti prostě jdou tak nějak sami. Panička si to teda nemyslí, ona tomu neříká moudrosti, ale kraviny. Ale kraviny to být nemůžou, protože Číča je kočka a ne kráva. Kdyby teda aspoň panička řekla číčoviny. Ale ona to vůbec má nějaké popletené. Já se na ní za to nezlobím, protože jí mám hodně ráda a vždycky se na ní moc těším až přijde z práce. Někdy taky do práce nechodí a hned dva dny za sebou. To jsem potom pořád u ní. Ona se někdy hněvá, že se jí pořád motám pod nohama, když vaří, ale to já musím, co kdyby jí třeba upadl kousek něčeho dobrého, ne?

On teda Číča je tam taky, ale je nějak šikovně schovaný, třeba leží na židlích, co jsou zastrčené pod stolem a tak na něj panička ani nevidí a tudíž na něj ani nehudruje, ale zase když něco upadne na zem, já jsem u toho vždycky první a schlamstnu to rychlostí blesku. Poslední dobou mě panička hodně zkrášluje, asi je jí taky líto, že už nemám ten sexepíl. Udělala mi manikúru i pedikúru, ostříhala mi vousy a docela mě i vykoupala. Mě se z toho tedy nelíbilo docela nic, ale asi chce, abych byla hodně krásná. Číča se tomu šklebí a prská na mě: "Žolino, jak je to možný, že si furt taková naivní trubka. Dyk vona se dočista nudí, páč sem jí vodpravil počítač a vona po večerech nemá co dělat. Ale radči tebe než mě, tak to nebudeme zase až tak škrabat."

Číča vůbec na mě mluví tak vznešeně a noblesně, je to opravdu kočičí kapacita. Když mu chci udělat velikou radost, tak se od něj nechám ulovit. Je to velká legrace. Už na něm poznám, kdy na něj přijde lovení. Oči mu planou a pěkně na mě skočí a zakousne se mi do krku. Zespodu. Někdy to malinko bolí a tak vykvíknu, ale on má radost a tak to vydržím. Aby mi to nebylo moc líto, potom mě ten zakousnutý krk pěkně umyje. Panička když vidí, že mi zase rdousí, tak na něj křičí: Číčo, nech tu Žolinku živou jo?"

Ale i když není doma, ještě mě Číča nikdy opravdově nezakousl. Stejně je to žůžo bydlet s kocourem. To nikdy nejsem sama doma a tak se doma vůbec nemusím bát.

Ve stínu pod stromem

Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.

---

Když jsem na ní kroutila hlavičkou, že tomu nerozumím, byla smutná a tekly jí slzy. Snažila se mi to ale vysvětlit. "Žolinko, každý, pejsek, jako každý jiný tvor odchází, když přijde jeho čas někam jinam, víš? A Rézinka právě přešla tenhle duhový most, kdy cesta vede jenom tam, ale zpátky už nemůže, víš? "

"To bude ale smutná, ne?" napadlo mi, protože mě by bylo určitě smutno bez mojí paničky a kocoura Číči a vůbec bez všech, co mám ráda.

Ale panička řekla: "Ne, nebude smutná, bude si tam hrát s jinými pejsky, co už tam jsou a bude běhat na sluníčku a skotačit."

Aha, tak takhle to tedy je.

"A proč vlastně chodí přes ten most, když i tady jsou pejsci, se kterými se přece taky dá skotačit?" zakňourala jsem otázku.

"No, to je proto, že mnohdy už je pejsek nemocný a nebo starý a tělo už ho neposlouchá a už prostě skotačit nemůže. A tak se rozhodne, že půjde k jiným pejskům, do jiného, duhového světa."

"A jak tam ale trefí?" ptala jsem se sama sebe. Jenomže panička mi nečekaně odpověděla:

"Když přijde ten čas, kdy pejsek už nemá sílu, ani chuť do života, cesta se před ním sama otevře.

A on odejde. Tak to prostě je."

Sice mi bylo divné, že když to tak prostě je, že je z toho moje panička smutná.

"Ty si s tím netrap chundelatou hlavinku, tak to v životě chodí. Ty skotač a běhej se všemi psími kamarády a raduj se ze života co nejdéle."

Copak to to, to já se raduju o sto šest, a ještě víc, protože panička ze mě udělala velkou parádnici. Koupila mi totiž svítící korálky na krk. Je to tedy obojek, co svítí, ale dává mi ho jenom navečer. Abych se prý neztratila. Rézinka měla podobný a i přes to se ztratila. Jenomže ona se ztratila jenom z naší skupiny. Zajímalo by mě, jestli se dočista ztratila

i s tím svým svítivým obojkem a nebo bez něj. Asi ale bez něj, protože když za duhovým mostem pořád svítí sluníčko, vlastně ho tam nepotřebuje. Sluníčko je prima, ale taky musí být trošku stínu. Ve stínu se totiž moc hezky odpočívá. Hlavně po skotačení a dovádění.

Panička určitě věděla, na co myslím, protože mi odpověděla:

"My, Žolinko budeme na Rézinku vzpomínat, protože víme, že teď právě odpočívá ve stínu pod velkým stromem."

Není dav jako dav..

