Proměna

Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout

svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.

Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.

Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.

Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla

poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk

z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,

pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.

Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,

dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské

plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,

měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..

Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,

prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila

rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.

Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.

Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten

samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři

silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít

cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován

v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá

bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.

Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy

a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,

kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,

věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..