Youtube, blog a já...

Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá

.

---

Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.

Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.

Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Rajské emoce

Podivným děním, které občas zavládne naší rodinou, se jeden krásný den stalo, že náš hlavní živitel udělal rozhodnutí, že dnes bude vařit. Naplánoval si rajskou omáčku. Já jsem měla sice svůj plán na svíčkovou, ale nemohu bránit tvůrčí aktivitě našeho papá, neb to by bylo proti přírodě a nakonec i proti mě samotné. Mám pocit, že se navařím ještě do alelujá a tak jsem se bleskurychle uklidila ke svému počítači a jala se zaujmout strategii mrtvého brouka. Nejraději bych splynula s křeslem tak, abych se stala naprosto neviditelná, protože, jak jsem správně tušila, budu mnohokrát teoreticky zpovídána a také prakticky vyzývána jako hlavní posuzovatel a ochutnávač. Z ochutnávání jsem se protentokrát naplánovala vymluvit se na svou rýmu a tudíž musí kuchař uznat, že nemohu ochutnávat, když moje chuťové buňky jsou zcela ochromeny náporem rýmových bacilů a nehodlala jsem ani vstávat z křesla a jít ke sporáku k hodnocení polotovaru rozvařené omáčky. Nicméně člověk míní, náš taťka mění.

---

Již v zárodku jeho kulinářského umu jsem pojala podezření, že rajskou omáčku ještě v životě nevařil. Inu na tom není nic špatného, že ano, vše je přece jednou poprvé, nicméně jeho dlouhé čtení v kuchařce, které prokládal otázkami mě pokládanými, mě začalo pozvolna deprimovat. Nejen, že jsem se nemohla věnovat svojí bohulibé činnosti psát povídku, ale musela jsem odpovídat na podlé dotazy, jako jaký je rozdíl mezi protlakem a pyré, jaký je rozdíl, mezi kečupem a pyré a dokonce i jaký je rozdíl mezi protlakem a kečupem.

Snažila jsem se odpovídat mile, přeci jenom sedět v křesle je, pro mě příjemnější než stát u sporáku a tak jsem se všemožně snažila osvětlovat mu jeho problematiku v naději, že po teorii konečně přijde na řadu praxe. A já budu mít konečně klid. Po důkladném pročtení vařících návodů se dopracoval k poznání, že nemá všechny ingredience, které ona podivná kuchařka doporučovala a jal se doskotačit do příslušného obchodu za účelem sehnání oněch žádoucích indicií. Aby neztrácel drahocenný čas, vydal direktivu, určenou mě, abych dala vařit ono hovězí maso, které jsem měla připravené na svíčkajdu, s přednáškou, že maso k rajské omáčce se vaří zvlášť a že na tom prakticky nemůžu nic zkazit a on, až se vrátí z nákupu, bude moci plynule pokračovat. Vrátil se asi tak za dvě hodiny, kdoví, co všechno na tu omáčku potřeboval a jal se kuchtit. Co tam všechno dal a nebo nedal nevím, člověk přece nemusí vědět všechno tak akorát a někdy v zájmu psychického zdraví je to docela nutnost, řekla bych skromně já. Výkřiky od sporáku jako sakra to šplouchá, nebo čím to mám dochutit, nebo mám to okyselit octem, jsem ani moc nevnímala. Otázku, který má použít cedník na přepasírování, jsem se snažila prostě přeslechnout. Nebylo to ale nic platné.

Nastala praktická ukázka cedníků, kterými oplývá naše domácnost a strčenými mi až pod nos a já se prostě tváří v tvář cedníkům musela vyjádřit. Nezvládla jsem to.
"Vaříš ty a nebo já?" Věděla jsem, že vstupuju na hodně horkou půdu přednášek a pouček.
Ukřivděně se urazil a odkráčel středem ruku v ruce s cedníky.
Na kterém to přepasíroval, nevím. Když jsem se pozvolna přiloudala do kuchyně, trpce jsem zalitovala, že jsem se nechala unášet vidinou pro mě příjemného psaní, ale měla jsem raději uvařit tu svíčkovou. V tento okamžik jsem ještě neviděla vlastní produkt, ale jenom hromadu špinavého nádobí a zaprasený sporák a pokecanou kuchyňskou linku. Při bližším ohledávání pocákaných dlaždic jsem doputovala až k hrnci, kde byla nedefinovatelná hustá hmota mající barvu pomeranče. Sebrala jsem veškerou odvahu na ochutnání. Nevím, co to bylo, ale rajská určitě ne. Tatka, když zaregistroval mou přítomnost v kuchyni, již odpustiv mi křivdu mnou na něm spáchanou, na mě zahlaholil:

"Nějak do dochuť.." No prima. Zdálo se mi to málo sladké a také nějaké moc hrubé. Dostala jsem důvěru dochutit a tak jsem se nijak nežinýrovala. Osladila jsem podle své chuti a přemixovala. Zvuk mixéru přilákal hlavního tvořitele do kuchyně. Velmi neobvyklá byla hustota onoho výtvoru. Řekla bych maximální možná omáčková hutnost. Když jsem se podivila a vznesla dotaz, jak lze dosáhnout této podivuhodné konsistence, obdržela jsem hrdou odpověď, že to bude asi tím půl litrem smetany, co tam nalil. No, neomdlela jsem. Jenom jsem zasípala: "Tys tam dal smetanu? Půl litru?"
Do rajský se přece smetana nedává, někdy možná mléko. Kdoví, co to měl za kuchařku
K obědu jsem měla párek a chleba..

Květnová Plzeň zdaleka není černobílý svět...

V neděli jsem byla kamarádkou nalákána na výstavu tvorby Jiřího Trnky v plzeňském Muzeu.

Co na tom záleží, že výstava byla určena pro ty nejmenší, což jsme zjistily až na místě. My dvě dospělé a bez dítek vlastních či vypůjčených, jsme se právem mohly stát podezřelé z nekalých úmyslů. Ale nestalo se tak a uvaděčka nám s milým úsměvem řekla, že zde můžeme v klidu relaxovat. Nicméně já pojala typicky dětskou výstavu jako komunikaci se svým vnitřním dítětem a v duchu této představy jsme ulehly na koberec a dlouho pozorovaly na stropě promítanou krásnou Trnkovu zahradu. Přelétající motýli, hmyz a draci mě uklidňovali natolik, že nechybělo věru moc a já hnedle usnula.

---

Naštěstí výstava celá byla ponořena do taktní mlhy, tak, že větší pozornost bych si pravděpodobně vysloužila pouze tím, že bych začala nahlas chrápat. Uvědomujíc si toto nebezpečí, zavelela jsem na kamarádku: "Vstáváme!" abychom šly do vedlejší místnosti shlédnout promítání pohádek z dílny Jiřího Trnky. Mezi malými diváky jsme se moc nevyjímaly a tak jsme postoupily do další místnosti, kde na zemi byla položená jakási světélkující podlaha, po které se malí návštěvníci proháněli na koloběžkách, tříkolkách a po kolenou. Jelikož mám koloběžku ani tříkolku nepůjčili, postoupily jsme do poslední místnosti, kde nebyla již tma. 

Mít manžela na baterky

Opět se mi potvrdila má dlouholetá hříšná myšlenka, že má drahá polovička by u své části mozku, kde se ukrývá oddělení "Věci, co budu v příštím okamžiku potřebovat" měla mít zcela jistě jakési přídavné zařízení na baterky.

Jelikož manžílek asi tak poslední dva roky je postižen zvelebováním chaty, jeho čas je na jiné děje velmi vzácný. Ne, že by mě to až tak vadilo, buďme upřímní, ale čas od času se vyskytne období, kdy jeho služby sem tam potřebuji sobecky pro své účely. Jedním takovým účelem byla výměna náhrobní desky.

---

Odšroubování původní, prasklé proběhlo celkem hladce. Novou desku jsem nechala udělat, přivezla domů a trpělivě jsem čekala na onen den, kdy náš ó papá bude mít pro svou zákonitou manželku nějakou tu minutku.

Tenhle kýžený okamžik vyšel na 1. máje.

Slibovala jsem si, že budu roztomilá jako foxteriér a už vůbec ne kousavá. V tomto mém bláhovém přesvědčení jsme vyjeli na hřbitov. Cesta se vyvíjela celkem klidně, nebyla jsem upozorňována jako obvykle, že do zatáček najíždím jako dvacetičtyřmetrový kamion, nebo že si ti vandruju od pangejtu k pangejtu.

Došli jsme spolu ve svornosti ke kýženému cíli a akce mohla začít.

Slavnostně a opatrně jsem vybalila desku z papíru, když slyším mého drahého chotě.

"Já sem ale blbec, zapomněl jsem si brejle."

No, to se může stát, pomyslela jsem si smířlivě a plna manželského porozumění jsem opáčila:
"A vidíš přes moje?"

Dostalo se mi uspokojivé odpovědi, že ano.

Vyndala jsem své brýle z kabelky a podala je choťovi.

Ten si je nasadil, zakoukal se zblízka na čtyři vyvrtané díry a pravil:

"Sakra, já si posledně nevšim, že to není na hmoždinky, je v tom nacpanej nějakej bordel. Tohle by chtělo vrtačku, tu jsem si ale nevzal."

