Že je potvora, to už vim dávno a ňák se nad tim už ani nepozastavuju. Myslel sem si totiž, že mě už nikdá extra překvapit nemůže. Ale jak vona to koulí s tim ubohým hloupatým čoklem, to je namouduši k poblití. Eště, že já sem takovej fištrón, že na mě si nepříde. Abyste tomu rozuměli. Vona kolem sebe prostě asi potřebuje ňákou tu votrockou duši. A tu má teda v tom čoklovi. Čoklice na ní tak voddaně čumí, až se za to psí plemeno dočista stydim. Ale eště horší je to, jak vona využívá naivnosti tý psí vtírky. Ne, že teda já bych to nedělal, že jo, ale já můžu. Vod ní to fakt ale nejni vůbec hezký.
Dyž se jí zdá, že už jí vtírka votravuje moc,vrazí jí do huby suchej tvrdej rohlík. A ta hloupatá Žolina,celá šťastná, si ho hrdě vodnese do jiný místnosti a drží ho v tý hubě třeba hodinu. Vona ho čoklice neumí přerafnout vejpůl, a aby ho začala vožužlávat vod kraje, tak to jí nenapadne ani náhodou. Dyž už jí asi bolí panty, tak si na ten rohlík i lehne. A vona toho takhlenct podrazácky využívá, dyž se vtírky chce zbavit a hlavně psychologicky zneužívá, že čokl si ten mizernej rohlík hlídá přede mnou. I dyž docela dobře ví, teda vona, že jo, že já tvrdý suchý rohlíky nepapám ani náhodou.
Jenomže čokl to neví a v tom je právě ta její děsná podlost. Vona mě používá jako zastrašující prostředek proto, aby na ní Žolina přestala somrovat piškoty. Nejlepšejší na tom všem je, dyž psice drží porád ten rohlík a vona s ní chce jít ven. To by trubka Žolina snad šla do světa i s tim rohlíkem v tlamě, dyby jí ho vona zase nesebrala. De jí to ale dost těžko, páč čokl jí ho taky nechce dát. Chvilku se nahánějí po kvartýru, než se jí ho podaří dostat z psích čelistí..
Ale co, každýmu co jeho jest a nebo jak kdo zaseje, tak taky sklidí, řikám si já potom moudře a pěkně se culím pod fousky.
Zrovinka nedávno se tu zas rohlíkově honily a vona, když se jí podařilo ten rohlík urvat zpátky, skovala ho pod polštář na sedačce a řekla vtírce: "Podívej Žolinko, sem ho teď schováme a až se vrátíme, zase si ho vezmeš, jo?"
Žolina teda čuměla jako tydýt, možná už jí taky proběhlo mozkovnou, že vona má výrazně snížený IQ, páčnormální dvounožec přece nedává rohlíky pod polštář, ale dyž se vrátily z procházky, nešla si pro něj. Takovej mladej tvor a už je sklerotickej. A toho zase využila vona. Rohlík nenápadně sebrala a vodnesla. Zřejmě ho čoklovi znova naservíruje, až se jí to zase bude hodit.
Někda teda je mi až toho přitroublýho čokliska líto. To potom na čokla mňauknu: "Žolino, si vopravducká psí trubka. Šlohni jí ňáký chechtáky a di si koupit mozek, faktys se ti potom uleví."
Enomže Žolina čumí eště slabomyslnějš, než vona.
A v tomdle já tady živořim.
Samá přetvářka a křivárna. Blil bych velebnosti. Ale zase mi naštěstí nenutí, abych žral tvrdý rohlíky, že jo. To bych se vopravducky musel vystěhovat. A to by se mi už ani trošinku nechtělo. I dyž vona je děsná, asi by mi bez ní bylo někde smutno. Abych to zase s tou chválou ňák nepřepísknul, vono je teda rozhodně příjemný, že mám snídani i večeři. Vo tom žádná. Tak se tak ňák na voko k ní dycinky mam, nejvíc teda, dyž mam hlad. A vod tý doby, co nám začla vařit ty kuřátka a kravičky, nemůžu říct, žese nesnaží. A tak se s ní někdá docela dobrovolně i pomazlim. Takovej já už sem prostě světec. Vobčas jí udělam radost a pěkně jí čumáčkem poňuhňám. A vona mi potom dá bonbonky. No, takovej je prostě koloběh života, to teda nejni z mý hlavy, ale to řeknul nějakej Darwin. Vona to koulí s vtírkou a já to zas koulím s ní. No nejsem já šikovnej kocour?
