Novodobý Metrix...

Zase ta stejná noční můra. Hrůzný sen, znovu a znovu se opakující.

Prudce vstala na posteli, zborcená potem, její mozek byl blokován, jak přetížená kalkulačka.

"Co to je? Co to jenom je? Je to realita, sen, nebo novodobý Metrix? Nestačím vůbec své myšlenky zpracovávat. Proletí rychlostí světla a zmizí do tmy."

---

Chvíli zírala do pološera a snažila se pomalým dýcháním usměrnit divoký tlukot svého srdce.

"Přece se nic neděje a přes to…. klid, uklidni se… to je jen tvoje fantazie….ale co když je všechno jinak, než to vypadá? Co když je všechno jenom jako? Hra, projekce, PŘEDSTAVA… co když je celý svět jenom mojí představou? Co když to, co kolem sebe vidím a co žiju, je založeno na něčem jiném, než v co věříme? Co když jsme něco úplně jiného, než si myslíme, že jsme? A co když všechno, co mám kolem sebe, je založeno jen a jen v mojí mysli? Existuje to vůbec? Bylo by to možné? Bylo by to vůbec možné? Iluzorní svět? Má rodina, mí přátelé a vůbec vše, co mám ráda…..co když je to jen a jen iluze a já jsem jen něčí projekce? Vymyslel by lidský mozek něco takového? Ale byl by to opravdu lidský mozek? Co když je to nějaká paměťová karta, založená do našich mozků… Moment, je nás víc, nebo snad všichni.. nebo jenom já? Možná, že existuji jen já a vše, co prožívám, je uměle založená představa do mého "těla", "mozku", nebo vlastně kam? Co když jsem jen jakýsi pokus někoho, nebo něčeho, ale koho? Co když vše, co žiju, je jenom jako, co když já nejsem vlastně vůbec já?"

"Ale kdo, nebo co by to všechno kolem mě vymyslelo a řídilo? Moje prožitky, moje vzpomínky, moje bolesti i radosti, vše, co vlastně žiji? A žiji vůbec? Nejsem jen jakýmsi pokusem, kterému je implantováno jakési vědomí? Je to možné?"

Naštěstí se jí podařilo opět tyto myšlenky od sebe odehnat a vrátit se do "normálního" života.

Ve světle denních paprsků se jí vše zdálo krásné a v pořádku. Sama sebe si nyní představovala, jak se ptá svého dospělého syna, jestli je opravdu skutečný a nebo jenom projekce. Musela se duchu smát. Dovedla si dobře představit, jak se na ní podívá zvlášť pobaveným pohledem a řekne jí: "Už to nehul matko, máš halušky."

Stejně ale ví, že ten šílený sen se bude znovu a znovu opakovat. Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak vůbec k takovým bludům dojde její mysl. Ovšem vždycky marně.

Až jednou, když si opět užasle pročítala politické aktuální dění, najednou jí svitlo. Konečně snad pochopila, kde se berou ty její fantasmagorické sny.

"Mohou za to veřejná média, zabývající se politikou. Denně vědomě i podprahově přijímáme zkreslené informace, překroucené pravdy, polopravdy a lži. Udělat si správný náhled na věc, je čím dál těžší. Čemu věřit a čemu ne? Všechno je jenom jako. Všechno je jenom velká HRA. Hra, kdo z koho a hra, kdo jak vyšplhá výš přes čí záda, kdo a jak bodne nůž do zad toho druhého, v zájmu svého prospěchu. Na nikom a na ničem jiném nezáleží. Všechny způsoby jsou vítány, i ty nejšpinavější. Ano, to je přesně ono. To je dnešní svět. Učí nás, že černé je vlastně bílé. A my to přijímáme, ztotožňujeme se s tím. Není Metrix, není žádná projekce, je to něco jiného, velmi účelového a velmi hmatatelného. Jsou to peníze, které přinášejí moc. Moc a peníze, to jsou vládci našeho světa. Našeho opravdového světa…"