Zhluboka jsem se nadechla, v duchu počítala do desíti a uvrkla jsem: "Aha, a máš něco, čím ten bordel tedy vyndáš?"

"Ne, nic takovýho sem si nevzal."

Civěla jsem asi dost vyjeveně, nicméně jsem pípla: "Tak to tam zkusíme nandat do těch původních volných zabordelených dírek. Asi to nebyl tak pitomý nápad, protože tata jen tak kývl a vložil první šroub do desky, nasadil vymezovací podložky zespodu i seshora a hned s ní na náhrobek.

"Neměli bychom prostrčit rovnou všechny čtyři dírky a zkusit to tam vložit současně?", zeptala jsem se poněkud tvrdohlavě.

Kupodivu jsem byla vyslyšena. Jenomže se ukázalo, že šrouby s podložkami vložené skrz desku naprosto nepasují do děr vyvrtaných na náhrobku. Papá propadl panice. Už už jsem čekala, že zavelí: "Budeme sem muset přijet jindy," ale nic takového se kupodivu nestalo.

Místo této očekávané věty zazněla jiná: "Zkusíme to bez vymezovacích podložek."

Po opětovném neúspěchu následovala varianta, "Zkusíme podložky jenom nahoře… zkusíme podložky jenom dole, zkusíme…..Variant bylo neskutečně moc a při představě, že zkoušíme všechny, na mě šly mrákoty, horší než ty, co se táhly oblohou a slibovaly pěkný pršák.

"Tak to dáme jenom na tři šrouby, desku to udrží a ten čtvrtý uděláme falešný," navrhla jsem se značnou pochybností, že poněkud pedantský manžel na tuhle fušeřinu přistoupí.

Ale i on, s obavou o svůj budoucí čas a zároveň vědom si toho, že jinak to nepůjde, na moje nízké řešení kupodivu přistoupil. Desku jsme upevnili na tři šrouby bez jakýchkoliv podložek, překryly ozdobnými kovovými krytkami a papá vymýšlel pracovní postup na vyhotovení falešné čtvrté dírky tak, aby i tam se dala nasadit kovová krytka.

"Chtělo by to kraťounký šroub, ten já ale nemám, ty jsem žádné nevzal." Chtělo se mi zařvat "a co sis teda vlastně vzal?...ale…

"Tak ucvakni dlouhý, ne?" zkusila jsem zaimprovizovat.

"Štípačky jsem zapomněl," pravila moje drahá polovina.

"Ale máš kombinačky, ne?" začínala jsem vidět rudě.

"Jo to mám."

Kombinačkami uštípnout šroub nejde tak lehce.

"Ještě, že mám kladivo, to jsem si nezapomněl," liboval si papá.

"Jdu to uštípnout na nějaký kámen." A oddusal mimo moje zorné pole.

Za chvilku slyším tlukot kladiva do kombinaček: "Sakra, on mi někam ten kousek ulít."

Šla jsem se podívat, co kde jak a proč ulítlo a vidím tatku, jak leze po kolenou a v trávě hledá odlítlý uštípnutý šroub.

"Máš ještě nějaký jiný?"

"Mám ještě tři," zněla hrdá odpověď z travního porostu.

"Tak tenhleten nehledej a zkus to znovu, jdi na cestu, dál od trávy a já se budu koukat, kam to poletí., až to odštípneš."

Bedlivě jsem sledovala, jak papá vkládá šroub do čelistí kombinaček a poté silou vyvinutou úderem kladiva štípe šroub ve dví.

Dál už jsem neviděla ale nic, jelikož obě části odlétly obrovskou rychlostí, každá na jinou stranu. Chvíli jsem i já jsem lezla po zemi jako beruška a hledala včerejší den, ale pro mě neexistuje, že něco nejde a tak povídám: "Vezmi další, já sem dám ruku, aby mi skočil do dlaně."

Ten hajzl šroub ale skočil úplně jinam a zase jsme ho nenašli.

Tata smutně pravil." Máme poslední."

Zamyslela jsem se a nápad přišel za chvíli.

"Dáme to do sáčku, překlepneš to v sáčku."

Někdy jsem sama ze sebe překvapená, ale krajní situace prostě vyžaduje krajní řešení.

"Ty máš nějaký sáček? Opáčila moje lepší polovina.

"Ne, ty máš sáček, ten, co v něm máš ten poslední šroub," opáčila jsem sladce.

"Aha, na ten jsem zapomněl," Ne, nekleplo mi, jen jsem přiskotačila se sáčkem a čtvrtý šroub poslušně odskočil do připravené pasti a byl náš.

Když jsme zkrácený šroub dávali do poslední díry, tata zdrcen povídal:" Je ještě moc dlouhej."

Já už nepanikařila, jelikož jsem byla již dávno srovnána s tím, že deska bude pouze na tři šrouby a čtvrtý, pokud by se zadařil, bych považovala za příjemný bonus.

V tomto rozpoložení jsem z mého drahého servala moje brýle a jala se studovat onu neprůchodnou poslední díru. Podrobným zkoumáním s optikou jsem učinila závěr, že vyvrtaný otvor v desce je sice mimo otvor v náhrobku, ale přece jen je tam malá část onoho původního vyztužení a tudíž mi napadlo, že to tohoto materiálu by se možná dal šroub nějak zakomponovat.

Promptně předhodím své řešení:

"Nebozízek jsem zapomněl."

"Ale máš šroubovák, že jo? Tak tam zkus ten ucvaknutej šroub rovnou zašroubovat, možná to půjde," byla jsem tvrdě neústupná.

"Myslíš? Opáčil papá.

"Jo myslím." Kdyby mě někdo nařknul, že moje odpověď je poněkud sarkastická, nemýlil by se.

Světe zboř se, šlo to. Tata se podivoval, pomalu všroubovával ucvaknutý šroub a vedl si při tom podivný monolog.. "To by mě teda zajímalo, co je to za hmotu, čím ty díry prve ucpali. To vypadá na nějakej hliník, no to bych nevěřil…."

Dalo mi hodně práce, abych se hystericky nerozchechtala. Jen klid a vážnost hřbitovního prostředí mě držela zpátky, v hloubi duše jsem ale musela i přes to, že dění se odehrávalo na hřbitově, ocenit komičnost situace. Obzvlášť představa nás, jak lezeme po trávě jako broučkové a hledáme ucvaknutý šroub mě naplňovala hurónským smíchem.

Hlavní ale je, že dílo se stoprocentně zdařilo, já se celou dobu snažila chovat se jako vzorná a pozorná manželka, která stojí svému manželovi po boku v krajně krizových situacích…i když má chuť zařvat: "Tvojí paměti evidentně docházejí baterky, je taky něco, co sis nezapomněl?"

Špatná volba

Nedávno jsem byla nucená zajet na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Parkovat tam není kde a tak jsem se poprvé ve svém životě, směle odvážila zkusit zaparkovat v parkovacím domě ve Štruncových sadech..Vždycky jsem kolem něj projížděla v posvátné hrůze, že by snad někdy nastal šílený okamžik, kdy by nezbylo nic jiného, než se nechat spolknout parkovacím bludištěm o 5ti patrech. S mým orientačním smyslem se snad už nejednalo ani o odvahu, ale přímo o drzost. Už jenom najít vjezd bylo pro mě unikum. Kupodivu se mi podařilo nevjet v protisměru a tak jsem směle pokračovala do útrob toho nehostinného a nevlídného monumentu. Hned v úpatí vyvýšeného vjezdu mě zastavila závora a já inteligentně pochopila, že si musím u přistavěného automatu vymáčknout parkovací lístek. To bylo také první a poslední, co se mi v tom parkovacím domě povedlo. Další dění by se mohlo směle označit názvem: "Jak si stará, tak jsi blbá."

---

Naštěstí jsem nemusela vyjíždět do vyšších pater, odkud bych pravděpodobně už nikdy netrefila ven, ale podařilo se mi svého Modráska usadit na místě v přízemí, které, jak jsem skrytě doufala, opět najdu. Hrdě jsem parkovací lístek položila v autě tak, aby byl vidět a začala jsem zuřivě hledat východ pro pěší. Zajímavé bylo, že v ten okamžik nikdo, na koho bych se nalepila, aby mi on nic netušíc vyvedl z parkoviště ven, neodcházel a tak jsem tam bloudila a hledala jako honící pes. Po celkem dlouhé době jsem našla dobře utajená východová vrátka a po schodech dolů jsem se dostala na čerstvý vzduch, kde jsem se opravdu zhluboka nadýchla. Jen co se za mnou dveře opatřené Branem zavřely, prozřetelně mě napadlo podívat se, jak se dostanu zpátky. Oblil mě poprvé studený pot. Zvenku nebyla klika, nýbrž koule. Přečetla jsem si upozornění: "Pro otevření dveří, vložte parkovací lístek."

