Zasejc mě parádně dožrala, potvora a sakra ne sama. A
tentokrát si na to přibrala mýho Kluka a eště jinýho, nechutnýho čokla, než je
naše čoklice Žolina. Co já, kocour Číča
musím v týhle familii vydržet, to už se ani vypovědět nedá.
Jak se v týhle familii všechno furt mění, je pro kocoura mýho kalibru nepochopitelný. Už vůbec nevim, co jako můžu vod každýho tady čekat. Voni teda mají ffšichní vobrovský stěstí, že já sem kocour trpělivej a hnedle se svatozáří, ale vonehdá mě vopravdu zasejc dostali do kolen.
Muj Kluk, co mě kdysi sebral a zasadil do týhle familie, šel bydlet někam ouplně jinam.
To bych teda eště jako přežil, že jo, pač mam Jí a Vona se zasejc vo mě stará, to jo. Enomže von Kluk nezmizel ouplně na furt, jak by se dalo předpokládat, ale von k nám vobčas chodí, ale vůbec ne za mnou. No chápete to? Eště bych teda skousnul, dyby chodil za mnou a dicinky mi přines ňákou tu ňaminku, ale von sem příde bez ňaminky a eště má sebou cizího zrzavýho čokla. To bych se vopravdicky pomátnul. Dyž sem z tím zrzavým blbečkem přišel poprvý, myslel sem, že padnu do kočičích mdlob. Muj Kluk mě vyměnil za ňákýho zrzavýho kreténa. A eště si jako myslel, že se s nim budu kamarádit. Já, teda, navzdory tomu, že sem takřka světec, sem si řeknul, že tady končí všechna legrace světa a potupně sem zaleznul do svý nejjistější skovávačky, kerou mam. Dyž sem se probral z týdle velkolepý zrady, přeci jenom sem zvědavej, tak sem se vosmělil a pomaloučku potichoučku sem to všechno šel vočíhnout. Zrzoun je úplně blbej a hlavně je to uštěkanej kretén. Já nemam rád kravál, co dělá někdo jinej, než já, páč i psí vtírka Žolina muší bejt doma zticha, ale dyž k nám vtrhnul tenhle uštěkanej trouba, všechny dobrý tradice týhle familie vzaly za svý.
Dyž mě Zrzoun zblejsknul, začal eště víc štěkat a hned se ke mně hnal. Nebudu teda řikat, že sem se nebál, ale zasejc nejsem žádnej podeseroutka, abych to na sobě dal znát a tak sem se parádně nahrbil, celej sem se naježil a syčel sem jako vo život.
A moje Vona mi povídá: „Číčulko, to je Montíček, víš? Toho se nemusíš bát, on ti nic neudělá. Je to hodný pejsek, akorát je to takový hlučnější, víš?“
Málem mi kleplo. Sem teda neveděl, kdo mi momentálně hnul pajšlem víc teda, estli Vona a nebo zrzavej kretén.
Sem si ale řeknul, že je sprdnu jednim vrzem a začal sem syčet, prskat a vrčet jako vopravdická kočkošelma.
Jenomže Kluk asi taky za tu dobu, co sem ho neviděl, utrpěl ňákou újmu na psychickym zdraví a byl rozhodnutej, že se jako musim s tim jeho novym blbečkem kamarádit a tak mě potupně sebral se země a strčil mě pod nos tomu nechutnýmu čoklovi.
Moc sem se s nima nepáral. Teda ani s jednim. Čoklovi sem jí napálil drápem rovnou do čenichu, Kluka sem poškrabal, vytrh se mu a zmizel sem rychlostí blesku. Vona na mě medově volala:
„Ale Číčulko, neboj se, Montík je hodnej, přece se nebudeš bát.“
„No, tebe je taky dost,“ zavrčel sem na ní a dál se s ní nebavil.
Malou útěchou v mým kočičím srdci bylo to, že ani Žolina z tohohle zrzavýho stvoření nebyla zrovinka dvakrát nadšená, ale Žolina je psí sralbotka a tak se toho divokýho zrzavýho potrhla spíš bála eště víc než já.
Bylo to, jako dyž nám do kvartýru přilít uragán.
Sem si teda v tý mý skovávačce řikal, estli toho psího magora tady kluk zapomene, jako
kdysi Její kamarádka tady zapomněla psí vtírku,co nám potom zbyla, tak že se vostěhuju okamžitě sousedum, kde mají akorát malýho králíčka, kerýho bych snadno srovnal do latě.
Enomže situace se vyvinula ouplně jináč. Vona se voblíkla, vzala čoklici Žolinu a s Klukem a Zrzavcem vypadli někam do světa, kam já nesmim. Byl sem teda faktys rád a doufal sem, že sem Zrzoun už nepáchne.
Enomže kocour míní a Kočibůh mění.
Ale vo tom zasejc až někdá příště..