Moje panička říká, že už jsem skoro dospělá a že musím být rozumná a hodná holka. Že prý jsem už velká psí slečna a podle toho se taky mám prý chovat. Že sice chápe, že s mou trošku prasátkovskou povahou sice nemůže čekat žádné zázraky, ale že bych se trošku snažit mohla. Vždycky mi povídá: "Žolinko, chovej se drobet jako dáma, nemůžeš přece sama lítat za každým čoklem, musíš se taky trošku dělat vzácná, víš?"

Já tedy nevím, jak se dělá "být vzácná", tak jsem to konzultovala s kocourem Číčou a on mi vysvětlil. "Si psí trubka Žolino, to se musí umět a musí na to bejt talent a taky bys musela v sobě mít ňákej ten sex appeal. Jenomže to ty vopravducky nemáš, páč ty si jenom hloupatej čokl."

Panička sice říká, že jsem chytrá holka, ale o talentu a tom dalším neříká vůbec nic. Tak nevím. Číča je kocour mazaný, ale co je to ten sexepíl mi nevysvětlil.

Za to o tom nedávno začala mluvit panička. "Žolinko," povídala, "teď budeš muset nějakou dobu chodit s obojkem a na vodítku, abys nepřišla k ouhoně, víš? Budeš mít kolem sebe moc a moc ženichů a budeme muset dávat pozor, aby tě nějaký ten vochomejták nesprznil. Čoklové za tebou budou lítat jako diví, protože pro ně budeš sexuálně přitažlivá."

Když mi to moje panička takhle vysvětlila, pochopila jsem, že mi ten sexepíl asi koupila a schovala do obojku a že ti pejskové se za mnou pohrnou protože je můj obojek bude lákat. Sice se nerada pohybuji v davu, mám ráda kolem sebe volnost, ale vypadá to tak, že panička nijak jinak nedá.

Hned jsem řekla Číčovi, že už mám ten sexepíl, ale on na mě jen tak útrpně pohleděl a jinak se se mnou vůbec nebavil. Možná mi můj sexepíl trošinku závidí.

Panička si mě teď vůbec hodně hledí. Nedávno mi povídala, že vypadám jako mužatka, protože mám dlouhé fousy. Potom odněkud přinesla nůžky a ostříhala mi celou bradu. Moc se mi to nelíbilo, ale vůbec to nebolelo a tak jsem to musela vydržet. Mě se moje fousy líbily, ale panička pravila, že psí slečny fousy nenosí a že vypadám jako stará mladá. Tomu taky nerozumím, buď můžu být stará a nebo mladá, ale takhle najednou, to mi moje makovička nebere. Já si s tím ale hlavu nelámu. Protože pejskům se líbím i tak. Pořád se kolem mě nějací motají a panička mě hlídá, jako oko v hlavě. Já bych chtěla skákat a hopsat a hrát si na honěnou, ale panička mě nepustí. Tuhle mě dokonce poponášela. Motal se kolem mě jeden fešný pejsek, jenomže on si se mnou nechtěl hrát na kousanou, ale pořád na mě chtěl nějak divně skákat a to se mi moc nelíbilo. Panička ho odháněla a nakonec mi musela odnést. Trošku mi bylo paničky líto, že se se mnou dře a tak jsem se snažila dostat se zpátky na zem, ale ona mě držela pevně a pustila mi, až když odehnala toho pejska, co určitě chtěl můj sexepíl.

Tak teď mám kolem sebe davy pejsků, ale panička z toho není ráda a chtěla by, aby nám, tedy mě, všichni už dali pokoj. Říká mi: "No Žolinko, není dav, jako dav, víš?"

Nevím sice přesně, co má na mysli, ale asi je jí líto, že já mám tolik nápadníků a ona nic.

Je mi dočista fuk, že prská...

Moje panička se se mnou moc ráda špacíruje. Sice většinou až k večeru, ale i tak je to hezké. Ona se tedy špacíruje víc s Bufetem, Kmotrou, paničkou Džesíkovou a paničkou Rézinkovu, ale mě bere pravidelně sebou. " Není na pravidelnost", říká, když se obléká na večerní procházku. Já už jsem připravená u dveří, aby na mě nezapomněla, ale Číča na mě hledí opovržlivě a vrčí si pod fousky: "Nojo, už zase dete rajzovat, aby ses Žolino z toho nezjevila. Tady zase budu tvrdnout, než se ráčíte přihnat domů, že sem tě nezakous, dyž si byla malá. Teďkanc abych furt čekal, než si vona všimne, že taky existuju."

Jenomže mě je to dočista fuk a nebo-li jak říká moje panička šumák. Ať si Číča prská jak chce, kocouři to přece mají v pracovní náplni, ne?

Paničky už zase začaly nosit na vycházky pivínko. Všechny nosí cestovní lesní kabelky, kde mají ty pivínka, kalíšky, podložky pod zadek a jiné důležitosti. Když se moje panička usadí na lavičku, přijde na řadu Bufet se svou lesní kabelkou. Podá mojí paničce flašku a moje panička jí slavnostně otevře a rozlévá do pohárků. Bufet potom naplněné pohárky rozdá všem přítomným. Tedy přítomným paničkám, ne pejskům. Tedy abych byla úplně pravdomluvná, puntíkatý Džesík by pivínko pil docela rád, ale jeho panička mu dá jen tak olíznout. Já budu asi abstinentka, protože by mě nebavilo nosit do lesa kabelku. Já mám radši klacíky a šišky , ty se dají sežrat na místě, tak kabelku opravdu nepotřebuju. A když mám žízeň, prostě se napiju u rybníčku. Celkem se divím paničkám, proč to nedělají taky tak, vždyť ta voda z rybníku je taková dobroučká a nemusely by se vláčet do lesa s tolika věcma, ale zase na druhou stranu ať si dělají co chtějí, já se můžu aspoň hezky prolítat. Ony ty paničky asi rádi sedí u rybníka, povídají si,upíjejí to pivínko a dívají se kolem.

