Pohádka o mašince na těžkou dobrou noc

Milé děti,dnes vám budu vyprávět pohádku o jedné kouzelné mašince.

Byla nebyla jedna moc a moc šikovná kouzelná mašinka. Proč byla kouzelná, ptáte se jistě.
Inu proto, že měla pěkně barevné vagonky. Červený a modrý, zelený, oranžový a mnoho jiných,
už ale ne tak pěkně zbarvených. Byl tam dokonce i černý vagonek, ale vůbec nebyl smutný.

Cestovat v takovém vláčku se podařilo málokomu, ale kdo si jednou sehnal cestovní vstupenku,
získal pocit naprostého bezpečí a mohl si užívat komfortního luxusu.
Interiér například červeného vagonu byl vytapetován rozkošnou tapetou s třešničkami,
v modrém vagonu zase na zdi něžně poletovali modří ptáčkové. Většina vagonků byla plně obsazena, ale přece jenom některé vagonky zely prázdnotou. Jako ten zelený.. například.. byl opuštěný a plný pavučin.

Nikdo se v něm už nevezl. Lidé, kteří v tomto zeleném vagonku dříve cestovali, museli vystoupit.
Některým se podařilo přestěhovat se do vagonku jiné barvy, ale to byli ti šťastnější.
Ostatním zbyly jen nostalgické vzpomínky i když ti přičinlivější si dokázali z ukončeného cestování
odnést vzpomínky, ze kterých se dalo pěkně žít i v klidu, bez cestovního ruchu.

Zato v modrém a oranžovém vagonku se žilo čilým společenským životem.
Je sice pravda, že modráci a oranžováci se něměli moc v lásce, ale když bylo třeba semknout se proti vetřelci z jinak barevného vagonu, byli zajedno.

Vláček byl vybaven i přepychovým spacím vozem.
Takzvaný spacák nejvíce využíval jeden starší pán z černého vagonu, který si do spacího vozu chodil moc rád zdřímnout, což při jeho věku je věc zcela pochopitelná. Spací vagonek byl zřejmě opředen zvláštním fluidem, které působilo
na všechny zde přítomné cestující, neboť i jiní cestovatelé si zde užívali poklimbávání.

Když si všichni dosyta odpočinuli, mohli se přemístit do jídelního kupé, jehož kouzlo spočívalo
v nepřekonatelném menu, které bylo prakticky zahrnuto v ceně cestovního lístku. Božská mana byla servírovánana zlatých podnosech a kdo by odolal, že?

Pan vlakvedoucí svůj vláček řídil pevnou rukou, nedbal žádných připomínek, rad ani protestů,
jelikož byl posedlý myšlenkou řídit svůj vlak, dokud bude energie stačit. Nedbal ani na to, že kotelník moc topí a kouř z lokomotivy zamořuje krajinu, nedbal na u kolejiště stojící rozezlené postavičky, které hrozili pěstičkami jedoucímu vláčku. Byl tak oslněn svou mocí, že může řídit tak silný stroj, jako je lokomotiva, že si ani neuvědomoval, jak sám poslouchá přátelská doporučení, kdy má zmáčknout jakou páčku.
Nevěděl ani, že vláček na to, aby mohl jet, potřebuje koleje, potřebuje předem dobře připravenou cestu.
Nevěděl ani, že když vlak rozjede moc a moc rychle, zaviní vykolejení. To všechno nevěděl a nebo snad nechtěl vědět.

Netrápilo ho ani pomyšlení, co by se stalo, kdyby někdo zatáhl za záchranou brzdu. Ale kdo by to dělal a taky proč.
Ten někdo by musel být slepý, aby ho neoslňoval třpyt a lesk zlatých předmětů a musel by být hluchý, aby neslyšel šustění bankovek. Ale takoví lidé v tom honosném vlaku nebývají.
Když snad by se nedopatřením osudu nějaký takový pochybený cestující čistě náhodou vyskytl,
byl by brzy kolektivně vyobcován.

A tak mašina jede dál, cestující si chrochtají - jedeme dál - a ani trochu nejsou znepokojeni tím, že by kdosi zvenčí mohl na koleje navalit obrovský balvan a nebo ještě hůře, koleje vykutat a použít pro vlastní obohacení tím, že by je odprodal do sběrných surovin.