Co mám vložit, když mám lístek v autě, to bohužel nepsali. Naštěstí v té chvíli vyšla nějaká slečna, tak jsem využila své šance a vklouzla jsem zpátky do toho obrovského bludiště. Utěšovala jsem se. " To nic, vezmu si lístek z auta a všechno bude OK. Alespoň si natrénuju zpáteční cestu. Jak si člověk někdy i sám sobě nalhává věci, o kterých podvědomě ví, že nemůžou být OK, jelikož se zná… Prohlížela jsem si pečlivě zpáteční cestu, všechny dveře a úspěšně trefila k Modráskovi a vzala jsem si ten zatracený parkovací lístek.

Konečně jsem byla se zajištěným zpátečním vstupem na přechodu pro chodce a putovala jsem do pojišťovny.

Najít ve všeobecné pojišťovně výtah, ba i jen obyčejné schodiště, se mi zdál takřka nemožný výkon. Všechno je tak fikaně schované, že blouděním jsem se dostala do ještě většího stresu, který mi spolehlivě blokuje všechno myšlení. Když jsem se konečně dostala do kýženého čtvrtého patra a našla příslušné dveře, nepříjemná úřednice mě z nich nekompromisně vypakovala. Sedla jsem si tedy v chodbě a poslouchala, jak se ze všech kanceláří linou výbuchy smíchu. "No, ve VZP prostě pracují samí veselí lidé," říkala jsem si, i když podle té nabubřelé madam z mých dveří to nevypadalo. Po 20ti minutách čekání mi došla trpělivost. Znovu jsem zaklepala a vlítla do dveří. Madam měla soukromou návštěvu, žádné úřední jednání a na mě slastně zapomněla. "Potřebuji tady jenom něco nechat pro revizní lékařku," zaburácela jsem, než nabrala dech. Uštěkla na mě, že se to už nenosí sem, ale vyřizuje v recepci. Asi jsem se na ní nepodívala nijak láskyplně, nebo se v ní něco hnulo a já slyším: "Když už jste tu, tak to tu nechte." Takřka jsem po ní hodila vlhkostí mých rukou propocené dokumenty a vystřelila jsem jako postřelená srna, říkaje si: "Každý pátek není svátek" a mazala jsem do šíleného domu pro auto a další porci nyní už téměř smrtelného potu.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přes lístek otevřít vstupní vrátka a nacvičenou cestou jsem profrčela rychlostí blesku, s přáním sedět v Modráskovi a rychle pryč. Najít výjezd byl taky pěkný horor, nicméně zadařilo se a já se dostala na výjezd, před zachycující závoru. Zde jsem předpokládala, že zaplatím. Přiložila jsem tedy lístek k automatu před závorou. Automat lístek nacucl a spolkl jako malinu a začal na mě blikat: Zaplaťte prosím."

Já bych ráda, ale jak a komu? Nikde nebyla ani noha. Ten stroj na mě chtěl 5 korun a jelikož jsem byla už totálně zblbnutá a vystresovaná, udělala jsem jednu z největších pitomostí svého života. Do škvíry, přes kterou zmizel v útrobách toho blikajícího robota můj lístek, jsem nacpala požadovanou pětikorunu s nepěknou myšlenkou: "Udav se šmejde." A v tomtu duchu jsem tu kovovou minci zarvala celkem hluboko, než jsem pochopila, že tam nepatří. Snažila jsem se jí tedy vyndat, ale nešla tam, ani zpátky. Zajímavé na tomto momentu bylo, jak auta začala vyjíždět z parkoviště a hned se za mnou vytvořila fronta. Propadla jsem obrovské panice. Naštěstí se v ten okamžik objevili v dosud prázdné místnosti se sklem dvě ženštiny. Šla jsem tedy k okénku, vyjevila svou tklivou story a ženština se celkem neochotně zvedla a šla se mnou k automatu.

Nedivím se, že nadávala a mluvila celkem ironicky. "Vy jste neviděla automaty, kde se platí, když si přijdete pro auto? Ne, já je neviděla. Ačkoliv jsem kolem nich musela projít dvakrát, neviděla jsem je. Na její otázku, proč jsem tam cpala ten peníz, když jsem přece viděla, že tam nejde, jsem jenom tiše mlčela a styděla se. Do pláčení jsem neměla daleko. Hrozná chvilka. Baba vrčela, že jsem to rozbila a že to musí celé rozebrat a že si musí jít pro nářadí a já se dívala na za mnou neuvěřitelně rychle vznikající kolonu rádoby vyjíždějících aut. Když baba přišla s potřebným vercajkem, mou ubohou pětikorunu i s parkovacím lístkem za značného nadávání vydolovala a povídala: "Teď si můžete jít zaplatit k pokladně." Ukázala na prosklenou kukaň, kde před tím nebyla ani noha. Schvácená na duši i na těle jsem zaplatila a konečně jsem se vymotala z té hrůzy. Pro útěchu mého velice pošramoceného sebevědomí jsem si mumlala: "Kdyby babajzny byly v kukani, šla bych na ně rovnou." Ale i přes tento chabě utěšující fakt jsem odjížděla s pocitem, že jsem úplně pitomá.

Fuj, parkovací dům už nebrat. Nikdy. Raději zaparkuji na veřejném venkovním parkovišti a půjdu přes půl města pěšky.

Před smrtí se utéci nedá

"Ahoj mami, kuky kuk!"

Dívá se na mě a nemůže mě poznat.

"Ty tě zase ovázali celou hlavu, vypadáš jako Gagarin v přilbě."

Máma se směje, když vidí, že se směju i já.

Neví, že pod obvazem má na čele schovanou obrovskou otevřenou ránu vypálenou po ozařování kožního karciomu. A netuší, že boule, co se jí udělaly za ušima, jsou metastázy. Naštěstí nemá bolesti. Usmívá se na mě a je šťastná, že jsem za ní opět přišla. Nepamatuje si, že jsem u ní byla včera, předevčírem, před týdnem, před rokem…Minulost jí splívá se současností a má svůj svět, kterému nerozumí ani ona sama. Sedí ve svém křesílku, nohy si opírá o malou židličku a pozoruje mě. Konečně mě poznává.

Ohřívám jí oběd, ale jí jako vrabec.

"Musím to sníst všechno?" ptá se mě. "Už to nechci." "Ne mami, nemusíš, ale sněz aspoň ještě tři lžičky, jo?"

Poslušně se snaží mi vyhovět, ale moc jí to nejde. Nemá už chuť k jídlu. Nenutím jí. Odklidím talíř a ona v tu ránu zapomene, že něco jedla. Vložím jí do ruky kousek buchty a řeknu: "Papej mami, ať máš nějakou sílu." Převaluje sousta v ústech a usmívá se na mě. Bolí mě srdce, vidět jí takto bezmocnou a bezbranou. Je už tak slabá a vzhledem ke svému věku a nemoci, nemá před sebou už mnoho týdnů, nebo měsíců života. Moje maminka. Mám jí moc ráda a obdivuji jí za její pokoru a za to, jak je smířená s osudem. Před necelými třemi léty, když byla v nemocnici, mi řekla: "Netrap se holčičko, bude to jak PánBůh dá." Měla jsem hrozný strach, jak všechno zvládnu. Chodit do práce, starat se o ní a o bratra, který je velmi těžce pohyblivý. Tenkrát v té nemocnici cítila tu moji hrůzu, vzala mě za ruku a pověděla mi: :Víš holčičko moje,že doma léčí i stěny, ale kdyby to opravdu nešlo, vrátím se sem, do nemocnice." V ten okamžik jsem si slíbila, že jí vezmu domů a už nikdy do žádného nemocničního zařízení nedám.

Snad budu moci ten slib splnit do puntíku. Díky pečovatelské službě, zdravostí službě a její praktické doktorce může být doma, ve svém prostředí a ne v žádné LDNce, kam ji chtěli umístit lékaři. A já se tiše modlím za to, aby mohla být doma do konce všech svých dnů. Tak by to mělo být. Proti jejím metastázám není už žádná léčba. Jakýkoliv pokus by pouze urychlil její konec. Vím, že to tak opravdu je, že tentokrát mají doktoři pravdu.

"Udělám tě posilující nápoj. Těšíš se?"

Usměje se na mě a řekne mi. "Už se nemůžu dočkat." A obě se rozesmějeme. Vidím ráda, když se směje. Díky tomu, co se děje s ní, dokážu ocenit kouzlo okamžiku. Několik vteřin je šťastná.

Podávám jí sklenici s bezchutným bílým práškem, rozmíchaným v minerálce a ona celý obsah poslušně vypije. "Věř a víra tvá tě uzdraví," pomyslím si s nadějí, i když dobře vím, že to tak není, ale ona to neví. Věří mi a já její důvěru nesmím nikdy zklamat. Věří ve mně, i když mě už někdy hned nepozná. A to je veliký závazek. Alespoň pro mě. Nechci myslet na budoucnost, nechci se bát toho, co jednou musí přijít.. její smrt. Myslím jen na to, aby se jí dostalo té velké milosti, že by umřela doma, ve spánku, ve své posteli, v ten okamžik, kdy budu u ní. Modlím se… Miluji tě mami.

Chci říct, že jsem úžasná pěstitelka, ale nemůžu....