Bufet je vůbec ze všeho nejlepší, protože se stará o nás o všechny. Moje panička sice hartusí, že budeme všichní tlustý, ona po pivu a já po piškotech, ale sama sem viděla, jak vozí to pivínko v autě a potom ho dává Bufetu domů.

Paničky tedy pijí z pohárků a já se začnu věnovat mojí nejoblíbenější venkovní hře, chytání a požírání mravenců. Ale už jsem je asi všechny vysbírala, protože nejsou ke schlamstnutí v takovém množství jako dřív.. Moje panička říká, že asi mají vyhlášeno stanné právo a od 18,40 do 20,00 mají kvůli mě zákaz vycházení. Tak nevím.

Někdy se stane, že se naše skupina sejde v malém počtu, to znamená moje panička a já Žolinka, se samočisticím westíkem Lerouškem a jeho paničkou, co funguje právě jako Bufet. Já mám Lerouška ráda, protože se na něj moc hezky hopsá. On sice na mě vrčí, ale to mě vůbec nezajímá. A tak si s ním hraju na kousanou proti jeho vůli a moje panička mi říká: "Žolinko, šetři si Lerouška, ať si ho neponičíš." Bufet se kácí v srdeční slabosti, ale zlobí se na mě jenom malinko, protože ví, že i když sem už docela velká, jsem ještě pořád štěně.

Nedávno jsem si chtěla zase zahrát na kousanou s vrčenou s Lerýkem, když šel okolo Bass páníčkem. Bass je hodně velký pejsek a moje panička říká, že je to bojové plemeno. A protože s námi nebyl Džesík, který nemá rád žádné dospělé pejsky, Bassovo páníček se u nás zastavil a povídá našim paničkám: "Co že jste dnes na sabatu v tam malém počtu?" Moje panička pokrčila rameny a odpověděla. "Ale i vy máte dneska nějaký jiný směr, než obvykle, ne?" A tak si tam naše paničky povídali s tím páníčkem a já si hrála s jeho velkým psem. Bufet páníčkovi nabídla pivínko, ale on nechtěl, povídal, že pije rum. Ten Bufet neměla, ale jemu to asi nevadilo, protože , i když Bufet neměla rum, tak stejně neodešel.

Moje panička trnula, že mě jeho Bass zašlápne a nebo přetrhne na čtyři kousky, ale on mi nic neudělal a pěkně jsme se honili. Byla to velká legrace, moc jsem se pobavila a myslím, že se dobře pobavily i naše paničky. Když jsme se s nimi po dlouhé době rozloučili, paničky si notovaly, jaký je to velký fešák. Nevím přesně, koho tím fešákem myslely a o kom mluvily, ale myslím si, že o Bassovi to nebylo.

Haf.

Už nechci být hodná holka, raději budu nemožně zlobivá...

Moje panička mi často říká, že jsem takový radostný střapatý kartáč.Kartáče a kartáčky všeho druhu ráda ohryzávám a potom zase zvracím, tak se mi docela líbí, že mi taky říká kartáčku a smetáčku. Vždycky na ní radostně zavrtím ocáskem a ona mě podrbe za ušičkama.

Jenomže zrovna nedávno se mi nějak radost ze života vytratila. Bylo mi moc špatně, blinkala jsem o sto šest a aby toho nebylo málo, začala jsem kakat kečup. On to tedy nebyl opravdový kečup, to mi panička nedává papat, ale jako kečup to docela vypadalo. Když to panička viděla, dočista pobledla a hned řekla: "Nebudeme na nic čekat Žolinko, jdeme." Hned se začala oblékat, jako že snad půjdeme na procházku. Divila jsem se, kam bysme v noci tak šly na procházku a taky se mě nechtělo nikam jít, ale dostala jsem obojek a tak jsem musela. Panička mě vezla docela dlouho v autě a když jsme byli na místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, zavedla mě do nějakého domu, kde už na mě čekalo hodně a hodně pejsků. Já vlastně nevím, jestli všichni ti pejskové čekali zrovinka na mě, tak jsem jim řekla, že mi není dvakrát do hraní, ale oni se na mě nezlobili, protože jim asi taky nebylo právě nejlépe. Panička mě vzala na klín a začaly jsme čekat. Nevěděla jsem, na co čekáme, ale najednou vyšla ze dveří panička bez pejska, která byla celá v bílém oblečku a ptala se nás: "Tak co tady máme?"

Z jedné strany se ozvalo: " Asi vykloubený kyčel", z další: " Roztrženou packu", "Netečnost a malátnost" a já nevím co všechno ještě. Moje panička se také hlásila: "Zvracení a krvavý průjem."

Bílá paní jenom vzdychla a prohlásila: "Budete muset být trpěliví, jsem tu sama a mám tady komplikovaný případ."

Moje panička nesměle vykvíkla, že mám teda ten průjem, ale že bychom přišli až zítra ráno. Bílá paní pravila, že ať přijdeme tak kolem deváté a zakázala mi jíst. To mě teda nevadilo, protože jsem stejně na nic neměla chuť a tak se jelo domů. Druhý den ráno byla v tom domě zase jiná sešlost pejsků, ale ani tentokrát to na žádnou velkou hru nevypadalo.

