Bez minulosti

Někdy mě tak napadá, jak bych žila, kdybych ztratila paměť
vůbec nic bych nevěděla o své minulosti. nevěděla bych, kdo jsem.
Jaké by to asi bylo, jak bych se cítila,
jestli bych dokázala žít jiný život, než ten, který žiji teď, když už jsem spoutaná
různými vazbami a konvencemi.
Nedávno jsem viděla filmovou komedii, kdy jistou ženu, mimoděk namyšlenou a fexírantskou,
postihlo tohle neštěstí ( a nebo štěstí v jejím případě).
Ona žena se dostala z velikého luxusu, nudy a bohatství do chudoby a byla jí implantována myšlenka,
že je matkou 4 nezbedných hošíků. Zprvu byla zoufalá, nešikovná a nemotorná v tom,
jak musela vykonávat věci, které za celý svůj dosavadní život neznala, natož prováděla,
ale časem se naučila a zvykla si, zamilovala se a byla šťastná. Když se jí potom paměť náhle najednou vrátila,
nechtěla už žít předchozí život.
Ať je to jak chce, nějakou minulost má každý. Hezkou i méně hezkou, někdo jí zasouvá někam daleko,
aby mu netanula na mysli a někdo zase žije jenom minulostí.
Někdy si říkáme, kdybych tak mohl/a/ vrátit čas. Čas je čistě pozemská veličina,
těžko ji ale podrobněji definovat. Pro nás, obyvatele Země symbolizuje stárnutí.
A právě ve vysokém stáří se lidé často vracejí po časové ose svého života do minulosti.
Realitu vnímají jaksi po svém a hojně ji protkávají minulostí. Začátek se setkává s koncem
a kruh se pozvolna uzavírá...

Světlu vstříc

Světlo, jedno slovo a tolik významů.
Když jsem byla malá, ale už jsem uměla číst,
vzala mě moje máti na hřbitov k hrobu své matky a když jsme šly kolem krematoria,
přeslabikovala jsem tam nápis:
"Světlu vstříc"
Nerozuměla jsem tomu, ale zapamatovala jsem si to.
Dnes, po letech si tohle slovní spojení vysvětluji po svém.
Myslím, že to znamená cosi, jako jít na věčnost, do jakési naděje.
Pro mě totiž světlo vyjadřuje naději, bez něj by nebylo života, nebylo by nic.
Jenomže jak vypadá nic a ještě ve velkém množství, když by bylo všude?
No, tak na tohle asi nepřijdu ani léty, na rozdíl od nápisu na krematoriu.
My ale naštěstí žijeme ve světle a jestli je kolem nás nějaké neviditelné nic,
o tom nemáme ani tušení a proto se s tím netrápíme.
Existence všech tvorů na Zemi je spojená se slunečním světlem ve fyzické rovině.
Co ale třeba takové světlo na konci tunelu? Mluví se o něm, píše se o něm, točí se filmy..
člověk ho prý může vidět, když přechází ze života do smrti.
Světlo je symbol pro pravdu, může být v duši, v srdci..prostě leckde, vždy ale vyjadřuje dobro.
Jenže, kde je světlo, bývá i stín. Jako dobro a zlo....vyjádřeno metaforicky.
Napadla mě ještě ale i jiná světlíčka, třeba světlíčka svatojánských broučků,
nebo fosforující bloudivá světýlka v bažinách.
Pro náš život je ale nejdůležitější sluneční světlo, které nám,
společně s vodou a vzduchem zajišťuje vše,
co potřebujeme k životu.
A nyní, když přišlo jaro, můžeme si postupně víc a víc sluníčka -světla- užívat.