Letos v lednu jsem si koupila ve výprodeji zubožené Cymbidium za neuvěřitelných 40Kč.

Vím, že tato orchidej není vhodná pro pěstování ve vytápěných bytech, přesto jsem si řekla, no za 40 - nekup to.

---

Moc jsem se s ní nepárala, dala jsem jí k mámě na uzavřený balkon, kde jí buď někdo zalil a nebo taky nezalil. Když nám dodělali zateplení domu, vzala jsem si jí domů a šup s ní na lodžii. Péči neměla nijak závratnou, sem tam zalít. Nic převratného jsem od ní nečekala, viděla jsem, že přes svůj ubohý vzhled stále žije, protože jí vyrostly tři nové trsy listů. Tyhle listy byly svěží a zelené na rozdíl od těch, které na ní zůstaly po pobytu v supermarketu. Když hrozilo, že začne mrznout, což podle mojí veskrze špatné úvahy bylo koncem října, dala jsem milé Cymbidium na venkovní chodbu a nijak víc jsem si ho nevšímala.

Asi tak za 14 dní mě ale napadlo, že když je tak ubohoučké, že bych ho třeba mohla přesadit. Vzala jsem ho do kuchyně na stůl, že to tedy nějak rozkuchám a světe zboř se, já na něm objevila 3 květní puky. Sice jsem to nikdy před tím neviděla, ale poznala jsem hned, že to je opravdu kvetení. To zásadně změnilo můj postoj k této květině. Přesazování se nekonalo a já kolem orchideje chodila celkem svátečně naladěná. Modlila jsem se, aby dovykvetlo, přece vím, kolik nebezpečenství na krásnou květinu na chodbě číhá. Nedostatek světla, možná i vyšší teplota, málo živin a v neposlední řadě i nenechavé cizí ruce. Cymbidium mě tako napínalo asi 6 týdnů, pravidelně jsem ho chodila okukovat a hlavně fotit.

Dnes už vím, jaké bude, neboť část květů je už rozvinutá. Jeden stvol se mi bohužel zlomil, tak jsem ho zalepila a ovázala a vypadá to, že i tento dovykvete. Je to takový můj malý zázrak. Nevím, jestli bude kvést i příští rok, jelikož teď může být ještě pod vlivem všelijakých stimulujících preparátů od "výrobce", ale radost mi udělalo přenáramnou. Na rozdíl od jiných výprodejových orchidejí, které první rok také čile vykvetly, ale letos se ani jedné té potvoře do kvetení nějak nechce.

Z toho ovšem plyne, že přísloví " Nejblbější sedlák má největší brambory" se zakládá na holé pravdě...

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Jelikož jsem stále v produktivním věku, musím za účelem přežití pracovat a tím vydělávat na daně. S touto situací jsem celkem smířená, neb není zřejmě jiné cesty… prozatím. Snažím se tudíž dodržovat i pracovní dobu, jak se ode mě očekává. Někdy ovšem jenom dobrá vůle přijít včas do práce nestačí. A to většinou v případě, kdy se do toho vloží mocná matka Příroda. Třeba svou neproniknutelnou mlhou a ještě za tmy. Jako nedávno. Zkomplikovala mi nejen včasný příjezd do práce, ale hodila mě do tak depresivního stavu, že mi hlavou šly myšlenky, které by za jasu slunce můj mozek snad nikdy nevyprodukoval. Ovšem chápu, že každý máme skryté rezervy zkázonosného myšlení, které propuká zejména v neprostupné mlze, kdy bychom jeli rádi vydělávat na daně, ale tak nějak se stane, že sice jedeme, ale nevíme kam.

Onen den byla mlha tak hustá, že by se dala opravdu krájet, bez toho, že bych nějak přeháněla. A když taková mlha padne na kruhový objezd, který má spoustu výjezdů, může se jednomu stát, v tomto případě mě, že jaksi vyjedu z kruháče poněkud předčasně a tak se přinatrefí, že se ztratím. Můj orientační smysl stojí za starou belu, o tom vím nejen já, ale i mé široširé okolí. Jenže v okamžik, kdy jedu pouze dopředu, s očima nalepenýma na sklo, dívajíc se, jak se před světly auta válí mlha ve smrtonosných chuchvalcích, je mi celkem k ničemu to, že vím o své nedokonalé orientaci v prostoru. Plzeňská Borská pole jsou bludiště i za světla, natož v době, kdy není vidět na krok. Nezbývalo nic jiného, než jet, držet se na silnici a modlit se. Pramínky potu se mi řinuly po zádech, když můj mozek vyprodukoval první zkázonosnou myšlenku. "Nemám automapu, co když vyjedu z Plzně a dojedu kdoví kam. Jak se vrátím, když pojedu pořád dopředu, než se ta mlha rozplyne, můžu dojet až do Německa.."

Druhá myšlenka byla: "Když tu někde zastavím, abych počkala, až se rozední a bude vidět, někdo to do mě napálí. A já vůbec nevím, kde se rosvěcují mlhová světla."

Při těchto chmurných myšlenkách jsem stále jela kamsi a snažila jsem se v mlze někde něco rozpoznat. Nikde ale nebylo vůbec nic vidět. Až na jeden zářivý neon kde svítilo Harley Davison. Neon to byl pěkný, ale jako orientační bod naprosto k ničemu, jelikož dodnes nevím, kde te tento podnik, nebo obchod vyskytuje. A potom přišla spása. Dojela jsem na jakousi konečnou trolejbusů a zrovna jeden trolejbus vyjížděl na svou linku.

Tak za ním se budu držet, ten mi dovede někam, odkud snad už trefím do práce. Hezky jsem se na něj přilepila držela se ho jako klíště. Jela jsem za ním několik zastávek, s vytřeštěnýma očima jsem koukala napravo, nalevo, ale pořád jsem nevědala, kde jsem. Až tu náhle jsem spatřila veliký, i když v mlze snadno přehlídnutelný neon obchodního domu Tesco. Byla jsem zachráněná. Tam to už poznávám, byla jsem na sebe pyšná. Je pravda, že mezi tím se už trošku rozednilo, tak, že mé zásluhy zase nebyly až tak ohromující, ale na tom nesejde.

Do práce jsem šťastně dojela o hodinu později, ale dodneška vůbec netuším, kde jsem všude co projezdila. Zřejmě jsem křižovala Borská pole sem a tam, v neznalosti jejich záludností jsem se tam motala jak nudle v bance.

Sláva všem veřejným dopravním prostředkům.

Učím se být babičkou

Můj starší synek se převelice svižně postaral o to, abych se stala babičkou. Ano, je to tak. Mám vnučku.

Já, coby matka dvou hošíků, jsem při prvním shledání v porodnici s ní, na ni hleděla s úctou a bála se na ní sáhnout, natož pochovat. Ale osměluji se stále víc a víc a nyní jsme již tak daleko, že máme za sebou dvě samostatné procházky. Bez matky. Pochlapila jsem se a hrdinně povídám: "Hezky si odpočněte milí rodičové a já vezmu malou na procházku." Oni se kupodivu nevzbouřili, ale naopak malou zapakovali do kočárku, já si vyslechla instrukce, jak složit kočár do výtahu a vyjely jsme.

---

Začátek našeho soukromého kočárkového výletu se zrovna moc nevyvedl, protože malá brečela jako o závod. Až po mém pitvoření a šušňání a drnkání se trošinku uklidnila a sem tam na mě hodila i nějaký ten bezelstný dětský úsměv. Byla jsem hrdá, jak jsem se vypořádala s prekérní situací a uznala jsem, že si obě, řádně zpocené, / já hrůzou a ona ze řvaní/, zasloužíme, napít se. Já bohužel neměla čeho, ale pro vnučku jsme měly bumbáníčko v krásné plastikové lahvičce, ze které se to malé hezky žunkalo. Až potud tedy jakž takž.

Chyba všech chyb se vloudila poté, co jsem lahvičku špatně uzavřela a položila do kočárku miminku k nohám. Nemalý obsah se vylil do kočárku a nemilosrdně polil malé nožičky, které se choulily ve zcela mokrých ponožtičkách a mokrém slamníčku. Ha, oblila jsem se potem. Přece se nevrátím z první vycházky předčasně a zcela potupena poznatkem, že jsem to nezvládla. Krom toho právě nastal onen okamžik, kdy vnučka sladce usnula.

"To by bylo, aby nebylo," pomyslela jsem si hrdinně a začala probírat svoje možnosti. Prohledala jsem celý kočárek od A až do Z a řešení bylo v kapse. Sundala jsem malé mokré ponožky a místo nich jsem jí na nožky navlékla mikinu. Rukáv jako nohavice, kdo by lpěl na detailech v krizové chvilce, že ano? Celé veledílo jsem ještě zabalila do suché plenky, kterou jsem též objevila v kočáru a celý tento nožní bal jsem podložila igelitovou folií proti dešti. Malá spala jako dudek a já si konečně sedla na lavičku a uklidňovala jsem svou zjitřelou mysl pohledem na místní zeleň. Domů jsme se vrátily slavnostně, já navíc s dobrým pocitem, jak jsem malou hezky obstarala. Když snaška viděla, jak je malá "vylepšená", smála se a tak vím, že jsem jako babička na první vycházce s vnučkou nezklamala.

