Musim si teda na ní veřejně stěžovat. Nějak správně neprožívá moje kocouří chutě. Furt mi láduje porád jednim a tim samym. Whiskas, Propesko, Felix. Eslipak v daleký budoucnosti budou taky lidi ládovat kocoury timhletim hnusem. To by mi fakt zajímalo. A granule sou taky pěkně nudný. Vona vůbec kašle na muj kocouří šmak. Sama si dává samý lahůdky a mě nic. Já rád maso a rybičky. Už sem na ní hodněkrát mňoukal mou stížnost, častokrát sem reklamoval tem její pitomej Whiskas, ale vona tý mý řeči vůbec nerozumí.
Nebo je tak mazaná, že jí nechce rozumět? Vono se jí teda nedá vůbec věřit. Je vyfičená skoro jako já, a to už je co říct, že jo. Tak sem se dožral a posral sem se jí na koberec. Pěkně doprostředka, aby do toho musela docela jistě šlapnout, až vyleze z pelechu a votevře dveře, co přede mnou na noc zavírá, potvora. Doufal sem, že až to moje sraníčko pěkně rozšlapne bosou nohou, pochopí, čim mě to vlastně porád láduje. Výsledek předčil vočekávání. Když vylezla, eště taková hodně rozespalá z postele, jako vobvykle votevřela ty dveře, udělala krok na chodbu a byla v tom. Šlapla do toho ouplně podle plánu, pěkně celou holou nohou, až to mlasklo.
Musel sem se culit pod fousky. Než jí došlo, co že to vlastně má na pacce, teda na noze, udělala eště asi 3 kroky a pěkně si to roznesla po koberci. Že běsnila jako postižená vzteklinou je slabý výrazivo. Radči sem se hned zdekoval, páč by se mohlo docela dobře stát, že bych i ňákou schytal. Byla ouplně bez sebe. Neveděla, co dřív, jestli umejt smradlavou nohu a nebo šurovat tebich. A při tom všem mě eště stačila nadávat. Že prej mam záchodek čistej a jenom vo metr dál. To já vim ale i bez ní, že jo?
Pro jistotu sem se zapasoval do šuplíku s fuseklema, to je moje zbrusu nová skovávačka. Teda s fuseklema vypranejma, aby bylo jasno. Do špinavejch fuseklí bych fakt nelez.. to ne.
A vona povídá tomu morčecímu troubovi: "Vidíš to Trumbelínku? Ještěže ty máš takový tvrdý bobky, co se hezky luxujou. Já budu muset teď po Číčovi čistit koberec kartáčem."
Ten morčecí hňup nehnul ani brvou, čímž mě docela vyjímečně potěšil, páč sem pochopil, že mu je to fuk, zrovna tak, jako mě.
Když si teda vošplouchla tu posranou nohu, začala drbat ten tebich. To už sem si tak ňák troufnul vylezt z fuseklí a šel se podívat, jak jí to de. Mazalo se to parádně. Hezky sem na ní mňouknul: "Tak teď sama vidíš, čim mě to krmíš, kdybys dala masíčko, nebylo by sraníčko," skoro sem až zaveršoval.. "a ty bys nemusela lezt po kolenou."
Jako vobvykle mi nerozuměla. I když.. už dávno jí podezřívam, že možná ani neni tak nechápavá, jak se dělá a že se toho už hodně naučila vode mě. No to by ale zrovna nebylo vod ní moc pěkný, aby začala používat moje jemný finesy, že jo, jako třeba, že když na mě volá, dělam, že tam vůbec nejsem, přece když na ní nemam náladu, nenecham se vod ní vobtěžovat. Já můžu že jo, ale vona?
No něco vymyslim, abych jí zase dal do latě.
Taky teda musim říct, že sem našel kromě fusekloidní zásuvky eště jedno epesní místo. Na jejim počítači. Je to pěkný a přehledný místo, hezky vysoko a mam tam fakt zajímavej rozhled. Hlavně dobře vidim na zrzavýho morčecího mameluka.
Zajímavý na tom všem teda je, že tam vůbec neprší voda na můj kožíšek. A nějaký to volání: "Číčo dolů,"mě vůbec, ale ani trošinku nezajímá. Tady sem vyhrál na celý čáře, musim teda říct. Když mě tam nechce, musí mě sundat jedině ručně a na to je vona zase docela pohodlná. A tak si tam sedim a moudře na ní hledim.. (dneska je ze mě docela poetickej kocour) a hlavně hledim, kde je smraďoch, páč když před něj hopnu z týhle vejšky ouplně neočekávanej, může se stát, ža dostane průjem a vona už si nebude libovat, jak se hezky uklízej jeho tuhý bobky.
Co myslíte, budou chudácí kocouří takhle živořit i za 50let? Asi se nechám zavřít do mrazáku a probudim se až v jinym čase.
