Jooo, tak křidla mít

Dyž mě vobčas popadne kočičí běhací amok, Vona na mě hnedka hejká, abych nelítal jako magor.

Copa ale mam snad křidla? S tou její myslivnou je to čim dál víc horší a horší.
Jo, dybych měl křidla, to by eště čubrněla, jak bych si zalítal. Enomže nemam, no. Mam enom štyry rychlý nohy a jak říká vona, děsně elánu.

"Kdyby se ti přimontovala na čenich žárovka, tak se snad i rozsvítí, díky tý energii, co máš v v sobě Číčo," pravila vonehdá, dyž sem zase prováděl svuj hopsací maraton po postelích a křeslech.

Sice jako nevim, co tim myslela, páč nevim, co je to energerie, nebo jak se to menuje, ale dyby mi chtěla na čumák něco přimontovat, tak to mam pocit, že bych ulítnul i bez křidel. To jako teda zase ne.

Vona je vůbec ňáká divná. Vonehdá se mi povedlo protáhnout se na chodbu, dyž se vracely s Čoklicí kdoví vodkad. Vona na mě zařvala: "Číčo domů!"

Ale já se na ní vyprdnul a pomaloučku sem se šoural někam na ty schody, co vedou tam nahoru a vona představte si to, vona prostě zavřela dvéře zevnitř a nechala mě na tý chodbě vosamocenýho a vopuštěnýho. Potvora. Nevim, estli mě špiclovala nějakym kukátkem, ale já sem byl v tý chvíli ňákej bezradnej a tak sem se vrátil k našim dveřim, abych se faktys neztratil.

Chvilku sem se vopravducky bál, ale potom se dveře votevřely, teda Vona je votevřela a laskavě mě pustila domů.

Asi na mě byla eště našňupnutá vod posledně, jak sem jí zdrhnul.

Já sem ani nechtěl zdrhnout, to mi fakt můžete věřit, já byl akorát hodně zvědavej, kam se s tou Čoklicí vlastně chodí potulovat třeba i na dvě hodiny. No a tak, dyž zasejc jednou pozdě přišly domů a já čekal na večeři, tak sem se rozhod, že se teda podívam, kde se to vlastně spolu binkají. Protáhnul sem se mezi dveřma a vzal se to hopem nahoru po schodech. Vona na mě volala, ale já metelil a nic nedbal. Čim víc se mi snažila chytit, tim sem byl rychlejší. Těch schodů je tam vopravducky hodně moc a já běžel, nebo spíš bez křídel letěl faktys svižně. Funěla za mnou parádně, to musim uznat.

Enomže potom schody došly. A byl sem v koutě. Tak sem kolem ní profrčel zpátky a zase sem se hnal dolů. A Vona zase na mnou. Nadávala mi do mizerů a hajzlíků, ale já sem nedbal a letěl sem se dolů přímo střemhlav. Jenomže dole taky nebylo kam vyběhnout. Tak mě tam lapla a vodtáhla mě domů.

Stejně tomu nerozumim, kam teda vona s tou Čoklicí vlastně chodí. Sem si pořád myslel, že se chodí procházet po těch schodech, ale to asi ne, páč se mnou se proběhla jednou dolů a jednou nahorů a byla ufuněná až hanba. A dyž přijde s čoklem, tak vůbec nefuní. Tak nevim. Jistý ale je, že se mnou po těch schodech už běhat nechce. Sem na ní asi moc rychlej. No to dá rozum do čepice, dyž mam tu energerii, jak Vona říká.

Enomže výslednicí tohohle všeho je, že dyž vyběhnu na chodbu, vona mi tam prostě nechá a zavře dveře. Asi přišla na to, že bez ní mi to běhání vůbec nebaví. A mě vlastně taky ne. Tak že teda nikam neběžim, ale čekam, až mě zasejc pustí domů. Sice to asi je ústupek z mý strany, ale zase musim vzít v potaz, že Vona je moje živitelka a na schodech k hamání nic nenajdu.

A vůbec, doma je doma, tam se dá taky vobstojně běhat a vůbec nepochybuju vo tom, že zase vyšpekuluju něco, aby se jí podlomily kolena a hezky si zafuněla, i navzdory tomu, žádný křidla nemam.