Jsem tedy babička v záběhu a musím sama sebe pochválit, že jsem čím dál odvážnější

Moje schizofrenie díky mým hlasům

Kdo pravidelně chodí číst můj blog, jistě zaregistroval, že tu a tam se změním v morče, kocoura a nebo psa. Sama už pomalu nevím, co vlastně jsem nejvíc za zvíře.. Za tohle moje vnitřní trauma mohou hlasy v mé hlavě. Jednou mňoukají, jindy hafají, v minulosti i kvíkaly po morčecím. Nabádají mě a přímo nutí, abych psala, co mi pouštějí do hlavy. A tak se měním v kocoura Číču, jehož hlas je nejsilnější, pozvolna ovšem sílí i psí hlas Žolinky a na své rozdělené psyché cítím, že boj těchto dvou hlasů bude nekompromisní a tvrdý, až mám strach, jestli taky zbyde nějaká malá část pro moje vlastní JÁ.

Když tak o nás všech v jednom přemýšlím, kloním se k východnímu náboženství - hinduizmusmu, že v minulých životech jsem byla mimo prvotního červa jak morčetem, tak kočkou, i psem. A vlastní pílí jsem dosáhla až mety nejvyšší.. stala jsem se člověkem. Jenom přesně nevím, jak to šlo za sebou. Jediná momentální jistota je, že teď, když jsem člověk, mám obavy, jestli neexistuje také jakási tajná hinduistická cesta zpět k červu, jelikož čím dál častěji myslím jako kocour a nebo pes. Pravda, naštěstí se v tyto ochlupacené tvory zatím neměním, na mém těle nepozoruji, že by mi začínala třeba růst srst a nebo by se mi protahoval obličej do tvaru čumáku.

V zachování posloupnosti v rámci jakéhosi řádu ani netuším, zda-li bych byla na cestě zpět dříve kočka a nebo pes, nicméně hrozí zde vážné nebezpečí, že bych se mohla státi jakýmsi hybridem mých hlasů a to kočkopsem. " Fuuuj,ale to bych teda vopravducky nerad," říká ve mně Číča.

Moje vnitřní JÁ praví, že bych to taky nechtěla a tak mi nezbývá, než podvolit se těm hlasům a vše, co mi našeptávají, prostě zapsat. Nakonec nejsem takto postižena sama, například taková Johanka z Arku svoje hlasy sice nezapisovala, ale poslouchala a konala podle nich. Kam jí dovedly, víme všichni. "Ne,ne, bojím, bojím," kňourá ve mně Žolina.

Jenomže jsem tady taky ještě samotná JÁ, snažící ze sebe vymáčknout článek na Téma týdne z jakéhosi prostého pudu sebezáchovy, abych si ověřila, že ještě pořád jsem člověk.

Ovšem moc se mi to nedaří, neboť jak jsem si stačila všimnout, ty hlasy se už dostanou opravdu všude…

Jak se stát černou ovcí..

Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.

A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…

---

Je děsivé, když zjistíte, že váš šéf má paměť jako slon a nepatrnou mnoho let starou informaci, že člověk… žena… tedy já.. kdysi hrála závodně volejbal uchová v paměti, aby ji v rozhodující chvíli použil proti vám. A on je zrovna typ člověka, který, když mu o něco opravdu jde, dokázal by druhému vymluvit díru do hlavy.

Na to, aby se mohl sám turnaje zúčastnit ( a to on opravdu moc chtěl), musel sestavit družstvo, ve kterém budou zcela povinně minimálně dvě ženy. A tato podmínka mu dělala největší potíž, tak, že bez jakýchkoliv servítek na mě tvrdě zaútočil.

Moje obranné reakce ve smyslu:

"Prosím tě měj rozum, vždyť jsem skoro stařenka před hrobem", velkoryse přešel mávnutím ruky se zašvitořením:

"To v těch rukách už je napořád, to máš jako jízdu na kole, nebo plavání, to se taky nezapomíná."

Sice jsem oponovala, že možná v rukou jo, ale ne v nohou, které už u sítě nestály několik století, ale on ve vidině svého nového mančaftu takové argumenty, že už nemůžu mít rychlost ani postřeh, bohorovně přehlížel. Odolávala jsem dlouho, takřka 3 neděle, než sem vyřkla onu klíčovou větu: "Víš co? Přines míč."

A on, co by pro svůj budoucí mančaft neudělal… skutečně se na druhý den, hned za tepla, přihasil s míčem.

Já, do té doby přesvědčená, že se mnou nehne ani kdyby čert na koze jezdil, jsem překvapila sama sebe. Ano i tohle se někdy v životě stává. Pochopila jsem rčení, že stará láska nerezaví..Jakmile jsem měla míč v ruce, přišla chuť si to zase zkusit, chuť si opravdu zahrát.

On pochopil, že vidina jeho mančaftu se naplňuje a rozhodl kout železo, dokud je žhavé. Dotáhl mě do tělocvičny , kam sám chodí hrát, prý abych si to vyzkoušela v praxi.

Někdy obdivuji snad i sama sebe, jak se dovedu vřítit do podivuhodných životních situací. Přijít někam, kde celkem nikoho neznám, s tělem ztuhlým a nerozcvičeným, postavit se do hřiště a snažit se něco uhrát, byla jedna z mých životních smělostí a jisté drzosti.

Síť byla smrtelně vysoko, hřiště dlouhé předlouhé a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem byla v nějaké tělocvičně naposledy…Shrnuto a podtrženo, byla to hodinová šoková terapie. Podání jakž takž, ale hra na síti, no tragedie… Myslím, že co jsem mohla, jsem pohnojila, ale můj šéf byl plný optimistického náhledu, že byl přesvědčený, že to tam někde prostě je a že to chce jenom trénink…Šéfům se zase nemá až tak moc odporovat a tak jsem začala chodit pravidelně a musím přiznat, že je to bezvadný. Síť už mi tak vysoko nepřijde, velikost hřiště taky ne, ale co je nejlepší, je ten pocit radosti ze hry v příjemném kolektivu, který mě bez velkých průtahů vlídně přijal. Musím přiznat, že pokaždé odcházím domů jako v rauši. Něco na tom bude, že sportování uvolńuje endorfiny. Nějak jsem to už zapomněla.

Tak že svému šéfovi v duchu děkuji a fakt, že jsem šla hrát i s rýmou jako trám, mluví sám za sebe. Musela jsem přece trénovat na náš podnikový turnaj na který jsem byla oficiálně nanominována a přece vím, co se sluší a patří.

Nyní už turnaj máme zdatně za sebou a já stále docházím do tělocvičny uvolnit nějaké ty endorfiny, bohužel ale od června už není tělocvična zaplacená a já budu muset počkat na další sezonu až od září. Slovy našeho kocoura Číči, je to nespravedlivý, páč člověka navyknou a pak mu to seberou …

Tento článek byl inspirován článkem od Mengano: "Sportovec ze mě nikdy nebude", kdy jsem si připadala při čtení článku i komentářů, tak trošku jako černá ovce, která na stará kolena začala hopsat v tělocvičně.

Jak žít bez lapače snů

Jelikož naše rodina složená z dvounožců i čtyřnožců bydlí v panelákové zástavbě,

došlo i na nás s nyní všeobecným trendem zateplování domů. Což v praxi znamená vyklidit lodžii úplně dočista do čista.

Tímto děním ovšem vznikl velmi nepříjemný, až nepřekonatelný problém našemu o papá, který musel za velmi depresivních stavů odmontovat anténu na televizi s pro něj děsivou vidinou, že bez tohoto uspávacího přístroje a lapače snů se bude nucen obejít minimálně měsíc. Běs v jeho očích zobrazoval znepokojující otázku, jak dokáže usnout ve vynuceném tichu. Jak si přivodí jeho jistě úžasné sny, které se navenek projevují hlasitým chrápáním, za které by se nemusel stydět ani kanadský dřevorubec a které mu jistojistě přináší řvoucí televize, pardon, řvoucí lapač snů. Jeho niterní pochody se navenek projevovaly ještě zvýšenější nervozitou, než obvykle.

Sáhodlouhé přednášky o tom, jak blbě jsem uklidila kleště, šroubovák a kdoví co ještě...nástroje, které nutně potřebuje k odpojení snovodu, dostávaly naprosto jiný výraz a docilovaly výrazně delších časových intervalů. Rozrušení bylo opravdu značné. Když téměř se slzami v očích konečně odpojil anténu, která ho spojovala se světem i s přinášejícími sny, byl na pokraji nervového zhroucení.

U mě naopak představa nastoleného večerního ticha vyvolávala nádhernou vidinu klidného usínání, bez doprovodu zvukové kulisy řvoucí televize, kterou jsem tiše zuřící vypínala s pravidelností takřka smrtelnou v 1/3 třetí nad ránem, kdy se jaksi sám od sebe televizní přístroj stává hlučnějším. Za tento klid ovšem musím odevzdat také náležitou daň. Celkové zatmění v pokoji, kde se pyšní orchideje. Má večerní selanka bude vykoupena ponurou celodenní tmou, na kterou právě nejvíce doplatí moje exotické krásky.