Všichni se drželi u svých pánečků a paniček a čekali, až je bílá paní pozve dál. Byla jsem trošinku zvědavá, co tam je, ale jenom opravdu malinko, protože mi bylo dost špatně. Konečně jsme přišli na řadu my. Bílá paní mě dlouho prohmatávala bříško a já bylo moc hodná. Jenomže potom přišla jiná paní a ta mi do packy zamontovala nějaké píchací udělátko, aby mi tamtudy mohla téct krev. To se mi ani trošinku nelíbilo a tak jsem chtěla packou uhnout. Jenomže ona mě držela tak pevně, že to nešlo. Sice povídala, že jí všechno teče vedle a že bude jako řezník, ale hlavně, že už pustila mou nohu. Čekala jsem, že mě vyndá i to píchací, ale nechala mi to v pacce zamontované a ještě to olepila náplastí, abych si to prý nevykousala. Tomu jsem moc nerozuměla, ale když panička nic neříkala, tak to asi bylo tak správně. Už jsem chtěla jít pryč, protože se mi tam docela přestalo líbit, ale přišla znovu bílá paní a do kožíšku mě něčím dvakrát ale opravdu hodně píchla. Bolestí jsem se točila dokolečka a moje panička mě utěšovala a konejšila. "Žolinko, to za chvilinku přejde, uvidíš."

Potom už mě obě bílé paní nechaly, něco si šuškaly s mojí paničkou, daly jí nějaké zabalené dobrůtky v sáčku a mohly jsme konečně ject domů. Doma jsem spinkala až do doby, než mi panička odlepila tu náplast na noze a povídá mi: "Ta paní v bílém byla zvířecí paní doktorka a to co máš zapíchnuto v pacce, tomu se říká kanyla. Já ti teď dám antibiotikum přímo do žíly, neboj nic, bude to hned. Jsi přece hodná holka, viď?" Vůbec jsem nerozuměla tomu, co povídá o doktorkách a o kanylách, vím ale, co znamená "hodná holka". Ale to už jsem cítila, jak se mi do žil rozlévá nějaká tekutina, jako u bílých paní, vlastně zvířecích doktorek. Dalo se to vydržet, co by ne, ale hlavně, se mi po tom udělaĺo o hodně líp a taky jsem dostávala pomalu pořádný hlad.

Jenomže panička řekla, že stůňu a že nesmím nic jíst minimálně dva dni. Další den jsme zase jely k doktorkám. To už sem byla docela veselá a hlavně hodně hladová. Bílá doktorka měla radost a moje panička taky. Vyndaly mě kanylu, zase si s paničkou něco špitaly a potom paničce daly nějaké bílé a červené malinké koláčky a pytel granulí. Konečně jsem mohla něco zblajznout. Moc jsem toho tedy nedostala, jenom takřka na ochutnávku, ale zase po malých množstvích častěji. Já bych chroupala i hřebíky, jaký jsem měla veliký hlad, ale tentokrát nepomohlo ani zuřivé kroucení ocáskem ani nejsmutnější psí oči.

Teď už jsem zase asi zdravá, panička mi dvakrát denně cpala do krku ty barevný kousky koláčků od bílých paní. Že jsem už dostatečně ve formě viděla na vlastní oči, když jsem s vehemencí sobě vlastní rozkousala 10 dřevěných tužek, které mi Číča přinesl, ani nevím odkud. Číča je hodný kocour, protože ví, jak ráda hryzám dřevíčka a šišky a protože mě panička hlídala jako ostříž, abych nemohla spásnout nic nežádoucího, podstrojil mě hned, jak jsme spolu zase zůstali sami doma.

A tak jsem poznala, že být hodná holka se mi už nechce být. Raději budu zlobivý smetáček a kartáček.

Přes přísný zákaz dotýkám se všeho.

Moje panička je sice hodná, ale nedovolí mi žádné pěkné hraní, co mi baví.. A taky nesmím nic kousat, čůrat a kakat v bytě, tahat za dečky a honit kocoura. To honění kocoura se mi líbí ze všeho nejvíc a jemu asi taky. Vždycky se to potom vyvine v pěknou fackovací akci, kterou Číča bravurně ovládá. Jenomže panička se vždycky zlobí a volá: "Uklidněte se zvířeno."

Já ani Číča teda nevíme, co je to zvířena a tak si jí moc nevšímáme, protože nám není jasné, komu a proč to vlastně říká.

Panička se hněvá: : "Žolino, přestaň tady lítat, vylítáš se venku."

Tomu moc nerozumím, protože přece nelítám, vždyť nemám křídla a nejsem ta krásná labuť, jak si kdysi panička, když jsem byla ještě malá, myslela, že ze mě bude. ˇ Ale pro jistotu zkouším lítat i venku, kde nejsou nízké stropy, ale vysoká obloha, ale lítat mě stejně nejde, ale to nevadí, tak aspoň hodně rychle běhám. Jsem nejrychlejší z naší psí smečky a moc ráda v plném trysku skočím na záda Lerouškovi, o kterém jeho panička říká, že si s ním připadá, jako když vozí kačera na provázku po náměstí. Leroušek si totiž pořád všechno prohlíží jako okázalý turista v cizím městě, rozvážně a důstojně chodí a tak je ideální jako bezpečná přistávací plocha pro moje čtyřnohé pozemské lítání. On asi není moc rád, když na něm přistanu tu zleva a tu zprava, jeho panička se bortí a moje panička na mě křičí:

"Žolinko, šetři si Lerouška, ať tě dlouho vydrží."

