Jak jsem geniálně vyhrála válku

Asi před dvěma lety se mi přinatrefilo, že jsem se zamilovala.
Ano zamilovala, ovšem ne, jak by se dalo předpokládat do protějšku opačného pohlaví,
nýbrž do květin a to konkrétně orchidejí. miluju orchideje.
Moje láska šla tak daleko, že brzy jsem si přestala kupovat orchideje v plném květu,
ale začala jsem si kupovat i orchidejky odkvetlé, v touze znovu je u mě donutit zcela dobrovolně vykvést.
Všechno celkem klapalo, orchideje dělaly, co se od nich čekalo, aby taky ne, když jsem si s nimi povídala,
pravidelně rosila měkkou dešťovou vodou a dopřávala jim vše, co potřebují k dokonalému růstu.
Jaké však bylo moje nemilé překvapení loni na vánoce,
když jsem na svým barevných miláčcích objevila nezvaného hosta, cizopasného červce.
Jaké bylo moje zděšení, když na mě strejda Google vychrlil, co je to za drzou, mrňavou a nezničitelnou potvoru.
Propadla jsem panice, že moje skvostné orchideje okupuje takový nezvaný vetřelec a rozhodla jsem se konat.
Vyhlásila jsem válku. Řekla jsem si ale, že nebudu rozbíjet ořech bucharem a nejprve nasadím jemnější metodu.
S trpělivostí mě celkem nevlastní, jsem ty bílý mrchy otírala Alpou, ale za čas ty malý svině pochopily,
kde se přede mnou ukrývat, abych je nemohla potupně rozleptat líhem, který Alpa obsahuje. Tímto mi dopřály sladký, bohužel krátkodobý pocit vítězství,
jak jsem se jich šikovně zbavila, ovšem jenom do toho okamžiku, kdy jsem zjistila, že se hromadně stěhují na zadní stranu krásných orchidejích květů
a tam se mi škodolibě smějí,
protože jsem je tam prostě neviděla.
Rozmohly se tam až hanba mluvit, a protože technicky dost dobře nejde otírat Francovkou zadní část květu,
musela jsem je tedy celé klasy květů potupně ustříhat. Pláčela jsem, nicméně jsem si říkala, že je to pro jejich dobro a že až pokvetou příště,
nebudou už je okupovat ty malí šmejdi. O jak jsem se mýlila velice, převelice. Orchidejky brzy vykvetly znovu, naivně jsem si myslela, že z vděčnosti,
ale vykvetly asi kvůli tomu, aby poskytly další lahodnou šťávu těm hnusnejm broukům, který, kde se vzali, tu se vzali,
sotva se objevil rozvinutý květ, byli tam. Znovu ustříhat vytoužené květy jsem už nedokázala a tak jsem přitvrdila kalibr a vyhlásila chemickou válku.
Rozhodnutí to bylo těžké a bolestné, ale nebyl čas na hrdinství. Koupila jsem Mospilan a naředila jsem si 5 litrů. Všechny orchideje jsem jím zalila, prolila,
postříkala a začala se za ně modlit. První úderná dávka nezabrala tak, jak bych si představovala. Nějakej ten zmetek přežil a jal se znovu se množit.
Zabrousila jsem ke strejdovi Googlovi na nachytření a on pravil, že mám postřik opakovat a ještě do něj přidat olej a jar. Jar prý jako smáčedlo a olej vytvoří film,
pod kterým se ty brebery prý udusí. No proč ne, první úder jim evidentně neublížil, můžu tedy přitvrdit. Jak jsem se dočetla, tak jsem udělala.
A když už jsem byla tak odvážná, napadla mě geniální myšlenka, že celý boj ještě umocním. Po druhém postřiku jsem si aktivně připravila svůj vlastní roztok, vodu, olej a jar
a pro jistotu jsem všechny květy v něm ještě vymáchala.
Výslednice byla ta, že všechny ty květy velice rychle opadaly a orchideje se na mě asi definitivně nasraly, protože jsem systematicky ničila plody jejich bohulibého konání a
úplně přestaly kvést.
Mám už trošku depečku z těch zelených listů, kde po květenství není ani potuchy, ale tento pocit mi na druhou stranu kompenzuje pomyšlení, že není ani potucha to těch
hnusnejch červcích. Plánuju proto s orchidejemi delší pohovor, kde jim vysvětlím, že jsem to udělala pro jejich dobro a aby se mi už sakra koukaly odměnit.
To přece musí pochopit, nebo ne?