29. 8. 2013

Jak se stát snadno a rychle bezdomovcem


První podmínkou je vlastnit PC.
Druhou podmínkou je mít emailovou schránku.
Třetí podmínkou je být trošinku a nebo více přitroublý a je slušně zaděláno.

Za krátký čas přijdete jak o PC, tak i mailovou schránku a i o všechno ostatní...


Jelikož jsem vlastníkem emailové schránky na Seznamu, neustále mě přicházejí nějaké úžasné a vzrušující nabídky.

Mnoho dobrých lidí chce zlepšit kvalitu mého pravděpodobně prabídného života od nabídky na lepší a ještě lepší erekci, přes zhubnutí pod dozorem odborníka, 30tiprocentní slevu na stavbu, až k půjčkám všeho možného i nemožného druhu. Půjčka snadno a rychle, Vysoká půjčka, Jednoduchá půjčka, Půjčka před výplatou, Kladná půjčka, Tomova půjčka, Půjčka bez poplatků, Ibankomat., Nebankovní půjčka, dokonce i Vyřízená půjčka. Tam by mi věřte, či ne, půjčili do 10ti minut. Šikulové a lidumilové. Není hezké pomoci člověku, když je v nouzi?


Určitě je. A tak jsem na rozpacích, tolik dobrých lidí mi chce pomoci z mého prabídného žití .Všemi možnými způsoby. Je velmi těžké si mezi nimi vybrat. Lepší erekce spolu s 200 000 korunami bez ručitele při postelových radovánkách musí být opravdu silný a nepřekonatelný zážitek.


Nepochybuji, že tyto nabídky přicházejí ruku v ruce s ryzostí čistých srdcí dobrodějců, kteří chtějí ve jménu lásky pomoci bližnímu svému.

Někdy se však bohužel tento bohulibý šlechetný úmysl zvrtne. To když využivatel těchto dobrotivých služeb propadne velikášství. Nestačí mu tudíž jedna erekce s jedním stotisícem, ale naopak žádá nezřízený nekonečný sex s mnoha erekcemi a s mnoha statisíci. No, kdo chce kam, pomozme mu tam. Než se takovýto poživačný a nenasytný živel naděje, je z něj nefalšovaný bezdomovec. Rázem se ocitne impotentní a bez peněz pod mostem. Cesta pod most není zase až tak složitá. Vede sice přes jakési zpomalovací jízdní retardéry, jako je exekuce na plat, vymahači dluhů a podobně, nicméně cíl je jaksi předem předurčen.


Já ale věřím. Já věřím, že až pod mosty budou zřizovány bezplatné internetové kavárny pro bezdomovce, bude opět možnost nabízet jim další výhodné půjčky, které by mohly být spláceny formou sice neobvyklou, ale která má jistou budoucnost a to jednotlivými částmi z těl bezdomovců.

24. 8. 2013

Další život s kocourem


Znáte to, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Kocour Číča ve své bolesti po propíchnutém obrovském abscesu, ze kterého mu čumělo spousta drenů a po kastraci pěl píseň opravdu žalostnou. Samozřejmě jsem na tuhle píseň slyšela nejen já, ale všichni z naší rodiny. Každý dobrý skutek ale musí být po zásluze potrestán, o tom žádná. Dnes to vím naprosto přesně. Taky se tomu říká životem nabyté zkušenosti.



Když se ten pacholek naprosto zmátořil, což obdivuhodně netrvalo tak dlouho, dal nám pochopit, jaké štěstí nás potkalo, když jsme se definitivně rozhodli nechat si ho nadobro. Zajímavé na tom všem ovšem je, že nejvíce to dokazuje mě a Trumbelínkovi. Nebo Trumbelínkovi a mě? Pořadí oblíbenosti nedokážu objektivně posoudit. Možná jeho sympatie pro mě a moje morče jsou spravedlivě vyrovnány, jelikož Trumbelínek a já obýváme stejnou komůrku. A tak Číča, který se pohybuje s nenucenou kočičí elegancí všude, často vstupuje do našeho pokojíčku, abychom mohli plně vychutnat jeho zářivou přítomnost. Tedy spíš přítomnost jeho zářivých očí, jelikož k nám vstupuje hlavně v noci. Marně se mu snažím vysvětlit, že v noci slušné rodiny spí. Zejména mezi hodinou půlnoční a hodinou brzkou ranní. Číča ale pravděpodobně pochází z Egypta a mým českým domluvám nerozumí.

A tak se stává takřka již pravidlem, že když já jsem již sladce uložená v pelíšku a Trumbela chrápe buď pod křeslem a nebo v domečku v kleci, vchází tiše Číča, neboť na něj přichází noční hraní…A tak s oblibou sobě vlastní mě nenuceně skočí na hlavu, plynule pokračuje volnou procházkou po dalších částech mého těla a když mě řádně pošlape, v lepším případě se stulí někam ke mně a při jeho předení mě zákeřně nechá ukolébat se spánkem. Sám ale nespí, sám bdí.. Špicluje Trumbelku a vymýšlí, jak ho co nejvíc poděsit. Nutno předeslat, že morče má na kocoura daleko lepší a kvalitnější radar, než já. Celkem bezpečně už pochopilo, že začne-li cvakat zlostně zuby, probudím se rychlostí blesku, abych ho chránila a Číča stejnou rychlostí z místnosti vystřelí. Někdy se ale scénář výrazně změní. Někdy Číču Trumbela nezajímá, zřejmě ví, že onen je v hlubokém bezpečí zapasován pod křeslem a tak se věnuje jiným aktivitám.Není přece nic pěknějšího, než si ve dvě hodiny v noci pohrát s oblíbenou fialovou figurkou uvázanou na gumě a visící na klice od skříně. (Tu Číča dostal od kamarádky Mileny, která též měla čest nějaký krátký čas žít v jeho stínu)

A tak jsem se často probouzela s děsem, že mám ve skříni bubáka, ale jak se říká, člověk si zvykne na leccos. Předminulou noc jsem tedy ve spánku lehce zaznamenala, že kocour se oddává oblíbené fialové popůlnoční hře, když tu zvuky skoků po hračce u skříně přerušilo šílené kočičí vytí. Vylítla jsem z postele takovou rychlostí, o které jsem věřila, že není v mé moci jí vyvinout, rozsvítila jsem, co se děje a vida.. ten trouba kočičí si zamotal packy do gumy, která se mu kolem ní omotala a on nemohl tam, ani zpátky. Pohled to byl žalostný. Tahle situace mě okamžitě asociovala s tím, jaké peklo si musí vytrpět zvířata v přírodě, chycená do pastí a želez. Hned jsem ho vysvobodila se slovy: "Vidíš moulo, to už sem hned tak nevlezeš." Ale Číča má ve mně pravděpodobně velkou důvěru, jelikož pokračoval ve hře, jako když se nechumelí. Než jsem se dostala zpátky do postele, hra ho už nezajímala a usadil se na opěrku křesla, stočil se do klubíčka a dělal, že bude spát. V důsledku jeho malého traumatu jsem se s ním nerozloučila tak, aby nás od sebe dělily pevně zavřené dveře, ale řekla jsem si, že pro dnešek už určitě bude klid, přece jenom dostal krapet za vyučenou.

V duchu jsem stále viděla, jak se zoufale snažil vyprostit z gumové pasti a těžko jsem usínala, když tu již v polospánku jsem zaregistrovala Trumbelovo zoufalé a zlostné cvakání zuby, které signalizuje, že je opět pod kocourovo drobnohledem. Otevřela jsem tedy oči, abych toho záškodníka definitivně vypoklonkovala a konečně už mohla spát. Číča zřejmě pochopil, že chrutí na mojí posteli pro něj značí jasný vyhazov a tak se snažil situaci zachránit tak, že ke mně chtěl hopsnout do postele, zřejmě s myšlenkou, že mě upřede do bezvědomí. Bohužel skočil v tom okamžiku, kdy jsem zírala do tmy a snažila se rozpoznat, kde ten syčák je. A tak se stalo, že mi Číča skočil čumákem přímo do otevřeného oka. Tentokrát jsem zavyla já. Dlužno říci, že o oku jsem měla už leccos, ale kočičí čumák nikdy.

No všechno je jednou poprvé. Jelikož ale kočičí čumák je mokrý, moje oko neutrpělo naštěstí žádnou újmu. Kocoura jsem nemilosrdně vyhodila za dveře a potom jsem slzela sice ne zoufalstvím, ale podrážděností oka asi 2 hodiny. Když jsem konečně doslzela, vstala jsem a celkem slušně opitomělá jsem šla vydělávat na daně.
Při odchodu do práce jsem stačila zaregistrovat, jak kocourek, unavený po náročné noci, blaženě spinká na sedačce v obýváku.

17. 8. 2013

I takhle může vypadat život


ON: Já se snad picnu do hlavy. Pro Kristovy rány, tohle nemůže vydržet nikdo, to co musim vydržet já. Jestlipak mi to bydlení za tenhle život s tou blbkou stojí. Když mě moje bejvalka vykopala, byl sem rád, že se do mě tahle slípka zblbla a nastěhovala mě fofrem k sobě, ale život s touhle husou se nedá ani přechlastat. Snad by mi bylo líp pod mostem. Budu si muset všechno v hlavě uspořádat. Jak se nenápadně vypařit a než seženu jiný bydlení, nesmí mít ani tušení..


ONA: Jsme pořád spolu. Je to tak příjemné, všechno, co vymyslím, realizujeme spolu. Nákupy, vaření, mytí nádobí, výlety. Jenom se mi zdá, že on je poslední dobou nějaký zamlklý. Už si nepovídáme tak, jako dřív, vlastně si ani nepamatuju, kdy naposled mi řekl, že mě miluje. Chápu to ale, nemůže prý tolik mluvit, bolí ho teď hodně často hlava. Mám o něj velký strach. Nedokázala bych bez něj žít. A jsem na něj pyšná. Přestal úplně pít. Vím to jistě, nezpustím ho totiž z očí. Přestal vůli mně, protože mě miluje. Stejně pil jenom ze zoufalství, protože jeho bývalá žena na něj byla zlá. Vůbec nechápu, jak od sebe mohla nechat odejít tak báječného a šikovného muže. On byl kvůli ní tak nešťastný, že ze žalu začal pít. Až, když se zamiloval do mě, osvobodil se od své minulosti. Já mu všechno vynahrazuji, on si to zaslouží. Jsme pořád spolu a tak to i zůstane. Nikdy ho neopustím, slíbila jsem tu to. A on je se mnou šťastný. Vím to, to žena pozná.

ON: Budu vedle ní ještě nějakou dobu muset ňuchmat, ale dýl jak půl roku už to fakt nevydržím. Lepší mi bude na svobodárně, bože to bude nádhera, nemít porád tu husu na prdelí. Už mi z toho fakt hrabe, eště že mám ten chlast. Když se na ní už nemůžu ani podívat, řeknu jí,že si du koupit cigára a vypadnu z toho studenýho neosobního, sterilního bytu. Do sklepa. Tam mam skovanou flašku se šňapsem a vždycky si tam dam pořádnej hlt, a nebo radši hned šryry. Potom vypadnu na vzduch a zapadnu do nějakýho bistra na paňáka. Na to hodím mentolovej bonbon a vracím se k tý slepici, abych vedle ní zase mohl hrát to moje divadýlko. Nebaví mě pořád vymejšlet nový a nový vejmluvy. Porád dávat bacha, abych se někde neukec. Eště, že je tak úplně blbá, že si nedá dohromady dvě a dvě. Já bez chlastu nevydržim ani den. Vlastně vona mě ani střízlivýho nezná, tak vo to to je jednodušší. Když mam někdy absťák, sem hodně zamlklej, ale vona nepozná nic, páč jí nakukám, že mi něco bolí, to je fuk co. Jako správná slípka sklofe všecko.

ONA: Tak rád se mnou chodí nakupovat a vždycky na mě čeká, když bloumám obchoďákem a vybírám si, co pro nás koupím. Vím, že jsem moc pečlivá a třeba velice dlouho vybírám ovoce, zeleninu, pečivo. Všechno si musím pěkně prohlédnout hezky zblízka. On to respektuje a vždycky na mě trpělivě čeká. Je pravda, že dřív se snažil vybírat se mnou, ale nyní ho hodně bolí nohy. Dohlédnu, aby šel k lékaři a půjdu tam s ním. Vždycky spolu chodíme k lékaři. On se mnou a já s ním. Společné prohlížení jablek mě velmi chybí.

ON: Normální teda fakt neni, sklofá mi úplně všechno, tedy když to správně podám. Fakt by mi zajímalo, jak je možný, že mi zobe i to, že nechlastam. Moje ex poznala hned, když sem byl jenom trochu lízej. Vona je fakt naivní husa, dá se jí nabulíkovat všechno možný. Ze začátku to vypadalo, že to pro mě bude dost dobrý, jenomže vona je tak votravná, nudná a únavná. Chvilku mě nenechá samotnýho. Ničemu nerozumí a porád mele samý debiloviny. Nejde to poslouchat v jednom kuse dokolečka. Lepí se na mě jak vosa a furt mě kontroluje, teda myslí si, že mě kontroluje. Jestli nechlastam. Ale při tom, jak je pitomá, nemůže poznat nikdy nic. Vždycky jí hravě voblafnu. Kdyby to viděl někdo zvenčí, musel by se určitě uřehtat..A ty naše stupidní dialogy, prokrista pána. Já jsem teda alkoholik, nebudu si něco namlouvat, chlastám, ale ona nechlastá a je eště vypatlanější než já. Sice to je taky na něco dobrý, ale pomalu a jistě mi ta její blbost pěkně zvedá játra. Někdy si myslim, že má nějaký postižení na hlavu. Jako tuhle nedávno. Nedala si vůbec vymluvit, že pojedeme na houby až někam do nějaký tramtárie 100 km daleko.. Řikám jí, přece, měj rozum, pojedeme jenom někam blíž. Ne ne a ne. Bude vo tom mlejt porád dokola a dokola hodiny, tak, že abych měl pokoj, tak jí kejvnu. Vím, co mě zase čeká, bude mě honit po kopcích jako nadmutou krávu z jednoho lesa do druhýho a z toho minima, co najdeme, stejně vykrájí tři čtvrtiny.

Když sem jí prvně viděl, jak čistí houby, myslel sem, že se vážně poseru. Vona ta slepice vykrajuje a vyhazuje i ten celej spodek toho klobouku, tu plodnici, nebo jak se tomu nadává, aby tam nezůstali prej nějaký brouci. Tak já lítám jako magor po lese, a vona toho potom stejně tři čtvrtiny vyhodí. Zbyde jí toho hrstička a když z toho zbytečku udělá smaženici, mlaská u toho jako čuně.

ONA: Nedávno jsme byli spolu na houbách. Tolik lesů jsme prošli, ale my sbíráme jenom hříbky. On by sbíral i jiné druhy, ale ty já bych nemohla jíst, nejsou tak hezké jako hříbky s tou hnědou hlavičkou. Spolu jsme je očistili, nejprve on a já je potom přečistila ještě po něm a udělali jsme si smaženici. Bylo jí sice pro každého jenom drobet, ale já jedla s chutí, jelikož jsem věděla, že houby jsou perfektně očištěné.

ON: A nebo to její chorobný gruntování. Všechno zařezaný na centimetry. Když vidim, jak se s tim všim patlá a při tom chce, abych byl u ní, bere mi to nerva a radši to kolikrát udělam sám. Vona to potom stejně předělá, ale mám na chvíli vod ní aspoň klid. Někdy je to k zešílení, kort když na mě leze absťák. To potom du třeba i luxovat, jenom abych ji neslyšel. Eště že mám ve sklepě ten rum. Je to porád víc a víc k nevydržení. Nechápu, jak může mlejt vo jedný věci hodiny. Nebo jak meje nádobí. Posral bych se. Hektolitry vody a spousta Jaru na jeden hrneček vod kafe. Vo velkejch hrncích ani nemluvim. Někdy mam pocit, že je musí tou drátěnkou ouplně prodřít. Naštěstí pro mě, k nádobí mě nepouští, prej bych to neumyl tak pečlivě, jako vona. Tak to fakt rád věřim. Ale smim prej utírat. K nevíře. Já to nenávidím a vona je tak blbá, že fakt věří tomu, že to dělam rád. A vona při tom mele ty svoje kraviny. Už to dokážu neposlouchat, stejně je to vo ničem. Stačí zachytit jednu větu, pro případ, že by nějak trvala na ňáký odpovědi, ale většinou jenom mele a mele jedno a to samý neúnavně dokolečka.

ONA: je tak nádherné, když po 3 letech našeho společného soužití jsme pořád spolu tak rádi. Jsme spolu pořád. On chce být se mnou a já s ním. Všechno děláme spolu. On se mnou chodí prostě všude, na nehty, na vlasy, na masáže. Je příjemné vědět, že zatímco se nechávám zkrášlovat pro něj, on na mě čeká.

ON: Zešílim, zase budu tvrdnout 2 hodiny v autě, než jí udělají ty její šíleně černý drápy. Naštěstí už ale netrvá na tom, že musím bejt přímo u ní. Navlíknul jsem to tak, že jsem jí vysvětlil, že si s tou husou, co jí patlá ty nehty, nemůžou v klidu povídat. Nakonec ať si ty její kecy užíje taky někdo jinej, že jo. Já si zatím stačim skočit do bistra, na dva frťany. To je dobrý. Jeden z mála okamžiků, kdy mi nehlídá. Sice to nesmim přehnat, páč řídim, ale dva v pohodě skousnu..

ONA: Mám ráda večery, kdy se dívám na televizi a on si v mé blízkosti při světle lampy čte knížky. On čte velmi rád, řekla bych, že čím dál tím víc. Trošku mě zamrzí, že se na televizi nedíváme spolu, jako dřív, ale on tvrdí, že televize mu dráždí oči. Chápu to, hlavně ale, že jsme spolu doma.

ON: Když du na hajzl, ptá se mi, kam du. Kam bych tak asi moh jít, že jo? Jestli prej du ven pro cíga, že pude se mnou. Tovíš, že jo, to určitě. Musim do sklepa na paňáka. Naštěstí čumí na televizi. Nenech se rušit lásko, říkám, skočím jenom s košem do popelnice. Eště, že mě nechá bejt, když si jako čtu. Eště, že po mě nechce sex, když přestírám, že jsem usnul. Vona je vlastně jenom celá šťastná, že má doma chlapa. Někdy je mi jí i líto. Vůbec nechápu, jak ženská, co zase nevypadá tak zle, může bejt fakt tak blbá. Dyť já musím chlastat i kdybych nechtěl.

15. 8. 2013

Život s kocourem, anobrž dobří holubi se vracejí.


Po mnoha dramatických nocích, kdy náš kocour Číča ve dne terorizoval morče Trumbelínka a v noci nás, rozhodla jsem se láskyplně ho vnutit kamarádce na vesnici. Jeho noční řvaní a běsy, při kterých lidská bytost prostě nedokázala spát, nešly vydržet bez psychické újmy a na zdraví všech zúčastněných.



Majitelku jeho budoucího domova znám mnoho let, ale navzdory tomu jsem jí musela celkem dost přesvědčovat, aby projevila patřičné nadšení z toho, že se stane držitelkou v pořadí již druhého kocoura. Protože je to bytost ale velmi vlídná a dobře viděla, že jsem ve stavu, kdy další přítomnost našeho Č íči by mohla být vstupenkou na psychiatrickou kliniku nejen pro mě, uvolila se a kývla.
Za to jí patří můj nehynoucí dík. Abych učinila úlitbu svému svědomí, nabídla jsem jí, že v případě problémů, které by mohly nastat z prostého faktu, že se dva nevykastrovaní kocouři (její a náš) na jednom dvorku nemusí nutně stát přáteli, jsem jí slíbila, že bych našeho kocourka eventuálně nechala kastrovat.

Srdceryvně jsem se tedy rozloučila s Číčou, slzu jsem uronila, mnoho štěstí v jeho novém domově mu popřála a zbaběle ujela.
S napětím jsem čekala zprávy z bojiště... Že bych věřila, že všechno bude probíhat hladce a splavně, to tedy ani omylem. Milena mi sice nedrásala moje poněkud pocuchané nervy zprávami: "Už se zase porvali", ale decentně mi informace podávala asi v tom stylu, že Číča má jednu půlku zahrady a její Máca druhou a co se stane, když se náhodou potkají na neutrální půdě nijak nerozváděla. Poté, co jí Číča svým osobitým odérem označkoval koberec v ložnici, projevila přání, abych splnila svůj slib a v zájmu lepších kocouřích vztahů, Číču nechala vykastrovat.

Zařídila jsem na veterinární klinice termín a po uplynutí několika dnů jsem jela pro Číču, abych dostála svému slibu.
Věci v jeho novém bydlišti se ovšem nevyvíjeli nejlépe a tak se Číča, ještě před veterinárním zákrokem stačil velice zuřivě porvat ne se svým domácím konkurentem, nýbrž s kocourem cizím přespolním, který si dovolil vlézt na Číčou znárodněnou polovinu zahrady. Jak dopadl onen neznámý hrubián mi není známo, je mi však známo, jak dopadl Číča. Když jsem onen den určený pro kastraci pro něj přijela, měl obrovský abces velikosti tenisového míčku na zadní pacce. Na vetklinice z něj udělali kastráta a zároveň mu rozřízli onen abces a proložili mnoha dreny.

Na závěr všeho tohohle jeho kočičího utrpení mu nasadili na krk trychtýř z umělé hmoty s informací, že tato ochrana je nutná, jinak by si prý vykousal přišité dreny. Srdce mi nad ním usedalo lítostí, když jsem ho vezla z kliniky omámeného narkozou a zuboženého s čouhajícími dreny na vyholené kůži. Takhle ho přeci nemůžu hodit Mileně na krk. Vezmu ho k nám, než se mu to všechno zahojí a potom.... potom se uvidí.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Je zajímavé, že v tomto směru v naší rodině myslíme všichni po stejné linii. Bylo čím dál víc pravděpodobnější, že si Číču již nadobro necháme. Byl tak nešťastný a bezbranný v té lampičce kolem hlavy. Jeho ďáblovství z něj naprosto vyprchalo a všichni jsme k němu cítili upřímnou lásku. První den se motal ode zdi ke zdi, narážel do nábytku a pohled na něj byl žalostný. Je to ale kočka a jak se říká, ty mají alespoň 9 životů. Každý den se situace zlepšovala, Číča opět nabíral jistotu ve svých skocích a když jsme nechali po čtyřech dnech odstranit dreny, začal se uzdravovat přímo zázračně. To už měl ten hajzlík jistotu, že u nás zůstane napořád. Tajně jsme totiž všichni zadoufali, ( kromě našeho morčete Trumbelínka, protože ten prostě ví své), že kastrací se snad jeho divoký temperament zklidní.Nyní, když je uzdravený a v plné formě, s kožíškem už opět hedvábně celistvým, sice v noci nevydává zvuky hlasitosti sbíječky, ale porád se snaží vést čilý noční společenský život. Smutné na tom je, že jako partnera pro noční hrátky si tentokrát vybral mě a morče Trumbelku. Já takové konání nemilosrdně utnu tím, že Číču vyženu jinam a pečlivě za ním zavřu dveře, ovšem tyto praktické finesy ovládám jen já a ne těžce zkoušený Trumbelínek.

Ale o tom zase až někdy příště...

13. 8. 2013

Jiný život


"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?"
"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."



Byla vyděšená k smrti, ale touha po dítěti, které by bylo opravdu její a ne vybrané počítačem, znamenalo pro ní nový, smysluplný život.
Nedávno podala na Společenství žádost o dítě. Musela projít mnoha testy, jejichž výsledky vypovídaly o tom, zda-li je již způsobilá zajistit dostatečnou přípravu budoucímu potomkovi Společenství. Přísný řád tohoto Společenství byl nekompromisní. V žádném případě nedovoloval vychovávat vlastní, pokrevní děti. Kdo chtěl vychovávat dítě Společenství, musel si nechat odebrat podle pohlaví buď spermie a nebo vajíčka. V množících laboratořích se spermie s vajíčkem uměle oplodňovaly a odchovávaly v jednotlivých boxech, plně nahrazujících lůna matky. Když plod dospěl, byl odpojen od vyživovacích přístrojů a předán žadateli, který úspěšně prošel všemi náročnými testy.

Vždycky si říkala, že nikdy žádné dítě nechce vychovávat. O benefity Společenství, které údajní rodičové dostávali za to, že vychovávali potomstvo, nestála. Nepotřebovala je. Proč by tedy měla vychovávat tvora, kterého jí přidělí počítač. Neviděla v tom žádný smysl.

Z historie věděla, že před mnoha a mnoha lety to tak nebývalo. Děti žily v jakýchsi rodinách se svými biologickými rodiči. To se ale prý v tehdejší společnosti neosvědčilo a tak pomalu začalo vznikat současné Společenství, které začalo rodiny nahrazovat kolektivní výchovou. A vývoj šel dál, dopředu. Vědci přišli na to, že chtějí-li docílit, aby Společenství bylo zdravější, musí začít jinak míchat geny, nositele dědičnosti. Postupně byl vyvinut program na mimotělní oplodňování, mimotělní pěstování plodů a následné přidělení pěstounovi. Pravidla byla pevně daná, pěstoun, vědom si toho, že není geneticky spřízněn s vychovávaným dítětem, musel zachovávat pevný výchovný řád. Kontroly úrovně výchovy byly prováděny často a bez předchozího upozornění. Pokud kontrolující zástupci společenství zjistili odchylky od výchovy, zamítli další příděl benefitů. A kdo měl na výchovu dítě a přišel o benefity, což v praxi znamenalo více prostředků pro snadnější život, dostával se na pokraj živoření. Každý jednotlivec měl za povinnost vychovat minimálně jedno dítě. Aby mohli tuto povinnost Společenství splnit, museli projít testy. Všeobecně se uznávalo, že různí jedinci jsou různě způsobilí k budoucí výchově a z tohoto důvodu bylo dovoleno při neúspěchu testy po určitých časových období opakovat. Maximálně ale 3x. Kdo ani potřetí neprošel způsobilostí výchovy, definitivně ztratil jakékoliv nároky na podporu ve stáří. Tito lidé si velice dobře uvědomovali, co je čeká na sklonku jejich životů a tak často své životy sami ukončovali.

