20. 12. 2015

Nejni to až tak špatný


Já teda s ní ňákej ideální život zrovinka nevedu. Sice zase přitáhla strom, vona je na ty stromy přímo úchylná, ale už vim, že nejni pro mě a pro psí vtírku asi taky ne. Morčecího mameluka už nemáme, a že ten stromy teda uměl chroustat, že jo, komu čest, tomu čest, a tak teda ale vůbec nechápu, na co ho zase potřebuje a pro koho ho teda přivlíknula. Leda, že by se její dvounožec dal na vegetariánství a vona mu ho koupila, aby nemusela vařit. Jenomže na to by potřeboval takový ty hlodací zuby, co měl mameluk, a to von ale nemá ani náhodou.


Já bych spíš uvítal, dyby mi přinesla ňákou myš, abych si moh zase pohrát po kocouřím, jako za starejch časů, dyž sem byl eště bezdomák, ale to vona ne. Ne, že bych se zasejc chtěl toulat a shánět si sám vobčerstvení, to vopravducky ne, ty čisťounký misky plný masíčka, co mi vobčas dává, nejsou zase k zahození, že jo, ale tendlencten mě milej rituál vona vobčas proloží těma nechutnejma blemcavejma kočičíma kapsičkama, což vopravdu má k ňákýmu ideálu hodně daleko. Vonehdá sem dokonce v televízi viděl ňákou připitomělou reglámu na tyhle nechutnosti a ňákej přiblblej hlas tam furt mlel: "Kočky by kupovaly Whiskas."

To teda musí bejt ale idiot, dyž do světa hlásí takovoudle volovinu. Whiskas je tak akorát na poblití. Zato kuřátka a rybičky sou hodně hamavý. Vona teda ta televíza, nebo jak se menuje ta krabice, co do světa pouští tydlencty voloviny, je zatraceně divná věc. Ňák nechápu, jak se tam všichní ty lidi nacpou. A že se tak zmejčej, to je taky dost divný. Dyž se dívam z vokna, kde teda vona mi milostivě na polici nechala místo na čučení ven, sou ty lidi ňák normální. Teda ne, že by byli normální jako psychicky, ale velikostí, myslim teda.
Že vona to nemá s tou psychikou zrovinka ažúr, to už sem vám určitě vyprávěl a tak to určitě bude i s vostatníma lidmama. Voni sou lidi vůbec hodně divný. Třeba ten její dvounožec. Von čoklovi začal řikat Žolibrndo. No chápete to? A jí se to asi zalíbilo, a tak to říká čoklovi taky. A ta blbka Žolina na to slyší. Mě, dyž nevosloví Číčo, nebo Číčulko, tak prostě neexistuju. A ten psí klaun přiskotačí na jakýkoliv zavolání. Voni ty čoklové vůbec nemaj žádnou hrdost. Zase ale na druhou stranu je to taky k něčemu dobrý, že jo. Můžu čokla fackovat a můžu ho i drobet kousnout a von se vůbec neurazí. Vona Žolina je prostě psí trubka, ale zase teda musim uznat, že je s ní psina, dyž je pes.

Někdá vona z nás dvou docela šílí. To dyž se začnem honit po kvartýru jako zběsilý a je nám celkem fuk,, jak to kolem nás včecko lítá na všechny strany. A vona na nás huláká, ale my se v tý báječný hře na honěnou nenecháme vyrušovat. Dyž nad tim tak přemejšlim, vono todlencto, jak jí packu v pacce, jako já a Žolina, brnkáme na její voslabenou nervovou soustavu, vlastně musim přiznat, že možná ten život zase nemam tak úplně špatnej. Von ten život s čoklem je docela prima a dyž mam vtírky plný zuby, prostě se zdekuju někam do vejšky a je vykydáno.