I venku mi panička hodně věcí zakazuje. Tedy abych byla úplně přesná, snaží se mi zakázat. Ale tak nějak trochu jinak, než doma. Někdy jejím povelům nerozumím ani za mák. Třeba když mi řekne: "Nechoď nikam daleko, Žolinko." To vůbec nevím, co myslí. Pro ní je daleko dál než pro mě. Než ona ujde jednu dálku, já jich uběhnu aspoň pět. A tak si běhám a hopsám jak chci, ale když panička zavelí: Žolino ke mně, to vím, že mám přiběhnout." A panička má vždycky radost a řekne, že jsem hodná.

Taky vím, co znamená vyfič. To je zakuklený zákazový povel, že se mám ztratit. Tohle se moje panička naučila od Lenouškovo paničky, ale mě se to nelíbí, protože mě panička od sebe odhání. A já přece u ní chci být. Nejvíc vyfičuje, když vaří a já se jí motám pod nohama v naději, že mi dá něco dobrýho k snědku. Motá se tam i Číča, ale tomu neříká "vyfič", protože Číča je chytrý kocour a číhá zpovzdálí.

Když panička není doma, je mi smutno, a tak si hraju s věcmi, které jsou cítit po ní. Zrovna nedávno se mi podařilo uzmout její mezizubní kartáček, pěkně ho rozkousat a spolknout. Jenomže jsem ho asi rozkousala nějak špatně a on mi dost tlačil v bříšku a tak mi nebylo dobře. Když panička přišla z práce, hezky jsem se na ní podívala a začala jsem zvracet. Nejdřív jsem vyblinkala držátko kartáčku. Když to panička viděla, držela se za hlavu a povídala mi: "Žolinko, ty jsi taková trubka, to snad ani není možný…"

"Ale je to možný," chtěla jsem na ní zavrtět ocáskem, jenomže jsem to už nestačila, protože jsem začala blinkat ten zbytek. Panička zírala v němém úžasu, jak se z mých útrob vylučuje drátek obalený štětinkami. Jenom zasípala: "pro Krista Pána."

Když jsem to všechno vyblinkala, aby panička věděla, že už svůj mezizubní kartáček nemá hledat, hned se mi udělalo dobře a šla jsem se s chutí nadlábnout.

To mi panička naštěstí nezakazuje.

Nejen lidé jsou ďábelští a zvířátka andělští...

Moje panička o mě říká, že jsem psí ďábík, ale to není pravda. A tak jsem z toho byla smutná, ale Číča je hlava otevřená a tak vymyslel plán. Povídal mi: "Nefňukej Žolino, my tu potvoru a tu její partu vopravducky porádně zkompromitujeme. A vůbec, stejně už sme dlouho nic nevyvedli, ňák sme teďkanc moc hodný, ale nic se nemá přehánět. Nasadíme sakra silnej kalibr. Uvidíš, že s ní nikdo z tý její "skupiny" nebude mluvit. a potom přinde čas, kdy za náma eště ráda přileze..."

"A co Číčo znamená zkompromitovat?" zeptala jsem se toho mazanýho kocoura.

"To znamená, ty malý trdlo, že my jí prostě znemožníme, my jí jednoduše uděláme parádní vostudu a ukážeme světu jaká vona fakticky je. Vona furt mele, že chodí večer na volejbul, nebo volejbal, nebo jak se tomu nadává, dokonce tam nosí i míč, ale kdo by jí to asi tak sezobal, to bych teda chtěl vopravducky vidět...Dyk vona nám dočista kecá, Žolino. Já ti řikám pořád, že jí nejni co věřit.Já sem NĚCO našel a to něco taky vytroubim do světa. teda ty to vytroubíš Žolino, nakonec je to tvuj venčící ansábl, že jo. A to NĚCO je ouplně jíný, než ňáký sportování s balonem."

"Ale co když se na nás budou zlobit? Bufet už mi nedá nikdy ani piškot a Kmotra se se mnou přestane muckat?"

Měla jsem strach.

"Chceš bejt se mnou zadobře a nebo ne?" hrozivě mňauknul Číča.

"To víš, že jo Čičánku, ale přece jenom, já se trošku bojím."

"Nebud sralbotka a dokaž že si pes!"

Tak jsem Číču poslechla....

Je a nebo není mimo realitu?

Snažím se paničce dělat co nejvíc radosti. Už jsem přišla na to, že když se venku vyčůrám a vykakám, panička má opravdovou radost. A tak se snažím čůrat a kakat co nejvíc, aby měla hodně radosti, nejen venku, ale i doma, protože radosti není nikdy dost. Jenomže panička kupodivu nemá vůbec žádnou radost, když se vyčůrám, nebo vykakám doma a vůbec mě nechválí. Tak tomu moc nerozumím. Vždyť moje bobky uklízí venku stejně jako doma. No a když uklízí moje loužičky, vždycky mi říká: "Fuj Žolino, ty jsi ale hanba." Ale kocour přece taky kadí a čůrá doma Má takový záchodek a tam chodí na WC. A panička to taky uklízí. .A tomu neříká, že je hanba. Tak nevím, co po mě panička chce. Ale snad to někdy v budoucnu pochopím, protože teď jsem ještě malá a hloupatá.

