Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí.
Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.Celé tohle panorama mělo jakýsi hororový nádech, ze kterého Anně zlehounka přejížděl mráz po zádech. Marně se rozhlížela kolem sebe, aby mohla sama sebe ujistit, že na tomto místě nezůstala docela sama. Hledala však marně. Nikde, kam až její oko dohlédlo, neviděla živou duši, nezaznamenala ani sebenepatrnější pohyb.
Se stále narůstající vnitřní hrůzou si uvědomovala, že kolem ní neprojelo ani jediné vozidlo a místa, kde jindy byla zaparkována spousta barevných aut, jsou prázdná. Ještě podivnější byl pohled na kostrbaté stíny nesvítících pouličních lamp, které byly vrhány ne jejich zásluhou, ale jen díky zvláštnímu měsíčnímu svitu.
Anna, ačkoliv kráčela městem, které dobře znala, přišla si nyní jako cizinka. Její oči bloudily po stojících domech, které v této ponuré atmosféře vypadaly opuštěně a prázdně. Marně hledala v oknech nějaký záblesk světla, jako důkaz, že domy jsou vůbec obydleny, ale nic takového nenašla. Celé místo bylo jako po vymření a Annu napadla děsivá myšlenka, že zůstala v celém vylidněném městě sama. Zrychlila krok. Snad, až dojde za roh, do jiné ulice, někdo tam bude, musí být, přece nemohla zůstat sama jediná živá bytost v mrtvém městě. Za následující roh odbočila s nadějí, že přece jenom někoho potká. Ale i tam bylo pusto a prázdno. A navíc pojala podezření, že všechny domy jsou si nějak podobné. Všechny působily opuštěně a prázdně. Jejich podivné stíny, které se odráželi na zemi, jakoby nesly znamení smrti. Alespoň se to Anně tak jevilo. Ještě více zrychlila krok. Zbývá projít dvě ulice a bude doma.
Představa, jak se vykoupe, nají a vleze si do postele, jí lehce uklidnila. Ráno se probudí a svět bude zase v pořádku. Ještě dva rohy a je doma. Konečně dospěchala do její ulice. Ne, to není její ulice, touhle ulicí prošla už před chvílí. Musela v té tmě někde špatně odbočit. Obrátila se a vracela se zpět. Ale ať zabočila za jakýkoliv roh, vždy vešla do stejné ulice. Její panika rostla s každou další, ale stejnou ulicí.
"Nikdy nedojdu domů, ztratila jsem se v nějakém podivném bludišti," šeptala si pro sebe nejprve potichu."Jak sem se sem dostala, odkud jsem vlastně přišla? Kde jsou všichni? Co mám dělat?" volala už docela nahlas.Vyčerpaná zoufalstvím a beznadějí se opřela zády o zeď nevlídného studeného domu, pomalu se svezla k zemi a dala se do pláče.Slzy, řinoucí se z jejích očí, jí stékaly na kabát a vypadaly jako běloskvoucí perly.
"Perly," vzpomněla si Anna, když je viděla, "perly nosí smutek," říkávala její maminka. Chtěla vzít jednu perlu do dlaně, ale jakmile ji uchopila mezi prsty, perla se proměnila v pouhou kapku slané vody.Anna byla zmatená. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Všechno bylo tak jiné a podivné. Musí se ještě jednou pokusit najít cestu domů. Musí se přece vrátit.. Dobře ví, že matka na ní čeká a určitě o ní má velký strach.S touhou opustit tohle nevlídné místo se zahleděla s nadějí v zázrak na svítící měsíc, jediný zdroj světla, který tady byl. To světlo jí začalo mocně přitahovat. Chtěla jít za ním, chtěla do něj vstoupit."Máma na mě čeká," v mysli jí náhle vytanula silná myšlenka na matku.
"Promiň mami, já nemůžu k tobě, zabloudila sem, nedokážu se sama vrátit domů. Nevím, kde jsem a co se stalo, jenom to světlo, to je tak krásné mami, nezlob se, asi půjdu za ním. Škoda, že ho nemůžeš taky vidět. Už to není studený měsíc, je to záře, krásná, teplá záře."Aničko, vrať se, Aničko, prosím."Anna odtrhla zrak od přibližujícího se světla a otočila hlavu po hlase, který na ni volal jménem. Dobře poznala ten hlas, máma ji volá.. Volá ji, musí tu někde být blízko u ní.. V Anně se rázem probudila silná touha vrátit se domů, do bezpečí... Matka jí určitě najde a odvede odsud.. Snažila se co nejsilněji zavolat:"Tady sem mami, tady," ale z jejích rtů vyšel jen tichounký sten."Aničko, Ani, prosím." Na Annin kabát skapávaly další perly."Kde se tu berou, odkud jsou?", ptala se Anna sama sebe. "Já přece už nepláču, máma je jistě někde blízko, přijde si pro mě a já se už nebojím. Čí tedy jsou ty slzy?"Dívala se na ty stříbřité krůpěje, lesknoucí se ve svitu onoho přibližujícího se světla."Aničko, holčičko moje, mám tě moc ráda." Anna sebou trhla."Nechci perly mami, chci být s tebou."
Perly napadané na kabát se přeměnily v krůpěje stékající vody. Jejich záře zvolna pohasínala díky nyní vzdalujícímu se světlu.Anna dostala strach, že všechno se nyní ponoří do absolutní tmy. Chtěla už jenom usnout a neprobudit se. Schoulila se na zem do klubíčka. Z kabátu se skoulela poslední perla a cinkla o chodník. Anna vyčerpaně pozorovala, jak se kutálí kamsi do tmy a už nepřemýšlela o ničem. Koutkem oka však zaznamenala jakousi změnu. V domech se objevila rozsvícená okna. Lampy na ulicích se probouzely ze tmy a začaly také svítit. Po chvíli byla celá ulice osvětlená. Přes ulici přeběhla kočka. Jen měsíc na obloze už nebyl vidět. Ulice ožila.V tom novém světle, vycházejícím z pouličních lamp, viděla po chodníku přicházet svou matku.
"Mami, jsem tak ráda, žes pro mě přišla." S posledních sil se natáhla po matce.V ten okamžik ve své ruce ucítila teplou ruku své matky a její stisk opětovala svým stiskem."Krize je zažehnána, je zpátky, Bude v pořádku."Anna pozvolna otevírala oči a nad sebou viděla ustaranou tvář své matky. Na nemocniční přikrývku, pod kterou byla Anna ukrytá, z matčiných očí skapávaly slzy, které nyní překrýval šťastný úsměv.
Žádné komentáře:
Okomentovat
😀 😃 😄 😁 😆 😅 🙂 🙃 😉 😊 😇 🥰 😍 🤩 😘 😗 😚 😙 😋😛🤭🌝