Velkoopěvující óda na brambory aneb Tlusťjochovi pixličky k roku brambory.

 

Brambora, ta dokonalá plodina,

však živa z ní je mnohá rodina,

brambora, ta pochutina skvostná,

i  pro téma křížovek toť kostra nosná.

 

Nevídáno neslýcháno,

není zase tolik známo,

že když ertelpe ve snu se kopají,

osudy snících zvolna se spřádají.

 

Mandelinku radno  je hubiti  pilně,

Amerikánce však pohněváš neomylně…

 

Hltáš-li však  bramboračku,

a nehledíš-li na nějakou kačku,

bezdomovce potěšíš,

ulehčíš mu jeho kříž,

tím že porci horké ňamky,

podstrčíš mu na talíř.

 

Pokud namastíš škubánky řádně,

zatočíš s burziánem pádně.

 

Když erteple ve snu klíčiti vidíš,

nemůžeš za to, že trošku se stydíš,

neb tajemství domovnice jsi odhalil bezděky,

však uchováš ho na věky…

 

Na duchu s bramborou omládnout můžeš,

když budeš z ní  radostně dělati  líh,

jen si s tím pálením nepřivoď úžeh,

pal radši v období, kdy bude sníh.

 

Ovšem brambory na loupačku připravovat,

 je jako o posměch si prudce koledovat..

A bramborové knedlíky  pouze v teple vařiti,

v zimě je možnost z této činnosti revma chytiti.

 

Když ale dobré bramborové placky uvaříš,

a hltavě je poté rychle sníš,

šanci máš velikou, že vlka si snadno ochočíš.

 

 Tak že erteple pilně vykopávej

a  posla dobrých zpráv trpělivě očekávej.

 

Všechna tajemství mi ještě nejsou známá,

některá křížovka je dosud čistá jako panna.

Díky ti Tlusťjochu za posílání,

vyluštit všechny je mé velké přání.

 

Věnováno Tlusťjochovi a jeho nevyčerpatelným nápadům.

Jak byla Buffet u lidskýho doktora

 

Moje panička onehdy říkala, že budeme muset jít na očkování k paní doktorce.

Už jsem u paní doktorky byla mockrát a vůbec to nemám ráda. Jenomže moje panička když něco řekne, tak to tak musí být. 

Řekla mi: „ Žolinko, musíme tě nechat zase naočkovat, už by nám očkování propadlo, a alespoň někdo z naší rodiny bude řádně naočkovaný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, že teď se o očkování pořád mluví v televizi, v rádiu a vůbec všude. I paničky v naší psí skupině si o tom dost často povídají.  Já kolem nich pořád běhám, tak tedy vyslechnu leccos, všemu sice moc nerozumím, ale nedávno paničky zrovinka zase probíraly to očkování.

I když panička o mě často prohlašuje, že jsem malá trubka, pochopila jsem, že Buffet naočkovaná není a moje panička taky ne. Je to teda divný, protože když nejsou řádně naočkovaný jako já, mohly by dostat vzteklinu. Ale takovéhle věci já neřeším, hlavně, že Buffet nosí piškoty.

Jenomže Buffet byla někde na výletě a uhnala si tam pořádnou rýmu a kašel. Chodila sice s jejím hodným  poslušným, /jak žertovně říká svému pejskovi/ dál na procházky, ale chrchlala a smrkala jako divá a moje panička jí domlouvala, že by si měla zajít k paní doktorce, protože se jí to táhne už dlouho a je slyšet, jak jí to chrastí na průduškách.

Ale Buffet má pořád moc práce, tak na to zrovinka neměla čas, potřebovala se také dát ostříhat, aby byla krásná, až k ní přicestuje její malá vnučka, tak místo na očkování si šla nechat udělat nějaký test, prý pro jistotu, aby neměla tu Korunu, nebo Koronu, nebo co, a vyšlo jí, že je negativní.

Sice nevím, co to všecičko doopravdy znamená, ale důležitý bylo, že vnučka mohla k chrchlajícímu Buffetu opravducky přijet, i když stejně v zápětí hned zase odcestovala, protože její maminka,  dcera Buffetu, měla strach, že by se mohly stejně nakazit něčím jiným, než Korunou,  jelikož prý existují i jiné nakažlivé nemoci.

