Příběh

Nenáviděl všechno a všechny. A nejvíc sám sebe. Za to, že příroda k němu byla velice skoupá. A neobdařila ho alespoň průměrností. Nedopřála mu vysoký vzrůst, takový, jaký záviděl svým vrstevníkům, jeho stále dětský hlas nezhrubl ani v pubertě. Byl z toho tak nešťastný a dlouhodobě nešťastní lidé se stávají často zlými. Jeho opravdu hezké oči nesly stále odraz jeho vnitřní zloby a tak ztrácely svůj přirozený lest, který přebíjel odstín nenávisti. Kamarádi s ním pohrdali, jelikož z něj cítili zoufalou touhu zalíbit se jim. Slušnější spolužáci se mu vyhýbali a ti druzí ho jen zneužívali a využívali.

Vždycky, když pochopil zradu svého okolí, zatrpkl ještě více. Život, který vedl ho unavoval a obtěžoval stále víc. Snil o velké lásce, ale ani ta nepřicházela. Nebyl pro dívky přitažlivý a těch málo, ke kterým se směl přiblížit, ho jenom využilo a opustilo. Zoufalství z neutěšené reality se pro něj stávalo bezbřehé. Začal hledat úniky. Nejprve jen sem tam, kombinoval léky s alkoholem. Zpočátku to zabíralo spolehlivě. Na několik hodin se dostával do jiného světa, ale návraty zpět do plného vědomí byly bolestivé. Začal si sám ubližovat aby přehlušil duševní bolest bolestí fyzickou. Řezal se žiletkou kde se dalo. Nechtěl umřít, jenom se chtěl trestat. Za to, že není jako ostatní, za to, že ho nikdo nemá rád.

Na ty, co ho ale opravdu měli rádi, na ty pozapomínal. Jeho matka věděla, že se trápí, ale nemohla mu pomoci, protože on se jí nikdy nesvěřil. Ani své babičce ne, a při tom oběma těmto ženám na něm moc záleželo.

Když se probral z bílé mlhy, nad svým obličejem rozpoznal uslzenou tvář své matky. Nechápal kde je a proč. Nevěděl, co se stalo, nepamatoval si z posledních dnů ani zbla. Nevadilo mu to, podivně mu v tomto pro něj neznámém prostředí bylo dobře. A snad poprvé cítil lásku, kterou pro něho jeho po celý jeho dosavadní život matka měla.

Postupem času, který trávil v psychiatrické léčebně se dozvěděl, že naposledy to s léky a alkoholem přehnal a jeho zářez žiletkou přes zápěstí byl hlubší než obvykle.Prý ho našli polomrtvého v kaluži krve. Nepamatoval si vůbec na nic.

Jeho ošetřující lékařka byla příjemná a empatická. Často si spolu povídali a on k ní získával stále větší a větší důvěru. Všechno, co měl bolavého ve své pokroucené duši, díky ní lezlo na povrch a on znovu prožíval křivdy svého života, jenže tentokrát jinak, jelikož je zároveň dokázal odhodit a už se k nim nikdy nechtěl vracet.

Blížil se čas jeho propuštění z kliniky. V ten čas bohužel přišla další rána. Ta, která ho pomalu ale jistě připravovala na návrat do reality, zemřela. Tragická autonehoda ukončila její život téměř ve vteřině. Naděje v lepší zítřky se rozplynula jako mýdlová bublina. Bylo přece dohodnuto, že i po propuštění bude za ní docházet na terapie. Ale jak, když už není….Měl na paměti stále její slova, kdy mu vysvětlovala, že psaní je velmi dobrá terapie. "Když budeš nešťastný a zoufalý, vezmi papír a tužku a všechno ze sebe vypiš, piš a to ti pomůže, věř mi.

Věřil jí. Věřil jí tak moc, že začal opravdu psát.

Ne ale na papír, ale na sklo přes internet díky různým redakčním systémům. Měl blogy takřka všude. Psal povídky, kde mnohokrát čerpal ze svých zkušeností. Psal hezky a poutavě, nicméně i v tomto blogovacím prostředí se bojuje o místo na slunci. Jeho psaní mu nepřineslo slávu jako některým jiným blogerům. Přes to, že se tak moc snažil, nedostal se nikdy na výsluní. Jeho duše se opět pozvolna plnila zlobou. Stará, stále hnisající rána se opět otevřela. A nebylo nikoho, kdo by jí uměl definitivně vyléčit. Virtuální svět mu nepřinesl to, v co doufal. Začal používat při psaní sprostá slova. Nadávat na všechno a na všechny. To, co si měl psát na papír, bolesti svojí duše, psal na sklo. Tetelil se radostí, když mu někdo dal za pravdu. Když mu někdo odporoval, zahrnul ho nadávkami. Odcházel z různých blokovacích systémů za urážek svého okolí, aby se za čas zase vrátil. Virtuální život, který vedl, dostal pevné depresivní obrysy, které si naprosto nezadaly s jeho reálným životem. Dvě strany téže mince. Duše a tělo… realita a virtualita.Vybíjel si své zoufalství kritikou ostatních. Vzbuzoval lítost i opovržení.

Snad má naději, že realita, kterou žije, se někdy změní. Možná k tomu stačí jedna maličkost, mít rád sám sebe…kdoví.