Jak jsem pekla velikonoční nádivku

Jelikož žiji v západočeské metropoli, Velikonoce zde spadly do jakési konzumnosti.
Sem tam přijde nějaký malý koledník pro vajíčko,
ale zvyky, jako jsou třeba na Moravě, tady nejsou.
K současným velikonočním zvykům, jak je vnímám já, patří bezesporu barvení vajíček, pečení beránků,
velikonočních mazanců a nádivky. Tak, že já v tomto duchu,
vyhlásila jsem již několikátý ročník pečení velikonoční nádivky. Bylo to smělé gesto,
protože upéci dobrou nádivku - zdá se - je pro mě veliký problém.
Myslím, že nejsem zase až tak moc na pečení tupá, nicméně toho, kdo upeče dobrou nádivku, nezřízeně obdivuji.
Svůj několikaletý neúspěch si tudíž vysvětluji tím, že nemám přesný recept. Já totiž potřebuji všechno přesně
a tak recepty jako kolik vajec tolik rohlíků.. nebo zalít přiměřeně vývarem, mě k vytouženému cíli nepřivedly.
Výslednicí mého snažení bylo to, že můj kulinářský výtvor byl sice chuťově obstojný,
nicméně jedli jsme ho potupně lžičkou. Inu co, prostě holt se někdy, co se týče však nádivky u mě, vždycky, nezadaří.
Nevzdala jsem se však a a letos jsem učinila další pokus, s rozhodnutím, že všemi tekutinami budu velice šetřit,
a to by bylo, aby nebylo a nádivka držela vcelku. Stal se zázrak, můj výtvor se dal krájet.
A tak, plná pýchy, jsem vezla ochutnat mojí mamince, které se bohužel pro svůj vysoký věk,
již plete realita s jejím vnitřním světem, o kterém zatím nic nevím. Když můj výtvor jedla,
nejprve asi ze slušnosti říkala, že je moc dobrá. Potom ovšem pozapomněla a podivovala se,
kde že se tam ta nádivka vzala. To se jí stává velice často,
protože její krátkodobá paměť už bohužel nefunguje, jak by měla.
Tak, že když po další chvilce ke mě vznesla dotaz , "No, letos se mi ta nádivka moc nepovedla, udělala jsem jí nějakou divnou, viď Alenko?", pochopila jsem,
jakou můj pečící výsledek má hodnotu. Sice jsem odvrkla. "Ale ne mami, máš ji výbornou", ale v tento okamžik jsem udělala veliké rozhodnutí,
že na velikonoční nádivku pro příští léta prostě kašlu...jenom nevím, zda-li to do příštích velikonoc
nezapomenu.

Jestli já nejsem pesimistka.. o svobodě slova

Kdysi kdosi moudrý řekl:"Je celkem snadné obhajovat svůj názor, máme-li ovšem nějaký.."
Tím nechci v žádném případě říci, že názor nemohu změnit. Někdy je dokonce těžší názor změnit,
než za ním nesmyslně stát, když dojdu k přesvědčení, že můj původní názor je špatný.
A zda-li mohu svoje názory prezentovat svobodně? Zamýšlím se poctivě a docházím k názoru,
že sice mohu, ale musím počítat s riziky, že moje názory budou pro někoho nepohodlné
a tak se bude snažit mě nějakým způsobem umlčet. A ne zrovna tím, že by se mnou chtěl diskutovat,
jak by to asi mělo být, ale bude mě umlčovat nečistými způsoby. Bude mě pomlouvat a zesměšnovat,
bude mě házet klacky pod nohy, za mými zády bude ovlivňovat okolí proti mě atd..
Tohle všechno platí v tom případě, že moje svobodně vyjádřené názory se někomu nelíbí.
Jiný případ je, že moje názory nikoho nezajímají.
Já je sice mohu svobodně vyjádřit, ale to je asi tak všechno. Já chci diskutovat,
ale nikdo se mnou nechce mluvit.
Myslím, že každý z nás tohle zná, jak z vlastního života,
tak i z politické scény. V podstatě rozdíl je jenom v tom, jak drahé jsou kulisy.
Někde jsou za babku a někde za stamiliony. Tedy ty kulisy, ne názory... i když, teď mě napadá,
možná totéž by se dalo aplikovat i na ty názory.. názory za stamiliony.
Tak že můj závěr, svoboda slova je relativní. Záleží na tom, jak dalece sami chceme být svobodní
a jak dalece bude naše svoboda vadit druhému.