Jiný náhled má kocour Číča, který s pověstnou kočičí zvědavostí okukoval náhle se objevivší lešení, po kterém by se ale opravdu hezky dalo slézt do krajů, na které doposud může toužebně hledět z pro něj nepřekonatelné výšky. Ještě netuší o mé přísné direktivě nepouštět ho na lodžii.

Jenomže závislost je závislost a já jsem tolerantní a chápavá manželka. A tak i když náš tatka zcela jistě hledá jiné způsoby, kterak si přivodit krásné sny, já vím, se sluší a patří. A tak přemýšlím o tom, že vstřícně podám inzerát: "Koupím lapač snů-spěchá." A možná zajdu ke Koníkům, tam něco takového nabízeli. No nejsem já vzorná manželka?

Jak jsem se stala rasistkou..věci, o kterých se nemluví

Asi před necelými třemi lety jsem s naší Felicií nějakým zvláštním nedopatřením skončila v kufru auta, které zákeřně zastavilo přede mnou a já neubrzdíla. V takových životních okamžicích se obvykle jako první pomoc volá manžel.

"Bourala jsem miláčku, přední část auta je poněkud zdeformovaná, takto nemohu jet dál, přijeď pro něj, dál pokračuji městskou hromadnou dopravou."

Jela jsem tehdy s kamarádkou, se kterou pracujeme v jednom podniku a tak jsme se vydali na trolejbusovou linku, abychom se dostali do práce, sice pozdě, ale přece.

Hned jak jsme nastoupily do trolejbusu, na příští stanici nastoupil cikán,asi tak 17tiletý. Sedl si dozadu na plošinu a zapálil si cigaretu. Moje kamarádka dala najevo nelibost a vysloužila si tolik zvučných nadávek, že se mi dělalo fyzicky zle. Na další zastávce přistoupil zadními dveřmi vzrostlý muž v nejlepších letech. Když uviděl hulícího cikána, hodně nahlas se podivil a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že ve veřejných dopravních prostředcích se nekouří. Cikán začal nadávat ještě sprostěji a tvářil se tak agresivně, že muž si ho raději přestal všímat a šel si sednout až dopředu k řidiči.

Celé tohle vystoupení bylo trapné a nechutné, ten cikán měl pro mě náboj takového zla, že jsem se celou cestu otřásala odporem a jenom jsem nedočkavě čekala, až budeme moci vystoupit. Obě jsme měly asi ty samé pocity, nechuť a hnus. Seděly jsme naproti němu a dívaly se na to odporné stvoření. Když jsme konečně mohly vystoupit, byly jsme takřka šťastné.

Tahle zkušenost s jedním cikánským občanem byla pro mě daleko depresivnější, než to, že jsem si rozflákala auto a tahle vzpomínka mi zůstane napořád vtištěná jako jedna z nejodpornějších z mého života. Je natolik silná, že mi stojí za to napsat o ní i po tolika letech...a zcela přehlušila fakt, že když jsem kdysi zůstala stát na křižovatce, protože auto mi zrovna tam vypovědělo své služby, byla to zrovna skupinka Romů, co mi pomohla ho odtlačit mimo křižovatku.

Pojistka

Mám spořící životní pojistku. Ne, že bych se chlubila (ono tedy není ani čím, jelikož v případě mé smrti by rodina obdržela 60 tisíc) a nebo si dokonce touto formou hledala novou známost (počítám že za 60 tisíc by si mi nikdo na krk nepřivázal hihihihhi), ale zajímavé pro mě je, jak pojišťovna pěkně každý rok zvyšuje pojistné z důvodů, které při mé zabedněnosti nějak nechápu... tedy chápu, ale po svém.

Po dobu už zhruba asi 4 let, každý rok dostávám láskyplný dopis od mého pojišťovatele, že

v zájmu mého osobního blaha mě zvyšují platby pojistky o částku zdůvodněnou jejich pro mě tajemnou terminologií. Nějak jsem na to nikdy nereagovala a jednou za rok jsem vzniklý nedoplatek splatila najednou... až letos, letos jsem se rozzuřila.. a to když jsem si jejich dopis přečetla pomalu a důkladně. Sice mě s láskou k obyvatelstvu jim vlastní upozorňovali,že v případě mého skonu bude rodině vyplacena částka "celých" 63 tisíc, ale když jsem se zamyslela, o kolik už mou pojistku samočinně zvedli, rozhodla jsem si jejich milý a okolohubymazajícímeddopis přečíst důkladně.

A světe zboř se, když si nebudu přát navýšení, musím o to POŽÁDAT. Jednou sem sepsala smlouvu na jakousi částku a nyní musím žádat o to, aby mi samočinně nezvyšovali platbu? Pro mě to nemá logiku. Nedává mi to smysl. Pojišťovně zřejmě ano. A tak jsem sedla a velice slušně jsem jim napsala, že se necítím jako ŽADATEL o nezvyšování platby, ale že pojišťovně naopak zakazuji pojistku mi jakkoliv navyšovat.

Oni mají moje peníze a já je musím žádat, aby mi automaticky nezvyšovali platby. Neuvěřitelné. Myslím, že by spíš oni měli žádat o můj souhlas, nebo ne? A nebo mlčení je souhlas?

Pokrok nezastavíš..

No, jo, pokrok nezastavíš. Vyvíjí se rychleji, než lidé stačí zestárnout a tak tento pokrok mnohé generace přivádí k zoufalství, a nebo v lepším případě přináší komické situace, kdy propadáme trudomyslné myšlence, že jsme úplně hloupí a neschopní. Stačí koupit si novou pračku, myčku, telefon, počítač.. a je o zážitky postaráno.

Moje známá, která je po technické stránce mnohem zaostalejší než já, se touto problematikou nijak netrápí, ale ráda si pořizuje nové luxusní věci po internetu. Tento dobový výdobytek objednávek z domova se naučila sice ovládat, ale velkým dílem si přisuzuju i své zásluhy. Než jsem jí naučila, jak se napíše zavináč a proč se nepíšou diakritické znaky v emilové adrese a podobné speciality, mě dalo hodně zabrat. A ona zocelená mojí pravidelnou školící osvětou, objednala si po internetu matrace Dormeo.

Zaslala objednávku a čekala. Za pár dní se jí ozval na telefon dopravce. Že prý pro ní veze ty matrace a zdali by jí je mohl dopoledne přivézt.

"To určitě ne, dopoledne jsem v práci, jak si asi představujete, že bych je táhla domů? " byla krajně rozrušená tupostí poslíčka. Ten sice namítl, že jestli je v práci autem, že by to snad nebyl až tak veliký problém, ale ona se podivovala nad jeho myšlením, jak si asi tak představuje, že by vláčela z práce dvě matrace.

"Přivezte mi je domů, kolem šesté hodiny, dřív doma nebudu!!" vydala neměnnou direktivu.

V šest hodin u ní zazvonil zvonek a ona se svým přítelem utíkali ke dveřím, čekaje dvě velké matrace. Poslíček jim ale doručil 2 úzké asi metr vysoké lehoučké krabičky, nechal si podepsat převzetí a rychle se odporoučel. Oba zůstali naprosto zkoprnělí. Než se stačili vzpamatovat, zůstali sami se dvěma podivnými krabičkami. Nezbývalo, než je vzít do bytu a pravděpodobně následně vyreklamovat, s tím, že byla zřejmě popletená objednávka a jím bylo zasláno něco jiného.

Dali krabice do úzké předsíňky a chodili kolem nich s pochybnostmi, rozbalit, či nerozbalit.

"Na to, abychom to mohli vyreklamovat, musíme vědět, co v tom vlastně je, rozbal to,"

vydala další direktivu známá.

On tedy přinesl nůž a opatrně rozřízl krabičku. Byl v ní stočený jakýsi balíček čehosi. Ona se podivovala: "Co to jenom je? Vyndej to ven, ať se podívám."

On tedy vytáhl zcela ven onen svinutec, který ale, jakmile se zbavil papírových obručí, začal se rychlostí blesku zvětšovat a zvětšovat až do obludných rozměrů velké postelové matrace. Vzhledem ke své nabývající velkosti známou přizdil ke zdi a ona uvědomujíc si, že bude za chvíli plně odloučena přes zašprajcovanou matraci v jejich úzké chodbičce od svého přítele, zavelela:

"Utíkej, utíkej pryč."

"Kam?"

Ven, na chodbu, dělej."

Když se matrace plně zformovala do své standartní velikosti, byl její přítel na chodbě, odkud měl možnost jí zachránit. Matraci, po troše námahy osvobodil se zaseknuté polohy, zároveň osvobodil i mou známou a potom přemoženou Dormeo odnesl konečně, tam, kam patří, do postele. S druhým kouskem už byli obezřetnější a tak ho vybalili až v ložnici. S úžasem se dívali, jak ve volném prostoru mění svůj tvar a z malého balíčku se stává příjemný měkký kvádr, na kterém nyní bude usínat jeden z nich.

Tomu se prostě říká vymoženosti 21. století.