Vona mi dřívějc, dyž vtírku přitáhla domů,řekla: "Číčulko, Žolinka je od slova žolík, víš? A žolík je šťastá karta, tak, že Žolinka nám přinese radost do života víš? Tenkrát sem na ní prskal a syčel, co to jako mele za kraviny, jak kocourovi může přinést do života radost ňákej připitomělej čokl, ale časem teda musim uznat, že s psí hopsansou se dá v určitých voborech slušně spolupracovat a celkem máme slušný výsledky. Vona teda nadává a furt hořekuje, že to, co nerozbily její děti, dorazíme my, ale to nám je vopravducky putna, v tom sme s čoklindou zajedno, jako byli tři mušketýři /to sem taky viděl v televízi/. Jo a vode dneška řikam psí vtírce Jokerka.

8. 12. 2015

Sama sebe najít se...


Onehdy sama sobě jsem se ztratila,
když z hospůdky domů jsem se vrátila,
najít jsem se nikde nemohla,
až dřímota mě z toho přemohla.
Nahlas jsem chrápala,
hledání zaspala,
kdo mě teď probudí
tělo mé povzbudí?

I ve spánku jsem byla ztracená,
co tohle všechno ale znamená,
kde jsem se jenom zapomněla
skleróza se mnou divy dělá.

Když procitla jsem ze snu stále zoufalá,
vstát a jít se hledat znovu jsem si troufala,
podivným děním ocitla se v předsíni
a světe div se .. tam v zrcadle na skříni
hledím překvapeně sama na sebe,
posílám hned mnoho díků do nebe,
vždyť já sama sebe jsem opět našla
dík zrcadlu, co k němu omylem jsem zašla.

1. 12. 2015

Ve stínu pod stromem


Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.


Když jsem na ní kroutila hlavičkou, že tomu nerozumím, byla smutná a tekly jí slzy. Snažila se mi to ale vysvětlit. "Žolinko, každý, pejsek, jako každý jiný tvor odchází, když přijde jeho čas někam jinam, víš? A Rézinka právě přešla tenhle duhový most, kdy cesta vede jenom tam, ale zpátky už nemůže, víš? "
"To bude ale smutná, ne?" napadlo mi, protože mě by bylo určitě smutno bez mojí paničky a kocoura Číči a vůbec bez všech, co mám ráda.
Ale panička řekla: "Ne, nebude smutná, bude si tam hrát s jinými pejsky, co už tam jsou a bude běhat na sluníčku a skotačit."
Aha, tak takhle to tedy je.
"A proč vlastně chodí přes ten most, když i tady jsou pejsci, se kterými se přece taky dá skotačit?" zakňourala jsem otázku.
"No, to je proto, že mnohdy už je pejsek nemocný a nebo starý a tělo už ho neposlouchá a už prostě skotačit nemůže. A tak se rozhodne, že půjde k jiným pejskům, do jiného, duhového světa."
"A jak tam ale trefí?" ptala jsem se sama sebe. Jenomže panička mi nečekaně odpověděla:
"Když přijde ten čas, kdy pejsek už nemá sílu, ani chuť do života, cesta se před ním sama otevře.
A on odejde. Tak to prostě je."
Sice mi bylo divné, že když to tak prostě je, že je z toho moje panička smutná.
"Ty si s tím netrap chundelatou hlavinku, tak to v životě chodí. Ty skotač a běhej se všemi psími kamarády a raduj se ze života co nejdéle."
Copak to to, to já se raduju o sto šest, a ještě víc, protože panička ze mě udělala velkou parádnici. Koupila mi totiž svítící korálky na krk. Je to tedy obojek, co svítí, ale dává mi ho jenom navečer. Abych se prý neztratila. Rézinka měla podobný a i přes to se ztratila. Jenomže ona se ztratila jenom z naší skupiny. Zajímalo by mě, jestli se dočista ztratila
i s tím svým svítivým obojkem a nebo bez něj. Asi ale bez něj, protože když za duhovým mostem pořád svítí sluníčko, vlastně ho tam nepotřebuje. Sluníčko je prima, ale taky musí být trošku stínu. Ve stínu se totiž moc hezky odpočívá. Hlavně po skotačení a dovádění.
Panička určitě věděla, na co myslím, protože mi odpověděla:
"My, Žolinko budeme na Rézinku vzpomínat, protože víme, že teď právě odpočívá ve stínu pod velkým stromem."