Já paničku miluju, ale když není doma, k lásce mi stačí její věci. Taková její dentální nit, to je velká ňaminka a nebo mezizubní kartáček. To jsou přímo lahůdky, které si panička úzkostlivě přede mnou schovává, ale občas je někde zapomene a to je potom ta pravá chvilka je vyčenichat a pěkně si s nimi částí pohrát, částí sežrat. Kocour Číča mi rád pomáhá, na co nedosáhnu, to mi pěkně shodí a tak se s ním snažím co nejvíc skamarádit, jelikož jeho pomoc není věru k zahození. On teda tyhle paniččiny drobnosti nemá rád, ale se zájmem se dívá, jak chutnají mě. Panička mi říká, že jsem zkázonosná žužlátorka, ale když mě to tak chutná. Taky mi chutnají všelijaké klacíky a šištičky, ale tuhle se mi stalo, že když jsem venku dělala radost paničce a hezky jsem je potom kakala, jeden klacík se mi při tom nějak vzpříčil a dost to bolelo. Ale to nevadí, protože ta chuť za trošku bolesti stejně stojí. Panička na mě volá: "Žolinko, nežer to," ale já stejně neposlechnu, protože pořád musím něco hryzat. Venku i doma.

Tuhle jsem dokonce přehryzala i svoje vodítko, na kterém mě panička vláčí za krk. Sice jenom přes silnici, potom už můžu běhat, jak chci, ale já bych chtěla i přes silnici běhat bez vodítka. Panička sice říká, že to nejde, protože nemám talent učit se francouzskému vychování, které mi chtěla dopřát, ale už se ani nesnaží, protože nadobro pochopila, že já jsem poněkud prasátkovský typ. Ráda se válím ve všech možných přírodních vůních a obstarávám si do kožíšku krásné parfémy.

A tuhle se mi dokonce podařilo najít jakousi hodně voňavou hromádku pod papírem. Tak jsem jí chtěla rychle schlamstnout, aby to panička neviděla, protože ona pro tyhle pochoutky nemá zrovna velké pochopení, ale ona mě načapala a hodně se na mě zlobila a dlouho se mnou nemluvila. Já jsem se snažila si jí hned udobřovat tím, že jsem na ní skákala a kroutila ocáskem, ale čím víc jsem skákala a kroutila, tím víc mě ona odstrkovala a křičela: "Běž ode mě ty smradlo, takovéhle věci slušný pejsek nepapá." Ale když to spapám, tak to potom zase vykalím a ona mi dá odměnu za to, že jsem jí udělala radost. Moje střapatá hlavička ještě nerozumí spoustě věcí, ale snad se všechno naučím, protože věřím, že kocour Číča mi pomůže. On je totiž hodně mazaný. Panička vždycky říká, že jsme demoliční dvojka. Ale já myslím, že nám trošku křivdí. Místo, aby byla ráda, že se spolu hezky honíme, lomí rukama a volá na ostatní: "Všichni do krytů, na zvěřinu přišlo hraní."

Číča mi to vysvětluje tak, že vona,- myslí mou paničku, je mimo realitu, protože nerozumí zvířecí řeči a tak často neví, vo co prej mezi náma kráčí. Že prej ani nepozná, že von, Číča si se mnou nehraje, ale honí mě proto, aby si vyzkoušel, estli by mě doved eště zakousnout.

Mě se panička ale zdá hodně chytrá a mám jí ráda tak, že když přijde domů, nejradši bych jí vyskočila až na hlavu a nemyslím si, že Číča má pravdu, ale třeba jsem jeho mňoukání špatně přeložila, protože mňaučtinu ještě moc neovládám.

Moje Kouzelná země

Pro mě je kouzelná země to místo, kde jsem se svou paničkou, psí smečkou, Bufetem, Kmotrou a ostatními a dovádím se všemi pejsky. Panička mě nafilmovala přímo v akci. Tentokráte se okusuju se starší vlastní sestrou po mamince, ale kdo ví, jestli máme i stejného taťuldu. Ať je to jak chce, my to neřešíme, protože máme jiné starosti.

Co je dobré a co zlé...

Můj člověk zná hodně pejsků. A chodí se mnou mezi ně pravidelně na procházku. Každý pejsek, se kterým se skoro denně chodíme procházet, má taky svého člověka. Naši člověci vás vezmou ven, abychom jim dělali společnost, když jdou popíjet ten hnědý mok, který si sebou nosí v baťůžcích. Chtěla jsem ho také ochutnat, moc se mi líbilo, jak hezky pění, když ho jeden člověk začne rozlévat z velké láhve do průhledných pohárků, ale můj člověk mi to nedovolila a řekla ostatním, že ze mě roste pěkná dračice, co bude chtít chlastat pivo. Moc se tomu smály a já jsem radostí, že jsem je rozveselila, kroutila ocáskem jako o život.

Nejstarší pejsek z naší skupiny Džesík mě prozradil, že se neříká můj člověk, ale panička a nebo páníček a tak vím, že můj člověk je moje panička. Dřesík je velký a přísný pes a má na sobě hodně srandovních puntíků. Další pejsek Leroušek je "značkový, samočisticí westík, jak pyšně říká jeho panička, které zase ostatní paničky říkají "Pochodující Bufet." Asi proto, že má pořád plnou kapsu piškotů, které dává za odměnu. Moc se mi líbí, že když dostane jeden z nás pochvalu, piškot od Bufetu dostanou všichni. Moje panička se sice vždycky kácí do mdlob a povídá, že jí tohle občerstvení narušuje výchovu, to asi myslí mou, ale už rezignovala. A tak skáču ostatním pejskům po zádech, abych byla v piškotárně úplně nejprvnější.

