Ta bude čubrnět, co bude dál...

Sem tejranej, perzekuovanej a pronásledovanej chudej kocour. Už toho mam až po krk, co po krk, až po fousky. Všecky moje hračky mi znárodnila ta nechutná psí šmejdilka. Vožužlala, vokousala a rozcupovala mi ouplně všecko. Dočista nic mi nezbylo. Ani moje nejvoblíbenější fialová hra. Co asi bude dál?

Vona tý psí Drákulce nebetyčně nadržuje, už se na to nemůžu vůbec koukat. A tak sem zase musel zapřemejšlet, abych tudle do nebe volající křivdu ňák vyrovnal. Sem kocour vzdělanej a tak vim, že dycinky je něco za něco. A tak sem vymyslel geniální fígl. Dyž se může z psí šmejdilky pominout, tak já jí to pominutí teda dopřeju a to v hodně velkým stylu. Na to já sem dočista kadet a vona je úplně hloupatá, dyž to eště neví. Musel sem dlouho přemejšlet, jakou nejúdernější ránu zasadit do její psychiky. Vona už je celkem imunní na naše lotroviny, je zvyknutá na shozený knížky, rozsypaný tyčky, rozdrásaný noviny a podobný takřka malichernosti.

---

Jal sem se jí teda delší dobu pozorovat, k čemu má, -jak říkaj dvounožcí - hlubší vztah. A přišel sem na to. Sou to tarotový karty. Takový ty hezký vobrázky, co vona si docela ráda prohlíží a furt v nich něco študuje. Dyž sem se blíž zajímal, dycinky mě vodehnala a nenechala mě ani nakouknout. Potvora. Skovávala si je do takový šoupací krabice, kam sem se neuměl dostat. Ale za to sem je uměl naservírovat psí vtírce. Ani mi nedalo moc práce tu zašoupávací krabici pomocí elegantního skoku vedenýho našikmo pošoupnout a bohužoulel pro ní, se krabice sama ochotně poroučela na zem. Bylo to jednoduchý jak facka, co tak rád uštědřuju psí podlejzačce. Enomže tim jednoduchost skončila. Psí Drákulka sice přihopsala v zápětí, ale moc se jí do díla nechtělo. Vona snad kupodivu pochopila, že by to asi neměla dělat a tak na tu krabici čuměla jak vyvoraná myš na kombajn. Musel sem se snížit k názorný ukázce, co s tim ten nechápavej čokl má dál províst. Začal sem teda tu krabici jakoby vokousávat.. až sem sem to dopracoval.. a radči ani nepřemejšlim nad tim, co bude dál… jak dokážu tu psí vrtilku donutit k ňáký velkolepější akci… je teda fakt, že před časem byla čoklice ňáká marodivá a vona s ní furt někde lítala, páč nežrala a furt blila, teda čoklice, že jo, ne vona a nic nechtěla kousat… Jenomže teď už je zase dočista ve formě a dyž viděla jak já si /jako/ pochutnávam na tý kartový krabici, dala si taky říct a pustila se do bohulibýho díla s vehemencí sobě vlastní. Šoupací vobal rozhryzala v rekordním čase a jako bonus, cáry z něj roztahala po celým kvartýru. Někdy mam čokla docela rád.

Já sem se mezitím dostal na tajuplnej vobsah . Balíček karet zabalenej v hedvábnym šátku. Ten šátek se mi líbil moc a tak sem si ho pučil na hraní. Jak sem ho chńapal drápkama a vláčel, karty se parádně rozprostřely po celý širý zemi. Mezitim už vtírku vomrzelo hrát si s vožužlanejma troskama krabice. Přiskotačila se podívat, co dělam a asi se jí to taky líbilo, páč se hned zapojila do hry. Proháněla se mezi těma ubohejma kartama a rozmetala se eště víc. Jenomže, dyž sme byli takřka v nejlepčejšim, klika cvakla, dveře letí a vona vchází do dveří. Já sem teda hned zafičel do fusekloidní zásuvky, ale Žolina, blbka, jí šla vítat. Dyž se dost vymuchlaly u dveří a vona vešla do svýho pokoje, takřka jí ztvrdnul úsměv na rtech. "Žolino, ty potvoro, cos to tu udělala za spoušť? Vidím, že je čas na hlubší výchovný pohovor," pravila vona čoklovi. Já sem se teda rázem stal neviditelnej, aby mi taky náhodou nezapojila do toho jejího výchovnýho monologu. Už mi celkem nebaví porád poslouchat ty její rádoby výchovný kecy, jako že todle nesmíme a todle nesmíme….Tentokrát sice prudila vo něco víc, než vobvykle a tak sem byl zvědavej, co na to jako vtírka, nenápadně sem se teda přiloudal a co vidim, čokl seděl, ani nedutal a tvářil se děsně provinile… no humus, poblil bych se. A to se jí eště snažil podlejzat kroucením toho jeho vocasu. Uši měl sklopený a ve vočích zoufalství celýho světa. No pro pána Jána, co bude dál, kam až se ten ubohej čokl eště poníží? Já dyž mam sklopený uši, mam vztek a nebo lovim a mrskam vocasem taky jenom dyž varuju, že nejsem zrovna dobře naloženej. A čokl to má jako projevy podřízenosti. Kočibože, ty to vidíš…

Dyž byl konečně konec kázání, klekla na kolena a začala sbírat ty rozmetaný karty. Naštěstí pro ní je čoklinda nestačila pocuchat svejma zubama a tak je zase zabalila do toho hedvábnýho šátku a strčila do jiný krabice. Tajně sem sledoval, kam jí dá a teď, dyž znam její slabinu, nepochybuju, že jednou se zadaří můj velkolepej ničící plán dovíst ke zdárnýmu konci…A to se potom sakra bude divit, co bude dál…