Zpátky ni krok

"Nejni cesty zpět", todle rčení už kdysi přede mnou, kocourem Ćíčou, kdosi mňouknul.

Sice nevim tak úplně přesně, kdo že byl tak chytrej a udělal stejnou životní zkušenost jako já, ale musim s nim souhlasit v každým vohledu, páč todle je pravda pravdoucí a ať sblajznu svoje fousky, estli to tak nejni.

Páč sem kocour uznalej, nebudu si nárokovat patent na tendlencten výrok, enom vám ho potvrdim křivdama prožitejma za tu dobu, co sem žil bez kontaktu se světem.

U nás v rodině se toho vopravdu hodně změnilo. Kluk, co mě přines a zasadil do týhle vypráskaný famiile, někam zdrhnul a vopustil mě, tak že mi zbyla jenom Vona /živitelka/, čoklice a Mrňavice, co už nejni tak mrňavá jako dřívějc.

Na tudlenctu sestavu sem si musel horko těžko zvyknout, ale páč sem kocour smělej a vodvážnej, ňák sem to dal. Na co sem si ale nezvyknul je podraz, kerej udělal muj kluk, co teda už nejni muj. Představte si, že von k nám začal chodit s ňákou dvounožkou, co má fujtajblovýho, nechutnýho, zrzavýho čokla. Čoklici Žolině se ten psí zrzavec líbí, to se ale fakt nedá říct vo mě.

Dyž se tu naposledy vochomejtal, byl sem už tak rozzuřenej, co že sem leze, že sem si naplánoval útok, ve kterym sem počítal s momentem překvapení, že zrzounovi ukážu, zač je toho loket, aby pochopil, že tady bydlim já a von se tu nemá co ležérně procházet a fffšecko si vočuchávat .

Aby se zasejs nemyslelo, že sem kocour zákeřnej, dal sem fffšem na vědomost, že se mi ten zrzavej čokl nelíbí a dokonce mi napadlo, estli voni ho tu nechtějí taky zapomenout, jako tady Vona s její kamarádkou kdysi zapomněly Čoklici. Pří týdle myšlence sem se vopravducky vorosil a řeknul si: " Todle Číčo už nesmíš dopustit, jeden čokl stačí až až..!"

Začal sem teda vrčet, jak sem nejvíc uměl a musim uznat, že fffšichni čučeli, jak umim bejt strašlivej.

Vona povídala: "Teda Číčo, to jsem vůbec netušila, jak umíš vrčet, dyť ty vydáváš zvuk jak nějaká velká puma."

Sem si tak pomyslel: "Dybys enom veděla, co ty ffčecko eště nevíš, jakej já dovedu bejt statečnej, to budeš čubrňet, co ti eště předvedu."

Zrzavej čokl si z toho mýho vrčení ale ponaučení nevzal a chtěl mě tím jeho frňákem očuchávat a lustrovat. Tak to teda ne, vocaď až pocaď. Vytáhnul sem drápy a dal sem mu ťafku přímo do toho čmuchajícího čenichu. Ta teda sedla.

Čokl zavyl bolestí a muj /teda už né muj/ kluk mě bafnul a zavřel mi vedle do pokoje, páč se asi ffšichní báli, že bych jim toho nechutnýho čokla dočista voddělal.

Nevim, estli by se mi povedlo ho dočista zlikvidovat, ale jistý bylo, že si ho zase vodtáhli, dyž vodcházeli.

Offšem já sem zaujmul postoj nedůvěřivýho kocoura, páč tohlencto, to byla zrada nejzrádnější. Vod Ní, že se chtěla s tim zrzavcem muchlit a dybych nezakročil, kdo ví, estli by si ho nechtěla taky nechat.

V každym vohledu, ať to bylo jak chce, sem tomu svou vodvahou zabránil, ale zvostala mi v duši pochybnost a potvrdila se mi jistota, že Vona je fakt všeho schopná.

Tak sem vymyslel pojistku. Nápad mi přišel až z kočičího nebe od Kočiboha, páč i von musel uznat, že křivdy byly vohromný a tak mi našeptal radu, jak si pojistit, aby k nám už nikdy žádnej cizí pes nelez.

"Ty už si kocourku Číčo dávno zapomněl, jak si kocouři v přírodě označují svá teritoria, aby jim do nich nikdo cizí nevstupoval? Označ si také své teritorium, pěkně si to tam provoň, jak nejlépe budeš umět a uvidíš." Ano, takovouhle radu mě poslal Kočibůh, když jeho srdce ustrnulo z mého zoufalství.

Tak jsem důkladně, předůkladně označkoval celou předsíň. Ona ta to k její smůle nepřišla hned, nýbrž až po čase, kdy se můj odér rozprostřel pěkně po celé předsíni. Že byla na nervy jako už dlouho ne, je docela nabíledni, chodila a čuchala, vodkaď se to tak pěkně line. Musim se pochválit, vodved sem faktys kvalitní práci. Epicentrum mýho počinu neměla šanci najít, vůně se spravedlivě rozvíjela v celé předsíni.

Docela poťouchle sem jí pozoroval, jak leze po čtyřech a čuchá do všech koutů, jak skučí, že už toho má plný nos, že to cítí všude, že se z toho asi docela pomine.

Drbala to všim možnym, co jenom dokázala vymyslet, voctem, sodou, kyselinou vinnou, citronem, ale bylo jí to prdlajs platný, páč kvalitní značka je prostě kvalitní značka.

Nakonec v posledním gruntovním záchvatu koberec vyrvala a vyhodila na balkon.

Teď teda máme předsíň bez tébichu, ale taky bez mýho skvostnýho parfůmu, což mě trošínku vadilo a tak jsem si dal repeté s tím, že jsem se jí vyčůral na pantofle.

Todle ale vona zaregistrovala bohužoužel moc brzo a byla na kolaps. Vzala ty počuraný pantofle, strčila mi je před čumák a děsně mě vynadala. Potom je hodila k tomu tepichu a vůbec se mnou nemluvila.

Tak nevim, už to asi nebudu dělat, páč copa dyby mi taky někam utekla, jako muj kluk a chodila ke mně enom na návštěvu. To bych fakt nechtěl. A to nechci ani domyslet, dyby přišla s ňákým jinym čoklem, než se Žolinou.

Tak už sem zase hodnej kocour, páč vim, že nic se nemá přehánět.