Inu prostě dnešní svět.. který je pouze pro připravené a zocelené...

Zimní radovánky

Před nějakým, ne zcela krátkým časem, jsem dost často trávila víkendy u kamarádky na vesnici. Vždycky jsme vymysleli nějakou tu kravinu a nejlíp nám to šlo, když jsme uspali děti a poté se posilnili nějakým vhodným špiritusem.

Onen historický zimní víkend naši muži lepili dlouho do noci akvárium a my jsme se začaly s Milenou nudit.

No a ona jako domácí si vzpomněla, že mají ve sklepě jakési staré lyže a že bychom si mohli jít ve dvě hodiny nad ránem, zalyžovat.

---

Mě to přišlo jako ohromný a báječný nápad, ona nakonec vždycky měla ohromné a báječné nápady, které málokdy končily bez úhony na zdraví. (Bolobřich ze smíchu je myšleno..)

"Skoč pro ty lyže, proč si nezalyžovat", zareagovala jsem pružně.

Nutno předeslat, že já jsem hotový lyžařský antitalent a každého, kdo se na těch zahnutých prknech nezabije, bezmezně obdivuji. Ona na tom byla tak nějak podobně. Nicméně vynesla letité lyže na světlo boží a rodeo mohlo začít.

Lyže byly stařičké, ještě na bezpečnostní vázání Kandahár. Pamětníci asi tuší, mladším ročníkům nastíním. Jedná se o lankové vázání, do kterého nejsou třeba lyžařské boty. Už jenom obout se do toho byl úkon hodný eskamotéra.

Jelikož její rodina byla vlastníkem pouze jednoho historického páru, každá jsme si navlékla pouze jednu lyži. Kopeček, ze kterého jsme chtěli hrdinně pospolu sjet, byl tak mírný, že jen s velikou nadsázkou se dá tvrdit, že to byl kopec. Spíš to byla mírně nakloněná rovina, vyjádřeno stupni asi tak 5. Upřimně řečeno, byl to vlastně chodník kolem jejich barákuk který měl tendenci mírně se svažovat. A to byl právě náš zvolený sjížděcí terén.

Bohužel na tom chodníku byla vysypaná hromada písku (to taky nechápu, kterej mamlas tam ten písek nechal navézt a na co, v zimě...) Když jsme tedy měly zašněrovanou každá jednu lyži, pevně se držíc navzájem kolem pasu, rozjeli jsme se to té úžasné sjezdovce a věřte nebo ne, okamžitě jsme zjistily obě nezávisle na sobě, že mezi tou haldou písku a našimi lyžemi existuje nějaká silná vzájemná přitažlivost. Ať jsme dělaly obě co chtěly, jeli jsme rovnou do středu té hromady a nebylo vyhnutí. Nevím, proč se nám ta pitomá hromada nevyhnula sama, když viděla, že my směr měnit nemůžeme, ale stála uminutě na svém místě, i když mohla tušit, že za několik okamžiků se do ní zapíchnou dvě ohnutá prkénka.

A tak se i stalo. Snad z pomsty, že jí poněkud změníme tvar, nějak se zatvrdila a lyže nepustila do svého vnitřku, nýbrž je o svůj zatvrdlý zevnějšek nechala zlomit. Obě. Jak potom kámoška vysvětlila svému choti, že jeho památeční lyže jsou na 4 kusy, nevím. My jsme v daný okamžik byly rádi, že to odnesli zlomením jenom lyže, i když srážka

s pomstychtivou hromadou se neobešla bez pěkně vybarvených modřin.

Časem se sice naše kamarádské cesty rozešly, nedávno jsem jí ale shodou okolností potkala na chirurgii, když jí tam přivezli z práce, neb si způsobila pracovní úraz tak, že si vrazila nůž do ruky. Tradice zřejmě zůstávají. Moc ráda jsem ji zase viděla a její pozvání, abych přijela na víkend, jsem ráda přijala. I když jsme už o něco starší, nepochybuji, že nás spolu čeká ještě spoustu úsměvných zážitků.

Odpovědi pro Bev a Radku

Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.

Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...

Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

---

A tady už odpovědi pro BEV:

1) Máte osobní zkušenost s rčením - Odříkaného největší krajíc?

Já osobně bych mohla o tomhle rčení psát disertační práci.

Vše, co jsem v životě nechtěla, jsem si užívám plnými doušky a mnohdy, připouštím, to není zas až tak špatné…

2) Zažili jste někdy něco nadpřirozeného?

Ano a to celkem pravidelně. Mého drahého manžela. Já jsem přesvědčena, že je z Marsu.

3) Kdo, nebo co, si myslíte, že je Blaine Mono?

Sólo zvracení?

Ne ba ne, to bude mít něco společného s tím tvým oblíbeným autorem, že jo?

4) Co podle vás znamená slovo plezmero?

No podle mě je to zlá ženština, shodou okolností jsem zrovna nedávno jednom plezmeru publikovala článek "Jak nerandit"… Teď jsem se ale fakt zarazila.. jak ten čas letí, ono už to není tak nedávno...

5) U nás doma se říkalo třeba, v ironickém pobavení: Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji.

Máte taky nějaké slovo, sousloví nebo rčení používané pouze ve vaší rodině?

U nás frčí dva v jednom a to "To se nedá nic platný"…teda ono to frčí jenom u mě a abych pravdu řekla, ostatním v naší rodině dost dlouho trvalo, než na mě přestali útrpně hledět, kdykoliv jsem tuto větu vypustila do éteru.

6) Co si myslíte o Spongebobovi v kalhotách?

Já bych si ráda něco myslela fakt, ale vůbec nevím, co bych si asi tak měla myslet. Můžu si akorát myslet, že vím, že nic nevím…ale to je moje stará klasika, kterou popisuji v další otázce..

7) Jak zní váš oblíbený citát?

"Vím, že nic nevím, ale nemám ráda, když mi to porád někdo připomíná."

8) Naše životy se zrcadlí v blogu. Platí to i obráceně, ovlivnil blog někdy váš život?

Určitě ano. Kromě toho, že jsem se naučila díky blogu slušně prokrastinovat, začala jsem i psát, což bych od sebe nikdy nečekala A taky se mi líbí poznání, že mám ráda lidi, které jsem nikdy neviděla a přes to cítím, že mi s nimi blog nějak spojuje a je to příjemné pouto

9) Čím, nebo kým, byste si přáli být v příštím životě?

No přece nadějnou spisovatelkou, už na to teď pilně trénuju…

10) Hádanka vypůjčená z knihy S. Kinga Temná věž - Pustiny:

Kdy brána není brána?

Jak se dá písemně rozpačitě mlčet? Jsem zticha jako ryba. Nevím. Dám se podat…

Pro RADKU:

1. Jsi důvěřivá?

Jsem, ale život mě naučil, že ne z naivity, nýbrž z toho, že je to jaksi pohodlnější. Když si zároveň připustím, že všechno může být i jinak, nečeká mě ani velké zklamání. Já bych řekla, že je to taková moje těžce vydobytá soukromá životní moudrost…

2. Co Tě na lidech nejvíce odradí?

Bezpečně špína za nehty a nepřímý pohled. Já se ráda dívám lidem do očí a nesnáším takový ten pohled ze strany. Mám to nějak spojený s křivárnou. A potom taky nemám ráda mluvení jenom pro vypouštění slov z úst. To mi vadí opravdu hodně…

3. Zažila jsi v životě situaci, která Tě zaskočila natolik, že si ji po dlouhé době pamatuješ jako dokonalé překvapení? (ať pozitivní či negativní)

Jedno dokonalé překvapení (tedy z mnoha těch, které mi s láskou připravovali oba moji milí chlapci) pro mě bylo, když mladší syn přinesl domů potkana a já, protože jsem ho vždycky vychovávala k lásce ke zvířatům, jsem neměla to srdce zklamat ho tím, aby potkana dal tam, kde ho sebral a odměnou nám bylo, že za čas potkan povil dalších 7 kousků a nakonec z toho byly tři roky plné chronických překvapení, co mi ty potvory zase rozkousaly.

4. Máš vlastnosti (chování), které Ti na druhých vadí?

Určitě mám, protože tak to bývá, že co člověku vadí na jiných je jeho vlastním odrazem. Ale je fakt, že na jiných to najdu snadněji a lépe hihihihi. Takže ti, co mi lezou nejvíc na nervy mi zřejmě iritují tím, že jsou trošku jako já…

5. Umíš odpočívat?

Dokonale, jenomže to nesmí být zase moc dlouho, potom ve mně nastává pocit jakéhosi zmarněného času. Takže musím odpočívat rychle, abych si v zápětí ještě stačila navodit pocit z dobře udělaný práce…

6. Používáš v mluvě pořekadla, rčení či hlášky z filmů?

Tak to velmi ráda, řekla bych že některé rčení patří už k národní mluvě. Ale do Pelhřimova nejedu…

7. Umíš si dělat ze sebe legraci?

Můžu si snad o sobě myslet, že umím, dokonce si můžu myslet, že to umím víc než dělat si legraci z druhých v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě, ale taky vím, že já sama se třeba vidím jinak než mě vnímá okolí. Jednou jsem četla takovou moudrost, nebo citát, neumím už to přesně formulovat, ale bylo to asi o tom, že kdyby nás někdo představoval nám a popisoval, jak nás vidí on, mnohdy bychom se sami nepoznali.