Někdy na mě vrčí, protože je služebně předbíhám, ale já si z toho moc nedělám, protože piškot je piškot. A včera, včera byl krásný den. Paničky seděly na své lavičce se svými pohárky u rybníka a já skotačila kolem, když přišel pejsek, který se mi ale moc a moc líbil. V zápětí za ním dosupěla i jeho panička. Všechny paničky se znají a tak téhle paničce hned nabídly pohárek s pivíčkem, jak tomu říkají a já obdivně hleděla na jezevčíka, který na sobě měl oranžovou vestičku. Nejdřív sem si myslela, že je z té smečky člověků, co přijedou k popelnicím s velkým autem, aby je vyprázdnili, ale nebylo to tak. Jeho člověk, teda panička na něj volala Edíku. To je ale krásné jméno, pomyslela jsem si obdivně, ale naše paničky se přímo nahlas řehtaly a říkaly, že přiběhl největší útěkář pod sluncem a říkaly mu "Kájínku."

Sice nevím, co na tom bylo tak srandovní, Kájínek je přeci také hezké jméno, ale co, smály se a já se radovala s nimi. Kájínek si se mnou moc pěkně hrál, já mu okusovala jeho oranžovou vestičku a snažila jsem se na něj nastoupit, aby mě povozil, ale to se mu asi moc nechtělo. Bylo mi divný, proč v takovém horku je oblečený, ale jeho panička mým paničkám vysvětlila, že takhle má jistotu, že ho nikdo nezastřelí, když se jde proskotačit sám a nerušený na 3 hodinky do lesa. Mojí paničce se hrůzou ježily vlasy na hlavě, měla strach, že jí s Kájínkem uteču a ztratím se a tak pečlivě sledovala, kde běháme a povídala ostatním paničkám, že téhle pučící lásce se musí udělat rychlá přítrž. "Koukejte, jak to mezi nima jiskří," pravila moje panička rozčileně, "To by se taky mohlo stát, že se s útěkářem bude milovat napořád a za čas se s ním začne courat po lese." Panička bez svého pejska, co se s námi taky chodí pravidelně venčit a byla s mou paničkou pro mě u mé maminky se smála a řekla: "Tak jí koupíš taky oranžovou vestičku." Moje panička na to něco zavyla a ostatní se rozhihňaly. Měla jsem radost s nimi a kroutila o to víc ocáskem. Jenom moje panička se mi zdála lehce pobledlá. Možná už tuší, že Edík se mi opravdu hodně líbí. Je s ním velká legrace, jaká není s žádným jiným pejskem z naší skupiny. Panička si myslí, že by to pro mě bylo zlo, spřáhnout se s Kájínkem, ale já si myslím, že by to bylo čiročiré dobro. Protože Kájínek se nade mě nijak nepovyšuje, kdežto psíci v naší skupině mi vytyčují místo ve smečce, které je až poslední, všichni tři pejskové jsou přede mnou. I ta zrzavá Rézinka, místo, aby se mnou držela basu, když je holka jako já, na mě taky vrčela. Mě to ale nevadí, protože dobře vím, že když mám u sebe svého člověka, nemusím se vůbec bát, jelikož ona říká, že až vyrostu, všechno jim oplatím a teď když mě budou zlobit, že je pokouše za mě.

Na poměr pejsků a paniček je naše skupina trošku nerovnoměrná, obsahuje v plném složení čtyři paničky se čtyřmi pejsky a jednu paničku bez pejska. Ta bez pejska je prý moje "Kmotra", protože díky ní jsem se dostala ke své paničce. Kmotra mě ráda mucká a já ráda vysedávám u Bufetu. Bufet mi vždycky něco dobrýho podstrčí. Moje panička z toho šílí a rve si vlasy a všech se ptá, jak má potom toho psa, asi myslí mě, vychovávat.

Nechci být labuť

Muj člověk, teda vlastně moje panička, má hodně starostí, co ze mě vlastně bude. Často mi povídá: "Žolinko, ty jsi takové ošklivé káčátko, takové malé vyžlátko. Nohaté a krkaté. Snad z tebe vyroste nějaká krásná labuť." Já sice nevím, jak vypadají nohatá a krkatá vyžlátka, ale vím jak vypadají dospělé kachničky, a labutě, protože je s paničkou často krmíme u rybníka. A kachnou nebo labutí bych nechtěla vůbec být, protože ony nemají dlouhý ocásek a nechodí po souši.

---

Ale moc starostí si s tím nedělám, ty tedy nechám mojí paničce, protože panička se vždycky směje, když se mi na to ptá a tak se taky směju a mám radost a kroutím hodně tím mým dlouhým ocáskem. To kroucení mi jde moc pěkně. Zkouším to u každého člověka a u každého pejska, co s paničkou potkáme, když jdeme na procházku. A člověcí, třeba i když jdou bez pejsků, se na mě usmívají a hladí mi. Moje panička teda z toho asi nemá velkou radost, ale mě to hodně baví. A taky vidím, jak člověcí mají hned jiný výraz v čumáčku, když k nim přiběhnu a začnu kroutit. Panička teda povídá, že jsem taková malá dračice, často to vykládá i tomu nevrlýmu kocourovi, ale ten považte, ten ocáskem vůbec neumí kroutit. On s ním jenom občas bije o zem, ale to se přece nikomu nemůže líbit, ne?

