Žlutý medvěd

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.

Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.

---

Když ho poprvé, co by desetiletá holčička viděla, zamilovala se do něj okamžitě. Byl to přítel jejího otce a často k nim za otcem chodil řešit pracovní záležitosti. Vždycky jí přinesl něco dobrého na zub a vyprávěl jí legrační pohádky. Byl pro ni ten nejkrásnější z nejkrásnějších.

Stále jakoby rozevlátý, sršící chronicky dobrou náladou, věčně dobře naložený.

Náramně se těšila na každou jeho návštěvu. Někdy přišel za otcem sám a někdy se svou ženou. Nesmírně jí ho záviděla a potají snila, že ji jednou opustí a vezme si za ženu jí. Každý večer před spaním si vybavovala jeho usměvavou tvář lemovanou černými, lehce vlnícími se vlasy a utápěla se v jeho hlubokých modrých očích. Když jí bylo 12 let, přinesl jí k narozeninám velikého žlutého medvěda. Měla obrovskou radost a mědvěda tajně pojmenovala po něm Miky. Nebylo noci, aby s Mikym neusínala, držíc ho kolem medvědího krku a sladce se neusmívala ze spaní.

A potom přišel smutek. Miky k nim přestal chodit. Bála se otce zeptat se na něj, aby neprozradila své hluboké city, ale náhoda jí dopřála vysvětlení. Slyšela rodiče, jak si o něm povídají a pochopila, že emigroval a nikdy už se domů nevrátí.

Tajně proplakala mnoho nocí a o to víc se upínala ke žlutému medvědovi od Něj. Přešlo mnoho let. Z dívenky se stala dospělá žena, v srdci stále milující stín Mikyho, kterého podvědomě hledala v každém muži, který se kolem ní objevil. Vdala se a založila rodinu.

Rodinné starosti a povinnosti jí nechávaly pozvolna zapomenout na dávnou dětskou lásku, kterou si občas připomněla pohledem na žlutého medvěda, trůnícího v dětském pokoji. Její rodiče se radovali z jejích dvou holčiček, svých vnuček, manžel jí miloval, jen si nedokázal vysvětlit její náklonnost k tomu žlutému medvědovi. Nemohl zapomenout, jak zpočátku jejich manželství přišel nenadále domů a našel ji v slzách, kterak objímala tu plyšovou hračku a něco jí šeptala do medvědího plyšového ucha. Uplynulo mnoho let. Její dcerky pomalu dospívaly a značně omšelý medvěd seděl stále na svém místě.

"Ty máš pořád toho medvěda? Je to ten od Mikyho?" zeptal se jednou otec, když přišel na návštěvu.

"Jo, mám, holky ho nestačily zničit," zatajila hned fakt, že holky si s ním ani moc nesměly hrát. Nevadilo jim to tak moc, protože měly spoustu jiných plyšáků a tak si medvěda záhy přestaly všímat.

"Miky se vrátil, je zpátky."

Zatajil se jí dech, ale nedala najevo překvapení.

"Ano? Jak se má?"

"Zatím jsem s ním nemluvil osobně, jenom mi kontaktoval přes telefon, ale přijde s jeho manželkou k nám. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne. I po tolika letech pocítila osten žárlivosti na jeho ženu.

Tolik by ho chtěla vidět, kolik je to vlastně let, co odešel? Přibližně 25. Čtvrt století. Třetinu lidského života. Přemýšlela, jak by to udělala, aby ho mohla vidět. Otec jí však nenadále nabídl řešení.

"Máma by chtěla, jestli bys jí na tu sobotu neupatlala ten tvůj výborný koláč. Přijel bych si pro něj."

"Tovíš, že upeču."

Koláč se jí opravdu povedl, ale teď ještě musela vymyslet důvod, aby otec pro něj nejezdil, ale ona ho mohla přinést sama k nim. Zvedla telefon a namluvila otci, že bohužel musí ještě něco neodkladně zařídit, koláč přiveze osobně ještě před tím, než Miky s manželkou přijde, a v kolik že to vlastně má přijít?

"Jsme domluvení kolem třetí odpoledne," přihrál toužebně očekávanou informaci otec.

Teď ještě zařídit, abych se s koláčem zpozdila a je to.

V ½ čtvrté rozechvěle stála před dveřmi bytu jejich rodičů a zvonila.

"Promiň nestačila jsem to," omlouvala se ve dveřích.

"Ale to nevadí, nic se neděje, pojď se podívat, koho to tu máme," zahlaholil otec.

Vešla zvědavě do prostorného obývacího pokoje a její z dětství přetrvávající obraz byl rázem vymazán. Měla pocit, že kdyby Mikyho někde nyní potkala, nepoznala by ho. V křesle seděl někdo jí neznámý. Marně hledala černé vlnité vlasy na vrásčité tváři. Viděla jenom zbytky šedin a viděla stáří. Snad jenom oči jí vzdáleně připomínaly Mikyho, ale i ty vybledly a pozbyly lesku a za silnými brýlemi vypadaly větší.

Její Miky, její milovaný Miky je stařec. Jak mohla jenom zapomenout na čas. Jak si mohla neuvědomovat, že jak stárne její otec, tak stárne i Miky. Dětský přetrvávající sen se rázem rozplynul. Prohodila pár slušných frází a s úlevou se rozloučila. Domů odcházela s přesvědčením, že se rázem zbaví i toho žlutého prolhaného medvěda, který na rozdíl od Mikyho, nestárnul.