8. Dokážeš (dokázala/a bys) za sebou udělat tlustou čáru a začít jinde a jinak?

Tak to by mi taky zajímalo. Jednou už jsem byla hodně nakročená, ale do úplného spálení mostu jsem se nedopracovala. Snad ale mohu v sebe doufat, to nikoho nic nestojí hihi…

9. Čeho by ses nikdy nedokázala vzdát?

Zajímavá otázka. Čím víc je člověk v nouzi, tím víc se dokáže vzdát materiálních věcí.

Nakonec dokáže oželet zřejmě všechno.

A víra? Mohla bych napsat, že se nemůžu vzdát svého přesvědčení, které jsem nabyla během svého života. Jenže ani to neplatí tak úplně. Fakt se snažím poctivě odpovědět, ale nevím to. Určitě bych nechtěla přijít o lidi, co mám ráda, jenomže když odejdou, co můžu dělat? Musím to přijmout, musím se s tím vyrovnat po svém..

10. Věříš v lásku na celý život?

Ano věřím, svoje zvířata jsem vždycky milovala celý jejich život hihihihi..

Chtěla bych být introvert

Ovlivněna Malkielovým článkem "Jsem povahový hermafrodit" jsem i já propadla touze se někam společensky zařadit. Nemám na mysli to klasické společenské rozdělení, které se jednoznačně vyjadřuje atributy, jako kolik peněz mám na kontě, kolik stál můj nový klobouk a nebo zda-li moje nová kabelka je opravdu z krokodýlí kůže. Tam mám celkem jasno a myslím, že moje okolí také. Zde není možnost jakékoliv pochybnosti pro nikoho… těžký prachy nemám, klobouky nenosím a do kabelky se mi nedávno vychcal náš kocour..

Chtěla bych se zařadit tak nějak jinak, abych tak řekla, na jiné úrovni a to povahové..A tady už se povážlivě názory moje a mého okolí zajímavě různí. Já třeba jsem přesvědčená sama o sobě, že jsem osoba tichá, nemluvná, až zakřiknutá. Klasický introvert. Můj muž je ale zcela jiného názoru. Neustále mě přesvědčuje o tom, že nedokáže pochopit, jak je možné, že tak dlouho dokážu žvanit do telefonu s kamarádkou Evou. Většinou bývá dosti slušně nažhaven vzteky tím, že v ten okamžik, kdy já blaženě žvatlám, on mi chce v ten samý čas telefonicky úkolovat, abych nezapomněla koupit cibuli. Cibuli bych koupila i bez jeho rádoby připomínky, nakonec to tak stejně dopadne, jelikož se mě prostě nedovolá a já si na cibuli vzpomenu i bez něj. Marně mu vysvětluji, že to je zákon schválnosti, že si vždycky vzpomene udělovat mi direktivy, když telefonuji s Evou a dokonce tuhle jsem mu naznačila, že to vidím jako jakési znamení pro něj shora, aby mi, co se týče cibule, plně důvěřoval.

Nezabralo to. Tak že jsem 1) NEDŮVĚRYHODNÁ.

Ani moje mladší odnož se mnou nesdílí názor mé tichosti a nemluvnosti. Pokaždé, když se ze mě snaží vyrazit nějaké peníze, pravděpodobně na jeho gusto moc dlouho mluvím, než sáhnu pro peněženku. Tak, že jsem 2) UŽVANĚNÁ.

Můj bratr také o mé vrozené tichosti velmi pochybuje. Zřejmě nemůže pochopit, proč mu nechci každý třetí den kupovat láhev rumu. Vysvětlování, že ze něj nehodlám udělat alkoholika si vysvětluje tak, že jsem 3) LAKOMÁ

Ani v pracovním procesu se neslučuje moje přesvědčení o mě s přesvědčením s mými pracovními kolegy a kolegyněmi. Já sama mám v sebe víru, že jsem bezkonfliktní a tolerantní, drápy vystrkuju jen, když jsem opravdu zahnaná do kouta A přes to mi bylo řečeno, že jsem tvrdá ženská. Musím přiznat, že tohle mě překvapilo víc, než když jsem se dozvěděla, že jsem pěkná štěkna. Pro vysvětlení nutno podotknout, že obě pracovní diagnostiky mé špatné povahy spolu úzce souvisí. Z toho tedy plyne, že jsem 4)NESNÁŠENLIVÁ.

Moje kamarádky v mojí večerní skupině mě neustále taktně upozorňují, že všechno musím vědět přesně a dávají mi tak najevo, že jsem 5)ŠŤOURAVÁ.

Kocour, který u mě občas hostuje v posteli je opravdu jediný tvor, který má právo myslet si, že ve svém přesvědčení o sobě samotné se velice mýlím. Když na něj v půlnoci zařvu "Koukej vypadnout mizero!!" nemyslí si že jsem uječená, jak by měl plné právo,ale myslí si, že jsem 6)NEUROTICKÁ, když ho vyhodím skrz pár ťápanců po obličeji.

Moje morče o mě zřejmě nebude tak hluboce přemýšlet, nicméně po tom, co jsme mu nasadili do bytu predátora, zaujmulo zcela jistě stanovisko, že jsem 7)SADISTICKÁ.

A já bych tak chtěla být tichý, klidný, vyrovnaný introvert…

Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…

Chřest trochu jinak

Přiznávám se bez mučení, že ve věci chřest jsem úplně zaostalá a nevzdělaná.

Nicméně toto téma týdne přece jen vzbudilo mou zvědavost a tak jsem zagůůglila, co, že, jako a proč…aby se mi rozšířily chřestí obzory. Ne, že bych bez chřestu nemohla žít, ale mám zřejmě jakousi slabou chvilku a chci být alespoň na moment in, když je ta chřestí sezóna.

A tak jsem zjistila, že chřest je poněkud noblesní výraz pro asparágus. Zřejmě se bude jednat o nějaký spešl, to asi jo, nicméně mě silně asociuje s tím, co pěstuju na chatě na záhoně, aniž bych měla ponětí, že je to chřest…pro mě to byl závojíček do kytic a hotovo.

Moc ráda dělám vazby se suchých květin a často v tomto ohledu experimentuju. Když jsem hledala v zahradě inspirace, co bych mohla ještě použít, padl můj zrak právě na onen závojíček, který jsem vždycky používala pouze do kytic se živých květin a nevím kdo mi napískal, že bych ho mohla zkusit usušit a potom vydatně nastříkat lakem na vlasy, který zajistí jakousi neopadavost.

Myšlenka mě přišla v pravdě jako geniální a jen jsem se sama v sobě divila, proč až tak pozdě. Přece na ten zelený zázrak koukám už mnoho let. Puzená reformátorskou vidinou jsem ostříhala, co jsem mohla a svázala do snůpků a zabudovala na strop mého chatového pokojíčku, aby v mé nepřítomnosti byl proces sušení nenarušován vnějšími vlivy, tedy jako mnou.

Vlivem událostí, které se na mě valily, jsem se bohužel na chatu dostala až za hodně dlouhý čas a tak se stalo, že ten vzácný chřest nejen dokonale uschnul, ale i částečně opadal. V duchu jsem tedy nad ním udělala kříž, ale nijak jsem nezoufala, jelikož i výzkumný pracovník musí počítat s jistým procentem neúspěchu. Katastrofa ale nastala, když jsem se jala trosky přesušeného asparágusu odmontovávat od stropu. Zřejmě v pocitu té jeho osobní chřestí pomsty za to, že jsem nevyužila jeho sezónního času, začal na mě sypat zbytky přesušením vzniklých teď už bodlinek, které se mi nemilosrdně zapichovaly, kam se dalo.

Pěkné výsledky docílil v mých ponožkách, skrz legíny se propracoval na holou kůži a dokonce si našel bez větších problémů i cestu do mé podprsenky. V tomto nerovném boji jsem se mohla bránit jediným a takřka bezúčelným konáním a to tím, že jsem klela jako pohan. Chřest si ale chřestil dál, do poslední chvilky se do mě mstivě zabodával kam se dalo. Když jsem ho konečně servala se stropu, snažila jsem se pomstychtivě ho narvat do roztopených kamen, abych ho za trest spálila. Jeho poslední pomsta byla, že než jsem ho stačila do kamen nacpat celý, zespoda začal hořet a rychlostí blesku vzplál, než jsem stačila zavřít dvířka. Výslednicí toho bylo, že mě ještě jako bonus ohořely vlasy.

Zpocená, ohořelá a popíchaná jsem si šla dát frťana vsedě. I to byla kardinální chyba, jelikož ty svinský jehličky jsem měla i v kalhotkách.

Nikdy, už nikdy nebudu chřest nutit proti jeho přirozenosti. To se raději přinutím k tomu, abych ho zkonzumovala, ovšem nesušený. Sice asi nemám tu správnou kulinářskou odrůdu, ale jedovaté to asi nebude.