Jako želva pláču

Jako želva přes den brečím,

však si nevím rady s něčím,

při čemž se mi srdce svírá,

je v něm velká, černá díra.

Vlastně je to ke zlosti,

nemám trošku radosti,

inspirace moje celá,

jako kdyby vyhořela.

Marně do papíru čučím,

sama v sobě temně hučím,

co že se mi to zas stalo,

myšlenek mám sakra málo.

Někdo vzal mi myšlenku

a já nyní holenku,

propadla jsem panice,

pláču pro to velice,

podezření silné mám,

že moc a moc zapomínám.

Že jsem vlastně zapomněla,

co, že jsem to včera chtěla,

asi hledat inspiraci,

co mi šlohli Alzhaimerovci.