Ve stínu pod stromem

Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.

---

Když jsem na ní kroutila hlavičkou, že tomu nerozumím, byla smutná a tekly jí slzy. Snažila se mi to ale vysvětlit. "Žolinko, každý, pejsek, jako každý jiný tvor odchází, když přijde jeho čas někam jinam, víš? A Rézinka právě přešla tenhle duhový most, kdy cesta vede jenom tam, ale zpátky už nemůže, víš? "

"To bude ale smutná, ne?" napadlo mi, protože mě by bylo určitě smutno bez mojí paničky a kocoura Číči a vůbec bez všech, co mám ráda.

Ale panička řekla: "Ne, nebude smutná, bude si tam hrát s jinými pejsky, co už tam jsou a bude běhat na sluníčku a skotačit."

Aha, tak takhle to tedy je.

"A proč vlastně chodí přes ten most, když i tady jsou pejsci, se kterými se přece taky dá skotačit?" zakňourala jsem otázku.

"No, to je proto, že mnohdy už je pejsek nemocný a nebo starý a tělo už ho neposlouchá a už prostě skotačit nemůže. A tak se rozhodne, že půjde k jiným pejskům, do jiného, duhového světa."

"A jak tam ale trefí?" ptala jsem se sama sebe. Jenomže panička mi nečekaně odpověděla:

"Když přijde ten čas, kdy pejsek už nemá sílu, ani chuť do života, cesta se před ním sama otevře.

A on odejde. Tak to prostě je."

Sice mi bylo divné, že když to tak prostě je, že je z toho moje panička smutná.

"Ty si s tím netrap chundelatou hlavinku, tak to v životě chodí. Ty skotač a běhej se všemi psími kamarády a raduj se ze života co nejdéle."

Copak to to, to já se raduju o sto šest, a ještě víc, protože panička ze mě udělala velkou parádnici. Koupila mi totiž svítící korálky na krk. Je to tedy obojek, co svítí, ale dává mi ho jenom navečer. Abych se prý neztratila. Rézinka měla podobný a i přes to se ztratila. Jenomže ona se ztratila jenom z naší skupiny. Zajímalo by mě, jestli se dočista ztratila

i s tím svým svítivým obojkem a nebo bez něj. Asi ale bez něj, protože když za duhovým mostem pořád svítí sluníčko, vlastně ho tam nepotřebuje. Sluníčko je prima, ale taky musí být trošku stínu. Ve stínu se totiž moc hezky odpočívá. Hlavně po skotačení a dovádění.

Panička určitě věděla, na co myslím, protože mi odpověděla:

"My, Žolinko budeme na Rézinku vzpomínat, protože víme, že teď právě odpočívá ve stínu pod velkým stromem."