Cesta mé paměti v nekonečnu

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.

Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...