Květnová Plzeň zdaleka není černobílý svět...

V neděli jsem byla kamarádkou nalákána na výstavu tvorby Jiřího Trnky v plzeňském Muzeu.

Co na tom záleží, že výstava byla určena pro ty nejmenší, což jsme zjistily až na místě. My dvě dospělé a bez dítek vlastních či vypůjčených, jsme se právem mohly stát podezřelé z nekalých úmyslů. Ale nestalo se tak a uvaděčka nám s milým úsměvem řekla, že zde můžeme v klidu relaxovat. Nicméně já pojala typicky dětskou výstavu jako komunikaci se svým vnitřním dítětem a v duchu této představy jsme ulehly na koberec a dlouho pozorovaly na stropě promítanou krásnou Trnkovu zahradu. Přelétající motýli, hmyz a draci mě uklidňovali natolik, že nechybělo věru moc a já hnedle usnula.

---

Naštěstí výstava celá byla ponořena do taktní mlhy, tak, že větší pozornost bych si pravděpodobně vysloužila pouze tím, že bych začala nahlas chrápat. Uvědomujíc si toto nebezpečí, zavelela jsem na kamarádku: "Vstáváme!" abychom šly do vedlejší místnosti shlédnout promítání pohádek z dílny Jiřího Trnky. Mezi malými diváky jsme se moc nevyjímaly a tak jsme postoupily do další místnosti, kde na zemi byla položená jakási světélkující podlaha, po které se malí návštěvníci proháněli na koloběžkách, tříkolkách a po kolenou. Jelikož mám koloběžku ani tříkolku nepůjčili, postoupily jsme do poslední místnosti, kde nebyla již tma. 

Vymřu po meči i po přeslici...

Tak sem se dočet, že sem kastrovanej. Nejdřív sem teda vůbec neveděl, co to jako znamená, ale potom mi tak ňák došlo, že to bude mít souvislost s tim, že mě ale ani malinko nezajímaj kočky. Přemejšlel sem, jak se to mohlo stát a dneska už je mi dočista jasný, že za to může zase vona. Potvora.

---

Vona dočista zazdila můj skvělej genofont a možnost předávát svý skvělý vlastnosti na další kočičí generace. Co já moh mít dětí. Ne, teda, že bych vo ty uvřeštěný haranty ňák zrovna extra stál, ale moh sem jim ze sebe předat to nejlepší, co ve mně je. Moh sem je učit, jak dvounožcům vobstarat snadno a rychle hysterickej záchvat, jak je zbavovat majetku a jiný speciality mý kočičí duše. Enomže vo to vo všechno mě vona připravila. Tak teďkanc teda fakt nevim, estli jí nemam postavit před ňákej Kočičí tribunál, protože vona připravila celej kočičí svět vo vopravdu velký myslitele.

Sice nejsem sám na světě toudle lidskou podlostí postiženej, ale to pro mě nejni žádná outěcha. A dybych si našel ńákou šik kočku, třeba bysme spolu zplodili další generaci vopravdu nteligentních tvorů. Třeba s kočkou Zůzou. Enomže vona ta Zůza se taky nemůže množit, páč u ní se vo to zase postaral ten její prohnanej dvounožec. Tomu fakt nerozumim, že ty dvounožcí připravujou svět vo to nejlepčejší. Takový koťata se Zůzou… to by bylo něco. Co bysme je mohli všechno naučit. Jenomže je z toho prdlajs. Nic se předávat dalším generacím prostě nebude.

