Už nechci být hodná holka, raději budu nemožně zlobivá...

Moje panička mi často říká, že jsem takový radostný střapatý kartáč.Kartáče a kartáčky všeho druhu ráda ohryzávám a potom zase zvracím, tak se mi docela líbí, že mi taky říká kartáčku a smetáčku. Vždycky na ní radostně zavrtím ocáskem a ona mě podrbe za ušičkama.

Jenomže zrovna nedávno se mi nějak radost ze života vytratila. Bylo mi moc špatně, blinkala jsem o sto šest a aby toho nebylo málo, začala jsem kakat kečup. On to tedy nebyl opravdový kečup, to mi panička nedává papat, ale jako kečup to docela vypadalo. Když to panička viděla, dočista pobledla a hned řekla: "Nebudeme na nic čekat Žolinko, jdeme." Hned se začala oblékat, jako že snad půjdeme na procházku. Divila jsem se, kam bysme v noci tak šly na procházku a taky se mě nechtělo nikam jít, ale dostala jsem obojek a tak jsem musela. Panička mě vezla docela dlouho v autě a když jsme byli na místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, zavedla mě do nějakého domu, kde už na mě čekalo hodně a hodně pejsků. Já vlastně nevím, jestli všichni ti pejskové čekali zrovinka na mě, tak jsem jim řekla, že mi není dvakrát do hraní, ale oni se na mě nezlobili, protože jim asi taky nebylo právě nejlépe. Panička mě vzala na klín a začaly jsme čekat. Nevěděla jsem, na co čekáme, ale najednou vyšla ze dveří panička bez pejska, která byla celá v bílém oblečku a ptala se nás: "Tak co tady máme?"

Z jedné strany se ozvalo: " Asi vykloubený kyčel", z další: " Roztrženou packu", "Netečnost a malátnost" a já nevím co všechno ještě. Moje panička se také hlásila: "Zvracení a krvavý průjem."

Bílá paní jenom vzdychla a prohlásila: "Budete muset být trpěliví, jsem tu sama a mám tady komplikovaný případ."

Moje panička nesměle vykvíkla, že mám teda ten průjem, ale že bychom přišli až zítra ráno. Bílá paní pravila, že ať přijdeme tak kolem deváté a zakázala mi jíst. To mě teda nevadilo, protože jsem stejně na nic neměla chuť a tak se jelo domů. Druhý den ráno byla v tom domě zase jiná sešlost pejsků, ale ani tentokrát to na žádnou velkou hru nevypadalo.

Všichni se drželi u svých pánečků a paniček a čekali, až je bílá paní pozve dál. Byla jsem trošinku zvědavá, co tam je, ale jenom opravdu malinko, protože mi bylo dost špatně. Konečně jsme přišli na řadu my. Bílá paní mě dlouho prohmatávala bříško a já bylo moc hodná. Jenomže potom přišla jiná paní a ta mi do packy zamontovala nějaké píchací udělátko, aby mi tamtudy mohla téct krev. To se mi ani trošinku nelíbilo a tak jsem chtěla packou uhnout. Jenomže ona mě držela tak pevně, že to nešlo. Sice povídala, že jí všechno teče vedle a že bude jako řezník, ale hlavně, že už pustila mou nohu. Čekala jsem, že mě vyndá i to píchací, ale nechala mi to v pacce zamontované a ještě to olepila náplastí, abych si to prý nevykousala. Tomu jsem moc nerozuměla, ale když panička nic neříkala, tak to asi bylo tak správně. Už jsem chtěla jít pryč, protože se mi tam docela přestalo líbit, ale přišla znovu bílá paní a do kožíšku mě něčím dvakrát ale opravdu hodně píchla. Bolestí jsem se točila dokolečka a moje panička mě utěšovala a konejšila. "Žolinko, to za chvilinku přejde, uvidíš."

Potom už mě obě bílé paní nechaly, něco si šuškaly s mojí paničkou, daly jí nějaké zabalené dobrůtky v sáčku a mohly jsme konečně ject domů. Doma jsem spinkala až do doby, než mi panička odlepila tu náplast na noze a povídá mi: "Ta paní v bílém byla zvířecí paní doktorka a to co máš zapíchnuto v pacce, tomu se říká kanyla. Já ti teď dám antibiotikum přímo do žíly, neboj nic, bude to hned. Jsi přece hodná holka, viď?" Vůbec jsem nerozuměla tomu, co povídá o doktorkách a o kanylách, vím ale, co znamená "hodná holka". Ale to už jsem cítila, jak se mi do žil rozlévá nějaká tekutina, jako u bílých paní, vlastně zvířecích doktorek. Dalo se to vydržet, co by ne, ale hlavně, se mi po tom udělaĺo o hodně líp a taky jsem dostávala pomalu pořádný hlad.

Jenomže panička řekla, že stůňu a že nesmím nic jíst minimálně dva dni. Další den jsme zase jely k doktorkám. To už sem byla docela veselá a hlavně hodně hladová. Bílá doktorka měla radost a moje panička taky. Vyndaly mě kanylu, zase si s paničkou něco špitaly a potom paničce daly nějaké bílé a červené malinké koláčky a pytel granulí. Konečně jsem mohla něco zblajznout. Moc jsem toho tedy nedostala, jenom takřka na ochutnávku, ale zase po malých množstvích častěji. Já bych chroupala i hřebíky, jaký jsem měla veliký hlad, ale tentokrát nepomohlo ani zuřivé kroucení ocáskem ani nejsmutnější psí oči.

Teď už jsem zase asi zdravá, panička mi dvakrát denně cpala do krku ty barevný kousky koláčků od bílých paní. Že jsem už dostatečně ve formě viděla na vlastní oči, když jsem s vehemencí sobě vlastní rozkousala 10 dřevěných tužek, které mi Číča přinesl, ani nevím odkud. Číča je hodný kocour, protože ví, jak ráda hryzám dřevíčka a šišky a protože mě panička hlídala jako ostříž, abych nemohla spásnout nic nežádoucího, podstrojil mě hned, jak jsme spolu zase zůstali sami doma.

A tak jsem poznala, že být hodná holka se mi už nechce být. Raději budu zlobivý smetáček a kartáček.