Kdo se směje naposled...

Tak teda, ač vopravducky nerad, musim řeknout, že co se tejče mýho papáníčka, vona se vopravducky zlepšila. Asi jí dočista udolal ten její dvounožec, kterej statečně přiznal před ní dlouho ututlávanej fakt, že mi podstrojuje syrový masíčko. Nejdřív teda prskala jako vobvykle, jenomže z toho si nic nedělam jak já, tak teda i von. V tomhle máme naprosto stejnou strategii a jak je vidět, tak i dost oučinnou. Vona furt mele, že stokrát nic umořilo vosla, já sice tomu ňák nerozumim, jak může nic bejt něco a eště někoho umořit, ale asi na tom něco bude, dyž dočista rezignovala. A taky nám začala vyvařovat.

---

To teda nejni jeho zásluha, abych ho teda omylem jako nepřechválil, ale to je vod tý doby, co vtírka byla těžkéj marod se sraníčkem. Co teda vona kolem ní nadělala, to bych vám přál zažít. Já dybych měl takovoudle srajdu, určitě by to ani nezaregistrovala potvora, páč, já, kocour pořádnej a vzdělanej chodim poctivě na svůj záchodek a uklízim za sebou. Jenomže vtírka srala, kde se dalo a vona nad tim hořekovala, ale vůbec psí Drákuli nenadávala. No řeknu vám, všechno v týhle domácnosti je postavený na hlavu. Ale je fakt, že i já z toho mám slušný výhody, že jo, tak zas až tak moc nereptam. Vona nám vaří kuřátka a taky hovězí. To já rád, moc rád. Jenomže vona si myslí, že dyž mi dá do misky něco, co nejni blaf, že se s ní za to budu víc muckat. Naivka. Jenomže jeden se nemůže divit její naivitě, když to s ní jeden koulí tak jako já, kocour Číča.…

Dyž přinde domů, sedim hned za dveřma na botníku /teda ne že bych tam byl jako celej den, to ne, mam porád hodně práce a na vysedávání nemam čas, ale slyšim klapnout tu jezdicí kabinu a tak na botník prostě vlítnu, že jo, no a vona má radost, páč si myslí, že na ní jako čekam/ a hned jak vleze do kvartýru, tak se spolu pošušňáme, ale vocaď pocaď, že jo. Za to vtírka kolem ní rotuje jako přiblblá. No, to jako, vona teda musí bejt ňáká retardovaná, dyž se kolem ní dovede motat ve vítacím amoku celou věčnost. Já na ní mňouknu, že bych si dal kousek kuřátka, i dyž vim, že vona mi stejně nerozumí. To s tim čoklem se už domluvim líp, než s ní. Jenomže psí Drákule mi sice rozumí, ale zase mi neumí dát to kuřátko. A tak musim počkat na večeři.

A to mě vede k myšlénce, že bysme se s čoklindou pod mym dokonalym vedením mohli naučit votvírat tu bílou almárii, kde vona to masíčko před náma skovává. Já už sem to zkoušel sólo, ale moc mi to nejde, páč almárie je veliká a já mám malou sílu. Dyž budu ňák inteligentně motivovat čokla, možná bysme packu v pacce dokázali i nemožný.

To by potom byla jaksepatří bžunda. Vona by čuměla jako péro z gauče na vybrakovanou bíloalmárii a já bych se chechtal, až by se mi třásly fousky, páč kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp…