Další život s kocourem

Znáte to, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Kocour Číča ve své bolesti po propíchnutém obrovském abscesu, ze kterého mu čumělo spousta drenů a po kastraci pěl píseň opravdu žalostnou. Samozřejmě jsem na tuhle píseň slyšela nejen já, ale všichni z naší rodiny. Každý dobrý skutek ale musí být po zásluze potrestán, o tom žádná. Dnes to vím naprosto přesně. Taky se tomu říká životem nabyté zkušenosti.

---

Když se ten pacholek naprosto zmátořil, což obdivuhodně netrvalo tak dlouho, dal nám pochopit, jaké štěstí nás potkalo, když jsme se definitivně rozhodli nechat si ho nadobro. Zajímavé na tom všem ovšem je, že nejvíce to dokazuje mě a Trumbelínkovi. Nebo Trumbelínkovi a mě? Pořadí oblíbenosti nedokážu objektivně posoudit. Možná jeho sympatie pro mě a moje morče jsou spravedlivě vyrovnány, jelikož Trumbelínek a já obýváme stejnou komůrku. A tak Číča, který se pohybuje s nenucenou kočičí elegancí všude, často vstupuje do našeho pokojíčku, abychom mohli plně vychutnat jeho zářivou přítomnost. Tedy spíš přítomnost jeho zářivých očí, jelikož k nám vstupuje hlavně v noci. Marně se mu snažím vysvětlit, že v noci slušné rodiny spí. Zejména mezi hodinou půlnoční a hodinou brzkou ranní. Číča ale pravděpodobně pochází z Egypta a mým českým domluvám nerozumí.

A tak se stává takřka již pravidlem, že když já jsem již sladce uložená v pelíšku a Trumbela chrápe buď pod křeslem a nebo v domečku v kleci, vchází tiše Číča, neboť na něj přichází noční hraní…A tak s oblibou sobě vlastní mě nenuceně skočí na hlavu, plynule pokračuje volnou procházkou po dalších částech mého těla a když mě řádně pošlape, v lepším případě se stulí někam ke mně a při jeho předení mě zákeřně nechá ukolébat se spánkem. Sám ale nespí, sám bdí.. Špicluje Trumbelku a vymýšlí, jak ho co nejvíc poděsit. Nutno předeslat, že morče má na kocoura daleko lepší a kvalitnější radar, než já. Celkem bezpečně už pochopilo, že začne-li cvakat zlostně zuby, probudím se rychlostí blesku, abych ho chránila a Číča stejnou rychlostí z místnosti vystřelí. Někdy se ale scénář výrazně změní. Někdy Číču Trumbela nezajímá, zřejmě ví, že onen je v hlubokém bezpečí zapasován pod křeslem a tak se věnuje jiným aktivitám.Není přece nic pěknějšího, než si ve dvě hodiny v noci pohrát s oblíbenou fialovou figurkou uvázanou na gumě a visící na klice od skříně. (Tu Číča dostal od kamarádky Mileny, která též měla čest nějaký krátký čas žít v jeho stínu)

A tak jsem se často probouzela s děsem, že mám ve skříni bubáka, ale jak se říká, člověk si zvykne na leccos. Předminulou noc jsem tedy ve spánku lehce zaznamenala, že kocour se oddává oblíbené fialové popůlnoční hře, když tu zvuky skoků po hračce u skříně přerušilo šílené kočičí vytí. Vylítla jsem z postele takovou rychlostí, o které jsem věřila, že není v mé moci jí vyvinout, rozsvítila jsem, co se děje a vida.. ten trouba kočičí si zamotal packy do gumy, která se mu kolem ní omotala a on nemohl tam, ani zpátky. Pohled to byl žalostný. Tahle situace mě okamžitě asociovala s tím, jaké peklo si musí vytrpět zvířata v přírodě, chycená do pastí a želez. Hned jsem ho vysvobodila se slovy: "Vidíš moulo, to už sem hned tak nevlezeš." Ale Číča má ve mně pravděpodobně velkou důvěru, jelikož pokračoval ve hře, jako když se nechumelí. Než jsem se dostala zpátky do postele, hra ho už nezajímala a usadil se na opěrku křesla, stočil se do klubíčka a dělal, že bude spát. V důsledku jeho malého traumatu jsem se s ním nerozloučila tak, aby nás od sebe dělily pevně zavřené dveře, ale řekla jsem si, že pro dnešek už určitě bude klid, přece jenom dostal krapet za vyučenou.

V duchu jsem stále viděla, jak se zoufale snažil vyprostit z gumové pasti a těžko jsem usínala, když tu již v polospánku jsem zaregistrovala Trumbelovo zoufalé a zlostné cvakání zuby, které signalizuje, že je opět pod kocourovo drobnohledem. Otevřela jsem tedy oči, abych toho záškodníka definitivně vypoklonkovala a konečně už mohla spát. Číča zřejmě pochopil, že chrutí na mojí posteli pro něj značí jasný vyhazov a tak se snažil situaci zachránit tak, že ke mně chtěl hopsnout do postele, zřejmě s myšlenkou, že mě upřede do bezvědomí. Bohužel skočil v tom okamžiku, kdy jsem zírala do tmy a snažila se rozpoznat, kde ten syčák je. A tak se stalo, že mi Číča skočil čumákem přímo do otevřeného oka. Tentokrát jsem zavyla já. Dlužno říci, že o oku jsem měla už leccos, ale kočičí čumák nikdy.

No všechno je jednou poprvé. Jelikož ale kočičí čumák je mokrý, moje oko neutrpělo naštěstí žádnou újmu. Kocoura jsem nemilosrdně vyhodila za dveře a potom jsem slzela sice ne zoufalstvím, ale podrážděností oka asi 2 hodiny. Když jsem konečně doslzela, vstala jsem a celkem slušně opitomělá jsem šla vydělávat na daně.

Při odchodu do práce jsem stačila zaregistrovat, jak kocourek, unavený po náročné noci, blaženě spinká na sedačce v obýváku.