Tak se musim snažit sám, abych to za ty nenarozený generace stačil všechno dokonat sám. Aby teda vona viděla, co to vlastně zavinila. Dá to ale fušku, porád vymejšlet ňáký lotroviny. Eště, že máme toho čokla. Von se toho vode mě vopravdu hodně naučí. Stačí mu vybraný kousky ukázat a už to jede jako po másle. Poslední část mý výuky má skvělý výsledky. Čokl byl celej smutnej, že se nedostane na stůl, na rozdíl vode mě, kerej tam hopnu jednim elegantnim skokem. Tak sem zvolil polopatickou metodu výuky a názorně čoklindě předvednul, jak se nejdřív skočí na židli a až potom na stůl. Čoklinda je celkem k mýmu způsobu jejího vzdělávání dost chápavá a musim, ač nerad řeknout, že i talentovaná.. Povedlo se jí dostat se na stůl, a kolkolem vožrat celou bábovku. Vona teda nejdřív podezřívala mě, ale já sem na ní mňouknul:

"Si normální, nebo co? To si jako fakt myslíš, že budu žrát ňákou suchou buchtu? Podívej se na svýho psího miláčka, jak je narvanej a mě ubohýho hladovýho a tejranýho kocoura tady budeš šikanovat, no to bych se na vopravdu vyprdnul, nevděk vládne světem. Já ti čistim vlastnim kožichem prach na almárii a ty bys mi nedala ani kousek bábovky, dybych teda vo ní stál.." No vymňoukal sem to na ní dost zvostra, pyšně sem narovnal vocas a vodkráčel středem.

"No tak se nezlob Číčulko, já to tak nemyslela," začala se ke mně lísat.

Jenomže já sem byl z hloubi duše uraženej a nebudu s ní vůbec mluvit. Dokavaď si mě neudobří bonbonkama. Dyž mi dá bonbonky, zapomenu na všechnu její proradnost. Vono nakonec je možná mít lepší plný bříško, než se votravovat s hromadou umňaukanejch a ufňukanejch koťat a svoje zkušenosti a kočičí móresy můžu předávat i tomu hloupatýmu čoklovi. Von je totiž na kraviny taky jako dělanej.

Je mi dočista fuk, že prská...

Moje panička se se mnou moc ráda špacíruje. Sice většinou až k večeru, ale i tak je to hezké. Ona se tedy špacíruje víc s Bufetem, Kmotrou, paničkou Džesíkovou a paničkou Rézinkovu, ale mě bere pravidelně sebou. " Není na pravidelnost", říká, když se obléká na večerní procházku. Já už jsem připravená u dveří, aby na mě nezapomněla, ale Číča na mě hledí opovržlivě a vrčí si pod fousky: "Nojo, už zase dete rajzovat, aby ses Žolino z toho nezjevila. Tady zase budu tvrdnout, než se ráčíte přihnat domů, že sem tě nezakous, dyž si byla malá. Teďkanc abych furt čekal, než si vona všimne, že taky existuju."

Jenomže mě je to dočista fuk a nebo-li jak říká moje panička šumák. Ať si Číča prská jak chce, kocouři to přece mají v pracovní náplni, ne?

Paničky už zase začaly nosit na vycházky pivínko. Všechny nosí cestovní lesní kabelky, kde mají ty pivínka, kalíšky, podložky pod zadek a jiné důležitosti. Když se moje panička usadí na lavičku, přijde na řadu Bufet se svou lesní kabelkou. Podá mojí paničce flašku a moje panička jí slavnostně otevře a rozlévá do pohárků. Bufet potom naplněné pohárky rozdá všem přítomným. Tedy přítomným paničkám, ne pejskům. Tedy abych byla úplně pravdomluvná, puntíkatý Džesík by pivínko pil docela rád, ale jeho panička mu dá jen tak olíznout. Já budu asi abstinentka, protože by mě nebavilo nosit do lesa kabelku. Já mám radši klacíky a šišky , ty se dají sežrat na místě, tak kabelku opravdu nepotřebuju. A když mám žízeň, prostě se napiju u rybníčku. Celkem se divím paničkám, proč to nedělají taky tak, vždyť ta voda z rybníku je taková dobroučká a nemusely by se vláčet do lesa s tolika věcma, ale zase na druhou stranu ať si dělají co chtějí, já se můžu aspoň hezky prolítat. Ony ty paničky asi rádi sedí u rybníka, povídají si,upíjejí to pivínko a dívají se kolem.

Bufet je vůbec ze všeho nejlepší, protože se stará o nás o všechny. Moje panička sice hartusí, že budeme všichní tlustý, ona po pivu a já po piškotech, ale sama sem viděla, jak vozí to pivínko v autě a potom ho dává Bufetu domů.

Paničky tedy pijí z pohárků a já se začnu věnovat mojí nejoblíbenější venkovní hře, chytání a požírání mravenců. Ale už jsem je asi všechny vysbírala, protože nejsou ke schlamstnutí v takovém množství jako dřív.. Moje panička říká, že asi mají vyhlášeno stanné právo a od 18,40 do 20,00 mají kvůli mě zákaz vycházení. Tak nevím.

Někdy se stane, že se naše skupina sejde v malém počtu, to znamená moje panička a já Žolinka, se samočisticím westíkem Lerouškem a jeho paničkou, co funguje právě jako Bufet. Já mám Lerouška ráda, protože se na něj moc hezky hopsá. On sice na mě vrčí, ale to mě vůbec nezajímá. A tak si s ním hraju na kousanou proti jeho vůli a moje panička mi říká: "Žolinko, šetři si Lerouška, ať si ho neponičíš." Bufet se kácí v srdeční slabosti, ale zlobí se na mě jenom malinko, protože ví, že i když sem už docela velká, jsem ještě pořád štěně.

Nedávno jsem si chtěla zase zahrát na kousanou s vrčenou s Lerýkem, když šel okolo Bass páníčkem. Bass je hodně velký pejsek a moje panička říká, že je to bojové plemeno. A protože s námi nebyl Džesík, který nemá rád žádné dospělé pejsky, Bassovo páníček se u nás zastavil a povídá našim paničkám: "Co že jste dnes na sabatu v tam malém počtu?" Moje panička pokrčila rameny a odpověděla. "Ale i vy máte dneska nějaký jiný směr, než obvykle, ne?" A tak si tam naše paničky povídali s tím páníčkem a já si hrála s jeho velkým psem. Bufet páníčkovi nabídla pivínko, ale on nechtěl, povídal, že pije rum. Ten Bufet neměla, ale jemu to asi nevadilo, protože , i když Bufet neměla rum, tak stejně neodešel.

Moje panička trnula, že mě jeho Bass zašlápne a nebo přetrhne na čtyři kousky, ale on mi nic neudělal a pěkně jsme se honili. Byla to velká legrace, moc jsem se pobavila a myslím, že se dobře pobavily i naše paničky. Když jsme se s nimi po dlouhé době rozloučili, paničky si notovaly, jaký je to velký fešák. Nevím přesně, koho tím fešákem myslely a o kom mluvily, ale myslím si, že o Bassovi to nebylo.

Haf.

Mít manžela na baterky

Opět se mi potvrdila má dlouholetá hříšná myšlenka, že má drahá polovička by u své části mozku, kde se ukrývá oddělení "Věci, co budu v příštím okamžiku potřebovat" měla mít zcela jistě jakési přídavné zařízení na baterky.

Jelikož manžílek asi tak poslední dva roky je postižen zvelebováním chaty, jeho čas je na jiné děje velmi vzácný. Ne, že by mě to až tak vadilo, buďme upřímní, ale čas od času se vyskytne období, kdy jeho služby sem tam potřebuji sobecky pro své účely. Jedním takovým účelem byla výměna náhrobní desky.

---

Odšroubování původní, prasklé proběhlo celkem hladce. Novou desku jsem nechala udělat, přivezla domů a trpělivě jsem čekala na onen den, kdy náš ó papá bude mít pro svou zákonitou manželku nějakou tu minutku.

Tenhle kýžený okamžik vyšel na 1. máje.

Slibovala jsem si, že budu roztomilá jako foxteriér a už vůbec ne kousavá. V tomto mém bláhovém přesvědčení jsme vyjeli na hřbitov. Cesta se vyvíjela celkem klidně, nebyla jsem upozorňována jako obvykle, že do zatáček najíždím jako dvacetičtyřmetrový kamion, nebo že si ti vandruju od pangejtu k pangejtu.

Došli jsme spolu ve svornosti ke kýženému cíli a akce mohla začít.

Slavnostně a opatrně jsem vybalila desku z papíru, když slyším mého drahého chotě.

"Já sem ale blbec, zapomněl jsem si brejle."

No, to se může stát, pomyslela jsem si smířlivě a plna manželského porozumění jsem opáčila:
"A vidíš přes moje?"

Dostalo se mi uspokojivé odpovědi, že ano.

Vyndala jsem své brýle z kabelky a podala je choťovi.

Ten si je nasadil, zakoukal se zblízka na čtyři vyvrtané díry a pravil:

"Sakra, já si posledně nevšim, že to není na hmoždinky, je v tom nacpanej nějakej bordel. Tohle by chtělo vrtačku, tu jsem si ale nevzal."

Zhluboka jsem se nadechla, v duchu počítala do desíti a uvrkla jsem: "Aha, a máš něco, čím ten bordel tedy vyndáš?"

"Ne, nic takovýho sem si nevzal."

Civěla jsem asi dost vyjeveně, nicméně jsem pípla: "Tak to tam zkusíme nandat do těch původních volných zabordelených dírek. Asi to nebyl tak pitomý nápad, protože tata jen tak kývl a vložil první šroub do desky, nasadil vymezovací podložky zespodu i seshora a hned s ní na náhrobek.

"Neměli bychom prostrčit rovnou všechny čtyři dírky a zkusit to tam vložit současně?", zeptala jsem se poněkud tvrdohlavě.

Kupodivu jsem byla vyslyšena. Jenomže se ukázalo, že šrouby s podložkami vložené skrz desku naprosto nepasují do děr vyvrtaných na náhrobku. Papá propadl panice. Už už jsem čekala, že zavelí: "Budeme sem muset přijet jindy," ale nic takového se kupodivu nestalo.

Místo této očekávané věty zazněla jiná: "Zkusíme to bez vymezovacích podložek."

Po opětovném neúspěchu následovala varianta, "Zkusíme podložky jenom nahoře… zkusíme podložky jenom dole, zkusíme…..Variant bylo neskutečně moc a při představě, že zkoušíme všechny, na mě šly mrákoty, horší než ty, co se táhly oblohou a slibovaly pěkný pršák.

"Tak to dáme jenom na tři šrouby, desku to udrží a ten čtvrtý uděláme falešný," navrhla jsem se značnou pochybností, že poněkud pedantský manžel na tuhle fušeřinu přistoupí.

Ale i on, s obavou o svůj budoucí čas a zároveň vědom si toho, že jinak to nepůjde, na moje nízké řešení kupodivu přistoupil. Desku jsme upevnili na tři šrouby bez jakýchkoliv podložek, překryly ozdobnými kovovými krytkami a papá vymýšlel pracovní postup na vyhotovení falešné čtvrté dírky tak, aby i tam se dala nasadit kovová krytka.

"Chtělo by to kraťounký šroub, ten já ale nemám, ty jsem žádné nevzal." Chtělo se mi zařvat "a co sis teda vlastně vzal?...ale…

"Tak ucvakni dlouhý, ne?" zkusila jsem zaimprovizovat.

"Štípačky jsem zapomněl," pravila moje drahá polovina.

"Ale máš kombinačky, ne?" začínala jsem vidět rudě.

"Jo to mám."

Kombinačkami uštípnout šroub nejde tak lehce.

"Ještě, že mám kladivo, to jsem si nezapomněl," liboval si papá.

"Jdu to uštípnout na nějaký kámen." A oddusal mimo moje zorné pole.

Za chvilku slyším tlukot kladiva do kombinaček: "Sakra, on mi někam ten kousek ulít."