A tak ho panička na procházky s námi nebere, protože by nám asi dělal ostudu před ostatními lidmi i pejsky, protože neumí kroutit. Já se ho to snažím naučit, ale on bude zřejmě trošku tupounek, protože mu to pořád nejde. Když ho to totiž učím, on nikdy nezvládne ten správný pohyb toho kroucení, ale jenom leží a mlátí ocáskem do země a oči mu podivně jiskří. A tak mi to přestane bavit a jdu radši něco okusovat a žvejkat.

Teď jsem objevila zrcadlo, to je takový vynález, kde sami sebe vidíte. Chvilku jsem se nemohla poznat, protože se na mě opravdu koukala nějaká krkatá střapatá nohatka, dokonce jsem na sebe vrčela, ale potom mi panička řekla, že jsem to já. Tak jsem si sama sebe prohlížela a moc se sama sobě líbím a myslím, že ze mě přece nemůže vyrůst krásná labuť, myslím, že ze mě vyroste pes. Je mi tedy divné, že to panička neví, protože jinak mi učí spoustu věcí, ale chápu, že jí asi nikdo nikdy nepověděl, že z pejska nemůže vyrůst labuť nebo kachna, ale ona to pochopí sama, až dočista vyrostu.

Píšu do světa

Tolik nohou k nám přišlo. Všechny se mi pletly dohromady, ty člověčí i ty pejskovský. Nohy svých psích tet a brášků jsem poznala, ale teď se to všechno nějak podivně promíchalo. A pořád jsem slyšela svoje jméno. Já jsem Žolinka a tak jsem věděla, že volají na mě, ale kdo?

Byla jsem z toho celá popletená, ale potom ke mně přišly dvě nohy a v ten okamžik mi někdo vyzvedl a vzal do náruče. A tak jsem se poprvně podívala z očí do očí člověkovi, se kterým budu ode dneška žít. Nestačila jsem se ani rozloučit s maminkou, bráškama a tetama a ty nohy mě nesly do auta a odvezly mě někam jinam, kde jsem to vůbec neznala. Trošku jsem se bála, ale teplo v náručí těch nohou bylo tak příjemný, že jsem usnula. Byla jsem už pořádně utahaná. A tak jsem přišla do svého nového domova. Kromě protivnýho kocoura tam bylo ještě šest nohou. Všechno jsem si to prohlížela, hledala jsem maminku a brášky, ale nebyli tam. Tak jsem plakala a jedny nohy mi zase vyzvedly do výšky a konejšily.

---

Potom mě ty nohy vzaly ven. Nevěděla sem, kam patřím, protože kolem mě bylo najednou zase moc nohou, zase jsem se ocitla ve výšce a ty jedny nohy povídaly: "Já jsem tvůj člověk Žolinko, mě se drž." A tak mám svého člověka.

Můj člověk je na mě moc hodná a já se učím jí mít ráda. Zvykám si na její rodinu, která obsahuje ještě dvoje nohy, ale už vím že dvě nohy je jeden člověk. Můj člověk mi představila další členy její rodiny a tak si zvykám. První den jsem hodně plakala, protože se mi stýskalo a tak si mě můj člověk vzala do postele, protože se chtěla vyspat. Tak jsem v noci ani nedutala, jenom jsem zabořila čeníšek do její noční košile a hned jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na chvilku jsem vůbec nevěděla, kde to jsem. Ale můj člověk mě hladila a tak jsem se přestala bát. Kdo se mi ale bál, byl kocour, co tam bydlel. Já jsem na kočky byla zvyklá, protože tam, kde jsem bydlela se svou psí maminkou, tak taky byly. Jenomže tenhle kocour asi nikdy žádného malého pejska jako jsem já, neviděl. Celý se naježil, syčel na mě a asi si myslel, že se ho budu bát. Jenomže já se nebála, měla jsem přece svého člověka,. A tak si zvykám žít s lidmi a kocourem a ne s pejsky, zvykám si na jiný život.

Můj člověk mě má ráda, to já poznám a tak se snažím dělat jí jenom radost. Sem tam se mi něco nepovede, ale můj člověk se na mě nezlobí a ostatní člověčí v rodině také ne. Můj člověk mi koupila hračky a ukazuje mi, co smím kousat a co ne. Snažím se poslechnout, jenomže když ty zuby tak svědí. Pořád bych chtěla něco okusovat. A taky jsem už zjistila, že ten nevrlý kocour má jiné papáníčko, než já. Chutnalo by mi víc než to moje. Ale můj člověk mě to nedovolí, když se připletu k misce kocoura, vždycky mi přendá k mojí. Tak vím, že to nesmím. Mám svého člověka ráda a tak už si kocourovo misek přestávám všímat. Taky mi moc zajímal kocouří záchod, ale to mi můj člověk taky zakázala.. To ale nevadí, protože i bez kocouřího záchodku mám spoustu hraček. Ale nejvíc se mi líbí něco okusovat. Pantofle mého člověka, kus koberce, ponožky.To je vždycky moc prima. Teď už sem ale unavená z toho psaní, tak si půjdu lehnout. Můj člověk mě vezme k sobě a já si nechám zdát hezké psí sny...