Poslední den

Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:

"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"

---

Vší silou na tváři vykouzlila klidný úsměv, nechtíc dítě děsit a nekazit mu tu poslední chvíli klidu, odpověděla: "Tak tam Josefínka nedávej, on je určitě raději vedle tebe, víš drahoušku? Tam uvnitř by se mohl bát toto uzavřeného prostoru."

Už musím, musím. Věděla, že ona a její dcera jsou určeny pro něj. Proto ještě nyní mohly užívat relativního klidu. Ale také věděla, že možná dnes a nebo zítra přijdou a odvlečou je. Od popravy jejího manžela věděla, že brzy přijde konec. Že byla ona a její dcerka prozatím ušetřena, vděčily obě svým krásným plavým vlasům a andělským tvářím.

Zamyšleně míchala nápoj, do kterého rozpustila silné léky na spaní. Znovu si v hlavě srovnávala svůj plán. Doufala, že Bůh jí odpustí, že zhřešila právě v pátém přikázání. Ale ať tak, a nebo tak, jiné cesty, jak ochránit svou malou krásnou dcerku od toho, co by jí čekalo, kdyby žila dál, neviděla.

Věděla, že pud sebezáchovy je mnohdy tak silný, že by ve finálním okamžiku mohl zhatit její plány a z ní by se stala jen vražedkyně svého dítěte. Musela mít jistou a bezpečnou pojistku, že se to nestane. Nechce a nemůže přijmout hrůznou budoucnost , jak pro sebe, tak pro svého malého andílka. V celém kontinentu už nebylo místo, kam by se dalo utéci, protože všude vládli oni. Nemilosrdní, zabíjející, násilničtí, ti, co popravili jejího muže.

"Pojď se napít miláčku." S nejklidnější m úsměvem, jaký jenom dokázala vytvořit na své krásné tváři, podávala dítěti sklenici s léky. Malá po ní vztáhla ruce a naráz vypila celý obsah. Usmála se na matku: "Děkuji maminko."

Už musí, teď už musí. A musí si pospíšit, vše musí být hotové, než se malá probudí. Pokud dobře uvažovala, dcerka bude spát asi dvě, nejvíc tři hodiny, za tu dobu to musí stačit.

Dcerce se začaly již klížit očka a matka k ní chlácholivě promlouvala: "Pojď zlato, půjdeme si chvíli odpočinout ano? Vidím, že na tebe padá nějaká únava. Dohraješ si s Josefínem, až se prospíš, ano?"

Holčička si vlezla k již ležící matce na postel a sladce se k ní přitulila. Matka na ni hleděla s očima plnýma slz, v nichž se zračila hluboká mateřská láska. "Ach jen Bože, proč?" Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Opatrně se od malé odtáhla a pospíchala do koupelny. Tam měla připravenou gumovou hadičku, rychlostí blesku si zaškrtila levou ruku nad zápěstím a napustila do umyvadla teplou vodu. Jako robot zatápala pod umyvadlem, kde měla uschovanou ostrou žiletku, strčila zaškrcenou ruku do vody a pravou rukou si ostře jedním hlubokým tahem přeřízla tepnu. Řez byl dost hluboký a kdyby neměla ruku zaškrcenou, zřejmě by nestačila svůj plán dotáhnout do konce. To nejhorší má ale za sebou, věděla, že tímto krokem zvítězila nad pudem sebezáchovy. Vlezla si zpátky k dcerce, a rychlým tahem i jí otevřela tepnu na zápěstí. Malá se probudila, zřejmě vzniklou bolestí, ale matka jí konejšila: "To nic miláčku, vletěla sem vosa s štípla tě. Spinkej, jsem u tebe, jsme tu spolu, za chvilku ti to přestane bolet, spinkej zlato."

Dítě pod vlivem prášků a konejšivých matčiných slov znovu usnulo a matka smutně hleděla, jak z něj odchází život. Naposledy svou dcerku s láskou políbila na tvář a sama pozvolna slábnoucí, povolila škrtidlo na své paži. Z hluboké rány se jí začala valit krev. Jednou rukou chytila ručku své dcerky a druhou zatápala na krku, hledajíc svůj přívěsek.