Šla jsem se podívat, co kde jak a proč ulítlo a vidím tatku, jak leze po kolenou a v trávě hledá odlítlý uštípnutý šroub.

"Máš ještě nějaký jiný?"

"Mám ještě tři," zněla hrdá odpověď z travního porostu.

"Tak tenhleten nehledej a zkus to znovu, jdi na cestu, dál od trávy a já se budu koukat, kam to poletí., až to odštípneš."

Bedlivě jsem sledovala, jak papá vkládá šroub do čelistí kombinaček a poté silou vyvinutou úderem kladiva štípe šroub ve dví.

Dál už jsem neviděla ale nic, jelikož obě části odlétly obrovskou rychlostí, každá na jinou stranu. Chvíli jsem i já jsem lezla po zemi jako beruška a hledala včerejší den, ale pro mě neexistuje, že něco nejde a tak povídám: "Vezmi další, já sem dám ruku, aby mi skočil do dlaně."

Ten hajzl šroub ale skočil úplně jinam a zase jsme ho nenašli.

Tata smutně pravil." Máme poslední."

Zamyslela jsem se a nápad přišel za chvíli.

"Dáme to do sáčku, překlepneš to v sáčku."

Někdy jsem sama ze sebe překvapená, ale krajní situace prostě vyžaduje krajní řešení.

"Ty máš nějaký sáček? Opáčila moje lepší polovina.

"Ne, ty máš sáček, ten, co v něm máš ten poslední šroub," opáčila jsem sladce.

"Aha, na ten jsem zapomněl," Ne, nekleplo mi, jen jsem přiskotačila se sáčkem a čtvrtý šroub poslušně odskočil do připravené pasti a byl náš.

Když jsme zkrácený šroub dávali do poslední díry, tata zdrcen povídal:" Je ještě moc dlouhej."

Já už nepanikařila, jelikož jsem byla již dávno srovnána s tím, že deska bude pouze na tři šrouby a čtvrtý, pokud by se zadařil, bych považovala za příjemný bonus.

V tomto rozpoložení jsem z mého drahého servala moje brýle a jala se studovat onu neprůchodnou poslední díru. Podrobným zkoumáním s optikou jsem učinila závěr, že vyvrtaný otvor v desce je sice mimo otvor v náhrobku, ale přece jen je tam malá část onoho původního vyztužení a tudíž mi napadlo, že to tohoto materiálu by se možná dal šroub nějak zakomponovat.

Promptně předhodím své řešení:

"Nebozízek jsem zapomněl."

"Ale máš šroubovák, že jo? Tak tam zkus ten ucvaknutej šroub rovnou zašroubovat, možná to půjde," byla jsem tvrdě neústupná.

"Myslíš? Opáčil papá.

"Jo myslím." Kdyby mě někdo nařknul, že moje odpověď je poněkud sarkastická, nemýlil by se.

Světe zboř se, šlo to. Tata se podivoval, pomalu všroubovával ucvaknutý šroub a vedl si při tom podivný monolog.. "To by mě teda zajímalo, co je to za hmotu, čím ty díry prve ucpali. To vypadá na nějakej hliník, no to bych nevěřil…."

Dalo mi hodně práce, abych se hystericky nerozchechtala. Jen klid a vážnost hřbitovního prostředí mě držela zpátky, v hloubi duše jsem ale musela i přes to, že dění se odehrávalo na hřbitově, ocenit komičnost situace. Obzvlášť představa nás, jak lezeme po trávě jako broučkové a hledáme ucvaknutý šroub mě naplňovala hurónským smíchem.

Hlavní ale je, že dílo se stoprocentně zdařilo, já se celou dobu snažila chovat se jako vzorná a pozorná manželka, která stojí svému manželovi po boku v krajně krizových situacích…i když má chuť zařvat: "Tvojí paměti evidentně docházejí baterky, je taky něco, co sis nezapomněl?"