„Neděle je odpočinku den, každý rád vyrazí si ven,“ stále v duchu slyším hlas Jiřího Grossmanna, když předčítal z Pupáka na plovárně. „…..tak i já obejdu marody a v půl desáté jsem u vody.“
Inspirována nedělní akcí tehdejšího Jiřího Pupáka, vyjela jsem si v neděli sice ne na plovárnu, ale do zahradnického centra, které je na opačné straně mého bydliště a k přesunu jsem zvolila tramvaj, neb jsem nabyla přesvědčení, že v neděli kolem poledne bude cestování MHD klidné a svižné.
Tramvají toho vskutku moc nenajezdím, mé zkušenosti jsou chabé, ale to se v onu neděli mělo změnit.
Mnohdy na různých serverech čtu o starších lidech, kteří cestují v MHD a většinou jde o kritické posuzování jejich chování, odéru a podobně, nicméně já mám úplně jiné zkušenosti z nedělního poklidného poledne a to jednu za cestu tam a za cestu zpátky druhou.
Když jsem jela do mé cílové stanice, tramvaj byla poloprázdná, krásná, čistá a dalo by se říci že i voňavá, dokud nepřistoupili tři podivné existence. Snad kvůli tomu, že jsem seděla naproti od dveří, utvořili nade mnou pěknou skupinku a velmi hlasitě a nenuceně si povídali. Vlastně se nejednalo ani o nějakou konverzaci, neboť pouze jeden hovořil rychlostí asi 150 slov za vteřinu, kdy jsem jen ztěží rozpoznala, že jde o češtinu. Jestli mu rozuměli jeho dva kamarádi, nemám tušení, jelikož jen souhlasně mručeli, nedokážu si udělat jasný náhled. Co jsem ale definovala zcela jasně, bylo vnímání nechvalného odéru, který se z nich nenuceně vinul. Po očku jsem na ně koukala, a napadaly mě různé myšlenky……jaké asi mají tato individua životy, ten rychlomluvka je asi perníkář, ten druhý bude ten nejvíce zavánějící, třetí asi bezdomovec a nad tím vším převažovala myšlenka, jak mohou tři postavy zaplavit celou tramvaj odporným odérem špíny, zkažených zubů a pivních výparů. Pohoda cestování tramvají byla naprosto fuč a já se nemohla dočkat, až vystoupím a nadechnu se čerstvého vzduchu. Chápu, že každý má nějaký způsob života, nechci kritizovat, oni jen jeli tou samou tramvají jako já… nechovali se špatně, ale stejně ve mně vyvolávali divné pocity.
Věřte nebo ne, když jsem jela zpátky, cesta byla daleko výživnější, než nějaký nevábný odér.
Tramvaj byla vcelku prázdná, blížila se ke konečné, a mohlo v ní být tak osm lidí. Seděla jsem na dvousedadle, když tu si ke mně přisedlo jakési opilé individuum, ačkoliv prázdného místa bylo kolem mě zepředu i zezadu dost. Povídám mu: „Budu na příští stanici vystupovat.“
On na mě. „Já také, jedu také tímto směrem, jedete také tímto směrem?“ V ruce držel otevřenou dvoulitrovou petku se Zlatopramenem a jeho dech mi zavanul přímo do tváře.
Protože jsem byla opravdu už znechucená, uštěkla jsem na něj.“ Máte pocit, že někdo v této tramvaji jede opačným směrem?“ Bylo asi pro něj problémem pochopit hloubku mé otázky, jen zakroutil hlavou a důvěrně mi povídal: „Já se jedu vyčůrat sem a opilecky ukázal z okna na velkoprodejnu potravin. Chodíte sem také čůrat?“ zeptal se mi opilecky.
To už naštěstí tramvaj zastavovala v zastávce a já se zvedala, on naštěstí také. Vystoupili jsme a on na mě ještě zakřičel: „Vy jste určitě celý život měla tužku za uchem.“
Věta to byla záhadná, nevím, co tím myslel. Snad že jsem úřednice? Opět mi bleskla hlavou myšlenka, je to otravný prudič a jak asi žije takovýto typ člověka. Načež jsem si řekla, že v neděli tramvají už zase dlouho nepojedu, ale že mám alespoň článeček pro téma měsíce a že asi všechno špatné může být i pro něco dobré.
Tak to je mé zamyšlení nad lidmi, a jejich životy, co jsem potkala v jeden jediný den, kdy jsem cestovala tramvají.
