Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.