Chci žít doma

Příroda je mocná čarodějka. Zamiloval sem se v první minutě, co jsem jí zvětřil.

Její magická vůně mě naprosto očarovala. Zůstal jsem strnule stát na zahradě jako solný sloup a bál jsem se pohnout, aby mi nezmizela z obzoru. A potom mi došlo, musím za ní, hned, teď, než se mi navěky ztratí.

---

Nezdržoval jsem se překonáváním vrátek, ale rychlostí blesku jsem se rozběhl k díře na druhé straně zahrady a vystřelil tudy za objektem své touhy. Přece jenom ale obíháním jsem ztratil drahocenné vteřiny a tak se stal svědkem toho, jak ONA nastupuje se starší elegantní dámou do auta .To se v momentě rozjelo, ale já jí nechtěl ztratit a tak jsem pádil, co mi síly stačily, za tím autem. Běžel jsem dlouho, předlouho a cítil, jak mi docházejí síly. Nechtěl jsem to za nic na světě vzdát, ale byl jsem už moc unavený, pozvolna jsem zpomaloval a auto se mi ztrácelo v obzoru.

Tak zmožený jsem byl, že jsem si vlezl pod strom a usnul jsem jako pařez. Když jsem se probudil, byla už tma. Vypravil jsem se zpátky k domovu, ale běda, zjistil jsem, že domů netrefím. Snažil sem se najít cestu, ale všechno bylo marné. Řekl jsem si, že se na to vyspím a zítra bude líp.

Ráno mě ovšem připravilo nemilé překvapení. Nějací podivní tvorové ve stejnokrojích, které jsem nikdy neměl rád, mě hodili na krk pevnou smyčku a smýkli se mnou do almary na kolech. Odváželi mě pryč a já se strachy třásl. Naštěstí jsme nejeli dlouho, asi tušili že jsem zvyklý na lepší dopravní prostředky, než byla ta jejich rachotina a brzy mě dovolili vystoupit a já se ocitl v jakémsi penzionu, kde bylo spousta nájemníků různých ras. Že by nějaký mezinárodní hotel? Než jsem se stačil víc porozhlédnout, otevřeli dveře jednoho toho podivného pokoje a pustili mě tam. No tohle, zmateně jsem se rozhlížel. Co to má znamenat? Kde mají křesílka a pohovku? Vždyť tady nejsou ani koberce. Jak jsem se tak koukal, spatřil jsem v koutě krčícího a zlostně na mě pokukujícího tvora.

Takového vzteklého zrzka. Měl na mě asi zlost, že mě nastěhovali k němu a přišel tak o své soukromí. Šklebil se na mě a ukazoval svoje zažloutlé zuby. No nebudu si ho všímat. Sice bych s ním byl hotov během minuty, ale já jsem tvor snášenlivý, nemám rád rozepře a taky jsem tvor zamilovaný a to mi dodává snášenlivosti. Ano, jsem zamilovaný, ale kde je moje láska a kde je můj domov? No ano, můj domov a mí přátelé. Tenhle v tom koutě asi moc přátelský nebude. Ale já jim všem dám hned najevo, že odcházím, a to hned. Už tady nebudu ani minutu. Ale běda, dveře jsou zamčené, nejdou otevřít. Oni nás tu snad zamkli, barbaři, copak hosté se zamykají? To jsou ale divný pořádky. Nu co, počkám, až někdo přijde a potom hned vypadnu. Já tady přece nechci bydlet. Já chci být doma, kde mám svoje křesílko i gaučík, kam se vždycky slastně natáhnu jak dlouhý, tak široký. A pokaždé se tam najde něco dobrého na zub. Můj starší přítel se se mnou vždycky o všechno rozdělí.

Konečně sem někdo jde. Připravil jsem se vystřelit hned, jak se otevřou dveře. Ale ouha, oni mě nepustili. "Kampak se hrneš šviháku? Teď bydlíš přece tady." Nechápal jsem co to mele. Já přece bydlím doma, to je to místo, kde chci bydlet.

"Nic si z toho nedělej, tady máš něco k snědku, zvykneš si a bude se ti tu líbit," slyšel hlas jako ve snách." Což se všichni pomátli? Tak teda teď něco pojím, ale zítra jim všem ukážu.

Jídlo teda nebylo nic extra, ale láska prochází žaludkem, tak jsem snědl, co mě dali a natáhl na místo, co bylo pro mě připravený na spaní. Ráno moudřejší večera, pomyslel jsem si a usnul.

Probudil mě podivný hlahol. Zrzek stál co nejblíže dveřím a podlézavě se podbízel nějakým lidem, co na něj koukali. Ty oči, co na ně dělal, to bych vám přál vidět. Ani ta největší koketa na světě by takového bravurního očního výkonu nebyla schopná. Až jsem si z toho sedl na zadek. Zrzek se na mě podíval a povídá mi: "Jestli tu nechceš zůstat, dělej to taky tak." Co tím asi myslel? Co že to mám dělat? Jenomže pak se dveře otevřely a zrzek byl na svobodě. Vesele poskakoval a moc se radoval. "Tak se tu měj fajn, já už se nevrátím, jdu domů."

Já bych také chtěl jít domů, ale jak. Jsem tu zamčený, ven se nedostanu. Najednou mi bylo všechno moc líto. Jak jsem byl hloupý, když kvůli nějaké nafintěné krasavici jsem opustil svůj domov, říkal jsem si pořád dokola. K čertu s fiflenami. Zkoušel jsem se dostat ven, ale dveře nepovolily. A tak jsem si zalezl do kouta a byl jsem smutný. Moc smutný. Ale najednou, nejprve jsem myslel, že se mi to zdá, mě do nosu udeřila vůně, kterou také miluju. Jenom jsem si nikdy neuvědomil, že jí miluju tolik. Nasával jsem a vůně sílila a jakoby se ke mně přibližovala. A já poznal svého staršího přítele. Přišel za mnou, přišel si pro mě. Radostí jsem začal rotovat to tom uzavřeném prostoru, když jsem uslyšel hlas, co bych poznal vždycky a všude: "Tak tady jsi ty tuláku jeden, tos to zase vyvedl, tebe ty ženský jednou zabijou. Tak pojď ty barde, jde se domů. Copak nám spolu bylo zle bez ženských?" Musel jsem uznat, že má pravdu. Ztratil jsem na moment hlavu, ale zaplatil jsem za to tvrdě. Štěkal jsem radostí a zuřivě mlátil ocasem, abych dal svému příteli jasně najevo, že ode dneška na ženský kašlu.. zvysoka.. protože chci být se svým pánem doma a napořád.