"Koukej padat z postele, už je ráno, mam hlad a chce se mi čurat," mňoukam na ní každou sobotu a neděli. Ne, teda, že bych jed a nebo čural enom v sobotu a v neděli, to ne, ale jiný dni vona stává pro kocoura v pravej čas.
Enomže vona je potvora v sobotu a v neděli asi ňáká hluchá a klidně chrní dál. Estli je teda vopravducky hluchá a nebo to tak jenom dělá, to nevim, ale bylo by jí to podobný. Musim teda zvolit razantnější metódu a to pošlap po těle. Ale vona se z ní časem stala votrlá ignorantka. Můžu po ní šlapat, jak chci a s ní to vůbec nehne. Musim teda eště přitvrdit a tak jí začnu funět do vobličeje. Spolu s další mocnou zbraní, mejma krásnejma fouskama, kterýma jí při funění navíc eště šimrám, konečně zmůžu aspoň to, že laskavě votevře voči.
"Hele Číčo, nech toho a jdi si raději vyčistit chrup. Máš nevonný dech."
Vona je fakt cáknutá. Copa já kocour si jako mam čistit ňákej chrup? Dyk ani nevim, co tim vlastně myslí, že si mam čistit. Krom toho já se meju porád, tak nevim. Možná tak blábolí jenom proto, že eště nejni řádně probuzelá. Chce to silnější kalibr. Hodně se teda nadejchnu a rovnou k puse jí zařvu:
"Mňauuuuuuuuuuuuuuuuk. Varuju tě, estli nevylezeš z pelechu a nevykydáš mi záchodek, pudu močit pod vanu. Už toho mam dost, tady sou zvířata, co maj hlad a ty se válíš, koukej vylízt."
Abych pravdu řeknul, dává mi to porád víc a víc zabrat, abych jí z toho pelechu vůbec vytáh. Nakonec se ale ňák dycinky zadaří a vona se začně hábrovat z pelechu ven. Už je tak vycvičená, že první, co udělá je, že mi vykydá záchodek. Já mám rád záchodej čistej, to je potom se mnou prima pořízení, že jo, ale běda, dyž by mi ho neuklidila. Enomže vod tý doby, co máme čokla, je to ňák jiný. Vona, dyž přinde domů a třeba najde ňákou tu loužičku, tak neví, kdo je autor hihihihi a tak se bohužoužel nevyhneme zase vosvětový přednášce, na téma kdo, kde a a proč, kterou sem pracovně nazval: "Kocourci čůrají do záchodku a pejskové venku."
Když se dost vyžvaní, de to uklidit. Nejlepšejší na tom je ale fakt, že čoklice už mě jaksi přetrumfnula v tom dělat brajgl. Tady bych vyzdvihnul muj učitelskej talent, kdy sem do čokla vložil slušný základy hlavně ve voboru ničení její psychiky. Komenskej by ze mě měl radost. Podle jeho návodu "Škola hrou" si s čoklem hrajeme vopravdu rádi a dobře.
Jako zrovinka nedavno. Zase si malovala voči ňákejma barevnejma tužtičkama. Rozložila si je na stůl a ňák je třídila, nebo co. To se mi líbilo moc, tak sem se na to přihrnul podívat se zblízka. Její smůla byla, že tam ty tužtičky na moment nechala bezprizorní, páč někam vyskotačila. Hned sem hopnul na stůl, že si s nima krapítek pohraju. Voni se tak hezky kutálely, dyž sem do nich rochnul packou a tak sem jich pár shodil na zem. To ale vim, že nesmim, tak sem se hned zdekoval do svý fusekloidní zásuvky a sotva sem zaleznul, už slyšim:
"Číčo, ty jsi ale nenechavý zvědavý kocourek."
Ani neběsnila, jenom začala ty tužtičky sbírat, lezla po zemi jako beruška, ale kupodivu nenadávala.
Potom se konečně vykýblovala do práce, a hned nato nastoupila se svým parádním tužtičkovym číslem čoklice. A to byl teda správnej tanec, to vám povim. Sem to sledoval se stolu a málem se se počural smíchy při představě, co nastane, až se vona vrátí domů. Čoklice Jokerka bezchybně hned frňákem vyčenichala jednu zapadlou tužtičku, ke smůle pro ní černou a eště k větčí smůle hodně měkkou. Pěkně si jí vzala do huby, pohodlně si lehla a začala jí systematicky vohryzávat.
Sem se tak zamyslel, estli se nepřevtělila do morčecího mameluka, kerej nám teda už humřel, páč to vohryzávání de čoklovi dost podobně, jako šlo morčeti, ale pak sem si řeknul, že to bude asi volovina, páč mameluk se mě bál, ale Žolina je se mnou kámoška. No a Žolina se činila. S citem vohlodala to dřevěný, částí to ňák sežrala a částí rozmetala po dlaždičkách až zvostala enom ta mazlavá tuha.
A vona teda Žolina, jak se teď učí číst, tak asi zkoušela i psát nebo co a tak tou mazlavou tuhou zkoušela po těch dlaždičkách asi něco napsat a rozmydlila tam tu čerň ouplně nádherně, že musim uznat, že todle bysem já, kocour Číča nezvlád, teda, ne, protože bych byl míň šikovnej, to ne, ale protože bych se vod toho hrozně uprasil do černa. A to já nerad. Zato čoklindě to naprosto nevadilo a tak si tu rozpatlanou tuhu eště nalepila i na packy zespoda a razítkovala s ní velmi kvalitní stopy. Ty jí teda šly lípjejc, než to psaní, ale i tak byl výsledek přímo velkolepej. Takzvaná volná abstrakce na dlaždičkách v černočerném tónu. Nádhera.
Vona by Žolina měla asi začít študovat ňákou malbu nebo tak něco.
Musim přiznat, že to zvíře má talent na hodně věcí. Řeknul bych dokonce, že mi začíná jaksi demoličně přerůstat, ale zase vona je větčí, a tak má vícejc síly a taky je takzvanej "praseodní typ," jak říká naše živitelka a ňáký černě v jakýmkoliv provedení se ani za mák neděsí.
Zato vona se děsila, dyž přišla domů a viděla tu spoušť. Viník byl teda jasnej, to je nabíledni, ale u nás z její strany platí naprosto nedemokraticky uplatňování kolektivní viny. Hulákala na nás jako na lesy a dokonce nám i nadávala, že prej sme nevycválaná sebranka a takový ty kecy vokolo. Enomže to bylo tak asi všechno, co mohla dělat, páč podle zvířecích psychologů nás trestat nemůže, páč bysme neveděli za co. Ta spoušť kolem nám přece nic neříká…
Dyž se vyzuřila, začala to autorský dílo likvidovat. Nadávala, jak se to maže a nejde to dolů. Nevim ale, čemu se tak divila, že jo, že to nejde dolů. Dyž je to na malování vočí, tak to musí asi něco vydržet. Ale s tim já fakt nemůžu nic dělat, páč vona inteligenci v apatice nekoupí.
