Vzpomínky, jak k potkanům jsme přišli

Vždycky jsem se snažila své dva synky vychovávat k lásce k přírodě a ke zvířatům. Tento aspekt mojí výchovy byl velice snadný, protože mí synové mají lásku ke zvířatům ve své genetické výbavě. Potud tedy moje výchova byla bezchybná.

V tomto duchu jsem dost dobře nemohla odmítnout mladšího synka, když se jednou večer ke mě přiloudal s informací: "Mami, já jsem venku našel bílého potkana." Prozřetelně jsem se podívala na jeho obě ruce, byly prázdné. Naivně jsem se uklidnila, že potkan s námi není v naší domácnosti a opáčila jsem: "No a komu jsi ho dal?"

Synek se začal ošívat a to bylo zlé znamení. Po mnoha peripetiích a oklikách z něj vylezlo, že ho nedal nikomu a po delší přednášce, že by venku brzy zašel, mu z rukávu vylezl bílý potkan s červenýma očima. Myslela jsem, že padnu do mdlob.
Nemohla jsem ho ale s potkanem vyhodit, vždyť lásku ke zvířatům cítí prakticky částí i díky mě. A tak jsme si tu bílou potvoru nechali. Děti ho dali do akvária a ironií osudu bylo, že onen potkan naprosto uchvátil mého staršího syna, který ho takříkajíc adoptoval. Potkan byl samice a dostal jméno Mišule. Starší syn se opravdu staral, nějak instinktivně pochopil, že by u nás neprobíhal stejný scénář jako vždycky, to znamená, já pořídím zvíře, ty se o něj starej matko.

V té době začal už sem tam vydělávat na brigádách nějaké ty peníze, koupil tedy Mišuli obrovskou klec,
za 1 000Kč a jal se jí zařizovat. Zařídit takovou klec není žádná jednoduchá věc, alespoň mě se to tak jevilo, podle toho, že jsem doma zakopávala o samé trubice, roury a žebříčky. A taky to bylo velice časově náročné, neboť než syn stačil Mišuli vytvořit nový domov, ona v tom starém s láskou povila 7 dalších potkáňat. Ano, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Stěhování tedy momentálně nebylo možné, dle direktivy staršího syna jsme museli počkat, až vyvede svoje děti. Já tedy doufala, že je nevyvede, doufala jsem v to, že někdy se stane, že matka své prvorozené zabije a sežere, ale naše Mišule byla vzorná matka. Spolu s osudem se postarala o to, aby všechna její dítka dospěla u nás. Jakmile potkánci trochu vyrostli, usneslo se, že je nabídneme do dobrých rukou. Syn mezi svými kamarádkami objevil jednu zvlášť fundovanou odbornici, která rozpoznala, že naše rodina vlastní 5 chlapečků a 2 holčičky. V tomto poměru pohlaví jsme dali nabídku na internet. Zájem byl, potkani byli opravdu hezcí, bílí s černou malbou na hřbetě a s černýma očima. No co to ale bylo platné, když ona pohlavní poradkyně potkany diagnostikovala úplně obráceně.

Bylo to 5 holek a 2 kluci. A tak nám řízením osudu zbyli všichni.
Koupila se tedy další klec za 1 000Kč a po zralé úvaze děti přišly na to, že by bylo dobré dát dvě na sebe, aby tam těm potvorám mohly zbudovat parádní prolejzačky. Po další zralé úvaze děti bystře přišly na to, že se musí koupit další klec za 1 000 Kč, jelikož se musí rozdělit samci od samic. Dál už to šlo splavně. Odstřihnout dno od jedné, přidělat jí na druhou. Marně mladší odnož radila té starší: "Uřízni to pilkou vole!" Ne to by nebylo správné a tak se koupily pákové kleště za 1000Kč

Vybavení různými hamaky, tunýlky a kolotočem troufnu si typnout vyšlo na nějaké 4 000Kč.
A vrcholem bylo zakoupení skartovačky za další 1 000Kč, protože potkánci potřebovali natrhaný papír. To že se pro ně skartoval můj bílý křídový papír jsem už ani nekomentovala. Moje ironické poznámky jako: "Za to, co jsi nacpal do těch potkanů, už bys měl auto, a nebo kupuj jim raději zrní, než textilní hamaky za 350Kč", zůstávaly nevyslyšeny.

Vím, čím jsou rodiče povinováni dětem a tak jsem si na ty mrchy zvykla. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Musím říct, že jsou to silně sociální zvířata a lidé by se od nich mohli lecčemus přiučit. Tak jsme žili pospolitě lidi a potkani, až do té doby, než začali děti naší Mišule umírat. Jelikož Mišule se zřejmě dopustila incestu a proto se asi ocitla bezprizorní na mrazu, u všech jejích potomků se vyskytly nádory a boule. Ona zasloužilá matka je přežila všechny ještě o dobrý rok. Ač byla z našich domácích zvířat nejmenší, dokázala si zjednat respekt.
Bál se jí pes i morče. V závěru svého plodného života se jí podařilo přehlodat jakousi šňůru, vyhodit pojistky v celém bytě a navzdory tomu všemu, přežít.

Nevím, jestli to bylo vlivem elektrického proudu, ale je fakt, že poslední půlrok svého života měla jakousi nadýchanou srst. Když umírala, brečela jsem. Vnesla nám do života chaos, který trval po celý její život a změnil životy i nás všech.