Zkáza přetechnizovaného světa

Když se v roce 2150 potýkalo lidstvo planety Tenox s nemocí rychlého stárnutí, hrozilo veškeré populaci prakticky vyhynutí. Noví lidé se sice rodili, ale jakýmsi neznámým vlivem většinou velmi rychle zestárnuli, aniž by se stačili reprodukovat. Klónování, jediný dovolený a možný způsob množení, byl prakticky vyloučen, jelikož nakažené buňky neměly potřebnou kvalitu, v důsledku zrychleného stárnutí byla vyloučena jakákoliv reprodukce.

---

Tohle zkázonosné dění bylo pravděpodobně zapříčiněno vesmírnou katastrofou, která se udála roku 2070, kdy Tenox byla odchýlena od své osy obrovským sopečným výbuchem, který otřásl celou planetou. Následky byly katastrofální, ale ti, co přežili, začala sužovat nová pohroma, nemoc předčasného stárnutí. Vědci se domnívali, že odklonem jejich planety do jiného rotačního úhlu se jaksi změnil i čas, tuto jejich teorii ale popíralo mnoho skupin lidí, žijících na okrajích této novodobé sterilní společnosti. Lidé, kteří žili společností zakázaným způsobem, úzce spjati s přírodou a neuznávající nastavené zákony vytvořené mocnými této společnosti, rodili zdravé děti a žili své dlouhé životy, zcela nedotknuti novodobou metlou lidstva.

Mocní nemocného světa propadali zoufalství, jelikož si velmi bolestivě uvědomovali, že stárnou 10x rychleji než vyděděnci okrajových skupin, pochopili, že moc, bohatství a všechny požitky, které pro ně byly prioritní, by rázem vyměnili za normální lidský život. Zoufale hleděli do zrcadel a s hrůzou nacházeli den co den další hrůzné projevy rychlého stárnutí. Nezbývalo, než navázat kontakt s dávno zavrženými společenstvími přírodních lidí.

Bylo ale těžké tyto lidi najít a ještě těžší bylo získat jejich důvěru. Vyslanci, kteří byli určeni najít a zjistit jejich tajemství přirozeného života a normálního stárnutí, se v přírodě neuměli pohybovat a často vlivem své nemoci zemřeli, než kohokoliv z přírodňáků vůbec objevili. Situace se jevila pro většinu lidstva přímo smrtonosná.

Více a více byly na cestu hledání posílány zbývající děti, které ve svém podivně měřeném věku byly schopné hrůznou situaci pochopit a tak jim byl dán relativně delší čas na hledání s předpokladem, že přírodní lidi najdou dříve, než stačí všichni vyhynout.

Robert, chlapec, který se narodil před nedávnem a již po velmi krátké době měl vzevření 25tiletého jinocha, byl vybrán na sólovou hledací expedici. Byl vysazen v divočině jako mnoho ostatních, z nichž se jich většina již nevrátila a nebo se vrátili jako neúspěšní starci.

S duší nedospělého hocha byl zcela ochromen strachem. Neznal, jak žít a pohybovat se v divočině, neznal nástrahy a divou zvěř, byl příliž nezkušený. Měl však něco, co převážná většina lidí v umělém světě ztratila. Měl instinkt divokého zvířete.

Sám nevěděl, proč najednou našlapuje velice opatrně, proč se začal chovat jinak, než v umělých městech a v celém novodobém světě. Bezpečně cítil že je sledován. Nevěděl kým, ale vnitřně měl jistotu, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Netušil, že se v něm naplno probudily doposud utajené instinkty jedinečného stopaře, jeho dávného praprapředka.

Koutkem oka zaregistroval nepatrný pohyb nedaleko něj. V duchu odhadl vzdálenost a vyrazil rychlostí vystřeleného šípu tímto směrem. Netrvalo dlouho a v ruce pevně držel hrst dívčích vlasů, které patřily lapené dívce. Dívka sebou házela ze strany na stranu, ale Robert držel svou kořist pevně. S údivem si jí prohlížel. Byla tak jiná, než byl zvyklý vídávat v civilizované společnosti. Celá zářila jakousi vnitřní čistotou, její pleť byla tak jiná, mnohem krásnější a zdravější, než znal z minulosti. A šaty, ve kterých byla oblečená, byly na hony vzdáleny módě, kterou uctívaly lidé jeho světa jako pevný status.

"Pusť mě," zaprosila dívka. "Nikam neuteču. Co tu vlastně pohledáváš? Ty sem nepatříš. Jsi odsouzen k zániku, jako všichni z moderních měst. Sama matka Příroda vás zavrhla."

Robert nechápal: "Matka Příroda? Kdo to je? Neznám žádnou matku Přírodu."

"Ty nevíš?" pravila ta podivná dívka.

"Lidé jako ty, ti, co bydlí v umělých přetechnizovaných domech, se zcela odtrhli od Přírody. Nesmyslně rabují přírodní bohatství, kácejí zbytečně lesy, znečišťují vodní toky, zamořují krajiny. Ve své honbě za ziskem neberou ohledy na zvěř, rostliny, stromy, nechápou, že stejně jako tohle všechno jsou i oni součástí živého celku, který svou chamtivou povahou boří a ničí. Svým povýšenectvím a svými pokusy berou přírodě její řád. Svou arogancí a nepokorou nevědomky ničí sami sebe. Jsou natolik hloupí, že tímto jednáním ubližují i sami sobě, aniž by to vůbec tušili. A tak se Příroda sama rozhodla, zachránit se. Vyříznout ze sebe tu zkaženou část a tím se vyléčit. Vy všichni, kteří jste zajatci techniky, musíte zemřít. Jen ten, kdo se spjat s přírodou, přežije. Opovrhovali jste námi a teď jste před vyhynutím. Nemoc rychlého stárnutí nemůžete zastavit. Během krátkého času zemřou poslední žijící lidé a příroda bude dlouho regenerovat. Musí to tak být, není jiné cesty. Ale potom bude jiný svět, zdravý krásný a čistý. Vše bude žít v dokonalé harmonii, bez mocenských zájmů. Bez válek a nemocí. Vše bude konečně jedním, tak jak to mělo být hned na počátku věků."

Robert byl příliž krátce na světě, než aby mohl rozumět tomu všemu, co slyšel.

Jasné mu bylo jenom jedno, pro něho už není cesta zpátky. Nebude se vracet zemřít tam, kde řádí nenasytná civilizace, když jsou i jiné možnosti, o kterých nikdy neměl ani tušení.

"Chtěl bych jít s tebou, do tvého světa, tam.. tam už se nechci vrátit. I kdybych přinesl svému světu tvoje poselství, neuvěřili by mu."

"Můžeš jít se mnou, pokud opravdu chceš a jsi rozhodnut vzdát se svého dosavadního života."

"A co moje nemoc? Nemohu vás nakazit?"

"Myslím, že nemůžeš, naopak máš obrovskou naději, že sám se u nás uzdravíš. Tak, pojď, technický člověče, buď vítán v našem přírodním světě."