Trpělivě studovala jednu knihu za druhou, dnes již věděla, že jsou to encyklopedie. Dozvídala se, že lidé nejen válčili, ale také mnoho času věnovali různým výzkumům. Některé byly přínosné, ale vždy se našla nějaká společnost lidí, která tyto výzkumy dokázala zneužít proti ostatním lidem ve jménu svého prospěchu.
Dočítala se o biologických, chemických i jaderných zbraních, vyzkoušených na nic netušících tehdejších obyvatelích. Shlédla tisíce obrázků znázorňující nukleární pokusy. Atomové a neutronové bomby jí naháněli tu největší hrůzu. Tyhle objevy byly tak nebezpečné, že mohli zničit celou planetu.
Lidé starověku těmhle výzkumům věnovali mnoho času, peněz, energie. Budovali obrovské podzemní laboratoře, neustále vytvářely nové a nové prostory pro kryty, mnohdy až do 20 suterénu… když si Ami prohlížela obrázky podzemních laboratoří, napadla jí děsivá myšlenka. Vždyť ty laboratoře vypadají velmi podobně, jako naše vývojová oddělení plastů, bytové jednotky, spojovací chodby. Šílenost, to je šílenost… Přece nežijeme pod zemí, nebo snad ano?
Jenže ta myšlenka jí nešla z hlavy ani na minutu. Nemohla se jí prostě zbavit. Všechno jakoby jí začalo dávat ucelenější smysl. Války, vraždění, výzkumy, zkáza. Co když se lidstvo tehdejší doby samo zničilo? Co když rozpoutalo celosvětovou válku a použilo zbraně totálního zániku? Bylo by to možné? Co když se zachránili jen ti, kteří byli v podzemních prostorách? Vše, co zůstalo na povrchu bylo zničeno, spáleno, zamořeno radioaktivitou?
Horečně začala prohledávat další a další knihy. Mohlo to tak opravdu být. Ami ze všech možných zdrojů, vypovídajících o tehdejší historii pochopila, že její plastový věk je jiný a jinde. Neodehrává se na povrchu Planety a už si ani nedokázala srovnat v hlavě, co vlastně znamená slovo Planeta. Když se v jejich současnosti mluvilo o Planetě, vždycky si představovala jakýsi prostor, aniž by se zamýšlela nad tím, jak je rozsáhlý. Lidé jejího věku měli pevně dané kořeny v místě, kde se narodili, snažili se svůj svět neustále vylepšovat novými druhy plastických hmot a to jim přišlo samozřejmé asi tak, jako že dýchali.
Neměla už chuť do dalšího hledání. Rozhodla se, že otevře poslední knihu a potom už nebude pátrat. už dobře věděla, proč se tahle hrůzná historie zamlčuje.
Pouze aby dostála svému vnitřnímu slibu rozevřela vazbu někde uprostřed a to co tam uviděla, potvrdilo její šílenou teorii. Fotografie jaderných výbuchů, moře atomových hřibů, spoušť a zkáza.
Nukleární válka. Lidé zničili sami sebe. Přežilo jen pár jedinců, kteří stvořili nový, podzemní plastický svět. Díky zásobám potravin, díky laboratořím a díky svým pozemským znalostem dokázali přežít a časem založit novou generaci, před kterou bedlivě skrývali hrůznou historii starého světa… Toho světa, který možná ještě někde na povrchu planety existuje, ale bez tehdejší krásy, zničený, zubožený, strádající, plný zoufalství a beznaděje. Ami už o tomto světě nechtěla vědět zhola nic.
Konec
Smutný konec, kterého bych se nechtěla dožít. Ale napsáno skvěle.
OdpovědětVymazatMoc smutné. Přiznám se, že takovéhle rozuzlení jsem nečekala. Máš úžasnou fantazii.
OdpovědětVymazatKonečně jsem se dostala k dočtení až do konce a musím říct, že se mi četlo báječně. Bezva povídka.
OdpovědětVymazat[1]: Ani já ne...[2]: Psala jsem takříkajíc z voleje a zrovna jsem neměla spokojenou náladu. Asi proto ze mě vypadl takovýto závěr... [3]: Díky...
OdpovědětVymazatNedivím se, že Ami už nechtěla číst víc o starověku. Nejsmutnější je, že si umím takový konec dobře představit.
OdpovědětVymazatJe to skvělá povídka, moc se mi líbila.
Dostala jsem se k přečtení až teď, ne snad, že bych na tvou povídku zapomněla, ale nějak mi nezbývalo času a chtěla jsem si ji přečíst a užít v klidu, jak zaslouží.
[5]: Díky Bev. Já mám sice pocit, že jsem překvapivým závěrem nějak zklamala své čtenáře, ale prostě to ze mě tak nějak vypadlo. Zkoušela jsem psát jen tak, bez jakési koncepce, ale brát to, jak mi myšlenky přicházejí... Je to docela zajímavé, myslím, že kdyby byla jiná nálada v minutě psaní, vše by se odvíjelo jinak.
OdpovědětVymazat