Ona nechtěla skončit, jako tito nešťastníci, které Společenství zavrhlo. Chtěla dítě, ale snila o svém vlastním, jak to kdysi četla v nějaké staré knize. Bála se o svých tajných přáních s někým mluvit až jednou.. stal se ten zázrak…..
…Na povinné prohlídce, kterých se museli všichni pravidelně zúčastňovat.
Lékař, který prohlížel a vyhodnocoval její celkový screen, se jí dlouze díval do jejích neobvykle krásných fialkových očí a potom šeptem promluvil.
"Jste tak krásná a dokonalá, byla by škoda, kdyby takový genetický potenciál byl navěky ztracen."
Chvíli na něj s úžasem zírala, nevědouc, co říci, ba ani kam tahle řeč směřuje. On však potichu pokračoval: "Už jste vychovatelka?"
"Ne." Jenom tak pípnula.
"A co vlastní pokrevní dítě, to byste nechtěla?"
Nechápala zhola nic. Co tím myslí? Je to nějaká provokace? Nebo si z ní jenom cynicky utahuje? Vyplašeně na něj zírala a mlčela.

"Vy jste mě neslyšela? Co pokrevní dítě? Nenabízím to každému, to mi věřte. Je to pro mě obrovské riziko, ale máte přímo fantastickou genovou výbavu a byla by škoda ji ředit a potlačit mísením s jinými geny. Mohu se postarat o to, že dostanete k výchově svého vlastního pokrevního potomka, tedy vlastně potomkyni." Uculil se na ní.
To není možné, přece ale o svém snu s nikým nemluvila, jak by on mohl vědět, že tohle je to, o čem ona poslední dobou sní s otevřenýma očima.
V náhlém impulsu jí proletělo hlavou, teď a nebo nikdy. Jako v mrákotách kývla.
"Co mám udělat?"
"Hlavně o tom mlčet, zažádejte si o rodičovství, projděte testy a přijďte sem, ke mě. Musíte to ale stačit do další preventivní prohlídky, potom už byste mě tu nenašla."

Odcházela jako omámená. Ani nevnímala, jak se dostala do svého blogu.
Hned druhý den zažádala o rodičovství. Úspěšně prošla testy a netrpělivě čekala na další preventivní prohlídku. Co když už tam nebude? Co když si z ní udělal jenom krutou legraci, aby jí donutil stát se vychovatelkou tak brzy?
Konečně se dočkala. Kámen jí spadl ze srdce, když viděla onoho pozoruhodného doktora v ordinaci. Okamžitě jí poznal: "Platí stále naše dohoda?"
"Ano." Hlesla a cítila, jak se pod ní podlamují kolena.
"Odeberu vám teď drobet krve."

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?
"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."
"Ale jak to uděláte?"
"Říká vám něco partenogeneze?"
Vyděšeně zakroutila hlavou.
"To nevadí, nemusíte tomu rozumět, sama ale uvidíte, že k výchově dostanete vaší stoprocentní miniaturu. Nikdo jiný to zřejmě nepozná, ale vy budete vědět. Hlavně mlčte. Ve svém zájmu i v zájmu vašeho budoucího dítěte." Při těchto slovech jí odebral pár kapek krve.

"To je zatím vše." Až vás Společenství vyzve k vyzvednutí dítěte, neprozraďte se a o mě nikdy s nikým nemluvte."
Stále nemohla uvěřit. Mnohokrát se přesvědčovala silným štípnutím, že to není její fantasmagorický sen, ale skutečnost. Proč zrovna ona? Nevěděla.

Za 9 měsíců byla informována Společenstvím, že na základě její žádosti si má vyzvednout potomka, jehož číslo přidělené počítačem je CV F4555PPOL8.

Ve výdejně jí bylo předané právě z boxu odpojené miminko.
"Podepište mi převzetí čísla CV F4555PPOL8 ženského pohlaví.
Zvědavě si prohlížela nepatrný vrnící uzlíček, rychle podepsala a pospíchala do svého blogu, aby si v klidu dítě prohlédla. Holčička měla drobný obličejík a jí se nezdálo, že by jí byla nějak extra podobná. Když tu náhle malá otevřela očka a ona měla pocit, že se dívá do svých krásných a neobvykle fialkových očí jako do zrcadla.