Strážce mý doby

Zrovinka nedávno sem se parádně vyvaloval na svý myšózní dece, meditoval a ňák sem bilancoval svuj kočičí život, co žiju u tý potvory. Vono je to hnedlinka už 4 roky, co sem se nakvartýroval do týhle vypráskaný rodiny. Né, že by to bylo zas až tak zlý, páč vim, že co člověka, pardón teda kocoura nezabije, to ho posílí. A řeknu vám, že vedle ní sem posílil vopravdu výrazně. Hlavně teda na váze. Vona mi říká, že ze mě začíná bejt slušnej tlustoprd. To je ale sprostá urážka, to vám teda povim.

---

Zasejc na druhou stranu si to ňák k srdci neberu, páč vim, že její inteligence by se dala vopravdu snadno změřit na doktorskym teploměru a tudíž vona nemůže chápat jemné nuance mezi dokonalou kocouří figurou, ztepilostí a lehkou nadváhou, ale vono se nejedná jenom vo to, že sem vopravducky trošilinku přibral, ale vo to, že vona mi chce prostě řídit život. Se fšim fšady. Vona by asi byla ráda ňákym strážcem mýho kočičího života. To je furt keců, co nesmim a co zasejc musim a to já nemam rád. Vona by mi snad chtěla řídit i kočičí myšlénky, nebo co. Já mam chrabrý srdce demokrata, ať si každej dělá co chce, že jo, ale já teda nejvíc.

Todle bych teda eště skousnul, ale dyž začne blábolit, co je pro mě dobrý a co zasejc ne, mnohdá mi z ní upřimně brní mozek. Jako dyž mi tudle přinesla vodněkud ňákou trávu, že jo. Ne tu na hulení, aby nevznikla ňáká mejlka, ale vobyčejnou travinu. Já sem to teda vočenichal a prolustroval, ale tudle vodrůdu nemam rád a tak sem na ní prsknul: "Co mi to prosimtě nosíš za zelenej sajrajt? Todle já nemam rád. Já chci trávu kočičí a ne tendlecten blivajz."

Enomže na to vona prostě neslyší. Dyž přinese domů něco zelenýho a poživatelnýho pro kocoura mýho naturelu, strčí to do vázy. No chápete to? A potom mě vokřikuje, dyž si na tom chci upřimně pochutnat.

"Číčo, nech ty kytky, zase je celé okousáš a roztaháš."

Kytky, pchá, vona tomu říká kytky. Mě to ale chutná a tak si počkam, až vypadne vydělávat a potom si pěkně za prvý pošmáknu a za druhý pohraju. Vytahat z vázy a roztahat po kvartýru je opravdu umim kvalitně.

Vim ale, co zase bude za scény, až se vrátí domů. Bude lamentovat, hořekovat a nadávat.

Myslim, že vona bude tak trochu hodně pěkná hysterka.

Dyž se přihasí domů, hnedka se nás vobou /mě i psí vtírky Žoliny / zeptá, jak sme sami doma hospodařili.

Já teda na ní mňouknu, že dyž nás tady nechala samotinký, ať se teda nediví tomu, co zasejc uvidí, ale vona nerozumí a de to všade vobhlídnout. Upřimně řečeno nevim, co jí víc rozzuří, estli mnou roztahaný a vožužlaný trosky těch rádoby kytek a nebo zadrobený postele a koberce vod rohlíků, kerý se podařilo Žolině zase ukradnout.

Je teda fakt, že já zasejc všecky kytky taky nežeru, ale Žolina na rozdíl vode mě, všecky rohlíky žere, teda chtěla by žrát. A dyž se dostane do klukovo pokoje, kerýmu teda vona taky nadává, že je prase jako my, dycinky tam nenajde jenom jeden rohlík, ale aspoň dva nebo tři a potom má velikou starost, do kerý postele je co nejlíp skovat.

Tak, že já bych podle ní nesměl vopravducky nic, nevim, co by po mě chtěla, já sem kocour tvůrčí a nápaditej a nebo nápadnej, nebo jak se to řekne a vona si snad představuje, že budu celej den jenom tak ležet na kanapíčku a eště snad vedle čokla a vobá se ani nehnem.

Ale co, nebudu se rozčilovat, páč to přenecham s radostí jí, vona se rozčiluje ráda a asi jí to baví.

A já, páč mam svý kocouří srdce na pravým místě, se dycinky postaram vo to, abych jí ten její rozčilovací rituál dopřával co nejvíc a plnejma douškama a Žolina upřímně a ryze následuje mýho příkladu.

My jí prostě máme rádi a co bysme pro její blaho neudělali, neee?