Po dlouhý době mýho kočičího pauzírování sem zase se sebou vopravducky hodně spokojenej. Zatlouk sem další hřebík do její rakvičky. Sem prostě šikovnej kocour.
Vona má u postele takovej přístroj s barevnýma číslíčkama a na ten v noci vobčas mžourá. Voni teda dyby ty čísla nebyly zářivě vosvícený, viděla by akorát tak prdlajs, ale sou pronikavě červený a vona podle toho, jaký tam sou, buď sebou flákne znova do postele a nebo začne skučet a nadávat a pomalu se z tý postele začne vysoukávat.
Já sem tendle přístroj hodně študoval a přišel sem na to, že je na něm moc a moc čudlíků, kerý mi fakt zajímaj. Študuju ho tedy převážně za tmy, aby vo mě neveděla, /páč jinak by mě potvora vyháněla/ a vobjevil sem, že dyž na ten horní čudl našlapnu packou, asi se s těma číslama něco stane. Co přesně teda to nevim, ale jí to dokáže vopravducky hodně vyděsit.
Jako zrovinka nedavno. Vona chrápala jako zabitá, všude tma tmoucí a na mě přišlo hraní. Tak sem se potichu přikradnul k tý čudlíkárně a začal sem si tam hrát na šlapanou. Hra to byla primová, jenomže vona se zrovinka ňák probudila, aby se zase podívala na ty zářivý číslíčka. Potichoučku sem se vytratil, páč dyby mě tam nachytala, zase by na mě začala hulákat, že sem mizera a podobný žvásty a to nemam zapotřebí. Enomže vona tak ňák překvapivě zalapala po dechu, zavyla a vylítla z tý postele rychlostí blesku. Takovej fofr sem eště neviděl. Moc nechybělo a dočista se přerazila.
"Já jsem zaspala, to snad ani není možné, vždyť už je 6 hodin. To se do práce dostanu nejdřív tak ve čtvrt na osm. Ach jo," bědovala a vlítla do koupelny. Potom na sebe začala házet voblečení, mě začala rychle kydat záchodek a tak sem se k ní přišmrdolil a mňaukal sem na ní, co jako blbne, proč eště nechrápe, že slušný lidi v tudle dobu eště všicky spí a kam se to vlastně vypravuje tak v noci.
Jenomže jako vobykle mi nerozuměla a povídá mi: "Co se tu motáš Číčo, já pospíchám do práce, protože jsem zaspala a musím forfovat."
"Do práce? Ty máš změněnou pracovní dobu? To budeš teďkanct furt stávat ve 3 ráno? Doufam, že mi dáš něco k jídlu, ale na snídani je to na mě moc brzo. A vůbec podívej se, kde je na vobloze Měsíc."
Jenomže vona na to vůbec nic a hnala k tý bílý almárii, kde mají lidský jídlo. Tam zůstala ale celá zkoprnělá stát a civěla pro změnu na podobnou číslárnu,jakou má u svýho pelechu, enomže se zelenejma čísílkama.
Trvalo chvíli, než jí to došlo.
"Číčo, ty pacholku, tys mi přeřídil budík a já se tady jako magor vypravuju do práce ve tři hodiny v noci. To snad není možný, s tebou je to fakt na infarkt."
"Tos vystihla přesně," mňouknul sem na ní plnej pochopení. Dělam, co můžu, abys se mnou zažívala jenom samý radosti, takovej už sem já kocour Číča, ale todle už by tě mělo bejt vopravducky jasný, ne?"
A vona se začala řehonit, jako že co by si beze mě počala, kdybych jí vobčas nezvednul mandle.
Potom si zase vlezla zpátky do pelechu, načudlila na budíku jiný čísla a hezky se zavrtala pod deku.
Tak sem se hnedka nakvartýroval k ní a nechal se pěkně drbat na bříšku.
