Magická Praha

Bylo už hodně k půlnoci, když se vracela domů. Tiše sněžilo a noční město vyzařovalo sváteční náladu. Měla ráda tenhle předvánoční čas, milovala vyšňořenou Prahu, připravenou na nejkrásnější svátky v roce. Vychutnávala si noční cestu, šla pomaloučku a každým nádechem do sebe nasávala jakýsi magický náboj.

---

Teď už ale pomalu vcházela z osvícených ulic do té své tmavé a Bohem zapomenuté uličky, ve které se nikdy nesvítilo, jen občas prosvítalo světlo z výlohy jediného malého obchůdku s dětskými oděvy, který tam byl a to jedině v případě, když majitel zapomněl vypnout neon. Pronajatý byt, ve kterém bydlela, se nacházel právě nad tímto obchůdkem. Denně chodila kolem výlohy, ale po čase přestala ve výloze stojící malou figurínu mezi ostatními vystavenými oděvy naprosto vnímat.

Dnes to ale bylo nějaké jiné. Z výlohy se linula jakási podivná záře, která dodávala jinak setmělé uličce na tajemnosti. Nemusela ani hledat baterku, kterou sebou stále nosila pro případ, že v ulici bude naprostá tma.

Už si připravovala klíče, že odemkne vchodové dveře, když se za ní ozval dětský hlásek:
"Pojď si se mnou hrát."

Bála se otočit. Měla pocit, že jí šálí smysly. Ne, nebude se otáčet, nikdo tam určitě není, něco se jí zdálo.. dnes je tak zvláštní noc..

"Neslyšíš mě? Pojď si se mnou hrát, nikdy si se mnou nikdo nehraje, jsem pořád sama."

"Tak tady už jde legrace stranou, pomyslela si vyděšeně, ten hlas opravdu slyším.

Prudce se otočila. Před ní si poskakovala na jedné noze asi sedmiletá holčička s krásnými dlouhými vlásky a velkýma očima. S údivem zírala na její holé nožičky trčící z krátké sukénky, obuté do letních sandálků a bílé tričko s krátkým rukávkem.

Sípavě ze sebe začala sypat otázky:" Co tady děláš? Není ti zima? Vždyť mrzne, jak to, že jsi tak málo oblečená? Čí jsi, holčičko?"

"Pojď si hrát, prosím tě, moc tě prosím.."

"Ale to přece nejde, řekni, ztratila ses? Zavoláme na policii, pomůžou nám. Najdeme tvou maminku ano?

"Já nemám maminku, jsem jenom svá. Pojď budeme si hrát."

"Nemůžeme si hrát, někdo tě teď určitě hledá a má o tebe velkou starost."

"Ne, nikdo mě nehledá, já jsem jenom svoje, prosím, pojď si hrát, prosím, prosím, chtěla bych si hrát." Z jejích velikých očí se začaly koulet slzy.

"Proč si se mnou nechceš hrát? Jenom chvilku, nic ti to přece neudělá."

Musela se štípnout do tváře, aby se ujistila, že tohle všechno není jenom jakýsi podivný sen. Přes bolest, co si tak způsobila, se stejně neprobudila. Holčička stále stála proti ní, tvář mokrou od slz a neustále opakovala. "Prosím, nikdy si se mnou nikdo nehraje."

"A na co bys sis chtěla hrát?"

Její oči se rozzářily jako jasné hvězdy. "Chtěla bych skákat panáka. Namaluj panáka."

Jako ve snách začala hledat kolem sebe nějaký vhodný kámen, kterým by na dlažbu nakreslila skákacího panáka. Jedno kolo, druhé kolo, třetí kolo a nakonec veliká hlava rozdělená čárou na polovinu, pro otáčku. Holčička začala radostně skákat po jednotlivých okénkách toho namalovaného baňatce a nahlas se zvonivě smála. Její smích se něžně rozléhal po uličce a připomínal zvonění stříbrných zvonků.

"Teď skáčeš ty:"

"Já?"

"No ano, přece si hrajeme spolu, tak skákej už."

Odhodila kabelku na dlažbu a skočila na paňáka.

"Musíš po jedné noze, jenom po jedné, takhle to neplatí," smála se pořád holčička.

Měla co dělat, aby udržela rovnováhu, ale čím déle skákala, tím víc se jí to začínalo líbit. Bylo to jako vrátit se do dětství. Střídaly se ve skákání a jejich výskot a smích se rozléhal tichou ulicí. Ani nevěděla, jak dlouho tam pobyla, když holčička jí náhle řekla.

Krásně jsem si s tebou vyhrála, ale teď už musím jít."

"Kam, kam ale půjdeš?"

" Půjdu….už prostě musím!" a rázem jako by se propadla do země.

Vyděšeně se rozhlížela po ulici, a hledala tu podivnou holčičku. Zdálo se jí, že je v ulici náhle méně světla, než před chvílí. Podívala se do výlohy odkud vycházelo jediné, nyní slábnoucí světlo a nevěřila vlastním očím. Ve výloze stála figurína holčičky s dlouhými vlásky a velkýma očima, v bílém tričku a krátké sukýnce, obutá do letních sandálků. Zadívala se do těch očí a zdálo se jí, že v nich vidí zářící hvězdy a byla přesvědčená o tom, že figurína se na ni usmála…