Buffet chrchlala upřímně dál a dál, a tak se nechala přemluvit, aby navštívila lidskou doktorku, která jí proposlechne a napíše nějaké úderné léky.

Když je jí večer při procházce moje panička zeptala, jestli byla u doktorky, Buffet paničkám vyprávěla svůj podivný zážitek z lidské ordinace.

Moje panička se dílem řehonila, dílem podivovala a pravila, že tento svět se řítí do psí prdele, ale to já si teda vůbec nemyslím, protože tam by se nevešel.

Buffet tedy k paní lidské doktorce opravdu šla a byla příjemně překvapena, jak je čekárna naprosto prázdná. Naplnilo ji radostné poznání, že nebude dlouho čekat a půjde za malý okamžik do ordinace, ale její nadšení brzičko vyhaslo zároveň s pohledem na ceduli na dveřích, kde stálo, že pacienti musí být objednáni předem telefonicky, což Buffet nebyla ani náhodou.

Jelikož je to ale žena činu, a i když chrchlá jako tuberkulozní, myslí jí to přímo ďábelsky, vzala tedy svůj mobilní telefon, vytočila číslo ordinace, v jejíž čekárně se nyní nacházela, a do telefonu pravila:

„Dobrý den, já sedím tady v čekárně a bohužel jsem neměla ani tušení o nově nastaveném statusu telefonického objednání, tak se tedy telefonicky objednávám na teď.“

Bylo to velmi odvážné, ale Buffet už je taková. Dál se prý věci odvíjely velmi rychle a zcela neočekávaně.

Z ordinace vyběhla brunátná sestra, která na Buffet dštila oheň a síru.  „No, takhle to nefunguje drahá paní, musíte být dopředu řádně objednaná, tady se lidé objednávají i 14 dní dopředu.“

Buffet bystře pochopila, že by se taky se svým dost akutním problémem k doktorce nemusela vůbec probojovat a tak v tomto duchu rychle změnila taktiku.

„ Sestřičko, já mám dva dny starý negativní PCR test a ten kašel, co mě teď trápí, opravdu není Koronavirus, nemusíte se bát, že se nakazíte.“

Sestra však nedbala a pravila, že tady v čekárně nemůže zůstat, že se tedy poradí s paní doktorkou, jestli jí vyšetří, nebo se bude muset předem stejně objednat.

Buffet si v duchu položila logickou otázku, jak to asi dělají lidé, kteří třeba mají vysokou teplotu, nebo průjem,  když objednací doba je tak dlouhá a cynicky jí napadlo, že to je takzvaná doba selektovací, kdy  buď nemoc přežiješ a nebo ne, ale hned si tyto zhoubné a zneklidňující myšlenky zakázala.

Na to sestra vynesla z čekárny židli s tím, že Buffet vypakovala na chodbu, aby tedy počkala na chodbě a zmizela do opět prázdné čekárny.

Na to moje panička zařvala už docela nahlas. „já ti to nevěřím, tohle přece není možný, to sis vymyslela, přiznej se.“

Buffet se dušovala, že ne, na to moje panička pravila: „No jo, to je fakt tak stupidní, že to ani nejde vymyslet, tohle se musí fakt zažít.“

„ A co bylo dál?“  lezly paničkám oči z důlků a lapaje každé slovo, dál naléhaly na Buffet, aby pokračovala.

„No,“ pravila Buffet, „tak jsem tam seděla na chodbě, na té přinesené židli a kolem mě chodily malé dětičky do dětské ordinace k dětské paní doktorce a pro sebe jsem si přemýšlela, jestli jsou také objednané a nebo tyhle móresy jsou jen u doktorů pro dospělé. Potom se ale stal zázrak. Sestra na mě volala, že mohu jít dál.  Dostala jsem se k doktorce. Dál se vše se odehrávalo celkem potichu, ono v těch respirátorech není moc rozumět a tak vlastně ani nevím, co mi je. Sestra mi nabrala krev, doktorka  proposlechla  a řekla, výsledky budou zítra a že potom pošle e-recept mailem. To je vše.“

Paničky byly naprosto konsternovány. „No to snad ani není možné, kdyby to nebyla tvoje čerstvá zkušenost, tak tomu bychom nevěřily.“

Moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat  a Buffet se zhrozila, že kdyby se to v tý ordinaci domákly, tak že už by tam zřejmě doživotně nesměla přijít. Ani kdyby se objednala měsíc dopředu.

Na to moje panička udělala v naší skupině malý průzkum dotazem na ostatní paničky, zda-li u jejich obvodních doktorů panují také tato originální pravidla a naštěstí se jí dostalo ujištění, že ne. Tím se trošku uklidnila, jelikož ona momentálně ani neví, kdo a kde je teď její obvodní doktor, jelikož ten původní odešel do penze.

Potom udělala závěr tématu tím, že vznesla myšlenku, že jestli to takhle fungovalo v té době, kdy byla korona na vzestupu, že se ani nediví, že pomřelo tolik lidí.

Všechno jsem to slyšela a když moje panička řekla, že by se to mělo někam napsat, tak jsem to práskla, protože paničku mám ráda a moc se jí snažím poslouchat, aby ze měla radost, když mi jinak říká, že jsem její malá trubka, co se moc bojí bouřky.

 

Tento příběh je založen na pravdě a hlavní aktérka si přeje být v anonymitě, tudíž jsem příběhu dala jiný rámec.

Co kde, kdy, proč a jak.

 

Zasejc mě parádně dožrala, potvora a sakra ne sama. A tentokrát si na to přibrala mýho Kluka a  eště jinýho, nechutnýho čokla, než je naše  čoklice Žolina. Co já, kocour Číča musím v týhle familii vydržet, to už se ani vypovědět nedá.

Jak se v týhle familii všechno furt mění, je pro kocoura mýho kalibru nepochopitelný. Už vůbec nevim, co jako můžu vod každýho tady čekat. Voni teda mají ffšichní vobrovský stěstí, že já sem kocour trpělivej a hnedle se svatozáří, ale vonehdá mě vopravdu  zasejc dostali do kolen.

Muj Kluk, co mě kdysi sebral a zasadil do týhle familie, šel bydlet někam ouplně jinam.

To bych teda eště jako přežil, že jo, pač mam Jí a Vona se zasejc vo mě stará, to jo. Enomže von Kluk nezmizel ouplně na furt, jak by se dalo předpokládat, ale von k nám vobčas chodí, ale vůbec ne za mnou. No chápete to? Eště bych teda skousnul, dyby chodil za mnou a dicinky mi přines ňákou tu ňaminku, ale von sem příde  bez ňaminky a eště má sebou cizího zrzavýho čokla. To bych se vopravdicky pomátnul. Dyž sem z tím zrzavým blbečkem přišel poprvý, myslel sem, že padnu do kočičích mdlob. Muj Kluk mě vyměnil za ňákýho zrzavýho kreténa. A eště si jako myslel, že se s nim budu kamarádit. Já, teda, navzdory tomu, že sem takřka světec, sem si řeknul, že tady končí všechna legrace světa a potupně sem zaleznul do svý nejjistější skovávačky, kerou mam. Dyž sem se probral z týdle velkolepý zrady, přeci jenom sem zvědavej,   tak sem se vosmělil a pomaloučku potichoučku sem to všechno šel vočíhnout. Zrzoun je úplně blbej a hlavně je to uštěkanej kretén. Já nemam rád kravál, co dělá někdo jinej, než já, páč i psí vtírka Žolina muší bejt doma zticha, ale dyž k nám vtrhnul tenhle uštěkanej trouba, všechny dobrý tradice týhle familie vzaly za svý.

Dyž mě Zrzoun zblejsknul, začal eště víc štěkat a hned se ke mně hnal. Nebudu teda řikat, že sem se nebál, ale zasejc nejsem žádnej podeseroutka, abych to na sobě dal znát a tak sem se parádně nahrbil, celej sem se naježil a syčel sem jako vo život.

A moje Vona mi povídá: „Číčulko, to je Montíček, víš? Toho se nemusíš bát, on ti nic neudělá. Je to hodný pejsek, akorát je to takový  hlučnější, víš?“

Málem mi kleplo. Sem teda neveděl, kdo mi momentálně hnul pajšlem víc teda, estli Vona a nebo zrzavej kretén.

Sem si ale řeknul, že je sprdnu jednim vrzem a začal sem syčet, prskat a vrčet jako vopravdická kočkošelma.

Jenomže Kluk asi taky za tu dobu, co sem ho neviděl,  utrpěl ňákou újmu na psychickym zdraví a byl rozhodnutej, že se jako musim s tim jeho novym blbečkem kamarádit a tak mě potupně sebral se země a strčil mě pod nos tomu nechutnýmu čoklovi.

Moc sem se s nima nepáral. Teda ani s jednim. Čoklovi sem jí napálil drápem rovnou do čenichu, Kluka sem poškrabal, vytrh se mu a zmizel sem rychlostí blesku. Vona na mě medově volala:

„Ale Číčulko, neboj se, Montík je hodnej, přece se nebudeš bát.“ 

„No, tebe je taky dost,“ zavrčel sem na ní a dál se s ní nebavil.

Malou útěchou v mým kočičím srdci bylo to, že ani Žolina z tohohle zrzavýho stvoření nebyla zrovinka dvakrát nadšená, ale Žolina je psí sralbotka a tak se toho divokýho zrzavýho potrhla spíš bála eště víc než já.

Bylo to, jako dyž nám do kvartýru přilít uragán.

Sem si teda v tý mý skovávačce řikal, estli toho psího magora tady kluk zapomene, jako

kdysi Její kamarádka tady zapomněla psí vtírku,co nám potom zbyla, tak že se vostěhuju okamžitě sousedum, kde mají akorát malýho králíčka, kerýho bych snadno srovnal do latě.

Enomže situace se vyvinula ouplně jináč. Vona se voblíkla, vzala čoklici Žolinu a s Klukem a  Zrzavcem vypadli někam do světa, kam já nesmim. Byl sem teda faktys rád a doufal sem, že sem Zrzoun už nepáchne.

Enomže kocour míní a Kočibůh mění.

Ale vo tom zasejc až někdá příště..

Jak to tak chodí

 Drahá Manželko:

Píšu Ti tento dopis, abych Ti řekl, že Tě navždy opouštím. Byl jsem Ti dobrým mužem po sedm let a nic z toho nemám. Poslední dva týdny byly peklo.

Tvůj šéf mi volal a říkal, že jsi dala ten den výpověď a to byla ta poslední kapka.

Minulý týden, přišla jsi domů a ani sis nevšimla, že mám nový sestřih, že jsem uvařil Tvé oblíbené jídlo a dokonce ani toho, že jsem si oblékl nové, hedvábné trenýrky.

Ty jsi to snědla během dvou minut a odešla jsi rovnou spát po shlédnutí všech seriálů.

Neříkáš mi nikdy, že mě miluješ; nechceš sex ani nic, co nás spojuje jako manžela a manželku.

Buď mě podvádíš nebo mě už nemiluješ; ať je to jakkoliv opouštím Tě.

Tvůj Ex-Manžel

P. S. Nepokoušej se mě najít. Tvoje SESTRA a já se spolu stěhujeme pryč do Západní Virginie!

Měj skvělý život!

Drahý Ex-Manželi -

Nic nemohlo můj den zlepšit než Tvůj dopis. Je pravda, že Ty a já jsme manžely už sedm let,

ačkoliv "dobrý muž" je přirovnání hodně vzdálené tomu, čím jsi mi skutečně byl.

Sleduji tolik mé seriály proto, že přehluší Tvé neustálé fňukání a chamtivost. Bohužel to nefunguje.

Já si VŠIMLA Tvého nového sestřihu minulý týden, ale první věc, která mě napadla, bylo: "Vypadáš jako holka!"

Protože mě moje matka vychovala tak, abych neříkala raději nic, pokud nemůžu říct nic

hezkého, nekomentovala jsem to. A když jsi mi uvařil moje oblíbené jídlo, musel sis mě splést

s MOU SESTROU, protože jsem přestala jíst vepřové před sedmi lety.

K těm hedvábným trenýrkám: otočila jsem se od Tebe, protože na nich byla stále cedulka s cenou $49.99, a já se modlila, aby to byla jen náhoda, že si ode mě moje sestra právě půjčila padesát dolarů toho dne ráno.

Přesto, přese všechno, jsem Tě stále milovala a cítila jsem, že tak můžeme i nadále fungovat.

Když jsem tedy v loterii vyhrála deset milionů dolarů, dala jsem v práci výpověď a koupila nám

dvě letenky na Jamajku. Ale když jsem přišla domů, byl jsi pryč. Všechno se stalo z určitého

důvodu, myslím.

Doufám, že budeš mít naplňující život, jaký sis vždy přál. Můj právník řekl, že Tebou napsaný dopis zajistí, že ode mě nedostaneš ani vindru. Tak se měj.

Vlastní rukou, Tvá Ex-Manželka, Čertovsky Bohatá a Svobodná!

P. S. Nevím, jestli jsem Ti vůbec někdy řekla že moje sestra Carla se narodila jako Carl.

Doufám, že to není problém.

Přišlo mi poštou, tak proč se nepodělit...

Schovej si....

 

Schovej si pejsku svou pacičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že  ještě víc mě budeš mít rád.

 

Schovej si kočičko pečlivě kožíšek svůj,

a v krabičce zavřená moc se neraduj,

a na tu krabičku barevnou cedulku dám,

že jenom já a já jsem tvůj pán.

 

 

Schovej si  oslíku svou nožičku,

ať můžu tě zavřít v krabičku,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že pro mě rád budeš pracovat.

 

Schovej si koníčku kopýtko své,

ať vejdeš se do krabičky připravené,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že i ty budeš pro mě rád pracovat.

 

Schovej si kravičko oháňku svou,

i pro tebe mám krabičku připravenou,

na kterou cedulku barevnou chci dát,

s nápisem, že ještě víc ráda pro mě budeš pracovat.

 

 

Však  nikdy nesmí se stát,

že obsah krabiček mohl by se pomíchat.

 Vše by pak ztratilo povinný  řád

A MY prasátka, měli bychom hlad.

 

Inspirováno Jevgenijem Zamjatinem a George Orwellem.

 

 

 

Než nadobro odejdu...povídka

 

Tak moc se mu nechtělo odejít na druhý břeh. Jeho smrt přišla náhle a nečekaně, tolik toho ještě ve svém poměrně krátkém životě nepoznal. Nic ho nenutilo odejít hned, snad ani nevěděl, že už nežije. Musel to nejdřív pochopit, aby mohl odejít tam, kam všichni mrtví před ním.

Stál ukrytý za malým smrkem a pozoroval dívku, kterak nasedá do auta. V kapse nahmátl krabičku cigaret, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Po chvili hledání našel i zapalovač. Odvážil se vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k dívce. Dívka něco úporně hledala v kufru svého auta a nevnímala ho. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky na pravém zápěstí. Byly rozbité. Napadlo ho zeptat se jí na čas..

„Slečno, mohla byste mi říci, kolik je hodin? Moje hodinky se nějak porouchaly a zastavily.“

Slečna však na jeho slova nijak nereagovala. Nyní se sice zadívala jeho směrem, ale jakoby skrz něj. Přistoupil blíž a opakoval svou otázku. Opět marně. Dívka nereagovala a přesto  jakoby něco hledala. Po chvíli se její tvář rozjasnila a zavolala: „No konečně žes přiběhl Puntíku,  tak sedej, můžeme jet.“

Černobílý oříšek Puntík zamával přátelsky huňatým ocasem a po psím se usmál. Jeho panička mu otevřela dveře a zavelela. „Nastupovat,  jedeme na výlet.“  Otevřela psikovi přední dveře vedle řidiče a ten hbitě vyskočil na sedačku. Dalším plavným skokem se  dopracoval k zadnímu okénku, odkud měl nejlepší výhled. Přední dveře zůstaly stále otevřené a on měl chuť jet také s ní. Přistoupil ještě blíž k autu, s očima upřenýma na ní a  jeho rty se připravovaly vyslovit další otázku, když  si uvědomil podivnost situace, ona ho zřejmě vůbec nevidí. Nevidí ho, protože už neexistuje pro tento svět…V náhlém popudu si přisedl do auta. Ani sám nevěděl proč.  Snad ze zoufalství, které ho najednou obklopilo, snad v naději, podržet ještě malý kousek snu, že žije… Dívka zavřela dveře a nastoupila do auta.

 

Irena byla dobrá řidička. Ráda občas vyvezla sebe a  Puntíka  na výlet. Jako dnes.  Jenomže dnes to bylo nějak jinak. Irena si nedokázala vysvětlit, co jí začalo lehce  znepokojovat. Po chvíli si uvědomila, že cítí cigaretový kouř, jako by někdo seděl s hořící cigaretou vedle ní a kouřil. Zmateně se podívala na vedlejší sedačku, ale ta byla prázdná.  Otočila se dozadu na psa. Puntík byl uvelebený vzadu a díval se z okénka na ubíhající krajinu. Na Irenu padla jakási vnitřní tíseň, kterou si nedokázala vysvětlit. Má obavu z toho, že se jí cestou porouchá auto a ona zůstane někde stát nepojízdná? Ne, to není ono, instinktivně věděla. Ale co způsobuje ten její podivný neklid? Cítila cigaretový kouř stále intenzívněji. Znovu se podívala na vedlejší sedačku a dozadu. Přece je v autě pouze se psem. Nikdo jiný tady není. Ten cigaretový kouř zřejmě vnikl zvenku do auta a ona co by nekuřák jej vnímá daleko citlivěji. Snažila se nepropadat panice, ale moc se jí to nedařilo. Přece nejsem blázen, mám snad halucinace? Existují vůbec pachové halucinace? Puntík začal kýchat. Jednou, podruhé, potřetí.. Zrovna tak, jako když je nedávno vezl její strýc, náruživý kuřák, v autě k veterinárnímu lékaři, na očkování proti vzteklině. Tenkrát, vybavovala si  v nedávné vzpomínce, se na něj v duchu zlobila, že bez cigarety nevydrží ani půl hodiny a musí kouřit i v autě, ale na druhou stranu byla ráda, že měl dobrou vůli jí odvézt, jelikož měla své auto na technické prohlídce.Jenomže Puntík tenkrát kýchal stejně intenzivně, jako nyní.

„Ten pes to také cítí, napadlo jí, „je to, jako by někdo seděl vedle mě a kouřil.“

Ta myšlenka jí přišla naprosto šílená a přes to se nemohla zbavit pocitu, že má opravdu neviditelného nezvaného spolujezdce, usazeného na vedlejší sedačce, z něhož cítila pouze vůni vyfukovaného kouře a zapálené cigarety.

 

Seděl vedle ní a pozoroval ji. Všiml si její nervozity, cítil, co cítí. Už věděl, co se stalo. Byl mrtvý, ale nedokázal odejít do říše mrtvých, zůstal tam, kde neměl už být. Pozvolna se rozpomínal na poslední minuty jeho života. Znovu se vžíval do posledních pocitů, které zažíval před smrtí. Před tou rychlou smrtí, která udeřila jak blesk z čistého nebe a on se během setiny vteřiny proměnil ze živého na mrtvého. Smrt si pro něj přišla rychle a nečekaně. On, sebevědomý a suverénní, s ostrými lokty, myslící, že svět mu leží u nohou, prožíval slastný pocit, že je kdosi, kdo může všechno, co si jenom zamane. Věděl, že by neváhal i zabít kohokoliv, kdo by si mu dovolil zkřížit plány. Měl pocit, že je jakýsi polobůh, kterého vždycky ochrání jeho mocný otec a jeho peníze. Vítr při jízdě v jeho drahém sporťáku s otevřenou střechou mu čechral vlasy a jemu v mysli vytanula poslední vzpomínka spojená s pocitem dokonale žitého života. Rychlé auto, peníze, placené holky, alkohol, drogy, prostě život, jak se patří. A potom to přišlo. Smrt. Nezvládl řízení a ve veliké rychlosti narazil do betonové stěny v podjezdu pod rondelem. Jeho luxusní vůz ho neuchránil od okamžité smrti. Vše bylo tak rychlé, že si nestačil ani uvědomit, že vlastně už nežije. Nedokázal ani pochopit, jak se dostal za ono křoví. Snad vlivem drog, které užil před jízdou, nebo alkoholem…Jisté bylo jenom jedno, viděl dívku a nastoupil k ní do auta.

 

Irena byla nervozní čím dál víc. Necítila sice už cigaretový kouř, ale ze sedadla spolujezdce šel podivný chlad. Podívala se, zda-li nemá omylem zapnutou klimatizaci. Ne, nemá. Tak co se to jenom děje? Zbláznila se snad? Puntík začal také projevovat jakousi nervozitu. Začal kňučet a podivně natahoval hlavu k přední sedačce spolujezdce. Jakoby tam kohosi cítil, napadlo Irenu, která s údivem hleděla na Puntíkovo nezvyklé počínání. Teď už si byla naprosto jistá. Někdo tu je a sedí vedle ní. Proč ho ale nevidí, proč jenom ho tuší? Když nechala tuhle myšlenku prostoupit až do své podstaty, připadala si jako šílenec. Sice byla vnitřně přesvědčená, že existence smrtí nekončí, že pouze změní svou formu, ale že by se s touhle existencí  ale setkala ve svém životě, v to opravdu nedoufala a upřimně řečeno ani o to nestála.

A teď, buď se zbláznila a nebo takového něco opravdu existuje a ona se s tím setkala.. Když pronášela větu: Je tu někdo?“ cítila absurditu situace, ale nemohla si pomoci. Odpověďí ji bylo ticho, jen Puntík více začenichal směrem dopředu a znovu zakňučel.

 

Bylo zvláštní, že on  cítil její pocity a cítil i nebezpečí, které se neodvratitelně blížilo. Proč se ocitl u onoho křoví , kde na dívku viděl a v náhlém popudu k ní přisedl do auta?  Teď cítil její rozrušení, ve kterém se nedokázala soustředit na bezpečnou jízdu. A také věděl, že se blíží  pod rondelo, kde nedávno vyhasl jeho mladý život. Snad jsem tu proto, abych zabránil další katastrofě. Sice tomu moc nerozuměl, ale jakýsi vnitřní hlas mu přikazoval: „Zachraň jí před smrtí. Zastav to auto, zařiď, ať nejede dál, zachraň alespoň po své smrti jeden lidský život, když tvůj dosavadní život nestál ani za zlámanou grešli. V mysli mu prolétla ubohost jeho žití… prachy, prachy a zase prachy a vše, co se za ně dá pořídit.. ale někomu pomoci?  Proč? To se přece nenosí……..Náhle si uvědomil celý vesmír.. ano, musí jí pomoci, musí zastavit její auto, ona se dnes nesmí dostat pod rondelo. Ale jak to udělat? Horečně začal přemýšlet. Věděl, že ho nevidí, ale také věděl, že cítila jeho cigarety. Zašmátral v kapse a vyndal další. Zapálil si, odsunul se na sedačce co možná nejvíc ke dveřím a hořící cigaretu položil na vnitřní okraj sedačky v duchu se modleje se, aby sedačka od ní začala hořet.

 

Irena opět cítila cigaretový kouř. Znovu otočila hlavu napravo, aby se ujistila, že vedle ní opravdu nikdo nesedí a v tom momentě zaregistrovala, že sedačka spolujezdce začala doutnat, jakoby jí někdo zapálil. Propadla panice, kdysi byla svědkem toho, jak rychle dokáže hořet auto. Jediné, co jí napadlo, bylo okamžitě zastavit, vzít psa do náruče a vystoupit. S autem nebylo možno zajet do nějakého odstavného pruhu, blížila se k rondelu a tak zastavila co nejblíže ke krajnici a rychle běžela pro pomoc k blízké benzínové pumpě. Co se stalo potom, si nedokázala už nikdy vysvětlit. Slyšela ohlušující ránu, řvaní motoru silného auta a když se otočila, zírala na právě z výšky spadlý kamion, který jenom těsně minul její odstavené auto. Bylo nad slunce jasnější, že kdyby nezastavila, ale pokračovala v jízdě, kamion by s neuvěřitelnou časovou přesností spadl přímo na její jedoucí auto. Uvědomila si, že jen o vlásek unikla smrti. Chvíli stála jako přimražená, k plnému vědomí jí probraly až zvuky kvílejících sanitek a policejních vozů. Pomalu se vracela ke svému zázrakem  netknutému autu a okénkem se podívala na přední sedačku spolujezdce. Sedadlo bylo naprosto nepoškozené,  potah nepropálený a když otevřela dveře, nebylo po cigaretovém kouři ani potuchy.