Dyž je kocourovi, jako sem já, kocour Číča, vopravducky hodně blivno, nemůže to tak ňák dát najevo, kort, dyž v jednom kvartýru žije s čoklicí. Protože kocour, jako sem já, dobře veděl, že čoklinda Žolina by mi to dala pěkně sežrat, dyby veděla, jak je mi šoufl.
A tak nezbejvalo nic jinýho, než se skovávat a tajit , že se tak ňák cejtim jako ryba na suchu a moc se před čoklicí Žolinou nenatřásat.
Enomže moje Vona to poznala, že ňák nejsem ve svý kočičí kůži a furt mě pozorovala a spolubydlícím tvrdila, že se mnou je to ňáký divný, že sem ňákej hodně hodnej. Já ale nebyl hodnej, já byl nemocnej.
Bylo mi blivno a musel sem dělat, jako že nic, páč my kocouří to tak máme a nemůžeme světu vokázat svou slabost, páč víme, že svět by nás dočista rozcupoval.
Vona teda kolem mě porád podezívavě kroužila, pořád mě špiclovala, i dyž její kluk jí řikal, že mi nic neni. No a potom mi dočista přestalo šmakovat a vona byla celá ustarostlivělá, že ani nepiju a začala jančit.
Strčila mě do ňáký plastový krabice a vodvezla mě pojízdnou almarií do ňákýho šílenýho domu, kde sem eště nikdá nebyl, mezi samý čokly, co na mě do tý mý krabice zvědavě čučeli.
Bál sem se teda, to musim přiznat, todle bych vod ní faktys nečekal, veděla dobře, že mi je blbě a eště mě snad předhodila cizím čoklům.
Tak sem mňoukal, faktys sem se bál, ale vona mě naštěstí žádnejm čoklům nenechala, ale vzala mě do jiný komnaty, kde byla ňáká ženská, kerá si mě začala prohlížet, jako dyby v životě neviděla kocoura. Votevírala mi hubu, čučela mi do uší a vůbec byla teda hodně drzá. Nakonec mi vyholila tlapu a píchla mě do nohy a moje Vona jí při tom eště pomáhala. Mordovaly mě tam vobě a asi chtěly abych vykrvácel, páč ta šílená ženská mi pouštěla žilou a mou krev si střádala do ňáký flaštičky, nebo co. Dyž konečně měla už dost, tak mi laskavě pustila mou nohu a řekla: „Můžete si ho dát do přepravky.“
Co to jako mělo znamenat, nevim, ale Vona mě čapla, strčila zpátky do krabice, ale jak sem se mrsknul, ta krabice se pohnula a shodila na zem tu baňku s tou mou ukradenou krví.
V tu ránu byla krev všade a Vona úpěla a myslim, že by asi i začala bulit, dyby se nestyděla.
„Teda paní doktorko, já bych se po…“
Tak vona ta šílená ženská je kočkodochtorka, došlo mi i přes tu ztrátu mý krve.
„Byla to moje chyba, měla jsem si tu krev dát jinam. To nevadí, nabereme znovu z druhé packy.“
Moje Vona se kácela a já teda taky, ale i ta kočkodochtorka byla lehounce znervoznělá. Vobě totiž byly ve voparu mejch poletujících chlupů z tý vyholený nohy, kerý se tam rozvířily.
Druhou nohu sem jim dal už dobrovolně, bylo mi tak hodně šoufl, že sem asi chtěl už dočista humřít. Tentokrát byla kočkodochtorka šikovnější, nelítaly ani chlupy a krev jí natekla do flaštičky docela splavně.
Potom mi Vona vynesla zasejc mezi ty čokly, a mě už bylo fffšecičko úplně fuk, ať mě třeba sežerou.
Vona řikala, že musíme počkat na výsledky a potom pudeme domů.
Tak sme teda čekali až kočidochtorka řekne co mi teda vlastně je.
No, dyž teda vylezla z ordinace, důležitě koukala do ňákýho papíru a pravila, že mam špatnej kratinurnin nebo co a pravila, že teda moje Vona bude muset nastudovat ledvinovou dietu a že mi eště dá pro jistotu ňáký antibokum, nebo co, píchla mě do boku a jelo se domů.
Prej dyž mě to do pondělka nepřejde, že zas máme přijít.
Moje Vona byla vyděšená a doma začala študýrovat ty krevní výsledky a přišla na to, že kočkodochtorka ze mě udělala čokla. Mojí kočičí krev vyhodnotila jako psí a kočky mají jiný referenční hodnoty než psi, pravila mi Vona.
Našla si ty správný kočičí hodnoty v referenčních tabulkách a zjistila, že mam, jak Vona pravila, kreatinin naprosto v pořádku a teda že žádná ledvinová dieta nebude.
Enomže to sme byli tam, kde před tim, páč mě bylo furt blbě, nežral sem, ani nepil a Vona byla ouplně vyděšená, asi měla strach, že jí humřu.
Snažila se mi podstrojovat, abych aspoň něco zblafnul, dokonce mi koupila i lososa, ale já nemoh jíst, vopravdu ne. Na tom nemístně vydělávala čoklice Žolina, kerá všechny kuřecí masíčka, hovězí vývary, a další lahůdky, co mi Vona nanakupovávala, mohla sblajznout.
Tak sme za dva dni vyjeli do světa znova. Zas mě narvala do přepravky, potom do vrčavý almary, už sem ani neprotestoval a tentokrát mě vodvezla kočkodochtorovi.
Kočkodochtor mě taky votevřel hubu, ale pravil, že sem celej dehydrovanej nebo dehydrátovanej,
a že prej mi dá kapačku. Přitáhnul ňákej stojan, pod kůži mi vrazil jehlu a pustil mi tam ňákou vodu nebo co, že prej se s tim hezky propláchnu. Ani sem nedutal, enom sem čekal, až to skončí. Vona s tim kočkodochtorem celou dobu švitořila, potvora jedna a nechala mě mučit.
Dyž to skončilo, tak sem dostal další antibiotikum, nebo co a jeli sme domů. Musim teda ale spravedlivě řeknout, že se mi po tý vodě pod kožich trošku ulevilo. Vona z toho byla nadšená, tak mě tam tahala každej další den znova a znova.
Proplachovali mě vopravdu důkladně. Vona si to pochvalovala, že sem jako vypranej v Perwolu, a mě bylo pořád líp a líp. Už jsem měl zas chuť k jídlu a radostně jsem hamal všechno masíčko, kerý mě podstrojovala, dyž se snažila abych něco zblajznul. Dostal sem celkem 5 píchanců a 4 proplachovací kúry.
Pan kočkodochtor mě prostě tim jeho zalejváním dočista vykulíroval a už sem zase ve formě.
Vona je z toho celá ráda a vypadá to, že si udrží ten zvyk mi pěkně podstrojovat v papáníčku.
Dává mi teď víc masíčka a vaří mi i masový vývary a to já rád. Přestala mi nutit ty blemcavý kapsičky,
kupuje mi totiž kočičí paštičky. Holt někdá je to špatný i pro něco dobrý. Mňauk.
