Introvert kontra extrovert

Po mém několikaletém soužití se zvířaty si dovoluji přijít do blogového světa s poznatkem, že i domácí mazlíčci by se dali rozdělit na introverty a extroverty. Podporou pro tuhle mojí teorii je pozorování našich současných dvou zvířátek, z nichž jeden je introvert a druhý extrovert s velmi exhibicionistickými sklony.

---

Kdo čte pravidelně můj blog, asi už pochopil, že řeč bude o introvertním morčeti Trumbelkovi a jeho současném spolubydlícím kocourovi Číčovi.

Těžce introvertní morče Trumbelín má pravděpodobně svou lepší část života již zcela nenávratně za sebou. Klidné a spokojené dny jeho morčecího života, kdy bezstarostně žil v láskyplné symbioze se svou psí přítelkyní Šerinou, jsou nenávratně pryč. Šerina odešla do psího ráje a morče zůstalo samo. Vzhledem k jeho povahovým vlastnostem, se s tímto odchodem vyrovnalo jaksi po svém. A vůbec ne špatně. Trávilo víc času pod křeslem a přestalo hledat misku s psími granulemi. Ale to vše se radikálně změnilo, když se naše domácnost obohatila zásluhou mého mladšího syna, o kocoura Číču, kterého někde potkal a nabídl mu nás trvalý pobyt i se stravováním. Nutno podotknout, že život se změnil nejen Trumbelínkovi… pravda…ale i nám.

Extrovert Číča, švihák, který má neustále touhu se předvádět a hlavně všude se motat.

Je neuvěřitelné, jak jeho zvědavost nemůže nikdy dopustit, aby se cokoliv kdekoliv šustlo bez něj. Pro mě to znamená, být nestále ve střehu, abych ho nezavřela ve skříni, ve špajzce, v troubě, na balkoně, anebo nedej bože, abych ho nevyprala v pračce. Někdy ho podezřívám, že se umí záhadně přemisťovat v prostoru. Možné to nakonec je, jelikož kočky jsou prý magická stvoření a poslové z jiného světa. Ať už to tak je a nebo ne, Číčova zvídavá, přespříliš společenská a divoká extrovertní povaha působí na Trumbelínkovu psychiku asi tak, jako ledová zmrzlina na obnažený zubní nerv. Jediné místo, kde je bezpečně ukryt před žhnoucími světýlky kocouřích očí, je místo pod křeslem. Nakonec tam to zase není až tak špatné, problém ovšem nastává, když projeví přání přejít do své klece za účelem uspokojení morčecího žaludku a zkracování hlodáků. V této fázi přesunu volí taktiku sobě nejbližší a to preventivní zastrašování cvakání zuby. Bohužel pro Číču je to signál, jako když zahlaholí polnice. I kdyby se momentálně vyskytoval kdekoliv, na tuhle nechtěnou pobídku se v mžiku s mnoha přískoky ocitá v zádech vyděšeného morčete. Trumbelín již snad dokonale pochopil, že nebezpečí útoku mu nehrozí, ale nikdy ve své morčecí důstojnosti neklesne na úroveň kočičích her. Raději se svižněji posnaží, aby co nejrychleji skočil do své drátěné ubikace a z bezpečí své dřevěné boudičky pokračoval ve zlostném cvakání, dokud se zklamaný Číča neodloudá jinam.

Ten, jako výrazná extrovertní osobnost to v naší rodině také nemá lehké. Dalo by se říct, že se může cítit být i šikanován. Zejména v případě, kdy by si chtěl vyjít na botanickou vycházku po parapetu s mými orchidejemi, neb když trénuje šplh po záclonách a nebo při vyjížďkách autem v uzavřené přepravce za nesmyslným účelem, aby mu jakýsi hrozný člověk v bílém plášti píchal do kožichu nějaké jehly. Sice posledně, když se tahle hrozná křivda odehrávala, se rozzuřil tak, že dokonce zlostí prskal, než se mu podařilo zdrhnout z toho mučícího stolu, bohužel ale i s injekční stříkačkou zabodnutou v kožichu. Jeho nenávistí zezelenalé původně žluté oči mě jasně upozorňovaly, že jestli si ještě jednou něco takového zkusím, tak budu litovat.. Marně jsem mu vysvětlovala, že to muselo být, kvůli jeho stále se opakujícímu abscesu, ale on nechtěl ani slyšet. Inu extrovert jako vyšitý, který má svou hlavu a svůj rozum a podle toho také koná.

Na to, že je ho všude plno, už jsem si celkem zvykla. Díky němu jsem přestala vnímat lecjaké šramocení, praskání nábytku či jiné podivné zvuky a přestala jsem si myslet, že u nás straší.. Nyní se vždycky jen snažím v případě, že jsem sama doma (tedy s Číčou sama doma) rozpomenout, zda-li mám zamčeno a mám-li pocit, že ano, nezačnu chodit po bytě a hledat, odkud že se podivné zvuky berou, jako to bylo dříve, ale všechno svedu na Číču. Je to celkem praktické a pohodlné. Někdy mě ovšem zarazí, když slyším z kuchyně jakési podivné klepání, a Číča se nachází zcela jinde, ale to přisuzuji jeho magickým schopnostem. A ty on věru má.