Šipky ke štěstí 2.část

Olo se probudil v posteli v naprosto neznámém prostředí. Nebyl ale překvapený, protože si velmi dobře uvědomoval, že implantovaný čip mu zajistí štěstí. Alespoň tak mu to bylo řečeno. Zvědavě se tedy rozhlížel, nevěděl, co by měl dělat a tak jenom čekal. Prohlížel si místnost, ve které se ocitl, byla tak odlišná od té, kterou obýval "tam".. ani nedokázal najít vhodná slova pro místo, kde žil a nebyl šťasten.

Všechno kolem bylo jakési retro, ale příjemné i ta atmosféra, kterou zde cítil, byla velmi příjemná. Cítil se opravdu dobře a uvolněněně. V tom se otevřely dveře a vstoupila žena. Byla tak jiná, než dokonalé ženy, které vidíval "tam"… Sálala z ní jakási nepoznaná volnost, svoboda a něco nedefinovatelného. Smála se na něj a on s údivem hleděl na její průhledný úbor, pod kterým bylo vidět nahé tělo. Nikdy neviděl nahou ženu. "Tam" to pro něj bylo zapovězené, "tam by neměl příležitost dostat se do asimilační místnosti, kde nahota byla povinná, kvůli zajištění bezinfekčnosti.

Všiml si jejího zvláštního lesku v očích, když si svůj podivný háv nechala sklouznout k nohám a sklonila se k němu. Hlava se mu zatočila a cítil podivné vzrušení. Tento pocit neznal. Byla to zcela nová životní zkušenost. "Je vidět, že čip funguje," stačil si ještě pomyslet. A potom, jako blesk z čistého nebe…. náhle zažil slast, obrovskou, nepopsatelnou, silnou. Uvědomoval si, že má oči široce otevřené a přes to nic nevidí. Vnímal jenom tu rozkoš, která přicházela ve vlnách a nutila ho sténat. Trvalo to věky a nebo jenom moment? Nevěděl. Byl tak překvapený z těchto silných pocitů a emocí a jak pomalu odeznívaly, uvědomil si, že mu tečou slzy, slzy štěstí. Byl plný citu, byl plný lásky a zároveň měl pocit dobře uspokojeného samce.

Jeho žena čekala dítě. Tolik si to přála a nyní se jí přání splnilo. Těšila se na miminko. Olo se těšil také, nakažen její radostí a prožívaným štěstím. Chodili spolu po obchodech a vybírali oblečky pro očekávaný přírůstek. Všechno bylo tak jiné, než "tam". Olo tomu dění zde, jednou svou částí rozuměl, aniž by si dokázal vysvětlit, jak je to možné, ale druhou svou částí si stále uvědomoval, že by tohle všechno neprožil, kdyby neměl implantovaný čip. Ale přes to to bylo tak skutečné, že stále víc a víc docházel k přesvědčení, že i bez čipu by to už nemohlo být jinak. Jeho žena už byla ve vysokém stupni těhotenství a on fascinovaně sledoval, jak dítě v jejím lůně roste a kopá a v duchu se divil, proč "tam" jsou umělé líhně a proč je to "tam" všechno úplně jiné. Nechtěl se "tam" už vrátit a děsila ho myšlenka na větu, kterou mu řekl doktor Ewanson: " Čip se dává na dobu určenou a dovolenou a po čase Vám bude vyndán a vy se vrátíte do svého nynějšího způsobu života."

Tahle věta ho přímo mučila. Nezeptal se jak je dlouhá "dovolená doba" , to ho bohužel nenapadlo a doktor to sám neřekl, ale věděl, že než zpátky "tam", bude raději volit smrt.

Za čas se jim narodil krásný klučík a Olo prožíval další nádherné pocity štěstí. Miloval ženu, miloval svoje dítě, byl šťastný, a na čip se mu dařilo myslet méně a méně.

Uběhlo 30 let. A potom přišel ten sen, ve kterém viděl šipky, které důvěrně znal. Kdysi ho přivedly k doktorovi Ewansonovi. Teď měly ale opačný směr. Naváděly ho a připravovaly na cestu zpátky. Zpátky "tam" . To Olo nechtěl. Nechtěl se už vrátit i za cenu vlastního života. Byl si dobře vědom toho, že když mu Ewanson čip vyndá, nebude si pamatovat nic ze svého prožitého štěstí, nic ze svých slastných pocitů, jejichž intenzitu tak dokonale uměla vytvářet jeho žena, nebude mít uchované ani vzpomínky na první zoubek svého synka, jeho první krůčky, první cestu do školky… Ne to nedovolí.

A tak se rozhodl, nenechá si čip vyndat. V duchu si vybavoval slova doktora." Čip bude pouze pod tenkou vrstvou kůže a kdyby se náhodou stalo, že o něj nějakým způsobem, třeba při zranění přijdete, aniž bychom ho vyndali my, musíte zachovat naprostou mlčenlivost o popisování pocitů, co jste zažil. Tento projekt byl povolen Statusem života, nicméně je stále pod jeho kontrolou a vešlo-li by ve známost, že popisujete veřejnosti svoje pocity, byl byste umlčen."

Raději zemře, než aby zapomněl, raději zvolí smrt, než aby se vrátil "tam."

Musí si ale pospíšit, než ho dostanou ty zatracené šipky. Vzal žiletku a rozřízl si kůži na spánku. Z pod kůže mu zároveň s kapkou krve vypadl malý kulatý čip, ne větší, než zrnko čočky.

Probíral se pomalu a slyšel nad sebou hlasy. Nedával najevo, že už je při vědomí. Hlasy sílily a on jim rozuměl. Poznal hlas doktora Ewansona a rozuměl, co říká, ale nerozuměl obsahu řečenému.

"Neměli jsme mu dávat tento program. Podle záznamů z roku 2012 byl život onoho člověka, jehož průběh jsme aplikovali do čipu, pro něj zbytečně silně emotivní. Je to naše chyba, měli jsme volit z méně emočních životů z této doby. Na výběr nám jich dodal Status života dost. Není zbytí, musí být umlčen, v zájmu projektu.Jeho prožitky byly tak silné, že je naprosto vyloučeno, že by zachoval mlčenlivost. Existence pocitů tělesnosti se nesmí dostat na veřejnost.

Olo pochopil. Pochopil, že mu byl implantován prožitek života jakéhosi člověka z 21.století. Věděl, co bude následovat. Přesto byl šťastný za své prožitky i za své vzpomínky. Do poslední chvíle svého života. Smrtící injekci necítil.